Duben 2007

Minulosti, otevři se

Jaroslav Spurný

Co skrývají archivy StB a jak se v nich vyznat. Koospol, Motokov, Strojexport, Centrotex – to nejsou čarodějná zaříkávadla, ale jména, pod nimiž se dnes skrývá mnoho žhavých tajemství. Kdyby nový projekt ministerstva vnitra Otevřená minulost – zpřístupnění archivů StB pro širokou veřejnost – odhalil jen vliv těchto komunistických „podniků zahraničního obchodu“ na naši současnost, čekalo by nás, jak se alespoň zdá z dosud známých indicií, obrovské prozření. Možná z archivů přijdou ještě další novinky. Komunistická minulost je v naší současnosti přítomná víc, než si připouštíme, a slíbené otevření archivů politické policie nám snad pomůže se v tom vyznat.

Krabice, hejbejte se

Podniky zahraničního obchodu (PZO) byly za totality vysněnou metou kariéry. Nástup do nich přinášel závan západní svobody, někdy přísun valut, někdy cesty, či dokonce delší pobyty za železnou oponou. Všechny obchody se světem šly přes tyto firmy a tento důležitý proces se samozřejmě neobešel bez přítomnosti StB. Tajná bezpečnost měla vše pod kontrolou a bez jejího vědomí nebyl možný jediný obchod, jediný výjezd referenta do zahraničí, v podnicích pracovali pod krytím i samotní estébáci. Ale než popíšeme, jak nám vhled do tohoto světa může osvětlit minulost a co to může znamenat pro dnešek, zůstaňme ještě chvíli u archivů StB.

„Chceme všechny dokumenty digitalizovat a roztřídit. Vznikne úplně nová norma vyhledávání v dokumentech, která bude mít vliv i na současnou bezpečnost země, navíc dokumenty budou přístupné každému,“ říká šéf ministerských archivů Pavel Žáček. Do funkce byl jmenován loni v listopadu a do úřadu s sebou přivedl pár nadšenců, vesměs historiky, kteří se předlistopadové éře předtím věnovali „soukromě“ – pracovali třeba pro slovenský Ústav národní paměti Jána Langoše.

„To, co jsme zjistili, bylo horší, než jsme čekali,“ říká Žáček. Možná 90 procent archivu je podle něj neroztříděno, nikdo neví, co vlastně pytle, krabice či šanony plné dokumentů skrývají. Žáčkův předchůdce Jan Frolík, který byl ve funkci čtrnáct let, nechce výtky současného šéfa „nijak komentovat“. Pravda je, že v půli 90. let měl plné ruce práce s přípravou a zpracováním spisů, které si podle tehdejšího zákona mohli prohlédnout alespoň ti, na které byly vedeny, a později, po nástupu sociálních demokratů, nebyl příliš velký zájem spisy zpřístupnit.

V roce 2004 se podařilo v parlamentu prosadit zákon, který archivy otevřel, jenže se dají zveřejnit jen utříděné dokumenty. Něco víme, ale skoro nic důkladně. Stačí připomenout, že za minulého vedení archivů se soudně vyzulo ze spolupráce s StB na devět stovek agentů: ministerstvo prostě nedodalo soudům potřebné dokumenty. „Dáváme, co máme,“ tvrdil lakonicky před třemi lety Frolík.

Že je toho v pořadačích skryto mnohem víc, ukázal teď případ herce Jana Kanyzy, kterému soud loni uznal, že nebyl „vědomým spolupracovníkem“ Státní bezpečnosti, takže jeho jméno je nutno z databáze vymazat. Vnitro se odvolalo a po nástupu Žáčka se jeho lidem podařilo objevit dokumenty, které Kanyzu ze skutečné spolupráce usvědčily. Ale jak říká ministr vnitra Ivan Langer: „Důležitější než jednotlivá jména je třeba pochopit, jaký vliv měla StB na životy lidí v době normalizace a jaké riziko to přináší současnosti.“ Zkusme tedy vysvětlit právě na případu „čarodějných“ Motokovů a podobných firem, co jeho slova znamenají.

Naši architekti

Komunisté v 70. letech pochopili, že na práci ve firmách obchodujících se svobodným světem marxistické školy nestačí. Proto strana vyhledávala ambiciózní, k režimu loajální lidi a posílala je na stáže nebo studia na Západě. Jejich „spolehlivost“ hlídala StB.

Co to znamená pro dnešek? Většina lidí z PZO vtrhla do éry po listopadu 1989 vyzbrojena slušnými znalostmi „kapitalistického“ trhu, s nadsázkou řečeno, na rozdíl od drtivé většiny populace věděli, co to je akciovka, portfolio či leasing, a hlavně měli kontakty v zahraničí. Orientovali se v privatizaci a bankovnictví. Pro ilustraci si připomeňme pár jmen.

Františka Chvalovského netřeba příliš představovat. Blšanský velkouzenář, dnes stíhaný za skoro dvoumiliardové podvody, se za totality vypracoval na sekčního šéfa v Koospolu. Také byl vedený jako agent StB (soudem v 90. letech byl z této evidence vymazán). Podniky zahraničního obchodu a spoluprací s StB prošel také jeden ze současných nejbohatších občanů tohoto státu a přeborník v privatizacích Andrej Babiš. Podobně třeba dlouholetý šéf Chemapolu a jednu dobu král lehkých topných olejů Václav Junek, po němž zůstalo na daňových poplatnících osm miliard nesplacených půjček. Jména jako Petr Kovarčík, Milan Velek nebo třeba Ivan Drbohlav jsou už méně známá, ale všichni patří mezi současnou podnikatelskou elitu vyškolenou v PZO. Pokračovat bychom mohli ještě dlouho.

Tito lidé mají nejen společnou totalitní minulost, ale podobné osudy v 90. letech. Kolem nich se to jen hemží různými nevrácenými úvěry, bankovními tunely, výhodnými obchody se státem, podivnými privatizacemi, podezřením na obrovskou korupci. Zjednodušeně se dá říci, že odborníci z PZO byli těmi pravými architekty ekonomického „zázraku“ 90. let, který skončil jen v bankách škodou kolem čtyř set miliard korun. Co s tím mají společného archivy StB?

O činnosti PZO najdeme v budoucnosti podle archivářů v dokumentech StB skoro vše. Jména zaměstnanců, informace o obchodech – a pak se stačí podívat, kdo tyto podniky privatizoval a jak některé z nich skončily později v konkurzech a likvidacích. S jistotou budeme mít před sebou smutný příběh české privatizace, tunelů a provázanosti byznysu s politikou. Z hlediska trestního práva bude skoro vše promlčeno, ale ten příběh si nesmíme nechat ujít. Zatím nešel kvůli nedostupnosti archivů zrekonstruovat, teď se nabízí obrovská šance.

Mimochodem i zveřejněná spolupráce Josefa Tošovského otevírá značný prostor spekulacím. Bankéř nebyl obyčejným „úředně vedeným“ agentem, jakých byly za totality desítky tisíc. Tošovský svými analýzami a radami pomáhal přes StB udržovat komunismus alespoň v částečné konkurenceschopnosti světu. Jeho vysoké postavení nevyžadovalo ani podpis spolupráce, bylo to jaksi samozřejmé a v náplni práce. Podle archivářů byly v komunistické nomenklatuře takových lidí tisíce, nedotknutelní, kteří spolupracovali z povahy své pozice. Zásobovali Státní bezpečnost svými zprávami prostě z profese. Dosud jsme se o nich nemohli dozvědět, registr svazků StB je neevidoval, spisy nám je však mohou představit. Žádný lustrační zákon se na ně dnes nevztahuje, a jak říkají archiváři vnitra, mohou pracovat na jakémkoli významném postu.

Zjednodušeně řečeno, řadu neznámých si budeme moci doplnit, až se archivy dostanou na obrazovky našich počítačů. Dodnes na podobné bádání měli čas jen odborníci, kteří se dlouhé měsíce v badatelnách probírali dostupnými papíry StB, po ministerstvem slíbené digitalizaci bude moci pátrat každý, kdo bude mít zájem.

Kamarádi v Bohemii

A teď ta nejzásadnější otázka. Čím minulost agentů, estébáků či nomenklaturníků ohrožuje dnešek? Tak třeba Tošovský: komu by měla v současnosti vadit jeho spolupráce s StB? Dnes, kdy je soukromníkem v Basileji, asi nikomu. Ale připomeňme si začátek 90. let, kdy byl šéfem ČNB, která udělovala licence bankám. Dostal třeba bývalý plukovník StB Josef Čadek licenci na Banku Bohemia proto, že věděl o Tošovského minulosti? Můžeme jen spekulovat, jak se tato k vydírání zneužitelná vědomost podepsala na tom, že estébák Čadek mohl „svou“ banku dovést během dvou let pod dohledem ČNB různými tunely ke krachu, na kterém vydělal zřejmě desítky milionů. Archivy nám mohou říci, jak to opravdu bylo.

„Bude zajímavé, až archivy ukáží, kolik lidí spojených s StB ovládá současnou ekonomiku,“ říká Langer. „Možná by to osvětlilo spoustu věcí z minulosti a pomohlo budoucnosti. Asi bychom si dávali víc pozor na to, jak privatizovat nebo jak důvěřovat bezpečnostním prověrkám,“ dodává.

(Respekt, www.respekt.cz)