Duben 2007

Rozsah lidských práv

Ota Ulč

K takovému titulu by se třeba hodil dovětek „Řešitelné horory této planety.“ Při putování Indií před řadou let mě mezi pamětihodnostmi šokovala míra bídy, utrpení: tolik jsem ho nečekal a pokud byl i čekal, beztoho si nedovedl dobře představit. Našinec není vybaven na razantní odhánění malomocných prosebníků, strkajících mu odumřelé pahýly do obličeje. Zmate nejenom množství žebráků, ale i množství jejich druhů.

Žebraly dětičky, už od těch velmi mrňavých. U toho dva pohyby – jeden k bříšku, kde potrava chybí, druhý k ústům, kde by jí bylo třeba. Domorodci nejenom žadonili, oni ťukali, dotýkali se. Když jsem zrychlil krok, neodbytná matka, ověšená kojenci, rovněž zrychlila. Po posvátném Benáresu jsem se marně snažil uniknout, ne abych ušetřil deset haléřů, ale abych unikl prosebníkům, kteří se podarováním jen zmnoží. Někteří nuzáci se chovali agresivně. Dal jsem v Madrasu dvacetník stařeně, která zareagovala pokusem vyrvat mi peněženku, že to je málo. Ubohé čekance s převelikým outěžkem jsem utrousil minci do čepice a ona se domáhala dvojnásobku jménem nezrozence.

Hieronymus Bosch by si užil, Indie posloužila těmi nejapokalyptičtějšími prototypy. Třeba postižení chorobou elephantiasis – sloniádou - údy úděsně znetvořené, nabobtnané do té míry, že chudák si své scrotum před sebou musí přepravovat na vozejčku. V Kalkutě před hotelem Grand Oberoi jsem se seznámil s takzvaným spider manem: pavoučí muž, snad dva metry dlouhý, vysoký, kdyby ho nějaká moc uměla narovnat, natáhnout, vertikálně uzpůsobit. Kůže na kostičkách, šinul se asi tak půl metru nad zemí, pouze jeho hlava převážně lidská. Inteligentní oči a dobrá angličtina. Pravidelně jsem mu dal rupii, s pocitem viny a zejména úlevy, že to nejsem já, ten kalkutský pavouk, a on mi vděčně kynul. Po ulicích chodili, ploužili, případně jen s obtížemi se pohybovali ubožáci, například beznohá mládež. Kutáleli se zaprášenými ulicemi, nad hlavou drželi misku na mince. Tvorové žebrající, malomocní, zdeformovaní, chudáci, kteří se na chodníku narodí, žijí, plodí a umřou. Žebrající dětičky by se dobře fotografovaly, ale cvakal jsem spíš zubama, když jsem dal klukovi peníz a on padl na kolena a dal se do líbání mých vyšmachťaných sandálů. Vzápětí ho odkopl hotelový hlídač, aby neobtěžoval bílého pána.

Obhajujeme, prosazujeme lidská práva žít svobodně, tak se projevovat, pohybovat, volit, beze strachu sepisovat petice. Je to ale málo, zoufale málo, vlastně dost luxus v porovnání s právem žít, neumírat hlady, netrpět chorobami, s nimiž si současný zdravotnický pokrok může bez velkých nákladů poradit.

V tropických oblastech, kde žije většina lidstva, malárie po úspěšném téměř vymýcení (zásluhou DDT) se vrací (zásluhou zákazu používání DDT) s hodně zkázonosným dopadem. Někoho zasáhne krátkodobě (případ mé manželky), jiní trpí léta a ročně to způsobí smrt několika milionů lidí. Malárie je ale řešitelná, s malými jen náklady, na rozdíl od pohromy AIDS, na jejíž zvládnutí se utrácejí miliardy. V řadě zemí zejména Afriky, jako třeba v ekonomicky i politicky zdárně si počínající Botswaně, třetina dospělého obyvatelstva je postižena virem HIV, dochází k vylidňování vesnic, tam zbývají jen staří lidé a děti sirotci.

V Africe jsem byl šestkrát, poprvé, když mi bylo čtyřicet roků. Ale už i tehdy jsem si tam při pohlédnutí do okolí připadal jako to úplně nejstarší stvoření. Ony hrůzy, viděné v Indii, jsem tam nezažil, což mě ale neopravňuje k závěru o jejich neexistenci. V Indii (stát Orissa) na cestě do poutního města Puri jsem fotografoval varující oznámení, že se vstupuje do končiny postižené cholerou. V Jižní Africe, s místními Čechy jsme si v okolí Pretorie vyjeli na piknik do přírody a mínil jsem se vnořit do lahodně přitažlivé říčky, leč s varovným nápisem, že tam hrozí bilharziasis. Dostalo se mi poučení, že do těla proniknou červi, do šesti týdnů vyrostou, v játrech, močovém měchýři, tlustém střevu kladou vajíčka a spoušť se dál rozrůstá. Bilharzie trápí mnohé končiny. Dočetl jsem se, že Indiáni v Ekvádoru se jí brání zasunutím špuntu do konečníku, což asi pomáhá jen nedostatečně, poněvadž hanební červíčci dovedou pronikat kůží na kterémkoliv místě těla.

Kwame Nkrumah, první prezident Ghany, která v roce 1967 jako první africká kolonie po druhé světové válce získala nezávislost, prohlásil, že by se měl vystavět pomník mouše tse-tse, způsobujících spavou nemoc. Tento předák, s ambicemi se stát prezidentem celého afrického, od evropského koloniálního jařma osvobozeného kontinentu, totiž došel k závěru, že záslužná moucha odvrátila nebezpečí přílivu evropských vetřelců, kteří by se jim tam byli natrvalo usídlili. Tak se zdaleka nestalo a Afrika věru není kontinent s leskem přílišné přitažlivosti. Nikde jinde není víc mizérie, utrpení, ať už způsobeno nevlídnou přírodou nebo vlastním destruktivním počínáním všelijakých domácích tyranů.

Hodně se snaží vypomáhat bývalý americký prezident Jimmy Carter, který po krátkém pobytu v Bílém domě (1977-1980), ve volbách byl potupně poražen Ronaldem Reaganem. Byl i vypuzen vlastní Demokratickou stranou a s nezastíranou ambicí získat Nobelovu cenu míru, což se mu se zpožděním podařilo, se pustil do různých aktivit, někdy z pověření Washingtonu, jindy z vlastní iniciativy, k nelibosti téhož Washingtonu (např. v době Clintonova prezidentství onen nevítaný a nepovedený pokus chlácholit severokorejského Kima).

Velmi ale uspěl ve své snaze uplatňovat lidská práva v tomto širším, fundamentálnějším ponětí, a tak se zasloužil o vylepšení údělu doslova milionů trpících pozemšťanů a málo o takových zásluhách víme. O výjimku se nedávno (18. 2. 2007) v The New York Times, postaral novinář Nicolas D. Kristov, v článku příhodně nazvaném Torture by Worms. Již dvacet roků se Carter snaží vymýtit mučící takzvané guinejské červy a je tu naděje, že se to do pěti let povede na celosvětové bázi – což by byl první takový úspěch od roku 1977, kdy se lidstvu podařilo zbavit se neštovic. Tento guinejský červ je až přes půl metru dlouhý parazit. Kristof se zmiňuje o Carterově otřesném zážitku, když byl svědkem, jak starší ženě taková potvora z těla vylezla její prsní bradavkou, druhá z jejích genitálií, třetí a čtvrtá z jejích nohou. Tři až pětileté děti, takto zasažené křičí bolestí, když je něco takového postihne, „A já jsem spolu s nimi plakal,“ přiznává se laureát Nobelovy ceny.

Ještě jako prezident země se o guinejském červu, též řádícím v Pákistánu, zmínil tehdejšímu vládci, který ale o jeho existenci neměl ponětí. Stejně neměl ani ministr zdravotnictví. Carter si dal závazek „adoptovat“ – čili potírat tuto chorobu způsobenou guinejským červem, spolu s chorobami jako elephantiasis, schistosomiasis, trachoma a říční slepota (river blindness) – všechno to odstranitelné, vymýtitelné horory.

Carter se tak zasloužil o navrácení zraku téměř deseti milionů postižených. Jaké to vynikající zásluhy při prosazování širšího porozumění lidských práv.