Duben 2007

Mezinárodní tribunály

Ota Ulč

Zločiny způsobené v průběhu války, posuzovaly – pokud vůbec tak někdy činily, jen soudy toho kterého státu. Nesešel se například mezinárodní tribunál hodnotit počínání Napoleonových bojovníků na šíré Rusi. Jak velmi dobře známo, ke změně došlo až po druhé světové válce zřízením mezinárodního tribunálu, před nímž zasedl větší počet významných představitelů nacistického režimu, jejichž rovněž většina končila na šibenici. Do listopadu 1948 došlo k zatčení celkem 7.109 osob, včetně těch, kteří stanuli před soudem v Norimberku a Tokiu. Odsouzeno jich celkem bylo 3.686 a osvobozujícího rozsudku se dočkalo 924. Trest smrti vynesen v 1.019 případech a 33 delinkventům se podařilo spáchat sebevraždu. Tolik statistika, nezahrnující mnohé tisíce rozsudků v bývalém Sovětském svazu a zemích neméně bývalého socialistického bloku. Ze západních zemích nejpřísněji si počínaly soudy ve Francii: víc rozsudků smrti, zejména proti vlastním kolaborantům, než stačila stihnout gilotina za Robespierra.

Norimberský proces byl podroben kritice z několika důvodů:

1. Že to byl soud na základě ex post facto pravidel. Námitku lze snadno vyvrátit s odkazem na porušování norem obyčejového mezinárodního práva, závazných kdekoliv, kdykoliv, bez asistence speciálních předpisů.

2. Byl to soud vítězů nad poraženými. Poněvadž vina obviněných byla ve většině případů naprosto zřetelná, jistě by reputaci tribunálu bylo prospělo přičlenění německých soudců a případně též soudců z neutrálních zemí.

3. Námitka vážná, totiž o uplatňování dvojího standardu, měření různým metrem, žalovat poražené za činy, jichž se vítězové rovněž dopouštěli – zejména bombardování civilních objektů a neomezená ponorková válka. K těmto námitkám obhájců v některých případech soud přihlédl.

Méně známý zůstává proces tokijský (1946-1948), jehož tribunál se skládal z jedenácti soudců, příslušníků států, které byly ve válečném stavu s Japonskem. Kvalita juristů byla povážlivá, proces probíhal všelijak, žádnou chválu jsem se o něm nedočetl.

V druhé polovině dvacátého století lidstvu se naštěstí podařilo vyhnout rozpoutání další světové války, ale některé lokální horory přiměly Organizaci spojených národů k akci. Rada bezpečnosti pověřila svého generálního sekretáře ustavit výbor, který by shromažďoval důkazní materiály o masakru v Rwandě. V listopadu 1994 pak došlo k přijetí příslušných předpisů (Statute of the International Tribunal for Rwanda). Soud pak jen s částečným úspěchem zasedal v tanzánském městě Arusha, v téměř intimní blízkosti velehory Kilimanžáro.

V roce 1992 OSN zahájila vyšetřování válečných zločinů na Balkánu, zvěrstev postihnuvších zejména Bosnu. Rok poté, Rada bezpečnosti zřídila zvláštní tribunál se sídlem v Haagu a jeho jedenáct soudců, schválených Valným shromážděním OSN, se pustilo do práce. Nejednoho zločince se podařilo pravomocně odsoudit, což ale nebyl případ Slobodana Miloševiče, jenž se ujal vlastní obhajoby, úhybnými manévry úspěšně prodlužoval, sabotoval průběh procesu až tedy do okamžiku, kdy ho sklátil finální srdeční záchvat. Jak tribunál, tak hlavního žalobce postihla oprávněná kritika za neschopnost manévrování obžalovaného včas neutralizovat.

Tyhle všechny pokusy o dodatečné vyúčtování nepravostí byly jen kroky ad hoc - od případu k případu. Se záměrem vytvořit stálý soud se začalo v OSN v roce 1998 na konferenci v Římě, se zdárným výsledkem, že v roce 2002 došlo ke vzniku permanentního tribunálu - International Criminal Court (ICC), se sídlem rovněž v Haagu. Funkcí hlavního prokurátora byl pověřen Luis Moreno-Ocampo, argentinský úspěšný žalobce generálů, souzených za hanebné podíly v oné tzv. špinavé válce koncem sedmdesátých let, kdy došlo k trvalému zmizení a nenalezení tisíců politicky nepohodlných osob. Pro OSN byl Argentiňan Moreno-Campo ten ideální kandidát: ani příliš Evropan, ani reprezentant onoho třetího, afroasijského světa.

Tento ICC ovšem nedisponuje bataliony personálu s pravomocí přinutit kterýkoliv stát na světě, aby se jurisdikci podvolil, své občany k soudu vydal, ale přece jenom částečné nahlodání principu státní suverenity to znamená. Kromě Rady bezpečnosti OSN, též jednotlivé členské státy mají oprávnění zahájit vyšetřování válečných zločinů včetně genocidy (ne však terorismu, o jehož definici nedošlo – aspoň prozatím – ke shodě). Již víc než sto států přistoupilo na podmínky, de facto omezující rozsah národní suverenity. Mezi nimi je většina evropských států a brzo je doplní i Japonsko, nejštědřejší finanční sponzor. Váhavý je postoj Číny, Ruska a též USA. Zejména americký Kongres projevuje oprávněné obavy, že dominantní supervelmoc ve světě se stane cílem výlučně politicky motivovaných žalob.

Dochází však k posunu uvažování ve Washigtonu, kde některé vlivné osobnosti jako senátor John McCain, pravděpodobný kandidát republikánů na prezidentský úřad, podporují americkou účast v ICC. Řada států již podepsala bilaterální závazky s USA, s příslušnými zárukami proti svévolnému vydávání občanů. K soudu již dorazily předpokládané stovky žalob proti USA v souvislosti s válkou v Iráku, s obviněním z válečných zločinů, agrese, ba i genocidy. Soud je všechny smetl ze stolu s několikanásobným zdůvodněním. Ani USA, ani Irák nejsou členy ICC, jehož jurisdikce by platila pouze v případě, že by tak rozhodla Rada bezpečnosti, v níž ovšem USA mají právo veta. ICC jedná tehdy, když národní soudy zůstanou nečinné, což není případ USA, kde řada vlastních vojáků již byla odsouzena za nezákonné počínání. A pokřik o „genocidě“ je zcela surrealistický.

Modifikace postoje Bushovy vlády vůči ICC je již patrná: žádné americké veto v případě vyšetřování atentátu , v němž zahynul libanonský předák Rafík Haríri, žádné veto proti dodání Charlese Taylora, bývalého prezidenta Libérie, k soudu v Haagu.

První čtyři kauzy postoupené k ICC se týkají afrických států - Konga, Ugandy, Centrální africké republiky a Súdánu. Tři iniciativy přišly od oněch států a čtvrtá od Rady bezpečnosti. Ugandu už téměř dvacet let v severní části země ohrožuje povstání s bizarním názvem Lord‘s Resistance Army (LRA), které do svých řad násilně rekrutuje děti, činí z nich zabijácké roboty, má na svědomí tisíce ztracených životů, způsobilo evakuaci milionu lidí. Ugandský prezident Yoweri Museveni případ postoupil k ICC k projednání v roce 2003, povstalcům nabídl amnestii, vůdce Joseph Kony a čtyři jeho velitelé v tuto dobu dosud unikají zatykači.

Jako úplně první obviněný se před soudem objeví warlord („regionální vládce“) Thomas Lubanga Dyilo z Konga (odmítám tuto občanskou válkou již téměř permanentně se zmítající zemí nazývat jejím oficiálním jménem Democratic Republic of Congo - na ní přece není vůbec nic demokratického). Provinil se násilným nahnáním dětí do jeho ozbrojených řad. Akty dalšího násilí včetně genocidy se soud bude zabývat postupně.

Již lze slyšet hlasy úzkostlivých humanistů, že takovéto zaměření na Afriku čpí rasismem, neomluvitelným hříchem. V různých interview dost pravidelně dostávám otázku, kde že ve světě se setkávám s xenofobií, s rasismem. Odpověd je jednoduchá: všude se setkávám, jde přece o přirozenou reakci na odlišnost, jinakost.

A extrémní formy hororu v současné době se dosahuje v Dárfúru, černošské části Súdánu. O tamější neutuchající genocidě nás pravidelně informuje Nicholas D. Kristof, významný publicista v The New York Times. Například v reportáži nazvané Tvář genocidy (The Face of Genocide, NYT, 19. 11. 2006) se od očitého svědka dozvídáme o osudu černošských vesničanů: muži zavražděni, ženy pouze znásilňovány jednotkami arabských, súdánskou vládou podporovaných milicionářů – oněch právem obávaných tzv. džandžavídů. „Vy černoši nejste lidé, jste jako opice,“ opakovaně slyší oběti, které pak svědčí, pokud přežijí.

Rada bezpečnosti, k velké velibosti vlády v Súdánu, případ utrpení v Dárfúru, které již také zasáhlo sousední Čad, postoupila k soudu v Haagu v březnu 2005.