Duben 2007

Nezřídka veselé konce předáků

Ota Ulč

Zejména konce tyranů, hlav nehodných. V demokraciích tohle nebývá problém: dožívají pohodlně, mírumilovně. Churchill maloval, nucen se smířit s vrtkavostí nevděčných voličů, Reagan na svém kalifornském ranči se proháněl v sedle bujných ořů. Takové veličiny se vesměs těší

V diktaturách to dopadá jinak, kdy pokojná smrt doma ve vlastní posteli je spíš výjimkou než pravidlem. Takovou byl například Francisco Franco a teď koncem roku 2006 i Augusto Pinochet, jemuž ale hrozil trestní postih až do poslední chvíle.

Násilným likvidacím bez velkých cavyků se dostává různé mediální pozornosti ve světě. Například v roce 1980 jsme se dobře povšimli spektáklu v Libérii, veřejné popravy prezidenta Williama R. Tolberta a většího počtu jeho ministrů. Přivázáni ke kůlům, vojáci popravčí čety se nepříliš zručně strefovali, své terče mnohonásobně proděravěli, než se jim dílo zdařilo. Revoluční radě národní spásy (People’s Redemption Council) předsedal pologramotný poddůstojník Samuel Doe, který pak rovněž skončil neblaze. (Jemu před popravou údajně vyloupli oči a rozpárali břicho.)

Teprve s velkým zpožděním jsem se dočetl (New York Time Digest, 13. 12. 2006, na lodi plující směrem k Patagonii) o neblahém, potupném konci habešského císaře: Haile Selasie, miláček Ligy národů v Ženevě, hrdý exulant na posledním letadle před Mussoliniho agresory, válku přežil v Anglii, na trůn se vrátil, v ČSSR dekoroval Antonína Novotného řádem královny ze Sáby či čeho, a doma v roce 1974 byl svržen a rok poté vlastnoručně uškrcen marxistou-leninistou, hlavním vůdcem jménem Mengistu Haile Mariam. Chudák uškrcený císař se dočkal místa věčného spánku nikoliv v národním památníku, ale v díře pod záchodem.

Jeho někdejší přemožitel Mussolini byl v závěru druhé světové války odstřelen partyzány a spolu se svou taktéž skončivší milenkou vzhůru nohama pověšen na náměstí v Milánu, každému na odiv. Pod váhou takového precedentu věru nepřekvapilo, že Hitler, Himmler, Goebbels a mnozí další volili sebevražedné řešení. Tak v prezidentském paláci v Santiagu v roce 1973 údajně i končil Salvador Allende. (Též náš významný soudruh Antonín Kapek přichází na mysl, když tak učinil na svém lesním sídle někde v Brdech, ač na něho vojenští povstalci určitě neútočili.)

Na kdysi lahodném ostrově Srí Lanka dochází k občasnému, značně třeskutému, explozivnímu zabíjení předáků. Atentáty jsou i v oblibě v sousední, daleko značnější Indii, kde takto zahynula (1984) Indíra Gándhíová, předsedkyně vlády, a po ní v téže funkci i její syn Radžív (1991). Rovněž si vzpomeňme na zavraždění (leden 1948 – jeden měsíc před zavražděním československé demokracie) legendárního Mahátmy Gándhího, který se mohutně zasloužil o zrod indické nezávislosti, ale bez příbuzeneckého vztahu s rodinou Indíry. Leckdo se pak podivuje nad takovými násilnostmi, opakovanými tragediemi v zemi dominantního hinduismu, kde velmi mnozí věřící se vyhýbají ublížit i mouše.

V muslimském Pákistánu, té druhé části bývalé britské koloniální říše, s vládci také dovedou nešetrně zacházet. Na mezinárodním politickém fóru velmi známý, populární premiér Zulfíkar Ali Bhutto, elegantní debonaire, a pak (1979) šup s ním na šibenici. O to se zejména postaral generál Mohammad Zia, který v roce 1988 vyletěl do povětří s celým letadlem.

V sobotu 30. prosince 2006, těsně před svítáním jednoho z četných náboženských svátků v tolik pobožném a též krvelačném Iráku, došlo k oběšení Saddáma Husajna, jež vyvolalo značnou nelibost u přemnoha humanistických ochránců lidských práv ve světě. Leč v porovnání s tradicí země, Saddám nedopadl tak špatně. Král Fajsal II. byl dost nešetrně o život připraven v roce 1958, v puči, který vedl generál Al-Karim Kásim, k jehož zabití došlo o pět let později (1963), a pokud si dobře pamatuji, jeho, již snad dost mrtvého, přivázali k automobilu a jásající dav se rozjel vláčet tělo ulicemi.

Saddáma, jenž na rozdíl například od Hitlera si neváhal ruce potřísnit občasnými vraždami, v poslední den jeho života probudili pět minut před čtvrtou ranní hodinou vydat se na desetiminutový let helikoptérou - pravidelná, čtrnáct měsíců trvající rutina na cestě k soudu tam a zpět. Do poslední chvíle však věřil ve svou důležitost a právníkům se svěřil s návrhem vyjednávat s Američany, že výměnou za svůj život by se postaral o ukončení povstání v zemi. Jenže po přistání ve staré věznici Istikhbarat v severním Bagdádu, Američané ho předali do péče Iráčanům a někdejší neomezený vládce nad životem a smrtí mnoha milionů si uvědomil nevyhnutelnost svého osudu. Zásluhou tajně natočeného záznamu, který pak viděl celý svět, Saddám se choval důstojně, jeho černě zakuklení popravčí s ním vyměnili pár záštiplných kleteb, a Saddám s posledními slovy prokletí Američanů a Peršanů zmizel v propadlišti, do pekla tak expedován.

Načež došlo k předpokládané bouři morálního rozhořčení v řadách oněch humanistů. Byl bych ochoten naslouchat kterémukoliv z nich, za předpokladu, že by se kdy byli pohoršovali, slovem se vyjádřili, protestně si byli zapochodovali proti někdejšímu počínání tohoto veletyrana, který si nejen uložil v zahraničních bankách mnohé nakradené miliony peněz, vystavěl si padesát paláců, zatímco národ živořil, ale neváhal mordovat spousty vlastního obyvatelstva, zplynoval celé vesnice, počet obětí zabitých, umučených snad tři sta tisíc, nikdo neví a nikdy se nedozví.

Valnou většinou však zlosyni a zlodcery unikají potrestání. Tristním příkladem nám poslouží výsledky po kolapsu světového komunismu, kolika kde budovatelům zářných zítřků předložili poctivý účet za jejich celoživotní zkázonosné počínání. Erich Honecker, budovatel Zdi míru v Berlíně, u níž zahynul nejen zájemce o svobodu, si odseděl pár měsíců a soudu se nedočkal. Jedinou a zdaleka ne chvályhodnou výjimkou byla spěšně uspořádaná šaráda - v angličtině známa jako tzv. kangaroo court - kdy po pár hodinách Nicolae Ceau?escu a jeho příšernou choť Elenu popravčí četa proděravěla mnoha kulemi a jejich případně nepříjemné svědectví tak navždy anulováno.

Ony sladké pomstychtivé vize o komunistech pověšených na kandelábry se tuze rychle rozplynuly a zasáhla realita natolik potupná, že v českém případě bývalý estébácký konfident zastává funkci místopředsedy vrcholného zákonodárného sboru, že oběti bývalého režimu mají menší penze než jejich někdejší mučitelé.

Nejhlasitějšího výsměchu spravedlnosti dějin se nám dostává z Kambodže, země vědeckými marxisty-leninisty zasažené s přímo apokalyptickou vehemencí: snad celá třetina národa vyvražděna, to v režii Pol Pota, ve Francii kdysi vzdělávaného velkořezníka z nejznamenitějších. Soudu se nedočkal jakož ani jeden jediný z jeho krvelačných soudruhů.

Nezřídka se stává, že svržení předáci prchají ze země získat azyl v příznivém prostředí. Fidélem Castrem smetený diktátor Fulgencio Batista zamířil na Floridu a poté, co tam s žádostí neuspěl, odjel do Španělska, v době Francova režimu oblíbené, pohostinné adresy. Kleptokrat Baby Doc Duvalier, z Haiti vypuzený, na Riviéře již probendil nakradené miliony. Ugandský kanibal Idi Dada Amin se svým harémem mnoha družek a dětí získal azyl v Saúdské Arábii, a dříve již zmíněný, bývalý etiopský diktátor Mengistu Haile Mariam, úspěšný škrtič něguše, uniká trestnímu postihu zásluhou azylu, který mu poskytl Robert Mugabe v Zimbabwe, zemi jím rekordně zbídačované. Svržený iránský vládce, šáh Réza Páhlaví, neuspěl u svého někdejšího příznivce Jimmy Cartera s žádostí o azyl, potupně se odebral do Panamy a pak do Egypta, kde zemřel pod ochranou posléze zavražděného prezidenta Anvara Sadáta.

Žádostem o vydání (extradice) se jen zřídka kdy vyhovuje. Příkladem výjimky z pravidla nám poslouží vydání upláchnuvšího diktátora, proslulého nemravy Pepe Jimeneze, z USA zpět do Venezuely, kde si pak odseděl deset krušných let.

Washington usiloval o lapení panamského diktátora Manuela Noriegy, čilého obchodníka s omamnými jedy. To se uskutečnilo vojenskou expedicí a Noriega se pak dostal za americké mříže, kde, pokud vím, dosud dlí.

Ještě nám zbývá jedno téma – mezinárodní tribunály, mezinárodní soudnictví. To však si zaslouží pozornost v další kapitole.