Duben 2007

Mnichov není jen v Bavořích

Ota Ulč

Pravidelně se ve svých domovech uchylujeme k nevyhnutelné čistce stále se hromadících publikací, aby nás úplně nezavalily. Ponecháváme si jen pamětihodnosti – v mém případě některé Ruďase, Tvorby, Tribuny z doby normalizace, anticharty, běsnění proti ztroskotancům a zaprodancům. Osvěžit si tehdejší názory osob, teď znovu čile si počínajících v příslušně demokratickém převleku.

Právě jsem se zbavoval několika nakupených ročníků publikace TAIWAN JOURNAL. Před drahným časem, totiž v roce 1980, jsem se o Tchaj-wanu podrobně rozepsal (v časopise Západ, vycházel v Kanadě) o jeho osudu, světovými mocnostmi v rámci jednotlivých národních zájmů hozeném přes palubu. Proto to mnichovanské přirovnání.

Ostrov ve tvaru švestky, na obratníku Raka, zhruba poloviční velikosti České republiky, ale s víc než dvojnásobným počtem obyvatelstva – nyní jich už je 23 milionů. Od čínské pevniny je dělí moře tam v šíři sto mil. A rovněž je dělí víc než sto let trvající politické, socioekonomické a též jazykové odloučení.

Čínští dobyvatelé se tam poprvé objevili v sedmém století a ostrov se starali ledabyle. Nevalná čínská správa pokračovala až do novověku, když v roce 1895 se ostrova zmocnili Japonci. Ti tam vládli až do roku 1945 – konce druhé světové války. Poté, po pouhé čtyři roky, tam trvala čínská vláda Pekingu. V roce 1949 Mao zvítězil, Čankajšek prchá na ostrov, kde si nepočínal špatně. Zavedl socioekonomické reformy – přesně ty, jejichž nezavedením v Číně se spoluzasloužil o popularitu komunismu. Tím přímá mocenská vazba s pevninou skončila: jen tyto čtyři roky, jinak po posledních víc než sto let zcela jiná existence.

Když v roce 1950 vypukla korejská válka, prezident Truman poslal sedmou flotilu v roli archanděla Gabriela a v roce 1954 prezident Eisenhower podepsal obrannou smlouvu, závazek k ochraně ostrova. Dnes již není smlouvy jako již dávno není Eisenhowera. Jeho někdejší viceprezident Nixon odjel v roce 1972 do Pekingu, kde užitečně pobesedoval, ledacos podepsal a Tchaj-wan odepsal.

Jenže Tchaj-wan se nezhroutil. Dokonce byl tou první zemí, která odmítla jakoukoliv další zahraniční pomoc: ne že by se urazili, ale že ji už nepotřebují. Naopak, poskytují ji jiným. V roce 1973 Arabové vymysleli OPEC a začali devastovat světovou ekonomii. Na Tchaj-wanu zdárně pokračoval hospodářský pokrok, s minimální inflací. Pilní domorodci nedřepěli na písku ve stylu beduínů, dloubat se v nose a v písku, aby se jim dloubali cizinci, aby prýštila nafta. Z ostrova nelze vymáčknout ani náprstek mazlavého zlata. Užitečné minerály tam rovněž nemají a přesto prosperují. Vyšší životní úrovni v Asii se těší jen Japonsko.

Až do roku 1979 Washington uznával fikci, že nacionalistická vláda na Tchaj-wanu je též de iure vládou celé Číny. Pak ale tehdejší prezident Jimmy Carter změnil linii o 180 stupňů. Uznal komunistickou Čínskou lidovou republiku (ČLR) jako tu jedinou legitimní a prohlásil Tchaj-wan za její součást. Ostrované byli šokováni, ale svět téměř bez výjimky tleskal. Na Tchaj-wanu došlo k zavírání vyslaneckých a konzulárních budov, tchajwanské reprezentanty vykázali z cizích zemí, mezinárodních organizací, sportovních kolbišť. (Jeden příklad za mnohé : Tchaj-wanu je odepřeno členství v Mezinárodní organizaci IMO - International Maritime Organization -, ač jeho rejdařská společnost Evergreen Shipping Lines je jednou z největších a Kaohsiung je pátým největším kontejnerovým přístavem na světě.) Někdejší americko-tchajwanskou smlouvu o věrném milování nahradil Carterův potupný zákaz vládním činitelům vstoupit na půdu tchajwanských úřadů a jednat tam „in official capacity.“.

Ostrov přežil i tuto ránu pod pás, místo oficielních diplomatických styků vznikly styky neoficielní, ekonomika se nerozsypala. Ronald Reagan, Carterův politický přemožitel, který se v průběhu prezidentské volební kampaně zmiňovat o znovuobnovení diplomatických styků s Tchaj-wanem, podepsal s čínskými komunisty prohlášení víc anti-tchajwanské, než k jakému se kdy přiměl jeho předchůdce. Taiwan Relations Act zavazuje USA dodat zbraně k dostatečné obraně („sufficient self-defense capability“). Kdokoliv se špetkou soudnosti při porovnání vojenské síly Číny a Tchaj-wanu musí přece dojít k závěru, že cokoliv Tchaj-wan kde sežene, může být jen defenzivní. Jediný bombarďák nemají, o nic takového nežadoní. Potřebují ale lepší obranné vybavení, jež se Washington zdráhá prodat, v obavě, aby příliš nepopudil čínské soudruhy. Tak tomu i nadále bylo za vlády jak Demokratů či Republikánů, zda v Bílém domě seděl Clinton, Bush starší či Bush mladší. Tchajwanští mají vyšší životní úroveň a daleko víc svobody, než kdykoliv dřív za jakéhokoliv režimu. A právem se ptají ve světě příznivců demokracie, zda mají právo odmítnout vládu jedné strany, jim nadiktovaného režimu.

Pária byl vypuzen, vyhnán z mezinárodních organizací, rozsah oficiálních diplomatických vztahů se zredukoval na pár banánových republik a ministátů v Pacifiku jako například Palau či Kiribati. Ty pak pravidelně, každý rok, předkládají žádost k OSN o přijetí Tchaj-wanu za svého člena. Se stejnou pravidelností, žádost je smetena se stolu. Táž světová organizace ale v roce 2002 přijala jako svého již 191. člena východní polovinu ostrova Timoru (Timor-Leste), sdíleného s Indonésií, s obyvatelstvem téže rasy a jazyka. (Porovnejme s původním jazykem Tchaj-wanu, jímž je dialekt z fukienské provincie, který je sice totožně čínský ve své psané formě, ale v mluvě se liší dokonale, rozdíl asi jako mezi češtinou a maďarštinou.)

Mezinárodní právo stanoví kriteria k nabytí suverenity: území, obyvatelstvo, vládu schopnou vládnout a plnit mezinárodní závazky. Toto vše Tchaj-wan má, k tomu i prosperující hospodářství a obyvatelstvo, které v převážné (90%) většině dává přednost své nezávislé existenci. Leč v březnu 2005 čínský parlament jednomyslně přijal zákon opravňující vojenský zásah čili agresi – mezinárodní to přece zločin - k dobytí ostrova v případě, že by se pokusil nezávislost vyhlásit. (Cituji doslova: „Oprávnění použít nemírové prostředky a ostatní nutná opatření ochránit národní suverenitu a územní nedotknutelnost.“ Orwell by to líp vyjádřit nedovedl.)

V tomto případě svatosvaté proklamace o suverenitě a sebeurčení neplatí, převládá slepota a hluchota. Dominuje realpolitik, že každý stát má právo, ba i povinnost prosazovat vlastní národní zájem, a tím rozhodně není dráždit nukleárně vyzbrojenou, nejpočetnější zemi světa, ekononomicky rekordně mohutnící. Washington se snažil kultivovat přátelské styky s Pekingem k oslabení mocenské pozice Sovětského svazu. Po jeho rozpadu hlavní starostí se stal islámský terorismus, vůči němuž Číňané rovněž nemohou být zcela neteční.

S větší dávkou idealismu, než jeho nástupce v prezidentském úřadě, se vyznačoval Václav Havel svou podporou Tchaj-wanu na přijetí mezi členské země OSN. Několikrát Tchaj-wan i navštívil a dostalo se mu poct, ocenění z nejvyšších míst. Ve vydání onoho Taiwan Journal ze dne 26. listopadu 2005 na první straně velkými písmeny se stkví článek s titulem „Legendární demokratický aktivista Havel návštěvou na Tchaj-wannu“, s fotografií, jak tam sedí na křesle jako ten nejpovažovanější mandarín.

Titulek „ Tchajwansko-české přátelství se prohlubuje“ (7. 10. 2005) o výstavě „Tisíc tváří Formosy“ v pražském národním muzeu, od června do září 2005.

Ostrované nezůstávají pozadu za dekadentními bělochy ani v kultuře či pakultuře, jak potvrzuje úspěšná incenace „Vagina Monology“, v pražském divadle zdárně uvedená a poté slavící úspěchy i v Tchaj-pej.

V prosinci 2005 započal dovoz českých automobilů Škoda, se záměrem prozkoumat reakci trhu. Pokud bude příznivá, uvažuje se o zahájení české výroby i na onom mezinárodně neuznávaném ostrově.

Někteří prognostici vývoje jednadvacátého století již přišli s apokalyptickými vizemi nukleárního inferna rozpoutání třetí světové války právě tam, vzešlé z konfliktu mezi Čínou a Tchaj-wanem. V tomto punktu ale zůstávám optimistou. Za vší tou zlověstnou rétorikou se totiž docela zdárně daří hospodářské spolupráci těchto dvou tolik oficiálně nesmiřitelných antagonistů. Například v září 2005 došlo k dohodě o přeletu tchajwanských dálkových letadel přes čínské území, první byla společnost Eva na letu do Paříže. Na dobré cestě se zdají být jednání o právu přímého leteckého spojení, což přivítají nejen turisté, ale Tchajwanci, kteří jsou nejen těmi největšími zahraničními investory v Číně, ale již jich tam už žije a pracuje celičký jeden milion.

Kdysi jsem byl na ostrově Quemoyi, někdejším značném jablku sváru, v době, kdy se konalo vzájemné bombardování s náložemi nikoliv již výbušnin, ale propagandistických materiálů, s dohodou, že jedna strana bude řádit v liché dny a druhá v sudé dny týdne a v neděli že pauza. Teď se dočítám, že místo artilerie už došlo k přímému kontaktu návštěvníků, se vzájemně směnitelnou měnou.