Duben 2007

Jeho křik nikdo neslyšel

Dagmar Šandarová

Ryszard Siwiec se v září roku 1968 upálil na protest proti okupaci Československa při oslavách dožínek na stadionu Desetiletí ve Varšavě – před očima několika tisíců lidí. O jeho oběti se však dokonce i západní veřejnost dozvěděla až o několik měsíců později, když se stejným motivem a stejným způsobem v Praze protestoval student Jan Palach.

„Informace o sebeupálení na dožínkách 8. září 1968 se objevila 27. ledna 1969 v Le Nouvel Observateur v souvislosti se zprávami o sebeupálení Jana Palacha na Václavském náměstí,“ cituje kniha Polsko a Československo v roce 1968 (nakladatelství Dokořán, 2006) Jerzyho Eislera, ředitele Institutu národní paměti ve Varšavě. Na přelomu března a dubna pak podle Eislera stanice Svobodná Evropa sebekriticky doznala: „Ano, v září 1968 jsme dostali informace, že se něco takového mělo na dožínkových slavnostech stát.“ Protože však na tribunách byli zahraniční korespondenti, diplomati a desítky tisíc lidí, redaktoři stanice jednoduše nevěřili, že by se něco takového mohlo stát a nikdo z přítomných nic neviděl. Teprve když se upálil Jan Palach, tak se svět a potom i Polsko dozvěděly o oběti Ryszarda Siwiece, shrnul Eisler fakt, že Svobodná Evropa informovala o zářijové události až v dubnu 1969.

Zapřisáhlý patriot

Ryszard Siwiec byl po celý život velmi nekompromisním člověkem. V roce 1939 opustil finanční úřad, protože nechtěl spolupracovat s nacisty. Po druhé světové válce pak nepřijal nabídku stát se učitelem, protože „odmítal učit nesmysly“. Za války byl členem partyzánské Armii Krajowé a poté neúnavně bojoval i proti komunismu.

Nikdy neuvěřil ideám o socialismu s lidskou tváří a nikdy nesouhlasil s politickou situací v zemi. Byl zavilý patriot, obdivovatel státníka a obnovitele samostatného Polska Józefa Pilsudského i hluboce věřící. V tomto duchu také vychovával všech svých pět dětí. Pod pseudonymem Jan Polak psal letáky, které jeho dcera roznášela do poštovních schránek ve Vratislavi, kde navštěvovala školu. Ani jeden den nevynechal vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

„Umírám proto, aby zvítězila pravda, lidskost a láska. Ať pravda vždy znamená pravdu,“ uvedl ve své závěti. Pro snad nejstrašnější možnou smrt – smrt v plamenech – se rozhodl po dlouhé úvaze. Jeho čin nebyl emotivní ani náhlý. Vše si pečlivě naplánoval.

Několik dní před svým činem požádal, aby byl zařazen do skupiny vyslané na oficiální dožínky. Nejenže na magnetofonový pásek nahrál závěť, v níž uvedl, že je zdráv tělesně i duševně a že se po dlouhém rozmýšlení rozhodl protestovat proti tyranii, nenávisti a lži ovládající svět, ale nechal se i vyfotografovat. Před odchodem z domu si vzal levné synovy hodinky a místo nich mu zanechal svoje. Do aktovky si vzal kolem 300 letáků a lahve s hořlavinou.

„Neplač. Zbytečně neplýtvej silami, budeš jich potřebovat... Nejezdi za mnou do Varšavy. Mně už nikdo nepomůže,“ napsal své ženě trochu křivým písmem ve vlaku jedoucím do polského hlavního města. „Nemohl jsem se rozhodnout jinak. Je mi dobře, cítím vnitřní klid jako nikdy předtím.“ Podle polského Institutu národní paměti však list zadržela Státní bezpečnost a Siwiecova žena si ho přečetla až za dlouhých dvacet let.

Dopis Siwiec odeslal někdy v dopoledních hodinách. Krátce po poledni, kdy byly oslavy dožínek v plném proudu, pak vyjádřil svůj nesouhlas s intervencí v Československu. Před očima tisíců lidí včetně nejvyšších členů komunistického vedení a stranického lídra Wladyslawa Gomulky, jednoho z nejzarputilejších zastánců potlačení pražského jara, se polil hořlavinou a s výkřikem „Protestuji!“ se zapálil. Ještě předtím však rozhodil kolem sebe letáky, které začínaly slovy: „Protestuji proti nespravedlivé agresi vůči bratrskému Československu.“ Zatímco hořel, mával polskou vlajkou s nápisem: „Za naši a vaši svobodu. Čest a vlast.“ Odmítal lidem dovolit, aby ho hasili.

Zůstával při vědomí

Když se požárníkům a lidem od bezpečnosti podařilo devětapadesátiletého Siwiece uhasit, měl popáleniny na 80 procentech těla. Polská filmová kronika a Státní bezpečnost celou událost nafilmovaly, jak se později, v devadesátých letech, ukázalo, dokonce i na několik kamer. Jerzy Eisler v knize Polsko a Československo v roce 1968 uvedl, že ze záznamů je vidět, že Siwiec musel po uhašení jít k autu, aniž mu pomohli. Nebyla to sanitka, ale Varšava 203 s civilní značkou. Nejprve ho tedy vezli k výslechu, až poté do nemocnice. Na sobě podle Eislera neměl vůbec šaty, byly vidět jen kusy kůže. Po celou dobu, co ho „tajní“ vedli, Siwiec křičel. Umíral čtyři dny. V nemocnici ho hlídala milice. Po celou dobu zůstával při vědomí, mluvil se svou ženou a byl podroben několika výslechům, napsala v jeho životopise Malgorzata Straszová.

Velkolepé oslavy dožínek nenarušil, protest přehlušila hudba folklorních souborů. Zmatek a zděšení zavládly pouze v té části stadionu, kde se zapálil. Bezprostředním svědkům Státní bezpečnost namluvila, že se jednalo o psychicky nevyrovnaného člověka a alkoholika. Většina přítomných si myslela, že se vzňal od cigarety, když se předtím polil při pití vodky. O protestu polská média pomlčela.

Osamělý voják

Rodina byla šikanována. Nejenže už tři hodiny po Siwiecowě sebeupálení policie prohledala jejich dům, ale ženě a dětem byl odebrán vdovský důchod. Kvůli nedostatku finančních prostředků musely rozprodávat otcovy knihy a sbírku fajfek, uvedla Malgorzata Straszová ve Slovníku polských disidentů.

Siwiec rozhodně nebyl jediný, kdo nesouhlasil s rozdrcením pražského jara. V ulicích polských měst se objevovaly letáky i protestní plakáty, řada polských disidentů skončila ve vězení. Podle Institutu národní paměti se Poláci styděli za podíl své země na invazi do Československa a jejich odpor byl velký. Například jen při operaci Podhale, která probíhala ve vojvodstvích při hranici s Československem a při níž byly sbírány informace o postojích společnosti, bylo zadrženo kolem 130 osob za „nepřátelské postoje k intervenci“.

Protest rodáka z jihopolské Debice byl nejvýraznější a nejtragičtější. Byl však osamělý „voják“, který neměl kontakt na polský disent. Ten o jeho činu dlouho nevěděl. Teprve v 80. letech minulého století, kdy se rozrůstalo opoziční hnutí Solidarita a komunisté začali ztrácet pevnou půdu pod nohama, vydal Wit Siwiec brožuru o svém otci. Informace v ní však byly nepřesné a zkreslené.

Siwiec byl oceněn až po pádu železné opony. Prezident Václav Havel mu udělil jedno z nejvyšších státních vyznamenání – Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Vyznamenání dostal i na Slovensku. To, které Siwiecovi dávalo Polsko, však rodina odmítla. Nechtěla ho totiž přijmout od bývalého polského prezidenta Aleksandera Kwaśniewského, protože byl členem postkomunistické strany Svaz demokratické levice.

Siwiecowo jméno nese jeden z mostů v Přemyšli a na stadionu Desetiletí je pamětní deska. Začátkem 90. let o něm Maciej Drygas natočil dokumentární film Uslyšíte můj křik, v němž využil i dříve utajované záběry Polské filmové kroniky z osudného 8. září 1968.

Invaze do Československa Siwiece přivedla na myšlenku, že je třeba otřást svědomím národa. Jeho testament končil těmito slovy: „Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik starého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade vše, víc než vlastní život. Probuďte se! Ještě není pozdě!“ Téměř nikdo ho však tehdy neslyšel.

(MFDNES)