Duben 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1,

Mým dvěma manželkám z Rumburka, které mne doprovázely podstatnou část života:

Ruth (+ 1983)

Gerlinde (+ 2005)

Proč lidé vlastně píší dopisy? A kdy?

Těch důvodů je tolik a tak rozmanitých, jako jsou různé a naprosto odlišné povahy jednotlivců. V mém případě jde „jenom" o pojmenování našeho vztahu, Jendo. Opravdu jenom? Také o vyslovení, vytříbení a zjasnění myšlenek. Zatímco hledám přesný význam tvých nevyslovených slov, překračuji snad i hranici ohleduplnosti. Pokouším se objasnit naši společnou problematiku, pokud společná skutečně je.

Je to však rozhovor poněkud jednostranný. Tyto dopisy mě přinutily srovnat a utřídit myšlenky, ponořit se v duchu do doby našeho dětství, do stále vzdálenějších dvaceti let mého soužití s českým národem. Které mé výhrady jsou oprávněné a které neopodstatněné?

Použitá historická data jsou čerpána z knihy Milana Churaně Postupim a Československo /Mýtus a skutečnost/; dále Emanuela Mandlera Češi a Němci /Legendy, spory, realita/ a Benešovy dekrety /Proč vznikaly a co jsou/. Výjimku tvoří přehled počtu obyvatel Rumburska vyhnaných do Řezna v květnu 1946.

Mne samotného tato jednostranná korespondence citově obohatila. Překvapivě jsem objevil svůj vztah k Šumavě, k rodné krajině mámy, kde jsem až do svých osmi let prožil podstatnou část dětství. Mám k ní vztah bez jakýchkoli národnostních zábran, čistý cit k této nádherné krajině, k překrásným projevům lidového umění a k veliké síle tamních lidí. Tam bych se cítil jako doma!

Druhým velkým překvapením bylo pro mne zjištění, že se necítím být sudetským Němcem, ani Švýcarem, Čechem nebo „jen" Němcem, to jest příslušníkem některého z národů, které mě silně ovlivnily, nýbrž se cítím jako Deutsch-Böhme. Velikou roli v mém poznání národní příslušnosti hrají spisovatelé německého jazyka z Čech – Rilke, Kraus, Brod, Werfel, hlavně ale Urzidil, kteří líčí dobu, kdy jsem sice ještě nežil, ale citově do ní patřím.

Prokopal jsem se horou myšlenek – lehce, těžce, někdy se slzami v očích, ale občas také s nostalgickým úsměvem.

Rudolf Schnittner

1

Milý Jendo,

doufám, že budu mít sílu, vytrvalost a především moudrost najít správná slova, abych ti vysvětlil, co jsem ve svém nitru prožil za ten měsíc dovolené na Sicílii, aniž bych v tobě vzbudil nepochopení, nebo tě dokonce snad urazil.

Sicílie je můj sen. Vždycky, když tam přijedu, znovu a znovu se v hloubi duše vžívám do symbiózy fénické, řecké, římské a v Monreale dokonce i byzantské kultury. Symbiózy, která vytvořila neodmyslitelné kulturní základy našeho života nejen v dnešní Evropě. Monreale nás okouzlil křížovou cestou známou svými úžasnými mozaikami. V Segestě jsme obdivovali poslední antický chrám postavený ještě v dórském slohu, navštívili jsme Selinunt s chrámy v archeologickém parku. Náš obdiv si přirozeně zaslouží i největší antické řecké divadlo v Syrakúsách. A ovšem Taormina, perla Sicílie, pro svou fantastickou polohu nad Jónským mořem. Všude bylo příjemně teplo, krásně čistá voda a dobré a nadto levné víno. Jistě jsme ho vypili každý večer aspoň dva až tři litry. Nejenže nám chutnalo, ale rozvázalo nám i jazyk. Už nevím, došli jsme vůbec v něčem ke stejnému názoru?

V těch podstatných věcech bohužel určitě ne. Oba máme svůj vlastní život. Ty jsi vyrostl ve velmi spořádané rodině, máš výtečnou výchovu, povolání, které plně odpovídá tvým schopnostem. I životní podmínky v bývalém socialistickém Československu ti v zásadě vyhovovaly. Přesto jsem měl při našich předchozích krátkých setkáních pocit, že „sametová revoluce" a režim, který nastolila, ti za těch třináct let přinesla více nejasností a otázek, na něž nenacházíš v programech českých demokratických politických stran, popřípadě u jejich ideologů, uspokojivé odpovědi. Nemyslím pochopitelně čistě kulturní stránku věci. Avšak měl jsem pocit, Jendo, že tobě jako humanistovi leží na srdci především český národ, respektive český stát a také naprosto zásadní otázka, jak se ze současné neuspokojivé situace dostane. A hlavně: kam bude český stát směřovat dál a za jak dlouho tam dospěje. Přitom ovšem nelze pominout další podstatnou otázku: s kým, eventuálně s čí pomocí? Německo je stále pro část Čechů (od vyhraněných pravičáků až ke komunistům) zřetelně negativně vymezený pojem. A to nejen pro politickou reprezentaci, nýbrž zřejmě i pro velikou většinu národa. Mám pocit, že právě ta si přeje, aby se další směřování národa odehrávalo hlavně bez jakýchkoli problémů. Sovětský svaz kdysi žádnou skutečnou perspektivu neskýtal. A ten dnešní příklon k Anglii a k Americe? Nevím!

Jak víš, vyrůstal jsem od osmi do dvaceti osmi let mezi Čechy. Domnívám se proto, že jako jeden z mála cizinců znám dobře vaše národnostní cítění. Pětadvacet let života ve Švýcarsku a dvacet v Německu dalo mi nejenom možnost, ale i potřebu nad svým životem v Čechách přemýšlet a uvažovat o názorech mých tehdejších českých spoluobčanů, třebaže mi někdy působily bolest.

Avšak zpátky na Sicílii. Možná, že měl každý z nás o tom pobytu původně zcela jinou představu. Ty jsi chtěl prostě a jednoduše prožít příjemnou dovolenou. Voda byla teplá, prostředí krásné, sem tam nějaká legrácka – zkrátka „havaj". (Kdybych ti snad křivdil, tak mi to, Jendo, odpusť ). Pokud se ti tvá představa vyplnila, tak to je dobře – aspoň jednomu z nás. Pro mne to byla přes všechny srdečné, příjemné a veselé chvíle dovolená plná těžkostí a trápení. Ale to je, jak se teď tak pěkně říká, můj problém.

Pravděpodobně jsem tvé starosti o budoucnost českého národa, které jsi naznačil, nesprávně pochopil, anebo jsem jim přisuzoval jinou důležitost. Považoval jsem ten měsíc společného pobytu za příležitost k plodné diskusi mezi námi, řekněme tak trochu ze středoevropského hlediska. Přiznám se, že současné starosti Čechů nebo České republiky nejsou, když promineš, pro mne teď podstatné. Dokonce se mi zdá, že jsou uměle vytvořené a ani já nevidím v politice stávajících českých politických stran cestu k jejich řešení. Trochu podobné jsou možná starosti Němců po opětovném sjednocení země – a ty jsou vskutku nemalé. Podotýkám, že mi zdaleka není jedno, co se v České republice děje, anebo co vedoucí politici do éteru kolikrát „vypustí". Snažil jsem se, Jendo, pochopit tvé názory, starosti a i tvou roztrpčenost nad tím, že se vaše životní úroveň nezlepšila natolik, jak jsi očekával. Promiň, že jsem v našem povídání někdy ztratil trpělivost. Nechtěl jsem stavět tvé národnostní cítění do negativního světla. Nemám na to nejmenší právo. Je to prostě tvé cítění. Přesto však působí na cizince podivně, když se právě národnostní otázky stavějí tolik do popředí. Ty to asi tak nevnímáš a veliká část tvého národa jistě také ne. Nejspíš je to tím, že jiné možné stanovisko vlastně ani neznáte a snad je tento stav pro některé z Čechů úplně normální. O to hůř to však působí na mne jako na Němce. Proč? Čeští politici využili ukončení první světové války k založení samostatného státu – Československé republiky. Tomu rozumím, to by asi udělal každý. Co jim však vytýkám, je, že třetině obyvatelstva Čech upřeli její přirozená práva. Přemýšlel jsi někdy o tom, jak asi muselo být německy mluvícím obyvatelům, když museli najednou stát v pozoru při cizí hymně zpívané cizím jazykem, sledovat cizí vlajku, jak stoupá na stožár, ctít cizí znak a používat cizí úřední jazyk? Čím jsme se provinili? A to byly mezi nastalými problémy patrně ty nejmenší.

Ukončení druhé světové války bylo rovněž zneužito. Jedna třetina obyvatelstva byla vyhnána nebo odsunuta ze svých domovů, to vychází nastejno. Zase jsme to tedy odnesli my, Němci. Prý jsme zradili republiku? Jakou? Naši? Proč jste vy nebojovali proti nacismu? Nezlob se, Jendo, já v těch všech diskusích z tebe cítil nejdřív Čecha a teprve pak humanistu. Na to jsem asi zapomněl, že je to tak v Čechách normální. Uteklo už přibližně čtyřicet let. S národnostní problematikou jsem se od té doby v takové podobě jinde nesetkal. Jendo, ty jsi byl v dětství důležitou částí mého života, přesto musím říci, že přemrštěné národnostní cítění omezuje obzor lidského vnímání.

Od našeho společného pobytu a diskusí na Sicílii utekla už nějaká doba a já skutečně nevím, jestli mám sílu se s tebou opět setkat a tvářit se, jako bychom spolu tehdy o ničem nediskutovali. Myslím si, že pokračovat v tomto způsobu rozprav nemá vlastně smysl. Jeden z vašich velkých spisovatelů by patrně řekl: „Tento způsob rozprav zdá se mi býti nešťastným." Volím proto jinou cestu. Zkusím ti to napsat, ale jestli ti ty dopisy nakonec vůbec pošlu, to opravdu nevím. Přesto cítím, že ti všechno, co mě trápí, musím sdělit. Scházíš mi. Chyba je asi na mé straně.

Měl jsem to nejspíš poznat už ten první večer, kdy jsme se bavili o úrovni a kultuře jídla. Téma to bylo věru, abych tak řekl, neúskočné – bez politického nebo dokonce národnostního pozadí a už vůbec ne téma k česko-německému neporozumění či dokonce sporu. Při večeři jsem prohodil, že jedna z nejlepších světových či snad přesněji evropských kuchyní je ta švýcarská. Žes to nemohl jen tak beze všeho akceptovat, to chápu. Ale proč po mém vysvětlení vznikla ještě nadto obšírná diskuse?! Ve Švýcarsku žijí tři národy. Italové, Francouzi a potomci Alamanů. Každá kuchyně představuje bezpochyby evropskou gastronomickou špičku. Přestože tyto národy žijí zcela rovnoprávně v jednom společném státě, měly vždy plnou možnost prosazovat svá gastronomická „práva" a „hranice". Dokonce se inspirovaly jedna od druhé a přebíraly si nápady a zkušenosti. To se mi zdálo být nejen velmi příjemné, nýbrž přímo skvělé a téměř příkladné. Proto si můžeš třeba v Curychu nebo v Ženevě pochutnat na všem švýcarském – prostě podle své chuti a záliby. Důležitým faktorem je ovšem taky to, že Švýcarsko neprodělalo první ani druhou světovou válku. To mimo jiné znamená, že gastronomická kultura země nebyla přerušena. Dnes už vím, že Švýcarsko nejen že nebylo za války hospodářsky podstatně zatíženo, nýbrž že naopak na druhé světové válce dokonce slušně vydělalo. A to nejenom tím, že pro nacistické Německo vyrábělo zbraně, které si nechalo platit ve zlatě. (Odkud to zlato pocházelo, to už je zase jiná kapitola. To nechme nyní stranou.) Tak se stalo, že po válce bylo Švýcarsko jedním z nejbohatších států světa. Evropa hladověla, zatímco švýcarská gastronomická kultura se bez přerušení vyvíjela dál.

Tímto prostým konstatováním by měla být naše diskuse na toto téma ukončena. Nevím, co je na tom ještě k „probírání"? Tvé námitky, že tvá teta byla za první republiky známá v širokém okolí svou skvělou úpravou pstruha a že české kuchařky vařily i ve Vídni, jsou určitě pravdivé. Ale nadto také zřetelně ukazují, jak se cítíš i v tak jednoduchých věcech ihned dotčen. Opravdu zcela zbytečně, protože přece vůbec nešlo o to, zda se v Čechách umí nebo neumí vařit. Pamatuji si, že jsem na to tehdy odpověděl, že chápu vaši těžkou situaci za komunistického režimu (vždyť trval málem 50 let!), kdy měly ženy velké starosti potřebné potraviny vůbec sehnat, a to většinou až po své denní práci a nadto v neustálých dlouhých frontách.

Jendo, nezlob se, ale když nemůžeme ani v takové trivialitě dojít k závěru přijatelnému pro oba, jak se máme snažit probrat spolu určité citlivé otázky jako jsou události let 1918 a 1939 a kolektivní vyhnání sudetských Němců v roce 1945 – a pro mne zase rok 1938, anebo to dokonce nějak „řešit", byť jen tak říkajíc soukromě, jen tak pro sebe. Snad by to i šlo – avšak za jediného předpokladu, že jsme oba stejného evropského humanistického smýšlení a že bez výhrad akceptujeme zejména mezinárodní smlouvy o lidských právech.

Avšak ta naše „slavná" diskuse o gastronomické kultuře mě měla dostatečně poučit, že shodu v složitějších otázkách bohužel prostě nenajdeme. Tvé formulace a výrazy mi připomínaly přímo socialistickou dikci a ověřený a vyzkoušený přístup k problému a k prezentovanému názoru oponenta: zprvu a priori nevěřit a pokud možno vnitřně hned odporovat (vždyť by odlišný názor mohl ohrozit jednou už přijatou linii) a pak trochu mlžit – a nakonec vše raději zamluvit. Že mě to vůbec překvapilo! Copak to neznám, nebo jsem to od toho roku 1965 už zapomněl? Diskutovat, aby se něco vyřešilo, to je přece něco úplně jiného – samozřejmě pokud se ovšem něco řešit a vyřešit vůbec chce. Přiznám se, že mi to opravdu vyrazilo dech. Už nevím, jak jsem tehdy zareagoval.

Možná, že nepřiměřeně, pravděpodobně asi dost citově. V každém případě konsekventně, jinak to prostě neumím. Řekl jsem ti, že když je pro tebe, milý Jendo, vaše kuchyně tak strašně důležitá, že se kvůli ní musíme pohádat – tak proč ne? Vždyť ať si přece každý vaří, na co je zvyklý. Chodili jsme spolu nakupovat.Ty sis vybral, co znáš nebo na cos měl právě chuť. Po pravdě řečeno, mně to zcela vyhovovalo. Toto řešení bylo nejen lacinější, ale hlavně už jsem o tom s tebou nemusel diskutovat. Pro klid bych ti sháněl snad i české knedlíky – kdyby ovšem na Sicílii byly k dostání. Ale ony jaksi nebyly! Vařil sis, cos nakoupil, a někdy ti stačila i česká polévka ze sáčku. Přesvědčoval jsi mě tenkrát, že je to dobré na žaludek. Dodnes to moc nechápu, ale budiž. Tvé laskavé pozvání jsem však odmítl s vysvětlením, že polévky vůbec nejím, a to nejen tu českou z pytlíku, ale ani třeba německé nebo švýcarské, prostě žádné: na „národnosti" polévky pak už nezáleží. Dnes už se tomu mohu jen smát. Paní Mandlová jistě promine, že jsem si vypůjčil název její knížky. Připomíná mi to scénu ze zájezdu Pražského symfonického orchestru do Madridu, kterou mi líčil jeho dirigent. Přistihl hráče orchestru, jak si na pokoji v hotelu na vlastním vařiči ohřívali guláš z konzervy i s knedlíky.

Jendo! Povím ti, co asi nevíš. Chodil jsem na jídlo sám. Italská kuchyně mi chutná: špagety (nebo raději spaghetti), tortellini, risňtto, gnocchi (noky), penne, pizza, lasagne, scampi, calamari – prostě všechny ty těstoviny i jejich úprava ryb. (Zde také připustím jedinou výjimku, co se polévek týče – je to zuppa minestrone, ale musí být zcela čerstvá). Jak tě znám – tvou zdrženlivost a ohled na druhého – chtěl jsi pravděpodobně jenom šetřit mou peněženku a ne že by ti italská kuchyně nechutnala.

Věř, nechtěl jsem tě tenkrát urazit, ani rušit tvou snahu pěkně se opálit. Když jsem pro tebe přijel na pláž, stál jsi tam jako tyč a otáčel ses v přesných intervalech, abys byl ze všech stran dokonale hnědý. Ale nebyl jsi hnědý, nýbrž rudý jak paviání zadek. Nemohu a nechci diskutovat o jednou již vyřčeném slovu – vytváří situace a ty nás částečně bolí – a mám pocit, že tobě to taky ubližuje. Stále se bráníš, myslíš, že od tebe očekávám nějakou omluvu, ale mně by stačilo jenom to, abys mě pochopil. Mám na to přece právo. Jendo, já tě nechci ztratit – nemyslím snad osobně, na to jsme oba jistě dost moudří, ale co je pro mne důležitější – nechci tě ztratit citově.

(pokračování)