Duben 2007

Prezidentské volby a případné překvapení

Ota Ulč

Václav Klaus nepřekvapil oznámením svého úmyslu nadále setrvávat na hradě českých králů. O takovém setrvání nerozhodne národ, ale jím zvolení a nezřídka proklínaní reprezentanti. Mnohonásobně to je jednodušší, méně času a zejména peněz vyžadující procedura, v porovnání s tím, co nás čeká v Americe. K volbě, jíž se zúčastní občané všech padesáti států, dojde teprve za osmnáct měsíců a kampaň se již rozjíždí, media zahlcují veřejnost podrobnostmi a spekulacemi. David Brooks, výtečný komentátor v The New York Times, v eseji 4. března 2007 meditoval, zda lze spáchat sebevraždu nepřetržitým nasloucháním politických projevů, všech těch banalit typu „naše děti jsou budoucností našeho národa“.

Tentokrát, poprvé od roku 1928, ani dosavadní prezident či viceprezident nebudou (na rozdíl od Václava Klause) usilovat o znovuzvolení. Pole je tedy otevřené a prozatím se přihlásilo šestnáct zájemců. Na nominaci Demokratickou stranou dosavadním favoritem zůstává ambiciozní Hillary, mnohonásobně šálená manželka bývalého prezidenta Clintona. K dispozici má značně rozvětvenou síť spolupracovníků, profesionálů i dobrovolníků, štáb mediálních poradců, a k tomu odhadovaných sto milionů dolarů - tolik peněz taková kampaň pohltí.

Její nominaci, ještě před dvěma měsíci téměř již zaručenou, ale ohrozil objevivší se poločernošský kandidát Barak Obama. Politický establishment – oni tzv. černoši z povolání typu velebného pána Jesse Jacksona - se nikterak nehrnul k jeho podpoře. Z černošských řad se ozývaly námitky, že Obama nesdílel jejich zkušenosti, že zkrátka není jeden z nich a tak populárnější u této menšiny zůstávala Hillary Clintonová, nepochybně zásluhou svého manžela Billa. V lednu 2007 uveřejněný průzkum veřejného mínění (ABC News/Washington Post) zjistil, že tito afro-američtí voliči dávali velkou přednost kandidátce Hillary (60%) před Obamou (20%).

Jenže během pouhého jednoho měsíce se situace značně změnila. Obama, ve svých projevech a interview přímočaře, srozumitelně se vyjadřující, aniž dělá dojem naprogramovaného robota, získal značnou mediální přízeň (porovnatelnou k reakci v roce 2000 vůči posléze neúspěšnému republikánskému kandidátu John McCainovi), k jeho podpoře se začaly hlásit významní jedinci a mecenáši, ochotní naplňovat žok peněz na výdaje s kampaní. Načež došlo k maléru: Hollywood ve své valné většině podporoval napřed Clintona manžela a teď jeho manželku. Tamější mogul David Geffen, který je v minulosti obohatil pomlázkou 18 milionů dolarů, tentokrát své sympatie prokázal Obamovi a navíc se vyjádřil v tom smyslu, že mezi politiky a jejich sklony k neupřímnosti a lžím, Clintoni zvlášť vynikají. A zde pak jsou únorové výsledky průzkumu téhož veřejného mínění mezi černošským obyvatelstvem: již nikoliv 60 : 20 pro Hillary, ale 44 : 33 pro Obamu.

První neděli v březnu se při příležitosti výročí incidentu mezi policií a černošskými demonstranty v městě Selma, stát Alabama, konalo vzpomínkové shromáždění, na něž se Obama přihlásil jako řečník. Se zpožděním Hillary rovněž přispěchala, oba tedy řečnili, současně každý v jiném kostele. Na poslední chvíli do Selmy též dorazil Bill Clinton - „první černošský prezident“, slovy básnířky Toni Morrison. Při té příležitosti kontaktovat tamější kongresmany, připomněl jim své zásluhy a jejich dřívější sliby podpořit kandidaturu jeho manželky. Tím se jim postaral o nepříjemné dilema, jak zareagovat za změněné situace a posunu preferencí mezi jejich voliči.

Nejen Hillary a Obama, ale i další senátoři – Joseph Biden, Christopher Dodd, a mezi republikány John McCain – usilují o získání prezidentské nominace a ultimálního vítězství. Jenže od teď již dávného roku 1961, žádnému senátorovi, ať z té či oné politické strany, se něco takového nepodařilo.

Víc než zákonodárci ve Washingtonu vysedávající, větší šanci mají guvernéři z jednotlivých států, správci velkých území, kteří předpisy vesměs nevymýšlejí, ale musí je uplatňovat v praxi. Však proto spíš se do Bílého domu nastěhovali guvernéři Jimmy Carter z Georgie, Ronald Reagan z Kalifornie, Bill Clinton ze zcela zanedbatelného Arkansasu a George W. Bush z velikého Texasu.

Příliš předčasní favoriti aby měli důvod se strachovat před naklusáním a úspěšným sprintem outsidera, jemuž se anglicky říká dark horse - kůň tmavý a česky tedy spíš kůň černý. V prosince 1974, na Harrisově seznamu 35 kandidátů na prezidentský úřad, se jméno Cartera vůbec nevyskytovalo, znám byl jen ve svém státě.

Načež ale vyhrál v prvních primárkách ve státě Iowě a jeho kampaň se dala do úspěšného pohybu. Po takovém úspěchu přibývalo na pravděpodobnosti konečného vítězství a tedy i ochotě mecenášů otevřít své měšce a správně si vsadit, poskytnout fondy, bez nichž sebenáramnější, národu a lidstvu sebeprospěšnější kandidát v podmínkách tolik demokratických nemá nejmenší šanci. Snadno pak sympatizovat s dilematy prozatímních outsiderů jako například výtečný senátor Biden, jak on si má shánět miliony a přesvědčovat o užitečnosti takové investice.

Taková je tradice, že první primárky se konají v Iowě, druhé v rovněž málo obydleném státu New Hampshire a třetí v Jižní Karolině, kde v primárkách Demokratické strany většinu voličů tvoří černoši (pouhých ale 12,8% v celonárodním měřítku). Ani v jednom tomto případě nelze generalizovat o stavu v celé zemi. Není to reprezentativní, ale kandidátům se tak umožňuje kontakt se spoustou voličů, kteří je mohou zblízka posoudit, poměřit, podpořit.

Letos ale některé velké státy včetně Kalifornie projevily zájem posunout datum svých primárek už na únor 2008, k nevýhodě outsiderů, kdy ten který černý kůň bude mít menší naději vyniknout. V roce 2004 krátce zazářil Howard Dean, bývalý guvernér státu Vermontu. Hodně mu pomohla iniciativa získávat finanční podporu pomocí internetu. Skromné obnosy se začaly hrnout od mnoha tisíců dárců, a tak aspoň poněkud vyrovnávaly onen obrovský nepoměr s fondy mecenášů, tzv. fat cats – „tlustých koček“ či spíš kocourů.

Favorizovaní kandidáti, s plno penězi, mediální pozorností a dosaženým náskokem, mají ale nevýhodu oné pozornosti, viditelnosti, že každé jejich slovo je tuze váženo, s dychtivostí přeměnit sebemenšího komára ve velblouda, a momentálně oblíbeného syna či dceru s chutí potopit, utopit. (Tak v minulosti například shořel Romney za přiznání, že v záležitosti vietnamského konfliktu byl brainwashed – „oblouzen“, stejně shořel Muskie, když kamera postřehla jeho slzy v souvislosti s mediálním příkořím, které se dostalo jeho manželce.) Během takové kampaně, jeden měsíc se může stát věčností, mnohé se může změnit, jak již dokázáno posunem popularity od Hillary k Obamovi, a před sebou ještě máme utrpení osmnácti měsíců.

Již citovaný komentátor Brooks se zmiňuje o jednom černém koni se značným potenciálem. Je jím Bill Richardson, nynější velmi úspěšný guvernér státu New Mexico (podařilo se mu snížit daně a rovněž docílit rozpočtový přebytek) a má bohatší zkušenosti než kterýkoliv jiný kandidát: 14 roků pobyl ve Washingtonu jako zákonodárce, člen Kongresu, též sloužil jako ministr, bývalý člen Clintonova kabinetu, reprezentoval zemi v OSN, uplatnil se jako diplomat, měl osobní zkušenosti při vyjednávání s diktátory jako Saddám, Castro a Kim Čong-il. Rovněž nelze pominout, že na domácí americké frontě přibývá význam, váha států západním směrem, nikoliv tedy New York či Boston, a že Richardson, vzdor svému anglosaskému jménu, je hispánského původu a Hispánci, tito Latinos, se již stali nejpočetnější menšinou v zemi – 14,4% obyvatelstva, tak předběhnuvše 12,8% černochů. Od ostatních kandidátů se liší i svým vystupováním, nedělá dojem politika naprogramovaného, který předem váží každé slovo a potenciál jeho dopadu. Chová se přirozeně, nijak zvlášť nedbá na svůj zevnějšek, eleganci šatu a zářivost kravaty.

Mým ještě oblíbenějším černým koněm je Brian Schweitzer, guvernér Montany, rovněž západního státu, téměř pětkrát tak velikého než je Česká republika, ale s necelým jedním milionem obyvatel. Narozen v roce 1955, syn rančera irsko-německého původu, vystudoval agronomii, specializoval se na irigaci, zavlažování úhorů, pobýval v Africe, Asii, Latinské Americe, sedm let strávil v Saúdské Arábii, naučil se arabsky a též rozumět tamější mentalitě (proto pošetilou shledává Bushovu původní snahu někoho tam demokratizovat a šmahem tak změnit tisíc roků trvající tradici), výtečně rozumí problému energetické krize ve světě, a její řešení podle něho, jak jsem měl možnost slyšet a pochopit, dává smysl. Bohužel, tento vynikající Schweitzer nemá zájem se o Bílý dům ucházet. (Charlie Rose, TV-PBS, 6. 3. 2007.)

Končím s naléhavým dotazem a vlastně i přáním eventuality, aby doklusal černý kůň i do českého parlamentu.