Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Události od 15. března do 17. dubna 2007

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Čtvrtek 15. března

Vicepremiér Čunek si nechal odložit termín výslechu na policii, prý proto, že mu nevyhovovala jeho medializace (přítomnost televizí před budovou). Myslí si snad, že to v tom odloženém termínu bude lepší? Že se ho podaří dokonale utajit? A proč na tom tak záleží? Pan Čunek projevuje politicky sebevražedné sklony srovnatelné s tím, co před časem prováděl expremiér Gross. Premiér Topolánek ho zatím nemůže odvolat, protože Čunek má stále podporu v části KDU-ČSL (i když ta podpora prý slábne) a vládní koalice může ztratit i tu nepatrnou většinu, co teď v PS má. Topolánek s Bursíkem se tedy omezují na taktní a zastřené nabádání k rezignaci. Pomsta za Grosse vyšla ČSSD optimálně.

Dr. Rath se ve Sněmovně pateticky ptal „příslušníků ODS“ (měl asi na mysli poslance) „proč si myslí, že drtivá většina občanů je hloupější než ti, kteří byli zvoleni a reprezentují tedy občany“. Podstata zastupitelské demokracie je v tom, že občané volí ty, které považují za chytřejší, než jsou oni sami, pokud jde o zastupování jejich zájmů na politické scéně. Nepovažují je za chytřejší všeobecně, jen v této jedné věci. Tak to na světě chodí: ten umí to a ten zas tohle…

Před osmašedesáti lety okupovala nacistická Třetí říše Čechy a Moravu. V té souvislosti se vzpomíná ne tehdejšího prezidenta Háchu, který nakonec pod brutálním, politickým nátlakem okupaci požehnal. Nacističtí pohlaváři vyhrožovali mj. zničením Prahy leteckými útoky. Historik Uhlíř v té souvislosti prohlásil: „Žádný z našich prezidentů se pro zemi neobětoval tolik“ (jako Hácha). Nechci se vozit po památce toho nešťastníka a nesouhlasím se surovým způsobem, jakým s ním bylo po 9. květnu 1945 naloženo. Ale není žádný velký důvod ani k oslavám: Hácha měl abdikovat. K tomu, co udělal, neměl právo. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl… A Němci by kvůli jeho demisi Prahu s početnou německou menšinou nezničili, věděli, že jim tak jako tak spadne do chřtánu.

Karel Kříž, odpůrce americké radarové základny v ČR, píše v LN: „Máme riskovat preferenční destrukci středoevropského prostoru, kde český národ žije už 1500 let?“ Zajímalo by mne, preferenční destrukci jakého prostoru lze z našeho hlediska riskovat.

Pátek 16. března: Policejního prezidenta Husáka podezírají z toho, že zprostředkovával informace lidem, o něž se zajímala policie. Jedním z „kanálů“, jímž se informace dostávaly k podnikatelům, o které se policie zajímala v kauze biolíh, měl být údajně poradce expremiéra Zemana Šlouf. O policejním prezidentovi se ovšem ví jen to, že si se Šloufem v inkriminované době často telefonoval (Šlouf pak prý kohosi telefonicky varoval). Neví se ovšem, čeho se hovory týkaly, jejich záznam neexistuje. Tedy důkaz trochu podobný těm, které jsou k dispozici v případě vicepremiéra Čunka. Pokud by se ovšem zprávy potvrdily, rozvinula by se aféra nápadně připomínající Brechtovu Žebráckou operu. John Bok ze spolku Šalamoun vyčítá v Právu policejnímu prezidentovi, že se „dříve“ (!) stýkal například s advokátem Sokolem, který spolupracuje třeba s Krejčířem. Pan Sokol, pokud se nemýlím, spolupracuje s Krejčířem tak, že je jeho právní zástupce. Pan Krejčíř si zaslouží právního zástupce jako každý jiný a když někdo zastupuje člověka podezřelého z vážných zločinů, neznamená to ještě, že je sám zločinec. To je bolševické uvažování.

Prezident Klaus říká podle svých vlastních slov olympiádě „ano, ale s rozpaky“. Rozpaky znamenají, jak ze zprávy vyznívá: dobře vím, že olympiáda v Praze je riskantní ptákovina, kterou naše země vůbec nemá zapotřebí (což je taky názor editora Událostí), ale lid ji velmi chce, a já si nemohu rok před opětovnou volbou dovolit ztrátu kytičky v soutěži o nejkrásnějšího prezidenta. Takže sice „takovým rozechvělým perem“, ale podpisuji. Pan prezident se stává horkým kandidátem na březnového bobříka vyčuranosti.

Komise OSN pro odstranění rasové diskriminace podrobila Českou republiku drtivé kritice mj. pokud jde o „přetrvávající negativní postoj a předsudky české společnosti vůči Romům“ a vůbec absenci „antidiskriminačního zákona“. Učinila tak na základě podkladů, které jí poslušně dodala ČR. Zajímalo by mne, zda OSN dostává taky nějaké podklady od Al Kajdá, jejíž dopadený čelný představitel se před americkým soudem chlubil: „Svou požehnanou pravou rukou jsem uťal hlavu amerického Žida Daniela Pearla“ (amerického novináře, kterého v Iráku unesli). Ovšem, Al Kajdá není žádný uznaný stát, takže antidiskriminační požadavky OSN se na ni nemohou vztahovat. OSN je od toho, aby dávala na civilizované státy pozor, kdyby snad chtěly přestoupit při boji s teroristy všeobecně uznané normy. Dá rozum, že na teroristy se normy OSN nevztahují, protože oni žádné OSN neuznávají a mohou si dělat, co chtějí.

Sobota 17. března

Celostátní konference KDU-ČSL vyjádřila včera svému předsedovi Čunkovi plnou podporu. Opozici se podařilo chytit vládní koalici do nepříjemné pasti: nedořešený případ vicepremiéra Čunka jí škodí, zbavit se Čunka nemůže, protože hrozí konflikt s celou KDU-ČSL nebo její rozštěpení (což by asi vedlo k pádu vlády). Opozice nepotřebuje, aby byl případ Čunek „dotažen do konce“ (pak by Čunek buď opravdu musel odstoupit, a to za souhlasu svých spolustraníků, nebo by byl zbaven obvinění). Potřebuje ho jen udržovat v tom stavu, v jakém je nyní, a čekat, až se koalice sesuje. Miloš Zeman nazval kdysi velkohubě svou vládu „vládou sebevrahů“. Tahle vláda je vládou kaskadérů. Jen zvládne jednu krkolomnou situaci, už je tu další.

Poslanec Jičínský v rozpravě o Ústavu paměti národa poukázal na to, že prý řada dnešních pravicových politiků jsou děti z komunistických rodin. Měl tím na mysli mj. premiéra Topolánka, jehož otec byl vojákem z povolání. To je typický příklad kádrování: rodiče si člověk nevybírá, a když má někdo rodiče komunisty, neznamená to automaticky závazek být taky komunista, resp. možnost, aby mu jiní vytýkali nedůslednost v případě, že komunista není. A pokud mu to vyčítá spoluautor „Ústavy ČSSR“ z roku 1960, je to zvlášť zábavné.

Alexandr Mitrofanov zase píše v Právu, že člověk, který shodil mezi komunistické poslance v PS pár protiparoubkovských letáků a vytýká Paroubkovi chuť vládnout s komunisty, se neorientuje v politice a nemá pravdu, protože Paroubek chce vládnout s KDU-ČSL a se zelenými. K tomu je třeba jenom dodat: kdyby se jednou vyskytla možnost, že by Paroubek mohl vládnout s KDU-ČSL a zelenými, obě strany s tím byly svolné a ta vláda by nepotřebovala podporu komunistů, je možné, že by to učinil (nedá se přitom vyloučit, že by měl komunisty při jejich nynější síle pořád v záloze). Taková situace však nebyla a není. Paroubek už fakticky s komunisty spoluvládl od svého jmenování premiérem do voleb loni v červnu, prohlašoval s nimi pohodlně skoro vše, na čem se neshodl s koaličními partnery, a pokud by nyní chtěl vládnout s křesťanskými demokraty a se zelenými, potřeboval by stejně nutně podporu komunistů. Obojí pan Mitrofanov ví stejně dobře jako já.

Prof. Pavel Machotka tamtéž kritizuje Havla za jeho (velmi pěkný) článek, v němž podpořil vybudování americké radarové základny v ČR. Píše mj.: „Musí se zároveň přiznat, že Amerika byla tenkrát“ (za 2. světové války) „úplně lhostejná k budoucnosti Československa, stejně jako byla lhostejná v roce 1968, což byly jediné dvě příležitosti, kdy mohla v náš prospěch zasáhnout.“ To je neuvěřitelné překrucování dějin. Co mohli Američané za druhé světové války dělat, když se prezident Beneš s podporou celé čs. politické reprezentace začal paktovat s Rusy a plánoval vytvoření velkého bloku slovanských států, v němž se navzájem oplodní ruský komunismus (rozuměj stalinismus) a demokracie západního typu (jakýsi takový „blok“ se pak opravdu utvořil, ovšem ke zkřížení stalinismu s demokracií už jaksi nedošlo). Co mohli Američané dělat v roce 1968, když si jim nikdo z tehdejších „progresivních“ československých komunistických potentátů o žádnou pomoc ani neřekl? Jak si někdo může myslit, že druhý má povinnost pomoci mu i tenkrát, když si o pomoc sám ani nedovede a nechce říci? To je drzost až na půdu.

Miloš Zeman dělá Paroubkovi soustavné drobné nepříjemnosti. Teď mu navrhl kandidáty na místopředsedy strany pro nadcházející sjezd: Škromach, Hulínský, Vlček. Je zjevné, že zejména vztahy mezi Paroubkem a Vlčkem nebudou idylické, ukázalo se totiž, že panu Vlčkovi funkce předsedy PS stoupla do hlavy a narostly mu rozměrné ambice.

Dušan Třeštík prohlásil v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (mimo jiné): „V Evropě je běžné, že to špatné z minulosti se relativizuje, celé státy své někdejší horší já zatloukají. Třeba Rakousko zatlouklo svoji nacistickou minulost. My ostudu takového formátu nemáme.“ To je ovšem kardinální omyl, o kterém pan Třeštík dobře ví, protože se na zatloukání naší ostudy svého času při dělostřelecké přípravě na česko-německou deklaraci coby hlásná trouba Klausovy a Zieleniecovy „německé“ politiky podílel. Jenže pokud jde o vyhnání sudetských Němců, je to podle pana Třeštíka něco „úplně jiného“. „Pořád nás přesvědčovali, že se máme stydět za vyhnání Němců. Vyhnání to bylo a my bychom se asi i omluvili, ovšem v polistopadové politické konstelaci to nešlo.“ Nějak to nešlo. Nešlo nám to přes pysky. A protože jsme se neomluvili, tak žádnou ostudu nemáme. To je správný přístup.

Úterý 20. března

Podle tisku odleva doprava fungovalo vedení policie ČR jako informační centrála, která zprostředkovala pokyny a varování těm, které nižší policejní složky tak říkajíc rozpracovávaly. Tedy jako ještěr požírající vlastní ocas. Opět tu figuruje jméno lázeňského šviháka Doležela (co ten člověk všechno nestihl!). Vypadá to, že se policie ČR bude teď pár měsíců zabývat hlavně sama sebou.

Jiří Paroubek, tedy přesněji příznivci Jiřího Paroubka vydali obsáhlou publikaci na téma „Jiří Paroubek ve fotografii“. Původně měla stát baťovských 990,- Kč, protože však členové a příznivci strany jsou jak známo samé sociální případy a správně by měli mít hluboko do kapsy, našel se hodný sponzor, který cenu takříkajíc srazil na 450 Kč. Tváří v tvář nepřejícným remcalům, kteří Paroubka v té souvislosti obvinili z neskromnosti (on se, jak se zdá, podle stavu veřejného mínění k dílu střídavě hlásí, a svádí ho na své příliš horlivé přívržence), předseda ČSSD prohlásil, že neví, proč by měl být „zbytečně skromný“. On přece ČSSD vyvedl z krize a obstál v čele vlády. Teď vyšla oslavná publikace, příští rok možná Paroubkovi vztyčí jeho přívrženci pozlacený pomník. Vzhledem k poměrně objemnému korpusu pana předsedy to bude dost nákladná věc (Špidla a Gross byli drobnější).

V souvislosti se zřízením „Ústavu paměti národa“ píše v právu historik Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR: „Máme obavy z masivního vstupu politiky do světa historického výzkumu“. Pan Smetana zaspal, to se stalo už při pohřbívání sudetoněmeckého kostlivce a politici se nemuseli moc vnucovat, čeští historici, jak je jejich zvykem, projevili dost velkou horlivost.

„Žalobce seznámený s činností týmu Majetek“ hájí v Právu zapojení zahraniční české rozvědky do případu šlechtických restitucí. Pátráním v zahraničí a žádostmi o právní pomoc se získaly závažné dokumenty. Našly se výpisy z matrik, podle nichž byli Kinský a jeho rodiče německé národnosti. A dále důkazy o nacistické minulosti Kinského rodičů a jeho příbuzných. Škoda, že se nenašly taky důkazy o nacistické minulosti samotného Kinského (bylo mu v roce 1945 devět let). Krásný případ kádrování pro pana Fraňka. Ovšem, zákon to vyžaduje. O to je to hnusnější. Ve slušné společnosti nezáleží na tom, jaké je člověk národnosti a neodpovídá za to, co dělali jeho rodiče.

Zeman doporučil Paroubkovi do vedení ČSSD Vlčka a Hulinského a jistě dobře ví, proč to dělá. Pozná se to podle toho, že Paroubek je k něčemu podobnému víc než neochoten. Prý by taky rád nahradil Škromacha Zaorálkem, ale neudělá to prý z taktických ohledů k levicovému křídlu strany. Proboha! Podle čeho se pozná, že Škromach je levicový, kdežto Zaorálek ne?

Tony Blair vyzval Západ, aby se přestal omlouvat za svržení Saddáma Husajna: „Nedokážeme zvítězit, dokud se západní svět nepřestane omlouvat za prosazování svých klíčových hodnot, dokud se nepřestane omlouvat za to, co dělají naše jednotky v Iráku a Afghánistánu.“ Tony Blair má úplně pravdu. Problém je jen v tom, že on letos končí, kdežto Západ se omlouvat nepřestane. Západ má totiž nutkavý dojem, že se musí omlouvat za svou samotnou existenci. Pěkný důkaz bezděčně podává Gwynne Dyer, „novinář působící v Londýně“ v dnešních Lidových novinách. V podstatě se ztotožňuje s íránskou kritikou na americký velkofilm o bitvě u Thermopyl. K tomu je třeba říci: film sem, film tam, Řekové se tehdy ubránili mnohonásobné perské přesile. Peršané přišli do Řecka jako podmanitelé a uchvatitelé. Řecká civilizace byla tehdy vyšší a pokročilejší než ta perská (relativně, ovšem). Řekové prokázali velkou statečnost a po zásluze zvítězili. Máme se snad za to dnes omlouvat Ahmadínežádovi? Kromě toho bych byl rád přesvědčen o tezi, že „starověcí Peršané a dnešní Íránci jsou tentýž národ“, poněkud důkladněji, než to činí pan Dyer (jen to konstatuje). Největším problémem dnešního Západu nejsou jeho nesčetné dějinné hříchy, sahající údajně, jak vidno, až k bitvě u Thermopyl. Problémem Západu jsou pitomci typu pana Dyera. Je jich bohužel nepřeberné množství.

Středa 21. března

Vicepremiér Bursík veřejně vyhlásil (ve Frekvenci 1, že pokud se do pátku v Čunkově případě nestane „něco podstatného“, bude iniciovat schůzku předsedů tří koaličních stran. Která by měla zvážit případné Čunkovo „dočasné odstoupení“. Co podstatného by se mělo stát? Že by policie své obvinění stáhla? Pan Bursík hraje v této koalici stejnou roli jako pan Kalousek za premiéra Grosse. Rozdíl je jen v tom, že skandálem není zasažena nejsilnější koaliční strana. Tedy není jím zasažena přímo.

Podle velitele ruských „kosmických vojsk“ (to je na první pohled něco z oboru sci-fi) rozmístí Rusové na pozemky svých velvyslanectví radiolokační stanice, které budou monitorovat případné odpálení balistických raket v jejich dosahu. Rusové prý mají k dispozici zařízení, které zabere půl místnosti. To je pozoruhodné, tak daleko za Brežněva nezašli. Ruské ministerstvo obrany se od generálových plánů distancovalo. Je to tedy zatím jakési „podmíněné bububu“.

Ministerstvo vnitra vážně uvažuje o spojení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, protikorupční a protidrogové policie v jeden útvar. Bylo by to praktické: zatímco dnes v rámci policie existuje jakási politická pluralita (v jednotlivých útvarech se prosazují různé vlivy), a politici koalice i opozice musí o svůj vliv tvrdě bojovat, napříště by stačilo zmocnit se jednoho centralizovaného. Asi proto se na této věci shodne koalice s opozicí.

Jaroslav Novák, takto redaktor Pivního magazínu, podal trestní oznámení na Miloše Zemana ve věci smlouvy ČSSD s JUDr. Altnerem. Zeman slíbil, že vystoupí z ČSSD, pokud se prokáže, že za udáním stojí vedení strany. A tento svůj slib vzápětí splnil.

V Právu dnes brojí proti Ústavu paměti národa (možná, že se bude jmenovat jinak, aby to komunisty tolik nedráždilo), historik Jiří Vančura. Formuluje „postoj reprezentovaný historiky“, má tedy zjevně nějaké pověření hovořit za historiky jako za celek. Není jen jasné, zda pouze za naše nebo za všechny na světě. Historici se podle pana Vančury usnesli, že „nehodlají minulost soudit, ale objasnit tak, aby se příští generace mohly z minulých událostí poučit a volit vlastní životní postoje“. Aby bylo jasné, o co jde: tvrdit, že vyhnání sudetských Němců byla sviňárna, je ahistorické a nevědecké. Správné je konstatovat, že tu byly určité příčiny, a z nich pak logicky podle zákonitostí, jimiž se řídí běh dějin, vyplynuly určité důsledky. Lidé, kteří se v tom tehdy angažovali, naplňovali svou svobodu, která, jak známo, je poznaná nutnost. Nebo – příklad, který uvádí sám pan Vančura: „Bez analýzy, jak se na občanské orientaci národa podepsal mnichovský diktát, šestiletá okupace a válka vyúsťující do touhy po „novém životě“ aj., nelze poznat příčiny rozkladu.“ Rozklad měl příčiny, a národu proto nezbylo nic jiného, než se v rámci nutných důsledků těchto příčin rozkládat. Pan Vančura je rovněž proti „objevování a zveřejňování špíny“ (špínu, jak známo, nejlépe zamést pod koberec), protože to bude pro další generace nezajímavé jako Švihova aféra. Mně se zrovna Švihova aféra nezdá právě v téhle souvislosti tolik nezajímavou. Úkolem historické vědy je učinit z nás neuvědomělého plebsu „vědoucí a sebevědomé občany a Evropany“. To se povede jen tehdy, „nebude-li historie chápána jako politický nástroj podřízený krátkodobým stranickým zájmům“. Opakuji, že historie je u nás i po roce 1989 chápe jako politický nástroj, podřízený krátkodobým politickým zájmům, což se projevilo především v zamlouvání poválečných zločinů proti lidskosti a v průběhu přípravy česko-německé deklarace. Na potřebu vytvoření Ústavu jsem původně neměl silný názor, je to jistě nestandardní řešení, v zemi, kde archivy fungují, jak mají, a historici bádají, jak mají, by ho nemělo být zapotřebí, ale lidé jako pan Vančura mne v Právu už pár dní usilovně přesvědčují, že se asi mýlím.

Jaroslav Foldyna se rozhoduje, zda bude na nadcházejícím sjezdu ČSSD kandidovat proti Paroubkovi. Pan Foldyna by byl pro Paroubka ideální sparringpartner. Ve věcech podstatných (spolupráce s komunisty) se v podstatě shodnou, neshodnou se jen v tom, kdo má být předsedou ČSSD. Zároveň šance pana Foldyny jsou nulové.

Americký kongres si pozval ke slyšení ohledně globálního oteplování někdejšího Clintonova viceprezidenta Al Gora. Zároveň si republikánští zastupitelé vyžádali vyjádření Václava Klause. Nechápu, proč kongresmani netouží slyšet odborníky a zvou si ideology, kteří odborná stanoviska sežvýkají a překroutí, jen každý jiným způsobem.

Medvědice v berlínské ZOO se odmítla starat o dvě mláďata. Jedno uhynulo, druhé se ošetřovatelům podařilo udržet při životě – přes zuřivé protesty ochránců zvířecích práv a novin jako Der Spiegel a Süddeutsche Zeitung. Ochránci zvířecích plán tvrdí, že až mládě dospěje, nebude moci vést plnohodnotný medvědí život. Jaký plnohodnotný živo může vést zvíře v zoologické zahradě? Pokud chtějí být důslední, ať nechají usmrtit všechna zvířata ve všech německých ZOO. Medvídek se, jak se zdá z televizních záběrů, i ve svém neplnohodnotném životě cítí poměrně příjemně. Těším se na dobu, až budou moci podobně rozhodovat o našich životech ochránci lidských práv, Der Spiegel a Süddeutsche Zeitung. Koho nechat žít a komu dát hned po narození injekci, protože je tu reálné nebezpečí, že z něho vyroste kverulant.

Čtvrtek 22. března

Vzhledem k nejnovějšímu vývoji vztahů mezi Zemanem a ČSSD se jeví v trochu jiném historickém světle i příkrý soud, který expředseda vyřkl o Jiřím Dienstbierovi v souvislosti s jeho údajnou prezidentskou kandidaturou: neúspěšný politik, který dovedl svou stranu ke krachu. Pokusme se posoudit podobně přísně i politickou kariéru Miloše Zemana: když to vyjádříme ve sportovní hantýrce, předvedl svou politickou kariérou, která se nyní specifickým způsobem uzavřela, užaslé české veřejnosti něco jako překrásného trojitého odpíchnutého rittbergera, bohužel se závěrečným přistáním na zadnici. Pikantní je, že přípravu, rozjezd a provedení provázel bušením v prsa, připomínajícím Kong-Konga, a siláckými řečmi ve stylu Cassia Claye alias Muhammada Alího. Od Jiřího Dienstbiera, miláčka polistopadového publika, se liší tím, že jeho let byl delší, rychlejší a vyšší. O to je dopad na pozadí tvrdší. Poučení zní: kdo se příliš naparuje, končívá smutně a směšně.

Podle nejnovějšího průzkumu preferencí, pořízeného CVVM, se preference ODS nemění, zato o 3% vzrostly preference ČSSD. Nynější vládní koalice by stále ještě získala slušnou většinu. Růst preferencí ČSSD je ale logický a bylo by divné, kdyby koncem tohoto roku už nebylo všechno úplně jinak.

Ruský ministr zahraničí Lavrov prohlásil ve Státní dumě na adresu USA, které se nyní pokoušejí získat od evropských spojenců souhlas s výstavbou protiraketové základny v Česku a v Polsku: „To je starý známý přístup. Tak se chovali v minulosti za studené války, když děsili všechny sovětskou hrozbou a přesvědčovali, aby se semkli do disciplinovaného bloku.“ Rusové se s potupnou porážkou ve studené válce nevyrovnali a myslí čím dál tím víc na revanš. Pomalu se vrací k zahraničněpolitické doktríně poststalinského SSSR a berou ji za svou.

Jakási německá soudkyně dosáhla zatím rekordu v multikulturalitě, když odmítla rozvést Maročanku, jíž manžel (taky Arab) opakovaně vyhrožoval smrtí. Zdůvodnila to tím, že s tím dotyčná přece musela počítat, když si vybrala za muže rovněž Maročana. Soudkyni poté z případu sice odvolali, ale průkopnický čin je tady. Dá se rozšířit i na další skutky, např. na pojídání lidského masa. Kdo pojme za chotě lidojeda, musí počítat s lecčíms.

Karel Steigerwald píše v Mladé frontě Dnes: „My potřebujeme: racionální politickou diskusi o reformách. O reformách skoro všeho. Zdravotnictví, penzí, daní, školství, soudnictví, zákonů. Debatu opozice s vládou. Debatu parlamentní. Debatu expertů. A z toho plynoucí podobu reforem. Místo toho máme: Zemana s Paroubkem. Čunka se sekretářkou. Policejního prezidenta s tajemnou ženou. Agenta Filipa s Leninem. Kavanovy plky s úplatky. Gripeny čertví s kým. Bursík s počasím. Topolánek se slečnou. ČT s milicemi. Komorouse s rozvědčíky. Co je pro život lidí důležitější? Bezesporu to první.“ To je moc hezké: pan Steigerwald horuje pro to, čemu se za minulého režimu říkalo „klid k tvořivé práci“. K svobodné výměně informací patří obojí. Vždycky, když si někdo vezme do hlavy eliminovat to druhé, skončí to deformací svobody. Nebo, lépe řečeno, pokud se někdo se ohání tím, že „to druhé nepotřebujeme“, mívá nekalé úmysly. Zpravidla chce něco zatlouci.

Pátek 23. března

Policejní prezident Husák odstoupil. Jeho pozice se stala neudržitelnou. Nejsem žádný specialista na problémy Policie ČR, ale určitě se dá říci, že dlouhé bezvládí a necivilizované vztahy mezi dvěma hlavními politickými tábory v ČR mají daleko vážnější důsledky, než jak to na první pohled vypadá. Dopadly i na policii. Političtí oponenti se o policii přetahují, policie není schopná se těm tlakům bránit (od toho policie není) a zároveň ji to paralyzuje. Český stát a česká politika si tak v jakési latentní občanské válce sama pod sebou podřezává jednu větev za druhou.

Podle agentury STEM je proti volbě Paroubka za předsedu strany sedm procent voličů ČSSD. Volit ho nebudou voliči, ale delegáti sjezdu, nicméně to číslo stejně svědčí o velké podpoře. Ostatně, situace je taková, že nejenže nemají nikoho lepšího. Nemají vůbec nikoho. Na sjezdu se podle posledních zpráv do Paroubka nepřímo, ale citelně obul místopředseda Škromach. Podrobil kritice „Agendu 2010“, která měla sloužit jako východisko ke koalici ČSSD – ODS (tu Zeman kritizoval a kritizuje) a vyjádřil lehkou nelibost nad rozsahem kritiky, kterou ve svém sjezdovém projevu Zemana zahrnul Paroubek. Škromach je člověk, který dělá vždycky jen to, o čem ví, že si to může dovolit. Paroubkovu pozici ovšem neohrozí.

Vláda ČR se nakonec smířila s berlínskou deklarací EU. Dalo se to čekat, byli jsme už poslední remcalové. Je třeba říci, že dnešní EU je zvláštní organizace: nemůže si troufnout dát svá prohlášení členům včas k dispozici, protože hrozí akutní nebezpečí, že by je zničili.

Prezidentka Svazu vyhnanců Erika Steinbachová podpořila plán na zřízení amerických základen v Polsku a v ČR (Steinbachová je poslankyní Spolkového sněmu za CDU). Vsadím se, že to vyvolá v obou zemích vlnu nechuti vůči ní i Svazu vyhnanců. Kdyby základny odmítla, výsledek by byl tentýž. Přitom ti, kteří zřízení základen podporují, a tedy i paní Steinbachová, mají pravdu. Základny mají chránit USA a taky Evropu před neočekávaným raketovým útokem ze strany muslimských fanatiků. Pokud by k něčemu takovému došlo a Evropa by byla významně oslabena, pokusí se Rusko zmocnit se znovu toho, o co přišlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Odtud zuřivý ruský odpor. Proti technicky dokonalým ruským raketám je americký systém neúčinný (což nevadí, protože Rusové určitě Západ nenapadnou, není to jejich zvykem; jejich kořistí bývají chcíplé a připochcíplé kusy. ČR se do tohoto stavu postupně a cílevědomě propracovává).

Podle MfD se Paroubek snaží odstavit stínového ministra vnitra Bublana, upřednostňuje prý devětadvacetiletého poslance Tejce. Stane se pan Tejc Paroubkovým Grossem? Exministr Bublan neodpovídá image bojovného sociálního demokrata typu dr. Ratha. Zdá se, že je na tu stranu příliš slušný.

V Lidových novinách si Karel Křivan pochvaluje, jak prezident Klaus tím, že vstoupil do debaty amerického Kongresu o globálním oteplování, projevil „schopnost upozornit na sebe, tudíž na Českou republiku,a zviditelnit ji tak v očích americké veřejnosti.“ Není prý tak důležité, co říkáte, ale že vůbec jste mediální scénou vnímán. Řekl bych za prvé, že velmi záleží na tom, co říkáte. Pan prezident by americkou mediální scénu bezpochyby velmi zaujal (je to jen příklad, proboha, vůbec ho nepodezírám, že by byl měl něco podobného v úmyslu!), kdyby se dostavil do Kongresu a vystrčil na kongresmany holou zadnici. Za druhé, vůbec není zapotřebí ani na sebe, ani na Českou republiku mermomocí upozorňovat. Je zapotřebí dělat rozumnou politiku. Rozumná politika na sebe vždycky nakonec dokáže upozornit sama. A za třetí, při vší úctě, pan prezident není totožný s Českou republikou. Česká republika je pořád ještě demokratický stát a žádná absolutní monarchie.

Jiří Paroubek se v rozhovoru pro LN znovu vyjádřil k požadavkům JUDr. Altnera: „Podle mého názoru byla celá ta věc od počátku spiknutím pana Altnera a pana Svobody (Ivo Svoboda – Zemanův ministr financí a ekonom ČSSD, odsouzen za vytunelování Liberty) za mlčenlivého přihlížení, nebo dokonce účasti Miloše Zemana.“ Tak vida, spiknutí: měl by následovat proces. Rozehráno je to šikovně, jeden protagonista je už v base a nemělo by být těžké ho zpracovat, aby řekl i to, co neví. Naštěstí je pan Paroubek zatím v opozici, a tak si jen nadměrně citliví lidé mohou představovat, jaké to bude, až se chopí vládních otěží. Navíc nemohu si pomoci, ale takovéhle nastrkování exministra Svobody mi připadá poněkud ohavné. Pan Paroubek má i další plány: „určitě chceme také vydávat týdeník, který bude nezávislý na ČSSD“. Ovšem, proč by vydávali týdeník, který bude na ČSSD závislý! Paroubkova ČSSD je tím nejkompetentnějším zahradnickým kozlem, který je u nás povolán pečovat o svobodu slova a názorovou pluralitu. Pan Paroubek se učí u Putina: ten si dokonce založil vlastní opoziční stranu.

Neblahým signálem politického úpadku je i to, že z politického záhrobí opět a poměrně energicky zazněl dutý hlas velekněze Pravdy a Lásky. Exprezident Havel už má zase roupy a cítí v současném politickém zmatku jakýsi prostor pro své aktivity. Udělil českým politikům ochotně a bez nároků na protislužbu několik užitečných rad. Za prvé, Svatovítskou katedrálu by měly společně spravovat církve a stát. Má být založena společnost (doplňujeme, že by mohla být akciová), v jejíž správní radě by zasedli arcibiskup, kapitulní vikář, dva biskupové, předseda Ekumenické rady církví, prezident, šéfové obou parlamentních komor, premiér a pražský primátor. Exprezident, jak vidno, zapomněl z vrozené skromnosti na sebe, uspokojivé je, že zatím zůstal stranou také dalajláma. Nevím, co tam má co dělat předseda Ekumenické rady církví, měl by to odmítnout, vždyť jde o katolický kostel a reformovaní se o něj zasloužili jenom tím, že ho v roce 1620 důkladně vybílili. Dále prohlásil, že by vláda měla věnovat víc pozornosti šetření energií a kritizoval v té souvislosti expressis verbis ministra Římana. Ve skutečnosti míří podstatně výš – pozval totiž do Prahy na mezinárodní konferenci Forum 2000 bývalého amerického viceprezidenta Gora, aby prezentoval svůj film o hrozbě klimatických změn. Klaus bude mít nepochybně radost. A konečně Havel nezištně poradil - komu? vládě? Čunkovi? – aby Čunek dočasně odstoupil ze „svého postu“ (ze kterého? nebo snad ze všech?) a vrátil se, až se mu podaří se očistit. Řekl bych, že Topolánkova vláda kaskadérů stojí před dalším problémem. Tohle je nepochybně jen Havlova úvodní fanfára.

Sobota 24. března

Sjezd ČSSD přinesl nemalou senzaci: Paroubkovo Pyrrhovo vítězství v předsednické volbě. Získal pouhých 60% hlasů (sám počítal s 80, taky průzkum STEM věštil daleko přesvědčivější výsledek, něco podobného nečekali ani odborníci na ČSSD z Práva, a nepočítal jsem s tím, ani já). „Vítězství“ je pro Paroubka o to bolestnější, že Bohuslav Sobotka byl pak ve funkci statutárního předsedy podpořen daleko přesvědčivější většinou. Bude zajímavé sledovat, jak dopadnou volby místopředsedů, počítám, že Paroubkův tým na tom usilovně pracoval celou noc: hrozí, že se na místopředsednická místa dostanou Hulínský a Starec (jediný, kdo Paroubka dosti drsně kritizoval, na tomto místě je třeba zdůraznit, že zatímco projevy na kongresu ODS včetně kontroverzního vystoupení místopředsedkyně Němcové byly zprostředkovány průběžně a přehledně v akustické i písemné podobě, působí stránky ČSSD spíš jako profesionální zatloukárna předlistopadového typu). Paroubek podle svého zvyku velkohubě naznačil, že pokud se někdo z desperátů na místopředsednickou funkci prokouše, bude „zvažovat svůj další postup“ (přeloženo do češtiny: opovažte se je zvolit a máte po předsedovi!). Svádí vše na zrádcovské pikle Miloše Zemana a na kauzu Alter. Existuje optimističtější vysvětlení: že delegáti dali najevo únavu z jeho arogantních a hulvátských manýr, podobně jako je kdysi unavil Zeman. V tom případě se Paroubek zlobí na zrcadlo, které mu ukazuje jeho křivá ústa. K tématu se samozřejmě vrátíme komentářem, vše bude jasnější, jakmile budou známy výsledky voleb místopředsedů. Zjevné je jen, že pan Paroubek Zemanův vliv ve straně velmi přeceňuje. Protiparoubkovská opozice je ovšem teprve ve stavu zrodu: poslanec Křeček např. pěkně prohlásil: „Víme, že by se mělo něco udělat, ale nevíme co.“

Konečně je znám text prohlášení EU k 50. výročí podpisu Římských smluv. V úvodu obsahuje oslovení „My občané a občanky Evropské unie“, byl však připraven kabinetním způsobem, připomínkové řízení (čeští kverulanti) se dělo formou zákulisních intrik a podepíší je pouze tři čelní představitelé Unie, kteří jsou občanům a občankám Unie, pokud vůbec něco takového existuje, na hony vzdáleni a jejich kompetence vůči nim jsou namnoze potěmkinské. V prohlášení se ovšem mj. poněkud velkohubě slibuje, že „EU bude i nadále prosazovat demokracii, stabilitu a blahobyt za svými hranicemi“. Měla by se hlavně starat o demokracii a stabilitu uvnitř svých hranic, postkomunistické státy, zejména ČR, tu mají velké manko. Je nepochybné, že bez větší integrace Unie to nepůjde, že by za určitých okolností vůbec nemusela být na škodu, že princip „liberum veto“ se ještě nikdy nikde neosvědčil a vždycky vedl jen k chaosu a rozvratu. Jenže k integraci chybí politická vůle: vsadil bych se, že polovině občanů ČR je to jedno, polovina je proti, protože se bojí o ztrátu suverenity. Pak není co integrovat.

Ficův Směr by teď volilo skoro 50% slovenských voličů. Pokud jeho popularita ještě poroste, stanou se volby na Slovensku zbytečnými a Slovensko výrazně ušetří.

V rozhovoru pro Právo obhajoval Paroubek obří publikaci Minuty s Jiřím Paroubkem jednak tím, že se od ní lehce distancoval (je to dílo dobré vůle jeho poněkud neobratných ctitelů), jednak tím, že obvinil svého politického soupeře Topolánka. On, nikoli Paroubek tou publikací kazí politickou kulturu v zemi a české novináře by mělo spíš zajímat, „že pan Topolánek prosadil svou oficiální milenku do jedné z nejvyšších ústavních funkcí“. Ježíši Kriste, jak souvisí vztah pana Topolánka k paní Talmanové s oslavnou publikací na Paroubka? To je argument typu „a vy zase lynčujete černochy“, navíc v situaci, kdy ho neatakoval Topolánek a dokonce ani nikdo z ODS, ale Alexandr Kramer z Práva.

Podle Mladé fronty Dnes byl teď už bývalý policejní ředitel Husák ve střetu zájmů, protože hrával tenis s advokátem Sokolem, mezi jehož klienty patří mj. Radovan Krejčíř. Střet zájmů by to byl v tom případě, kdyby pan Husák dělal dr. Sokolovi placeného sparringpartnera.

Jan Zahradil si v rozhovoru pro Lidové noviny stěžuje: „Někteří lidé v Německu z mně neznámých důvodů o mně říkají, že jsem němcožrout.“ Podivíni, jakpak na to asi přišli?

Pondělí 26. března

Paroubkova modernizace ČSSD je dosti zvláštní. Podle toho, co navrhoval a jen částečně prosadil jako změnu stanov, jde o populistická opatření dílem nesmyslná (kvóty pro ženy), dílem umožňující mocenskou manipulaci z centra (přímé volby funkcionářů, tzv. stálá konference, která by mohla mezi sjezdy měnit i stanovy strany). Paroubkova perestrojka má výrazně zemanovský charakter a není náhoda, že předseda ČSSD získal na svou stranu většinu Zemanových přívrženců. Tak jako Zeman kdysi vyluxoval voliče Sládkovi, vyluxoval teď Paroubek stoupence Zemanovi. Zeman tomu svým odchodem ze strany napomohl, přenechal své ovečky někomu, kdo se mu v mnoha ohledech velmi podobá.

Proti americké radarové základně v ČR se teď dosti vehementně vyslovili i rakouský prezident a kancléř. Zdá se, že téma má do budoucna šanci přehlušit konflikt kolem Temelína. Zasahuje existenční zájmy ČR na daleko citlivějším místě a neskýtá žádný prostor pro kompromis. V této věci by ČR neměla ustupovat ani o milimetr. Je smutné, že necitlivá česká politika (a zdaleka nejen česká) vůči Německu a taky Rakousku nás dostala ve střední Evropě do izolace, která se trochu podobá té z období mezi dvěma světovými válkami. Protože se v Evropě nepodařilo uspokojivým způsobem uzavřít druhou světovou válku a protože se - mimo jiné - ČR odmítla přihlásit ke křivdám, které bezprostředně po válce spáchala, bude teď izolovaná a navíc vnitřně nejednotná vydána vydírání největšího z vítězů druhé světové války – Ruska. Američané jsou daleko a Poláci jsou na účinnou pomoc slabí.

Deset evropských osobností, mj. i Václav Havel, napadlo summit EU, neboť EU neudělala nic s kritickou humanitární situace v súdánském Dárfúru. Patetický dopis začíná slovy: „Jak se Evropané odvažují tento víkend oslavovat, když na kontinentu, který leží jen několik mil na jih od nás, jsou v Súdánu zabíjeni ti nejbezbrannější a nejslabší?“ Havlovi a dalším spasitelům světa se sluší připomenout, že EU není dobročinná instituce na civilizaci Súdánu, že možnosti pomoci jsou v takových případech omezené, že slibovat pomoc tam, kde opravdu účinně pomoci nemůžeme (něco podobného se stalo Svobodné Evropě, tedy americké instituci, v roce 1956 v době maďarské revoluce), je lehkovážné a nezodpovědné, a že povinností člověka ani instituce není strkat za každou cenu do všeho nos. Drzá formulace dopisu svádí k tomu, aby byla napodobena: jak se nám opovažují Havel, Günther Grass a další exhibicionisté ve věcech Pravdy a Lásky ordinovat, kdy smíme oslavovat a kdy ne?

Úterý 27. března

Koaliční partneři úpěnlivě prosí předsedu KDU-ČSL Čunka, aby až do té doby, než se mu podaří prokázat nevinu, odstoupil ze svých vládních funkcí. Čunkovi se pochopitelně nechce (bylo by to vykládáno přinejmenším jako nejistota ohledně vlastní viny, faktický návrat je ve hvězdách, policie do může vyšetřovat dva roky a pak případ uzavřít pro nedostatek důkazů (což není žádné „očištění“, nýbrž jen konstatování: bohužel se nám nepodařilo vás usvědčit). A premiér Topolánek s vicepremiérem Bursíkem mohou Čunka jen prosit, i když dejme tomu naléhavě: KDU-ČSL zatím stojí za svým předsedou a bez KDU-ČSL je tato vláda v koncích.

Zdá se, že klid v ČSSD hned tak nezavládne. Hulinský a Paroubek si vyměňují roztomilosti, místopředseda Škromach (člověk coby vnitřní opozice velmi šikovný) zároveň přirovnal i nepřirovnal Paroubkova neoficiálního šéfporadce Tvrdíka k Šloufovi. Předseda ČSSD si napříště bude muset průběžně dělat pořádek ve vlastní straně a nebude mít dost klidu k tvořivé práci (tj. k frontálním útokům na vládní koalici).

C. a k. úřední politolog ČSSD Lukáš Jelínek v dnešním Právu píše: „Zvolení Martina Starce šéfem stranických kontrolorů a šedesát procent hlasů pro předsedu Paroubka napovídá, že sociální demokracie bude sotva moci být dále označována za nástroj umanutého diktátora.“ Vida, jak se všechno zlé dá obrátit k dobrému: ve skutečnosti umanutý diktátor sice v čele ČSSD zůstává, ale dostal do kožichu a bude to mít napříště o něco těžší. Což je samozřejmě dobře.

Podle francouzského deníku Le Figaro rozmístění amerických antiraket na „ruském zadním dvorku“ („l´arrière-cour russe“, čímž se myslí též Polsko a ČR) potvrzuje, že Rusko ztrácí kontrolu nad svým bezpečnostním prostorem. Máme to v EU a v NATO vykutálené spojence. Stejně, jako nás v roce 1938 brali jako Hitlerův zadní dvorek, berou nás teď jako Putinův. A Právo se samozřejmě škodolibě raduje.

V Mladé frontě Dnes (a předtím už na serveru Idnes) vyšel velký článek o masakrech německého obyvatelstva na Žatecku (o věci se psalo už před časem, protože se německý soud obrátil z podnětu jednoho nedobrovolného účastníka událostí na českou policii se žádostí, aby přešetřila bestiální vraždu několika německých dětí. Je jistě dobře, že se o tom píše. Je ovšem zároveň třeba připomenout, že nejde o žádný průlom (o tzv. excesech se smí diskutovat i v rámci české oficiální doktríny, samozřejmě s tím, že je třeba vidět, že skutečným původcem zvěrstev jsou sami Němci, kteří začali). Kdeže! Je třeba psát o tom, že celý „odsun“ bylo ohavné zvěrstvo. Články a přiložená chronologie navíc obsahují věcné chyby: „odplatu na okupantech“ ne že by promíjel, ale ospravedlňoval nikoli Benešův dekret, ale zákon č. 115/1946 Sb., a v srpnu 1945 (přesněji řečeno s Postupimskou konferencí) sice v zásadě končí éra divokých odsunů, ale „Němci odcházejí“ až od ledna 1946. Komická je rovněž snaha svalovat zvěrstva na „vojenské tajné služby ovládané už komunisty“. To snad částečně sedí v případě Postoloprt. Jinak např. národní socialisté byli velmi často daleko horší a horlivější než komunisté. Česká policie se brání případ znovu vyšetřovat a je těžko se jí divit: Je třeba zásadního politického rozhodnutí, že ty věci nebyly alibistickou česko-německou deklarací vůbec uzavřeny a že je o všem třeba znovu a od začátku a opravdu otevřeně a bez nejapných vytáček hovořit. Přehrávat ty věci na policii je nedůstojné vykrucování, policie nemá žádné politické kompetence.

Všechny noviny se zevrubně zabývají prohrou českého národního družstva s Německem a následným večírkem českých fotbalistů v hotelu Praha. Způsob, jak se o tom referuje, mi připadá neuvěřitelný. Za prvé: ČR prohrála s mužstvem, které je přece jen o něco lepší, a to nejtěsnějším možným rozdílem. Nedá se pořád vyhrávat a prohrát neznamená žádnou národní katastrofu. Za druhé: večírek zpestřený alkoholem a údajnou přítomností čtyř dorot (nebo snad šesti?) je prý porušením životosprávy. To je odborná věc, nechci se do toho plést; když jsem si přečetl, jaký mají reprezentační fotbalisté denní režim, vzpomněl jsem si na svá vojenská léta za totality. Netušil jsem, že profesionální fotbal je spojený s takovou šikanou. Ale budiž, jsou za to velmi slušně placeni, dělá se to zjevně všude ve světě a asi je to tedy k něčemu dobré. Chápu taky, že trenér musí mít u mužstva autoritu. To všechno je ale výlučně technická, nikoli morální záležitost. Co mne pobuřuje na nejvyšší míru, je ta kupa falešného pokryteckého umravňování, kterou tu navršili zejména sportovní komentátoři. Povinností profesionálního fotbalisty je hrát dobře fotbal a ne sloužit naší mládeži jako svatý obrázek. Když se to bere jinak, připisuje se věci význam, jaký vůbec nemá a ani by neměla mít (je to stejné, jako když se populárním českým hercům a hvězdám pop-music vyčítá, že za totality nebyli předvojem politického odporu ke komunistickému režimu). Upřímně řečeno, vadilo by mi daleko víc, kdyby se naši reprezentanti byli po zápase všichni podepsali pod petici proti americkým základnám a pak šli ukázněně do hajan. To bych považoval za skutečnou prasárnu. Nevím, odkud se bere představa, že správný český špičkový sportovec musí být nekuřák, abstinent a panic (jako výjimka se trpí manželství). Neobhajuji prostituci ani opíjení, ale ani jedno, ani druhé není u nás zakázáno (zakazovat prostituci je podobná blbost jako prohibice) a pokud jde o alkohol, moje dlouholetá zkušenost praví, že bez toho, aby se člověk tu a tam namazal, se v téhle zemi nedá žít. A nemohu se zbavit dojmu, že spousta lidí klade na své slavnější, bohatší a domněle šťastnější bližní nároky, které na sebe neklade, respektive nekladla by, kdyby na to, co u nich odsuzuje, měla prachy.

V té souvislosti ještě malý legrační detail: v úvodu zmíněného utkání zapěla Helena Vondráčková německou hymnu tak, že vynechala z textu dva verše. Tím se jí podařilo ještě před začátkem utkání vnést do řad německého manšaftu, který zpíval s sebou, dosti velký zmatek. Na vítězství to bohužel nestačilo. Paní Vondráčková je ovšem zhruba mého věku a má nárok na jistou dejme tomu zapomnětlivost. Proto prosím čtenáře, aby se na stařičkou pěvkyni příliš nezlobili. A příště ať si pro jistotu vezme noty s textem.

Středa 28. března

Premiér Topolánek prohlásil, že nebude Jiřího Čunka nutit k demisi. Tím se jen prohloubí konflikt ve vládě, protože zelení se v této věci naopak radikalizují. Topolánek mluvil o mediální štvanici na Čunka, je však těžké se zbavit dojmu, že Čunek zatím nedokázal svému problému příliš čelit. Těšme se tedy na další kroky vlády kaskadérů.

Mirek Topolánek napsal do SMS, kterou odbýval naléhajícího novináře, mj. německou větu „Es kommt der Tag“. Samozřejmě se toho chytli všichni, kdo se takových formulací s chutí chytají. Je těžko pochopitelné, proč premiér podobných formulací užívá a navíc je dává vlastně písemně. To mu dotěrní novináři tak vadí? Chtěl by snad dělat politiku bez nich? V tom případě se opozdil minimálně o osmnáct let. Jeho reakce bývají zároveň neomalené a úplně bezbranné a připomínají jakousi opožděnou pubertu. Měl by se poradit se svým psychiatrem, třeba by se to dalo odstranit hormonální léčbou. Jinak je těžko se divit celkovému dojmu, jak ho zformuloval místopředseda KSČM Dolejš: Topolánek je podle něho zřejmě nejistý, „a proto se utíká k nediplomatickým nebo možná bych řekl klackovitým způsobům“.

Polský premiér i prezident dali najevo, že se o raketové základně budou bavit jen s Američany. To je jasné slovo v pravý čas. Zjevně má vládnutí bratří Kaczyńských i své světlé stránky.

Daniel Kaiser si v Lidových novinách stěžuje, že se Německo vrací k bismarckovské politice, ve věci euroústavy válcuje své slabší partnery a zároveň se pokouší blokovat výstavbu americké raketové základny v Polsku a ČR a domlouvá se s Ruskem na plynovodu pod Baltem. K tomu je třeba podotknout, že Německo tuto politiku nenutí zbytku kontinentální Evropy, nýbrž provádí jí v dokonalém srozumění s mocnými zeměmi, jako je např. Francie. Není na ní nic bismarckovského, Německo se jen zařadilo do „hlavního proudu“ evropské kontinentální politiky, jejímž heslem je emancipace od USA. Přitom až do konce studené války patřilo k nejvěrnějším spojencům USA v Evropě. O změnu německé orientace se velkou měrou zasloužilo zejména zamindrákované nacionalistické vyvádění postkomunistických zemí.

Čtvrtek 29. března

Česká vláda odsouhlasila jednání s Američany o radarové základně po česku. Zatímco Poláci se omezili na jednu větu, v podstatě ano,ano (souvisí to asi s jejich náboženským založením), Topolánkův tým sdělil Američanům „ano, ale, ale“ (jde zejména o začlenění základny do obranného systému NATO, i když tato věc je zjevně v odpovědi zformulována velmi „ohebně“). Topolánek je ve složité situaci, národ je proti. Vláda má ovšem právo ponechat si v některých věcech svůj názor i přes nepřízeň národa. Nerozhoduje, co chce národ, ale co je správné. Jenže postavení Topolánkovy vlády je tak slabé, že si to sotva může dovolit.

Podle agentury Factum Invenio je 56% lidí pro jednání s Američany o základně. Přitom podle jiných agentur je velká většina lidí proti zřízení základny. Tento postoj si zaslouží bližší analýzy. Průzkum agentury Faktum Invenio poněkud znehodnocuje, že byl pořízen na objednávku ministerstva zahraničí.

Rakouští „aktivisté“ pokračují v blokování hraničních přechodů mezi ČR a Rakouskem. K zablokování největšího, v Horním Dvořišti, stačí čtrnáct aktivistů. Poměrně nenáročná forma protestu.

„Řekneme-li to zjednodušeně (ale ještě historicky snesitelně), platí asi, že Evropa vděčí za svou kapitalistickou modernizaci, tedy za to, čím je, obchodu s otroky“, píše Dušan Třeštík v dnešních Lidových novinách. Na rozdíl od pana Třeštíka jsem optimista a myslím si, že Evropa vděčí za svou kapitalistickou modernizaci především tvrdé práci. Pan Třeštík zaspal dobu, je pořád po uši zahrabaný v bolševické ideologii. Z jeho článku vyplývá, že vinu na šíření otrokářství máme i my Češi (z devátého a desátého století) a proto nemá smyslu cítit provinění za vyhnání Němců před šedesáti lety. Kdyby pan Třeštík nebyl tak vykřičená a přitom dnes už poměrně nevýznamná osoba, udělili bychom mu bobříka vyčuranosti.

Cílená a soustředěná kampaň proti českému národnímu týmu přinesla svůj plod: vystresovaní fotbalisté málem prohráli na domácí půdě s Kyprem. Rozlícení žurnalisté teď požadují hlavu trenéra Brücknera. Přitom tisková kampaň ohledně reprezentačního „večírku“ měla všechny podstatné rysy mediálního lynče. V politice se nic neděje, proto hrrr na fotbalisty. Nejsou to žádní intelektuálové (proč taky), bude s nimi lehká práce. Pan Čunek by to byl možná ustál.

Pátek 30. března

Málokdy byla česká politická scéna tak nezajímavá jako v těchto dnech. K případu vicepremiéra Čunka se už nedá říci nic zajímavého: přešel do stadia vleklého přetlačování mezi vládou a opozicí a může v něm setrvat pokud ne do konce světa, tak aspoň až do příštích voleb (nebo do případného vynesení rozsudku). Topolánek Čunka neodvolá, zelení nepostaví jeho odvolání jako ultimátum (vedlo by to k pádu vlády), lidovci svému předsedovi nedají konsilium abeundi, a že by se do případu vneslo nějaké nové překvapivé světlo, není příliš pravděpodobné. Aféra s odposlechy se váže na zveřejnění Kubiceho zprávy těsně před parlamentními volbami a vypadá jako nenáležitá reakce na nenáležitý podnět. Síly obou soupeřů, vlády i opozice, jsou vyrovnané. Vláda nic neprosadí a opozice vládu neohrozí. Zkrátka otrava. Novináři nemají nic na práci a krátí si čas pronásledováním fotbalistů.

Živo je jen kolem americké základny v ČR a Polsku. Protože i tady platí, že vláda ji nemůže prosadit a opozice nemůže zabránit tomu, aby o ní vláda jednala, klade si vláda podmínky, které vlastně podmínkami ani nejsou (informuje Američany o své snaze začlenit radar do protiraketové obrany NATO) a ministr Schwarzenberg vyjadřuje přání, aby Američané potvrdili spojenectví s ČR a dali ČR v souvislosti se zřízením základny bezpečnostní záruky. Rakousko, Německo, levice v EU a Javier Solana se rozhodli dělat ČR a Polsku problémy. Polská vláda je stabilnější, Polsko je silnější a na vyhrožování málo citlivé, takže trvá na svém. ČR se pokouší lavírovat a to vyvolává zájem Moskvy. Vládní list Izvěstija s uspokojením konstatuje, že Praha „neposlouchá Američany úplně ve všem“ (vzpomeňme si na dobu, kdy podobně pochvalným tónem psalo Právo, tedy Rudé právo, o některých kverulantských zemích západního světa, je to něco, za co by se česká veřejnost a česká politika měly stydět, bohužel na to asi nemají), pochvaluje si, jak je Evropa rozdělena a upozorňuje na to, že podobně jako se teď prý USA snaží izolovat svou raketovou obranou Putinovo Rusko, se snažil prezident Wilson izolovat bolševické Rusko po první světové válce, Je to nepřímé, ale výmluvné přihlášení se k bolševickým tradicím: Rusko se pomalu, ale jistě vrací k brežněvovské politice a např. postkomunistická ČR je na to zoufale nepřipravena. Schramstnou nás znovu? Česká politika je rozdělena půl na půl, přičemž sociálním demokratům by to až tak nevadilo a komunisté jsou jako vždy pro.

Sobota 31. března

„Výnosný byznys se státem“, tak komentuje dnešní Právo skutečnost, že politické strany dostávají od státu peníze za každý obdržený hlas ve volbách do PS. Ve skutečnosti přesně definované financování stran státem je daleko menší zlo než nekontrolovaný sponsoring, který vede k propojování politiky a ekonomiky a k deformacím politického života.

Jiří Paroubek nechce „za daného poměru sil vyvolat hlasování o nedůvěře vládě“. Počká si prý, až občané pocítí na vlastní kůži, co je vládní politika zač, a „vznikne silná společenská poptávka“ po změně. Pan Paroubek zjevně kalkuluje s tím, že každá vláda se v procesu vládnutí opotřebuje (a tato slabá vláda zvlášť rychle). Je to ta nejobyčejnější věc, která se dá očekávat. Neměl by přitom ale podceňovat odstrašující sílu, jakou na nemalou část české veřejnosti působí on a lidé kolem něho (dr. Rath). A taky na to, že jde o závod s časem: znemožní se dřív Topolánek u veřejnosti, nebo Paroubek u svých spolustraníků? Sjezd ČSSD naznačil, že proces Paroubkova sebeznemožňování ve vlastních řadách už začíná.

Zatím Právo a ČSSD pracuje na dokazování, že zelení nejsou zelení autenticky (dnešní rozhovor A. Kramera s místopředsedou SZ Liškou je v tomto směru mistrovské dílo). ČSSD považuje z pochopitelných důvodů Stranu Zelených za Achillovu patu koalice. je to taková pravda, jako že se koaliční vláda vládnutím opotřebuje. Může to vyjít, ale nemusí. Život bývá zlomyslný.

V Bruselu se rozpoutal boj za slivovici. V nařízení o označování alkoholu se slivovice definuje jako nápoj, do něhož se přidává potravinářský líh. Zatímco u nás se slivovice vyrábí destilací švestek a líh se do ní prý nepřidává. Nejsem odborník na otázky EU a přiznávám se, že jako laikovi mi smysl podobných nařízení a předpisů uniká. To nemají nic důležitějšího na práci, než (mj.) definovat výrobu slivovice? Slivovice je ovšem v dobrých rukou, bije se o ni klerikální europoslanec Březina, který před časem vyrval ze špinavých pracek Bernda Posselta olomoucké syrečky, jež nám chtěl zpupný sudeťák zkonfiskovat.

Rusové navrhují zřízení společné protiraketové základny (zjevně Rusko – NATO) na ruském území za předpokladu, že Američané něco podobného nepořídí v Opolsku a ČR. Vyplývá to z toho, co řekl „nejmenovaný vysoce postavený úředník ministerstva zahraničí v Moskvě“ (cituji z dnešního Práva; nejmenovaný vysoký úředník je bytost podobně mýtická jako neznámý vojín. Předpokládám, že má na ruském ministerstvu zvláštní kancelář se zazděnými dveřmi). Neznámý úředník mj. prohlásil: „Na začátku se musíme shodnout na tom, jaké hrozby vlastně existují“.

Rovněž v Právu si Michal Pocházka pochvaluje jakýsi americký film o válce v Tichomoří, který se prý na první pohled opatrně strefuje do nabubřelé vlastenecké rétoriky a hlavně známého symbolu amerického vítězství, kterým byla fotografie pětice vojáků vztyčujících v roce 1945 na Iwodžimě standardu Spojených států. Souhlasím s ním, bylo už na čase, mě a mé vrstevníky totiž od malička krmili nabubřelou americkou vlasteneckou rétorikou a hlavně symbolem amerického vítězství, fotografií pětice amerických vojáků,jak na Iwodžimě na budově místního Reichstagu vztyčují (jedno)hvězdnatý prapor. Ještě že tu bylo Právo (tehdy ještě Rudé), které tuto nabubřelou symboliku neustále uvádělo na opravou míru!

Podle MfD prý i Maďaři pochybují o účelnosti protiraketové základny v Polsku a v ČR. MfD se odvolává na ještě neotištěný rozhovor s maďarským premiérem Gyurcsányem (nikoli Gyurcsánym, ale MfD považuje komolení maďarských jmen zjevně za profesionální povinnost) pořízený ještě před Topolánkovou návštěvou. Asi to nebude tak horké, protože po Topolánkově ujištění, že vláda ČR hodlá o základně jednat na půdě NATO i s Rusy, Gyurcsány prohlásil, že české stanovisko je velmi korektní a že Varšava i Praha mají právo uzavřít dvoustrannou smlouvu o zapojení do amerického systému protiraketové obrany. Že ovšem – protože jde o společnou věc, týkající se celého (evropského) prostoru, jejímž cílem je obrana Evropy -, je pochopitelný i nárok na konzultace v NATO. (Cituji dle maďarských novin).

Městská část Praha 1 má problém: na tzv. Kozím plácku měla být vztyčena socha Sigmunda Freuda. 160 místních obyvatel se spontánně postavilo proti. Správně! Byl to Němec (totiž Rakušan, ale Rakušan je jen zakuklený Němec). To že byl zároveň žid, je podle mého odhadu pro část protestujících polehčující okolnost, ale nedostatečná, pro další část přitěžující, a největší část vůbec neví, kdo to Sigmund Freud byl.

Pondělí 2. dubna

Zprávou číslo jedna je nepochybně Paroubkova výhružka, že zváží své odstoupení z předsednické funkce v ČSSD, pokud se v rozhovoru s místopředsedy Sobotkou a Škromachem neujistí o jejich plné loajalitě. Vyčítá jim, že nepodporují dost horlivě jeho reformní plán, jehož podstatou je, jak jsem vyrozuměl, větší feminizace ČSSD. Pan Paroubek se chová jako primadona a zjevně si to ještě může dovolit, protože na jeho místo se zatím nikdo dost energicky netlačí. Nicméně jeho postoj svědčí jednak o tom, že ČSSD zasáhla tři čtvrtě roku po volbách povolební kocovina, jednak o tom, že osobní zvláštnosti pana Paroubka si v ničem nezadají s osobními zvláštnostmi pana Topolánka a pana Čunka.

Jiří Čunek je neštěstím své strany, Topolánkovy vlády i České republiky. Poté, co se jeho žertování o opálených lidech stalo předmětem široké a nepříjemné politické debaty, prohlásil, že výrok nebyl určen ke zveřejnění (mluvil v redakci Blesku se čtenářem Blesku) a že nemluvil k národu, ale k politikům. Člověk, který si pouští pusu na špacír v redakci bulvárního média a předpokládá, že se to ututlá, je zralý pro psychiatrické vyšetření. Přitom je jedno, k jakému publiku se obrací. Ostatně, jak se může někdo obrátit soukromě k politikům (ne k nějakému jednotlivému, ale k politikům všeobecně)? Čunkovy aktivity nabývají takové povahy, že se pro Stranu zelených stává politicky neúnosným ho byť jen tolerovat. I v KDU-ČSL se zdvihá jakýsi neklid. Položí koalice Čunka nebo Čunek koalici? Pravděpodobnější je přece jen první varianta.

V Právu rozmazávají rozhovor s ministrem Schwarzenbergem a tvrdí, že v česko-německé deklaraci se nevyskytuje termín vyhnání. Přitom připouštějí, že v německé verzi se vyskytuje termín Vertreibung. Schwarzenberg poskytl rozhovor pochopitelně německy, takže říkal Vertreibung a držel se textu deklarace. V české verzi deklarace tomu odpovídá „vyhánění“, takže není pravda, že by se tam mluvilo jen o „odsunu“.

V Právu si zjišťovali jazykové vybavení poslanců PS. Nejlépe jsou na tom zelení (strana intelektuálů), pozoruhodné je vybavení poslanců ČSSD: nejvíce jich umí rusky (v minulosti se jim to hodilo a možná se jim to bude hodit i v budoucnosti), dva se mohou dokonce pochlubit tím, že hovoří plynně slovensky. To je spolehlivý základ pro modernizaci, na níž pracuje předseda Paroubek.

Zdá se, že ruský „neznámý poslanec“ (přesněji řečeno nejmenovaný vysoký představitel ministerstva zahraničí) zatím ještě nefunguje bezchybně. Ministerstvo totiž kategoricky dementovalo jeho výroky ohledně společné rusko-americká protiraketové základny. „Vyjádření neodpovídá skutečnosti a absolutně neodráží ruskou pozici v problematice protiraketové obrany.“ Zřejmě bude ještě nutno doladit některé technické parametry zařízení.

Úterý 3. dubna

Václav Klaus se rozhodl, že pokárá vicepremiéra Čunka za „laciný populismus“. Výtku je třeba brát vážně, Václav Klaus ví, o čem mluví: z teorie i z vlastní praxe. Maďaři mají pro takovou situaci pěkné přísloví: „Máš velkou hlavu, řekla sova vrabci.“

Vláda jednomyslně schválila reformní balík. Nejsem ekonom, abych mohl posoudit jeho průbojnost, navíc je zatím znám jen z toho, co z vlády takříkajíc uniklo. Nedovedu si představit, že by nebyl plodem kompromisu (proto může narazit v ODS, zejména u těch, kdo jako Vlastimil Tlustý mají na Topolánka žízeň), a že by se proti němu nepostavila opozice jako jeden muž. Bude záležet na Melčákovi a Pohankovi. Premiér Topolánek v tomto případě riskuje a je to asi dobře. Reformy v této situaci nemohou být schváleny jinak než najednou a musí být schváleny co nejdřív už jen proto, že Melčák i Pohanka budou dostatečně motivováni k tomu, aby pro reformy hlasovali (jinak vláda nejspíš padne a možná se otevře cesta k novým volbám. Osud vlády je v rukou pánů Melčáka a Pohanky a v rukou pana Tlustého, tj. zprostředkovaně Hradu.

Ještě k trucování předsedy ČSSD. V televizi si stěžoval, že se „strana ke svým šéfům chová – já hledám slušné slovo – ne příliš slušně.“ To, jak se chová Paroubek ke svým kritikům, se ovšem jako slušné může označit taky jen docela těžko.

Vrcholný český cenzurní orgán, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, udělila pokutu Nově za špatně sestříhaný záznam reportáže (!), ČT za vysílání příliš drastické reklamy v době, kdy se na televizi dívají nezletilci, a rozhlasové stanici Frekvence 1 za údajně nemravný pořad v tutéž dobu. RRTV se, řekl bych, pohybuje na hraně ústavnosti a měla by být rozehnána.

„Byl jsem idiot, který si myslí, že žije v právním státě, odmítl jsem nabídku za 7,5 miliardy korun a pustil se do boje s americkým miliardářem (Lauderem). Udělal jsem chybu,“ prohlásil europoslanec a bývalý ředitel Novy Vladimír Železný. Můj soukromý názor je, že označení sedí, ale nikoli proto, že se pustil do boje s americkým imperialistickým velkokapitalistou, nýbrž proto, že se toho velkokapitalistu pokusil oholit v domnění, že v právním státě nežije. Hypotéza zřejmě nebyla úplně o věci, ale ukázalo se, že američtí imperialisté si v případě nutnosti dovedou právo vynutit. Jinak si ovšem pan Železný může gratulovat, pan Kožený je na tom podstatně hůř.

Pavel Verner v Právu tvrdě tepe Čunka a Topolánka, a to z dobrých důvodů. Chybí už jen, aby k nim přiřadil ještě Paroubka, který do této svaté trojice neodmyslitelně patří, a jeho kritický zápal nebude mít chybu.

Petr Uhl tamtéž píše: „Zdaleka nejde jen o jednotlivá slova, celá struktura jazyka se podřizuje angličtině. Když jsem pracoval v ČTK, měl jsem nad počítačem přišpendleno: „v reálném časovém horizontu = brzo“; „měli sex = milovali se“; „priorita = cíl, výběr, přednost“ a pár dalších. Také tam bylo napsáno „nedopusť, aby k něčemu docházelo!“ a velký škrt byl přes výraz „je to o tom“. Dvacet let vlivu francouzštiny po první světové válce a čtyřicet let vlivu ruštiny po válce druhé nepokřivilo češtinu tak, jak ji pokazila americká angličtina v posledních letech.“ Pan Uhl trpí akutní alergií na všechno americké. Předpokládám, že je to vyléčitelné. Měl by se poradit se svým psychiatrem.

A do třetice všeho dobrého: tamtéž si Paroubek vyřizuje účty se všemi svými nepřáteli, jejichž řady houstnou. Octl se mezi nimi už i Alexandr Mitrofanov a předsedovi straničtí kolegové. A píše mimo jiné: „Opravdu mně však přijde zábavné, když mé výstupy na veřejnosti glosují ti, kdo v tom mají sami minimum zkušeností a výsledků.“ Na světě je to zařízeno tak, že kritizovat může každý, a nezáleží na tom, jaké má zkušenosti nebo výsledky, nýbrž jen a jen na tom, jestli má v kritice pravdu nebo ne. Karel Havlíček napsal kdysi jednomu, který proti němu použil podobný argument jako Paroubek proti svým kritikům, že podle této logiky „musel bys také dle analogie špatné boty, třeba Tě tlačily, tak dlouho nositi, až by Ti je některý švec pohaněl“.

Polská vláda nebude vypisovat referendum ohledně protiraketové základny a ministr obrany prohlásil na adresu nespokojenců v EU a NATO, že „žádná smlouva s EU či Aliancí neznemožňuje uzavření dohody mezi USA a Polskem o umístění části protiraketové základny.“ S Poláky si toho evropští stoupenci appeasementu k Rusku moc nepočnou. Nevadí, vyhojí se na nás. Naštěstí sami nějak tuší, že toho dvakrát moc nezmohou. Exministr zahraničí Fischer prý v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung prohlásil: „Hrozivý není ani americký raketový projekt, ani Putinova rétorická hra svalů, ale dramaticky se projevující evropská slabost.“ Kéž by zůstala v této věci zachována! New York Times zase napsaly, že „hrozba ze strany Íránu a Severní Koreje může být odvrácena diplomaticky“. To si v roce 1938 spousta západních politiků myslela o Německu a Itálii taky.

Íránci se holedbají, že všichni zajatí britští vojáci přiznali vniknutí do íránských vod. To je jednak nepravda (všichni jistě ne) a jednak je ohavné nutit zajatce k takovým prohlášením. Je třeba počítat s tím, že země jako Írán neuznávají vůbec žádná pravidla a že normální vztahy s nimi jsou prakticky nemožné. Britští velitelé se zjevně dopustili chyby, nepočítali, že irácko-íránská hranice je hranice s nepřítelem, s nímž je nejen Británie, ale celý Západ v jakési latentní válce.

Místopředseda ČSSD Sobotka prohlásil o vládním návrhu daňové reformy: „Chystaná daňová reforma vládní koalice znamená snížení příjmů státního rozpočtu o 135 miliard korun ročně. Zároveň se zvýší daňové zatížení pro 91 procent lidí, jen zbývajících devět procent zaplatí na daních méně.“ To mi jako laikovi připadá divné: skoro všichni budou platit vyšší daně a příjmy státního rozpočtu dramaticky klesnou. Chtělo by to trochu vysvětlit, jinak by si člověk myslil, že pan Sobotka je proti tak říkajíc z opozičních důvodů a aby se Paroubek zase nezlobil.

V EU vznikl společný lexikon výrazů, kterých by se měli oficiální představitelé vlád a evropských institucí vyvarovat. Týká se prý problematiky islámu, islámského fundamentalismu a terorismu, ale je těžké to posoudit, protože je tajný. Je však taky zjevně závazný, protože jej schválily všechny členské země. Příklad: nemá se říkat „islámský terorismus“, protože se to dotýká umírněných muslimů. Navrhovaná náhrada je: „teroristé, kteří se nad únosnou míru zašťiťují islámem“. Z toho se zdá plynout, že pokud se teroristé zaštiťují islámem, jsou docela v pořádku, problém vzniká jen tehdy, když přitom překročí únosnou míru.

Bohumil Pečinka píše v Mladé frontě Dnes: „Navzdory tomu, že 19. ledna Topolánkova vláda získala důvěru v parlamentu, je jasné, že má kvůli podpoře dvou přeběhlíků potíže s legitimitou. Řešení v podobě předčasných voleb, spojených s menšími volebními změnami (bonus pro vítěze, zmenšení počtu poslaneckých křesel), by bylo tím nejlogičtějším vyvrcholením tehdejší i dnešní situace.“ To je důležitá informace: aspoň díky MfD víme, jaké je teď hradní stanovisko.

Mám jakýsi problém s článkem pana Macieje Ruczaje v Lidových novinách. Můžeme si v něm přečíst mj.: „Zdá se, že v současném sporu ohledně změny ústavy nepůjde nakonec ani tak o zrušení dosud platných výjimek – v případě ohrožení zdraví matky, a pokud žena otěhotněla následkem znásilnění. I když v okamžiku, kdy stvrzujeme, že lidský život začíná v okamžiku početí, by takový krok byl zcela logický.“ Je mi líto, ale tento „logický krok“ by byl podle mého názoru projevem fanatismu natolik zrůdného, že si v ničem nezadá s tím islámským. Pan Ruczaj se rovněž ohrazuje proti tomu, že v El Pais psali o Polsku jako o zemi zodpovědné za holocaust. To je ovšem nehorázně přehnané, ale jakési máslo na hlavě naši polští sousedé přece jen mají: viz Jedwabné, viz pogromy těsně po válce. Taky bych se rád dozvěděl víc o způsobu, jakým polský odboj (který vůbec nechci bagatelizovat) spolupracoval s povstáním ve varšavském ghettu. Pan Ruczaj nakonec argumentuje proti El Pais José Zapaterem, který iniciuje ve Španělsku „moderní laický stát“ podporující alternativní modely rodiny (a tedy např. i sňatky homosexuálů a adopci dětí homosexuálními páry). Kdybych byl hulvát, napsal bych, že pan Zapatero je sice blb a mnichovan, ale že tato skutečnost nijak neospravedlňuje existenci blbství tak říkajíc s opačným znaménkem.

Středa 4. dubna

Premiér Topolánek prohlásil, že se nebude rozvádět. Domnívá se, že největší problémy už s manželkou společně zvládli. Předseda vlády kaskadérů, sám politický kaskadér, se krutě mýlí. Jeho žena neustále obtěžuje veřejnost tím, jak se na základě rozvratu svého manželství, což je zcela soukromá záležitost, politicky zviditelňuje (naposled exhibicí s paní Paroubkovou). Co je nám do problémů rodiny Topolánkových! Chápu, že pan Topolánek nemůže své choti nařezat, jednak by to nebylo politicky ani lidsky korektní, jednak by to bylo docela nepatřičné vzhledem k tomu, že za rozvrat jejich manželství zodpovídá zjevně on (tím ho nijak nesoudím, takové věci se stávají). Měl by se ale nad námi slitovat a udělat to jediné, čím nás může ušetřit od dalšího prorůstání jeho soukromých problémů do politiky, totiž rozvést se, jak to lidé v takových případech (s výjimkou dr. Ratha, ovšem) dělají.

Místopředseda KDU-ČSL Hošek se zastává předsedy Čunka v aféře s Romy: „Domnívám se, že to byla především záležitost bulvárního tisku přenesená do seriózních médií“. Byla to především záležitost pana Čunka, který si pustil nekontrolovatelně pusu na špacír před novináři. To, že to byli novináři bulvárního listu, nehraje v této souvislosti žádnou roli, zachovali se tak, jak by se v té situaci zachoval každý novinář, tj. profesionálně: zveřejnili to.

Česká vláda dala tisku k dispozici text své odpovědi americké vládě na její žádost o umístění radarové základny v Brdech. Vláda uznává, že umístění radaru posílí schopnost ČR čelit ozbrojenému útoku a zlepší bezpečnost spojenců USA. Zároveň ovšem – za tuto službu, kterou nám Američané poskytnou - očekává, že Američané budou hradit veškeré náklady, přičemž všechny nové stavby bude vlastnit ČR. Vláda dále očekává užší spolupráci s USA hlavně v oblasti investic a v modernizaci českých ozbrojených sil. Stanovisko zjevně vychází z předpokladu, že pomoc evropským postkomunistickým zemím je pro americkou vládu provázeno tak neodolatelně slastnými pocity, že je za to Američany možno ještě pořádně zkasírovat.

Německý velvyslanec zasadil včera v lidickém památníku růži, aby uctil památku obětí masakru z roku 1942. Bylo by dobré, kdyby teď někdo z české strany uctil taky památku zmasakrovaných Němců z roku 1945. Stane se to sotva, protože podle oficiózního českého pojetí šlo v tom druhém případě jen o důsledek příčiny, čímž se to, co se stalo v roce 1945, jednak vysvětluje, jednak ospravedlňuje. Jakousi cenou byla oceněna nejapná reklama na terezínský památník, stylizovaná jako akční internetová bojová hra. Problém je v tom, že pro dnešní mladé lidi je to, co se stalo před šedesáti pěti lety, už jen historií – krvavou, krutou, ale historií. Je to normální a nedá se s tím nic dělat. Hysterie není na místě. Křiklavé reklamy na tom nic nezmění. Kdyby se hrany minulých krutostí během milosrdného času neotupovaly, nedalo by se v tomto světě žít.

Jeden z tvůrců českého historického alibismu, profesor Křen, se v Právu vrací ke Schwarzenbergově výroku o vyhnání sudetských Němců. Text je zcela nezajímavý, omílá jen to, co pan profesor už dávno formuloval (řeči o „prézentismu“ – v historickém prostředí druhé světové války byla prý měřítka hrůzy jiná, než jak se jeví z pohledu mírového dneška; tedy to, co se nám dnes jeví jako sviňárna, tenkrát jako sviňárna pojímáno nebylo, a tedy to ani žádná sviňárna nebyla; pan profesor je na můj vkus, pokud jde o minulost, moc velký pesimista). Pan profesor ovšem v té souvislosti nemluví pravdu (nechci říkat rovnou, že lže, protože to by v případě toho úctyhodného kmeta mohlo být pociťováno jako poněkud nezdvořilé). Píše: „Dosavadní diplomatické dokumenty, nejen česko-německá deklarace z roku 1997, užívají totiž zpravidla dvojici pojmů: vyhnání - expulsion (či nedokonavé vyhánění - expel) a vysídlení (evacuate).“ Česko-německá deklarace existuje ve dvou oficiálních verzích, české a německé. V české verzi se používá pojmů vyhánění a nucené vysídlení, v německé Vertreibung a zwangsweise Aussiedlung (tedy žádné jen vysídlení, Aussiedlung). Schwarzenberg mluvil německy a pochopitelně se držel německého textu deklarace. V této věci mu čeští nacionalisté nemohou nic vyčítat, drží s nimi basu. Nebo jsme už od schválení deklarace pokročili tak daleko, že se Vertreibung nesmí říkat ani o tom, co se dělo v roce 1945, tj. o tzv. divokém odsunu?

Zdá se, že Paroubkově vládě se podařilo zlikvidovat problematickou megaakci CzechTek nikoli tím, že se ji pokusili rozehnat (přiznávám se, že jsem tehdy považoval Paroubkovo rozhodnutí za oprávněné a myslím si to dodnes), ale tím, že ji o rok později poskytli vládní ochranu. Organizátory megakraválu to tak rozložilo, že se hodlají s produkcí odstěhovat do Rumunska a Bulharska, kde se ještě dá dělat neorganizovaný nepořádek ve velkém a zároveň sloužit ušlechtilé ideji, tj. dráždit „establishment“. Mnoho štěstí a šťastnou cestu.

Čtvrtek 5. dubna

Vedoucím představitelům KDU-ČSL se ani trochu nechce předsedu Čunka odvolat, i když jeho kritika ve straně sílí. Shodli se pouze na přijetí obecného prohlášení, v němž odsuzují rasismus a xenofobii. Pozitivního ohlasu se ovšem předseda KDU-ČSL dočkal u krajně pravicových seskupení (Národní strana, Národní korporativismus). Podle agentury STEM si 64% lidí myslí, že to, co říkal o Romech, je pravda, 61% nepovařuje jeho slova za urážlivá a 58% je proti jeho odchodu z vlády. Když si obojí propojíme, nevěští to nic dobrého.

Proti vládnímu projektu reforem se kromě poslance Tlustého v ODS vyslovili i někteří další. Poslanec Klas se při hlasování hodlá zachovat stejně jako Tlustý. Námitky má i lidovec Hovorka. Někteří další členové ODS (např. někdejší „stínová ministryně“ práce a sociálních věcí Páralová, sice reformy kritizují, ale tvrdí, že vládu podpoří. V Právu se domnívají, že i pouhá neúčast výše jmenovaných tří poslanců při hlasování by stačila k tomu, aby „balík“ neprošel, i kdyby pro něj hlasovali Pohanka s Melčákem. Podle toho, co jsem našel v ústavě, však ke schválení balíku stačí pouhá většina přítomných a ti, co odejdou, jen snižují „kvorum“.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Zaorálek kritizuje v Právu vládu za podporu americké základně v ČR a vytýká jí servilitu k USA. „Vděk obrům je v politice špatný rádce.“ Ovšem. Obry je třeba štvát (laskavý čtenář si doplní vhodnější, leč hrubší slovo). Zvlášť když je jasné, že nás to nebude nic stát, protože dotyční obři jsou na to zvyklí.

V Terstu proběhl mezinárodní kongres vyhnanců a uprchlíků. Pořádala ho Evropská unie vyhnanců, sdružující vyhnance či jejich potomky. V Unii je zastoupeno i deset sudetoněmeckých krajanských sdružení(?). Zpráva, kterou přinesly Lidové noviny, je nejasná, pokusíme se zjistit něco bližšího.

Čeští šlechtičtí restituenti se hodlají obrátit na premiéra, ministra spravedlnosti a vnitra se stížností na postup policie: ta za vlády ČSSD ustavila zvláštní policejní tým, který se měl zabývat restitucemi šlechtického majetku. Na jeho práci se měla podílet i rozvědka. Zároveň si Česká advokátní komora stěžuje u Nejvyšší státní zástupkyně na snahu policie obvinit Joslava Čapka, jenž zastupuje Františka Oldřicha Kinského, z pokusu o podvod: prý zamlčoval důležité důkazy a používal jen ty, které se mu hodily při obhajobě. Při té příležitosti policie „monitorovala“ i advokátův telefon. Advokátní komora upozorňuje, že podobný postup patří k základním právům každého advokáta. Obvinění tohoto typu je skutečně nehorázné.

Podle posledního průzkumu agentury Median ztratila za poslední měsíc ODS 3,9% preferencí, kdežto ČSSD naopak 4,8% získala. Preference komunistů a zelených jsou setrvalé, lidovci ztratili 1,8% oslabili na 5,6%. Vládní koalice má stále náskok před opozicí, ale ztrácí. Nevím, nakolik lze agentuře věřit, ale trend v preferencích, který zachycuje, je věrohodný.

Pátek 6. dubna

Ještě k výsledkům průzkumu agentury Median, o němž jsme referovali minule: ta před měsícem přičítala ODS preference 40,5 a ČSSD jen 25,4. Tak obrovitý rozdíl nevykázala tehdy žádná zavedená agentura. Rozdíl mezi ODS a ČSSD byl dramaticky větší než v průzkumu, který sám Median dal k dispozici o měsíc dříve. Paroubek k tomu nejnovějšímu řekl: „Spíše je zajímavé, že týden před sjezdem byl zveřejněn jiný průzkum Medianu, který uváděl něco diametrálně jiného a který byl v rozporu s dlouhodobou časovou řadou (tj. ten, který udával obrovský náskok ODSD, bd). Říkám si, čím to – sakra – bylo způsobeno?“ Vyjádření má lehce paranoidní přídech, ale těžko upřít, že tentokrát má předseda ČSSD dost hmatatelný důvod k nespokojenosti.

Lidovečtí poslanci Carbol a Kvapil poslali Topolánkovi prostřednictvím Práva vážné varování: kdyby odvolal Čunka, znamenalo by to jednostranné vypovězení koaliční smlouvy, opozice pak může dát hlasovat o nedůvěře vládě (a co pak provedou lidovci, si pan Topolánek jistě sám domyslí). O to sympatičtější je vyjádření předsedy senátorského klubu KDU-ČSL Jílka. Prohlásil, též pro Právo, bez velkých okolků, že si Čunek drží Topolánka coby rukojmí svého osobního problému. O návrhu na usnesení, který podal zmíněný poslanec Carbol (v tom smyslu, že KDU-ČSL si od nikoho nedá mluvit do svých vnitřních záležitostí, návrh nebyl přijat, protože když se o něm mělo hlasovat, nebyla už celostátní konference usnášeníschopná), řekl bez okolků: „Tak blbý nápad mohl mít jen pan Carbol… Já doufám, že všichni pochopili, že je to nesmyslné usnesení.“

Ukrajinci mají problém: ukázalo se, že si sice dokázali slušnou míru svobody a nezávislosti v oranžové revoluci vybojovat, ale selhali – tj. jejich nové politické elity selhávají – ve schopnosti si ji udržet, což je ještě těžší. Nicméně způsob, jak se nad tím raduje v Právu Petr Schnurr z Hannoveru (ten člověk nikdy nezklame) mi připadá opravdu hnusný. Dělá mu tak dobře, že dostane do kožichu západní „establishment“, který revoluci podporoval, nebo je to nešikovně zastíraná loajalita ke Kremlu, nebo obojí?

Z hlediska „vyššího principu mravního“ by se mohlo zdát, že Británie utrpěla v konfliktu s Íránem o unesené námořníky fiasko. Takových fiasek utrpěli západní imperialisté a revanšisté v konfliktu s táborem míru a socialismu nespočet, a to i v době, kdy už tábor míru a socialismu dodělával. Despocie to mají vždycky lehké s demokraciemi, pokud jde o triumf na novinovém papíře. Triumfy tohoto typu ovšem nemají velkou faktickou váhu. Poučit by se snad mělo britské námořnictvo a hlavně by si nemělo nechávat své vojáky takovým legračním způsobem krást. O tom, zda by se ti vojáci neměli sami chovat taky trochu důstojněji, se trochu zdráhám rozhodovat, nebyl jsem v jejich kůži.

Předsedkyně americké poslanecké sněmovny Pelosiová odjela zjevně na truc Bushovi do Sýrie a tlumočila tam prezidentu Asadovi izraelskou nabídku na obnovení mírových rozhovorů, kterou pak premiér Omert popřel. To je mírová mise jako vyšitá. Snad by se američtí liberálové (čti socialisté) měli ve svém úsilí o sabotáž politiky nynější vlády trochu mírnit, jinak si mohou, využívajíce své svobody, tu svobodu pěkně pošramotit. Svoboda je fajn věc, ale malinko loajality tu a tam nezaškodí, nebyla by to loajalita k nenáviděnému válečném štváči Bushovi, ale k vlastní zemi. A netroufl bych si to té paní vyčítat, nebýt té nesmyslné údajné mírové nabídky Izraele, který s ní ovšem nechce mít nic společného.

Karel Škrabal píše v Mladé frontě Dnes: „Pěkně to vystihl dramatik Tom Stoppard v kuse Rock’n’roll, uváděném v Národním divadle, když hlavní hrdina Jan mluví o hře, kterou hraje prezident Husák: „Lidi to hrajou s ním, nechávají se uplácet tím, že se dostanou na školu, že jsou laciný tramvaje... Tolik jim na tom záleží, že si nechávají pro sebe to, co si myslí, a vlasy si poslušně stříhají.“ Pár disidentů si tehdy „vlasy nestříhalo“. Jen zlomek lidí nepsal povinné lži a jen hrstka odvážných bojovala.“ Pan Škrabal to jistě tak nemyslel, ale z jeho řádek by si mohl někdo myslit, že drtivá většina lidí u nás byla zaměstnána v normalizačních novinách a časopisech. Že si něco takového nechají nabulíkovat angličtí gentlemani, bych se celkem nedivil, ale čeští novináři by měli být odolnější. Velká většina lidí vůbec nemusela psát povinné lži. Režim to na nich nechtěl. Nepotřeboval to, měl na to dost normalizačních novinářů. Nemyslím, že by si česká společnost jako celek zasloužila za své chování během normalizace metál, ale nic se nemá přehánět. Tohle opovržení bližními je nevěcné a lehce odpudivé.

Ministr Pospíšil chce novelou trestního zákona zavést oznamovací povinnost i u zvlášť křiklavých případů korupce. Oznamovací povinnost sama o sobě je vždycky problematická a zneužitelná. Na druhé straně se v poslední době odehrálo několik lehce podezřelých případů, které k podobným návrhům podněcují. V Lidových novinách vzpomínají případ Jana Kavana. Nejkřiklavější je ovšem ten paní Urbanové, která si na úplatek, co ho prý dostal pan Čunek, vzpomněla až za čtyři roky - je velmi těžké se ubránit dojmu, že rozpomenutí bylo ryze účelové a váže se na vývoj jejího osobního vztahu k vsetínskému exstarostovi. Mohlo se docela dobře stát, že by si taky nevzpomněla.

„Kdybychom třeba dali polovinu peněz, co dáváme do přesvědčování veřejnosti o nutnosti radarové základny, na postavení například kongresového sálu pro vedení dialogu s islámským světem, udělali bychom lépe,“ píše v Lidových novinách exministr Bublan. Představme si, že by v roce 1937 někdo napsal: „Kdybychom třeba dali polovinu peněz, co dáváme do stavby hraničních opevnění, na budování institucí pro dialog s německým národem, udělali bychom lépe.“ Z dnešního hlediska by se dalo říci, že by měl pravdu, pohraniční opevnění nám tehdy moc nepomohla. Co znamená vést dialog s „islámským světem“? Dialog se nedá vést se světem, ale s lidmi. S některými to jde, s jinými ne – bez ohledu na to, zda jsou muslimové nebo ne. Organizovaný dialog s muslimy je stejná hloupost jako byl „dialog s marxisty“ (tj. s ideology ruského marxistického náboženství) v době, kdy se stalinismus v Rusku začal pomalu rozkládat.

Sobota 7. dubna

Odpůrci radarové základny v Brdech se rozhodli, že požádají UNESCO, aby Brdy zapsalo na seznam chráněných památek. Pokud by se ovšem z nezávislých zdrojů potvrdilo, že radar v Brdech přírodě neuškodí, asi by s jeho umístěním neměli problém. Jenže „nezávislé zdroje“ v moderním evropském pojetí jsou ti, pro něž je pro přírodu škodlivé všechno, a vzhledem k politické orientaci pobrdských ochránců přírody lze očekávat, že by je uspokojila tak nanejvýš nezávislá komise ve složení Ahmadínežád – Kim Čong-il – Putin.

„Rodiny s dětmi, kde každý z rodičů vydělává mezi 15 a 30 tisíci Kč měsíčně, si nepolepší vůbec“ (rozuměj reformou), „naopak některé si pohorší“ , pozastavuje se podle Práva nad vládním návrhem analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Nechci se plést „analytikům“ do řemesla, ale po sedmnácti letech soustavného povolování opasků z populistických důvodů si nedovedu představit reformu, jejíž součástí by nebylo nepříjemné škudlení a která by aspoň zpočátku nebolela velkou většinu populace. (Tím nechci tvrdit, že tahle navrhovaná reforma je to pravé).

CVVM provedlo průzkum ohledně toho, za jakých okolností by měl politik odstoupit. Jeden z důvodu je „úmyslná lež“. Tato formulace je nesmyslná. Když člověk nemluví pravdu, dělá to buď nevědomky, nebo vědomě. Když člověk nemluví pravdu vědomě, lže. Každá lež je vědomá. Proto slušní lidé neříkají „lže“, ale „nemá pravdu“. Je to jakási presumpce neviny.

„Zámek Opočno, který v restituci získala hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeldová, musí šlechta vrátit státu“, uvádí zprávička v dnešním Právu. Je zjevné, že „šlechta“ zde stojí za upřímnější, leč poněkud obhroublé „ta holota šlechtická“, protože zámek nebude pochopitelně vracet šlechta jako třída, ale jen paní hraběnka jako fyzická osoba.

Český tisk od Práva po Palatu se otřásá odporem: Skopčáci znectili papeže Jana Pavla II. a tím i celý polský národ, a tak trochu i ten český (protože máme s Poláky leccos společného, např. mindráky a přesvědčení, že my si jako slabší můžeme na silnější dovolit všechno, kdežto ti silnější na nás slabší nic).

Premiér Topolánek chce usilovat o to, aby v případě neúspěchu vládního návrhu reforem proběhly mimořádné volby. Dosáhnout toho chce tím, že kabinet spojí s nějakým zákonem hlasování o důvěře, ale neumožní tři měsíce jeho projednání ve Sněmovně. Pak prezident může vypsat předčasné volby. To je dosti divoké ohýbání ústavy, které navíc půjde jen velmi obtížně provést. Koalice bude muset být ve Sněmovně po celé tři měsíce v každém okamžiku ve většině, aby bránila opozici prosadit pouhé zařazení vládního návrhu do programu schůze. To, co se bude dít, bude výsměch parlamentní demokracii: koalice se bude snažit za každou cenu zabránit projednávání vlastního návrhu, kdežto opozice, která o předčasné volby nestojí, se naopak bude za každou cenu dostat projednávání vládního návrhu na pořad jednání. Navíc všechno záleží na tom, stihne-li vládní koalice realizovat tuto s odpuštěním šaškárnu do volby nového prezidenta, nebo bude-li Klaus znovu zvolen, protože prezident v tomto případě může, ale nemusí. Nebude-li Klausovi záležet na tom, aby v této věci Topolánka podržel, má spoustu dobrých důvodů, zejména formálních, k tomu, aby ho nechal padnout. Ustanovení ústavy, o něž se chce Topolánek opřít, je v ústavě pro případ, že by se Poslanecká sněmovna stala nefunkční vzhledem k tomu, že by opozice blokovala projednání vládního návrhu zákona spojeného s otázkou důvěry. Zacházet s ústavou tak, jak to plánuje pan Topolánek, je něco jako jíst polévku lžící na boty. Je to taky trochu vina ústavy, která patové situace a slepé uličky spíš vytváří, než že by jim bránila.

„Zatím vůbec nejnaléhavější a také nejpodloženější varování před dopady globálního oteplování vyslali včera do světa vědci zastupující více než stovku zemí“, píše dnešní MfD. To je ovšem nonsens. Stovku zemí mohou zastupovat politici. Vědci zastupují jen každý sám sebe a pravdu, které se snaží dobrat, ovšem v té míře, jak se jim to povedlo. To se ukáže ve svobodné odborné debatě. Měli by oslovit politiky, kteří někoho zastupují, ale politiky oslovuje jen to, čeho se dobrali jednotlivci nebo vědecké týmy. A je na politicích, aby podle svého uvážení z toho dělali závěry i za své voliče, kteří je k tomu pověřili.

Vladimír Kučera zmiňuje tamtéž v komentáři případ Maradonovy branky rukou, který u nás proslavil pan prezident Klaus, jako příklad amorálnosti fotbalisty (úsilí o úspěch za každou cenu). Kdyby pánové Rosický nebo Ujfaluši dali v zápase s Německem branku rukou, byl by to prohřešek proti fotbalové etice a zasloužili by si veřejné opovržení. Když po zápase oslavují, byť údajně za přítomnosti lehkých děv, je to porušení životosprávy, tedy technická záležitost, a co nadto jest, jejich soukromá věc jest. Amorální je naopak vystavovat je za to mediálnímu lynči.

„Jeden jediný (člověk), který přijde na Velký pátek do kostela, znamená pro člověka i pro společnost víc než Poslaneckou sněmovnu prodloužený víkend,“ píše v LN evangelický farář Emanuel Vejnar. Myslím, že uznání Velkého pátku za svátek zbytečně bagatelizuje. Znamenalo by uznání ze strany ateistického státu, že tu existuje křesťanská menšina, kterou bere jinak než jako občany druhého řádu. Mezi našimi svátky není ani jeden křesťanský svátek: Svátky Jana Husa a Cyrila a Metoděje jsou svátky nacionalistické, 28. září je oslava české státnosti a Vánoce – ty si netroufl zrušit ani bolševik. Ostatně Vánoce jsou svátky, kdy paní režisérka Třeštíková pouští rybí filé po vodě.

Úterý 10. dubna

Exministr Tlustý sice tvrdí, že Topolánkovu reformu v PS nepodpoří, ale protože, jak se zdá, nemá prezidentovu podporu (Klaus prohlásil, zjevně na jeho adresu: všichni si musí uvědomit, že ODS nevyhrála volby s 51% hlasů a reforma musí být kompromis), není příliš pravděpodobné, že by nakonec hlasoval tak, aby to vládu položilo.

Premiér Topolánek se k příkladu Jiřího Čunka vyjádřil v tom smyslu, že pokud otázka stojí: koalice nebo Čunek (rozuměj Čunkův odchod), má samozřejmě přednost koalice. Otázka, jak se zdá, bohužel zní: lidovci nebo zelení? A ať se premiér rozhodne tak či onak, riskuje existenci vlády.

Vicepremiér Čunek prohlásil, že se nebojí o své postavení a nebude tudíž dnes požadovat od svých kolegů v předsednictvu a celostátním výboru, aby mu potvrdili mandát. Když je o to nepožádá, nemohou mu to odmítnout. Takže bych spíš řekl, že se přece jen trochu bojí.

Jiří Paroubek v otázkách Václava Moravce v ČT prohlásil, že odmítnutí vládního balíku reforem nemusí znamenat předčasné volby: rozuměj, ČSSD udělá všechno proto, aby nebyly, protože by se konaly nejspíš na podzim, a ODS by je prý ještě mohla vyhrát. Není nad upřímnost. Pan Paroubek je pro to, aby volby byly až tehdy, kdy bude jasné, že je ODS prohraje.

Podle Práva je ministr vnitra Langer v podezření, že úmyslně a účelově používal vypůjčené telefony a SIM karty proto, aby mohl volat lidem z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Lituji, ale žádný trestný čin úmyslného a účelového používání telefonů a SIM karet neexistuje, každý může měnit telefony a SIM karty podle libosti. Zajímavé je jen, zda Langer skutečně, ať už vypůjčeným nebo vlastním, telefonem, hovořil s někým z ÚOOZ. Pokud ano, tak ani to samo o sobě není trestné, pokud ne, má policie problém.

Součástí úsporného vládního balíku je změna ve vyplácení nemocenské: za tři dny nemoci se nebude platit nic, za týden zlomek nynější částky, teprve za dlouhodobější nemoc se platby zvýší a dosáhnou nynější úrovně, případně ji dokonce překročí. Nemohu si pomoci, ale to opatření je asociální. Být nemocný tři dny je samozřejmě absurdní. Ale když člověk dostane virózu nebo chřipku a má 39° horečky, musí být týden doma, jinak riskuje zdraví. A to je drtivá většina všech onemocnění.

V Tématu Lidových novin se vyjadřuje Jan Keller, známý nikoli bezdůvodně spíše ze stránek Práva, k romské otázce. Vysvětluje mimo jiné, proč česká společnost toleruje raději homosexuály než Romy. Prý je to proto, že homosexuál je považován za spíše zženštilého, a tedy bytostně neagresivního. To je zajímavá hloupost. Podle téže logiky by aspoň polovina lesbiček měla být považována za spíše zmužštilou, a proto bytostně agresivní. A Rom, který je homosexuál, by měl být brán na milost. Ve skutečnosti na Romech většinové populaci vadí určité způsoby chování, které jednak nemají samozřejmě všichni, a jednak jen některé jsou opravdu asociální, kdežto jiné by se měla většina naučit tolerovat. Zavírat ale před touto skutečností oči a snažit se ji zakecat, jak to dělá v Lidovkách pan Keller, je pokrytectví.

A nakonec zpráva nepolitická: zemřel Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer. Jeho filosofické práce byly otřesné, politické názory směšné. V době normalizace se spustil s StB. Přesto to byl jeden z nejpozoruhodnějších básníků minulého století. Jeho básnické persifláže z padesátých let (později ztratil na síle, zřejmě byl jako autor zrozen právě pro tu strašnou dobu) patří spolu s rannými Hrabalovými verši a prózami k tomu nejlepšímu, co v „neoficiózní“ české poezii doby bolševismu vzniklo. Jako jakousi upomínku na zesnulého cituji pregnantní čtyřverší, které mi zvlášť přirostlo k srdci:

Všechno je v prdeli

ve všední den i v neděli.

Jenom ty filmy sovětský,

ty jsou vědecký.

Středa 11. dubna

Václav Klaus se veřejně zastal Topolánka proti jeho kritikovi Tlustému. Prezidentovy důvody jsou racionální, tentokrát udělal to, co bylo zapotřebí. Jaksi na oplátku slíbili Topolánek a Nečas svým kritizujícím kolegům, že zváží jejich výhrady a pokusí se je zohlednit. Prostor pro něco podobného je ovšem velmi omezený.

Zatím Jiří Paroubek maže Topolánkovým oponentům v ODS kolem huby velkou koalici (dokonce i s Topolánkem by o ní uvažoval), samozřejmě zároveň zdůrazňuje, že další možnost je tzv. levostředá vláda (tj. Paroubek za zády s Filipem). Kdo pak bude ten střed?

Vicepremiér Čunek očekává do tří let majetkové narovnání mezi státem a „církvemi“. Jednak je pozoruhodné, že pan Čunek v té situaci, v jaké je, uvažuje na tři roky dopředu. Jednak mne zaráží ten plurál, církve. Řekl bych, že restituční nároky protestantských církví, pokud jsou, jsou minimální. Pokud jde o zaopatření Pravoslavné církve, nebudu se o něm snad ani šířit, o muslimech jak by smet. Existenční záležitost je to pro katolickou církev, protože její provoz je náročný a musí si na něj buď vydělat, nebo se vydat na milost a nemilost ateistickému státu.

Nezáviděníhodná situace! Čunek by rád dosáhl restituční tečky (něco vrátit, něco nahradit, pokud se církve - rozuměj církev - vzdají nároků, garantovat jim zajištění na 50 – 70 let). Kardinál Vlk je spokojen, komunisté se brání, že všechno neuloupili oni, a odkazují na prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele. Bohužel mají pravdu. V případě toho prvního tak trochu, v případě toho druhého víc.

Dr. Rath tvrdí, že roční limit, který budou muset lidé u lékaře platit, bude 7 – 8 tisíc korun. Jsem starý nemocný člověk a mohu tedy s klidným svědomím říci, že pan doktor jako obvykle kecá. Mne to nepřijde ani na tisíc korun ročně.

Místopředseda Strany maďarské koalice Miklós Duray požaduje pro slovenské Maďary majetkové restituce, případně odškodnění za to, co utrpěli po roce 1945. Požadavek je přirozený a nechápu, proč ho odborník na polštinu a maďarštinu Luboš Palata nazývá kvůli tomu nacionalistou. Jen je třeba podotknout, že na Slovensku byli Maďaři už restituováni v nesrovnatelně větší míře než (neodsunutí) Němci v ČR. Je jich ovšem taky mnohem víc a mají o hodně větší politickou váhu.

Čtvrtek 12. dubna

Rakouští protitemelínští demonstranti zablokovali hraniční přechod u Mikulova. Bylo jich tentokrát sedm. Blokády začínají vypadat jako soutěž o rekord: komu se povede s co nejmenším počtem lidí zablokovat příslušný přechod na co nejdelší dobu. Vítěz by měl být zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Mikulovská akce je zatím, pokud se nemýlím, jednička.

Právo zveřejnilo plný text protestsongu, který složil škodovácky odborářský předák Povšík v rámci přípravy na výstražnou stávku, jež má v boleslavské Škodovce proběhnout příští týden.

Taktéž v Právu kritizují prezidentův výrok, že v případě, pokud se nepodaří policii prokázat Čunkovu vinu, měly by se z toho vůči ní vyvodit důsledky. Prezident měl být asi přesnější, je něco jiného, když se policii nepodaří Čunka usvědčit pro nedostatek důkazů, a něco jiného, když se jasně ukáže, že se nic takového, z čeho je vicepremiér obviňován, nestalo.

Z okolí premiéra Paroubka se prý šíří jakýsi neoficiální seznam sociálně demokratických poslanců, kteří se chystají podpořit vládní reformy. Čtyři z nich (Vlček, Skopal, Šplíchal a Merinová) svou chuť vládu podržet rozhořčeně popřeli, pátý (poslanec Petr Wolf, který se údajně z roztržitosti zdržel hlasování, už když šlo o důvěru Topolánkově vládě) se nevyjádřil. Zajímavé je, jakou oblibu má ČSSD a její lídři ve vyhotovování seznamů údajných zrádců. Tentokrát jde nepochybně o preventivní „pojišťovací“ opatření, jakési varování pro ty, co nejsou považováni za dost spolehlivé. Strana, která musí sahat k podobným prostředkům, má nepochybně jakýsi vnitřní problém.

Daniel Strobl píše v dnešní Mladé frontě Dnes: „Přinejmenším od roku 1969 byla StB nástrojem totalitní moci, který navíc otevřeně kolaboroval se sovětskými okupanty.“ Tohle (stejně jako označování StB za „zločineckou organizaci“ mi připadá hodně nepřesné. Za prvé, proč přinejmenším od roku 1969? A za druhé: StB byla politická policie, používající spoustu krajně nečistých a zvrhlých prostředků, navíc policie polostátu, který existoval jako jakási předsunutá pozice ruského komunistického impéria. V tomto napojení na cizí okupační mocnost nebyl mezi protektorátem Čechy a Morava a „lidově demokratickým“, respektive „socialistickým“ Československem žádný podstatný rozdíl A to počínaje 25. únorem 1948, spolehlivé základy byly ovšem položeny už dříve, za spolupráce nekomunistických politiků, stran a organizací. Nekolaborovala StB jako orgán, kolaboroval celý státní aparát, jehož byla součástí. Byl nástrojem kolaborace. A nehraje roli, že se to v letech 1948-68 obešlo bez účasti okupačních vojenských jednotek. Proviněním příslušníků StB (a jejích agentů, připouštím, že ti v o něco menší míře) se stejně jako ostatních vysokých exponentů komunistického státu byla tedy spíš než účast v organizovaném zločinu vlastizrada. Je zajímavé, že spousta lidí to ani dnes nevidí. Mimo jiné proto máme ke své nedávné minulosti tak hysterický vztah.

Dalším cílem teroristů z Al Kajdá má být Španělsko. Jde o to obnovit stav před reconquistou. "Neustaneme, dokud neosvobodíme celou zemi islámu od křižáků, odpadlíků a jejich agentů, dokud znovu nevstoupíme do naší Andalusie, o niž nás oloupili…" uvedla ve středu skupina, která se přihlásila ke krvavému atentátu v Alžírsku. Zdá se, že si pan Zapatero a spol. svou distancí od amerických spojenců příliš nepomohli. Inu, appeasement se ještě nikdy nikomu nevyplatil.

Pátek 13. dubna

Exministr Tlustý pasoval premiéra Topolánka na zrádce. Zradil prý ideu Jednotné daně, tím i program ODS a tedy i stranu. Nejspíš by měl být jako kacíř upálen. Pan Tlustý je bohužel poměrně krystalickým zhmotněním vkladu Václava Klause do základů ODS: jakési směsi fundamentalistického doktrinářství a „pragmatismu“ bez hranic. Ať je Topolánek jaký je, v této věci se Klausovi moc nepovedl, což mluví aspoň částečně v jeho prospěch.

Místo Ústavu paměti národa budeme mít Ústav pro studium totalitních režimů. Navrhla to paní poslankyně Jacques, aby to bylo stravitelné i pro sociální demokraty. Ústav se nebude zabývat obdobím 1948-1989, ale obdobím 1938-89. Není přitom jasné, zda léta 1945-8 nebudou naopak z jeho kompetence vyloučena. Kdybychom to ještě trochu rozšířili, mohl by se jmenovat Ústav pro studium režimů a časové omezení by vůbec odpadlo. Pak by byl přijatelný pro všechny. Už samotný původní návrh signalizuje, že u nás není něco v pořádku. Jeho osud to výrazně potvrzuje.

Vláda prý začala sondovat, zda by nebylo možné na základě všeobecného souhlasu politiků začít jednat o přímé volbě prezidenta (k jejímu prosazení je zapotřebí ústavní většiny v obou komorách parlamentu). Původně se počítalo, že přímo se prezident bude volit až v roce 2013, ministr Svoboda chce zjistit, jaké jsou postoj politických stran nyní. Pokud bude příští volba přímá, bude zvolen Klaus. Pokud bude prezidenta volit parlament, bude zvolen taky Klaus. O nic nejde, takže se tím mohou příslušné orgány v klidu zabývat. Je tu jen jeden problém: dvaašedesát procent lidí údajně podporuje Klausovo znovuzvolení. 82% lidí by ovšem uvítalo, kdyby se hlavou státu stala žena. Pan prezident je velmi citlivý na hlas veřejného mínění a snaží se mu vyjít vstříc. Oběma požadavkům najednou může vyhovět např. tím, že se stane na stará kolena transvestitou.

V Hollywoodu chystají prý jakési pokračování filmu Šifra Mistra Leonarda, v němž hrdina odhaluje sérii vražd, do které je zapleten Vatikán a tajná společnost iluminátů. To se děje bezprostředně poté, co v Alžírsku provedla tamější odbočka Al Kajdy sérii krvavých atentátů a chystá se zjevně (znovu) na Španělsko, které chce vysvobodit zpod nadvlády nevěřících ďaurů. Zdá se, že podle Hollywoodu je ovšem Vatikán daleko nebezpečnější. A co podle Hollywoodu! Oni by to netočili, kdyby to na Západě nefrčelo. Zdá se, že neustálé papežské omluvy příliš nezabírají.

Polský ministr školství se rozhodl, že udělá ve školách pořádek: školáci nebudou smět do školy nosit mobily, budou chodit v uniformách a budou mít povinnou večerku.

MfD přišla s tím, že vicepremiér Čunek prý nebyl v inkriminovaný „den úplatku“ ve Zlíně od půl jedenácté do večera, nýbrž jen od půl třetí do půl páté. Vyšetřování případu Čunek začíná připomínat vyšetřování vraždy Johna Kennedyho. To je nadějné – během 44 let, která uplynula od atentátu, nás čím dál tím víc samozvaných expertů přesvědčuje, že hlavním viníkem byl sám prezident, a pokud náhodou ne, tak si to, co se mu stalo, bohatě zasloužil. Předpokládám, že Čunkův případ bude mít aspoň vzdáleně podobný průběh (v našich malých poměrech, ovšem: panu Čunkovi chybí Kennedyho charisma a paní Urbanová má dost daleko do Marilyn Monroe).

Ve vedení ČSSD se situace ani zdaleka neuklidnila. Místopředseda Škromach, který mnohokrát projevil velmi dobrý nos pro to, co si smí a co si nesmí dovolit, obvinil velkého šéfa, že chce uzavřít velkou koalici s ČSSD a příliš podléhá vlivu pana Dimuna. Jeho i dalšího místopředsedu, Sobotku, nadto pobouřilo, že se v Paroubkově nejbližším okolí denuncují někteří významní poslanci strany coby zrádci. A oba opakují stížnosti, že Paroubek se svými spolupracovníky příliš nekomunikuje. Česká politika je zvláštní: vypadá to, že to, co vidíme na první pohled v televizi, je jen jakési loutkové divadlo. Ve skutečnosti ji řídí ze zákulisí nenápadní mladí manažeři.

Sobota 14. dubna

USA nedaly vízum pro návštěvu radaru poslanci KSČM Černému, hlásá dnešní titulek v Právu. Už jsem se zaradoval, že příslušné americké úřady správně vyhodnotily nežádoucnost návštěvy pana Černého ve Spojených státech (jeho destinací by mělo být zásadně Rusko), ale bohužel není tomu tak. Vízum nedostal ještě jeden lidovecký senátor, a oba proto, že o ně pozdě zažádali.

Senátor Mejstřík opět usiluje o reformu seznamu „významných dnů“ ČR. Žádá vypustit MDŽ a zavést Svátek matek. Svátek žen mi připadá něco jako svátek modrookých, ale věnovat odstranění této blbiny tolik energie je, řekl bych, nepříliš smysluplné. Levý blok to nepřipustí, a kdo nechce, slavit ho nemusí.

Strana zelených, respektive její republiková rada, dnes sněmovala. Ústředním tématem byl případ Čunek. Usnesli se na žádosti, aby se koalice dohodla na Čunkově odvolání z vlády. Zároveň chtějí, aby se už nevyjadřoval k romské otázce a nepletl se do romské problematiky, která přísluší do resortu ministryně Stehlíkové. Co strana učiní, pokud Čunek ve vládě zůstane, zůstává otevřené. Místopředsedou Rady byl zvolen Bursíkův kritik Stropnický. Pokud by se lidé jako on ve vedení strany prosadili, vláda končí.

Mezitím se potvrdilo, že paní Urbanová mluvila svatosvatou pravdu, když prohlásila, že podnět k Čunkovu stíhání nedala ona. Učinil tak údajně její advokát. Policie to nesdělila Senátu, když projednával, zda bude Čunek zbaven imunity. Senát se cítí převezen, ale své rozhodnutí už pochopitelně změnit nemůže.

Polský Sejm nedal dohromady ústavní většinu, aby schválil absolutní zákaz potratů. Selhali prý někteří poslanci nejsilnější vládní strany Právo a spravedlnost. Liga polských rodin bude změnu prosazovat i nadále a zároveň hodlá navrhnout „Chartu práv polských rodin“, s níž má nějak souviset i zákaz rozvodů. Je příjemné sledovat, že se někde blbne ještě víc než u nás. Vláda, která nedokáže prosadit nic, je přece jen ještě o vlásek lepší, než vláda, která by dokázala prosadit tak strašné věci.

Ve velkém rozhovoru pro Právo Topolánek poprvé naznačil, že je připraven „vyjednat Čunkovi čestný odchod“ z vlády, s možností návratu, pokud se očistí. Zdá se, že se premiér cítí být čím dál tím víc tísněn a nakonec mu nezbude než to risknout a vicepremiéra se zbavit. Co to udělá s lidovci, je ve hvězdách. Premiér se ovšem zároveň odhodlal k dalekosáhlému kroku, pokud jde o Události. Alexandru Kramerovi, který v jedné otázce zmínil to, co jsme v Událostech psali o problematičnosti Topolánkova plánu na předčasné volby, odpověděl: „Bohumil Doležal si může říkat, co chce.“ To je vynikající, tak daleko dosud žádný český premiér nezašel. Předchozí mi naopak ústy svého advokáta vyhrožoval žalobou. Teď to máme černé na bílém z kompetentních míst, můžeme si říkat, co chceme. Je to úlevný, osvobozující pocit. Možná, že si to dáme pod hlavičku Událostí, tak, jako tam Právo v době, když bylo ještě Rudé, mělo „Proletáři všech zemí, spojte se“.

Václav Klaus navštívil Senát a mazal senátorům med kolem úst. Mimo jiné se přiznal, že Senát má smysl: je pojistkou demokracie (a mimo jiné taky volí prezidenta).

Mladá fronta Dnes přinesla pozoruhodný rozhovor s Rogerem Scrutonem. Říká tam spoustu podnětných věcí, nesouhlasím s ním jen v otázce honu na lišky, který považuji za ukrutné trápení zvířátek. Scruton se pohoršuje, že v Británii zakazují jednu z oblíbených činností, a klade otázku: co byste (vy Češi) dělali, kdyby zakázali koncerty klasické hudby? Anglický gentleman si bohužel nedovede představit, co vše je v západní části Boratova Kazachstánu možné: klasickou hudbu jsme si už jednou zakázali sami, v roce 1945: sice jen tu německou, ale to je, řekl bych, tak zhruba polovina veškeré klasické hudby. Zákaz se nyní naštěstí už zcela striktně nedodržuje.

Scruton rovněž velmi pěkně píše: „Tak jako snad všichni jsem přesvědčen, že snaha fanaticky prosazovat politickou korektnost se stává zcela totalitní. Týká se to například lobby homosexuálů, které je velmi vlivné a snaží se narušit všechny tradiční instituce, jako je sňatek, adopce, vztahy s dětmi, co smíme říci ve škole a co ne. Toto nové moralizování se změnilo v totalitní sílu. Svoboda slova, která vždy byla pýchou této země, rychle mizí.“ Tato slova jsou pro mne v tyto dny velmi aktuální. Všiml jsem si v pátek, že mi nebývalým způsobem (skoro na dvojnásobek) vzrostl počet přístupů na Události. Dobrat se vysvětlení nebylo obtížné, v Britských listech vyšla zase jedna polemika, tentokrát s mým článkem „Pro základnu“ z března tohoto roku. Nebýt nárůstu čtenářského zájmu, nebyl bych si toho všiml, jsem totiž časově tísněn a tak některá periodika (např. Haló noviny, Virtually a Britské listy) prostě vypouštím. Na Britských listech mi navíc trochu vadí název, hrozně mi připomíná Harvardské investiční fondy. Ze zájmu Britských listů mám jednak radost, protože mi zvyšuje čtenost. Radost není zase natolik velká, zvýšení se týká jen jednoho dne, protože množina čtenářů Britských listů se s množinou mých čtenářů (podstatně menší) ani náhodou neprotíná a že bych tam někoho získal, považuji za vyloučené. Autor polemiky se mnou pochopitelně zásadně nesouhlasí a navíc objevil v mém textu jednu „xenofobní větu“. Xenofobní věta zní: "Tři čtyři zásahy stačí vyvolat chaos a rozvrat, jehož pak snadno využije početná muslimská menšina k tomu, aby dokonala dílo zkázy." Mám o xenofobnosti jinou představu než Britské listy. (Ačkoli např. kritizuji způsob, jak bylo po roce 1945 naloženo s německou menšinou v ČSR, za což mne Britské listy pokud se nemýlím několikrát kritizovaly, držel bych větu, že početná německá menšina v roce 1938 dokonala dílo zkázy ČSR. To neznamená, že se tak chovali všichni, samozřejmě. Chovala se tak velká většina. Jen to nebyl žádný důvod k tomu je po vítězství všechny o všechno okrást a vyhnat ze země.) Ale budiž, o to nejde, spíš o jinou věc, související s tím, co píše Scruton. Naši hlasatelé politické korektnosti se chovají jako páter Koniáš a pátrají po kacířských větách (já jsem dopadl poměrně dobře, Ivan Mládek podle týchž Britských listů napsal celý rasistický článek). Samozřejmě to zatím není nic příliš podobného tomu, jako když např. nějaký protektorátní list napsal o někom, že jeho text obsahuje židomilskou větu, nebo nějaký komunistický list, že text obsahuje buržoazní ideu. Teď, zdá se, jde jen o to, vystavit dotyčného všeobecnému opovržení, a ani to se moc nedaří. Co je podobné, je ohavně denunciační charakter takového udání. Neměly by snad být v budoucnosti pro xenofoby zřízeny internační tábory? Protože jsem napsal na rozdíl od Ivana Mládka jen xenofobní větu, kojím se nadějí, že pak nebudu mít jako on ve svém vězeňském spise napsáno Rückkehr unerwünscht.

Čínští pohraničníci nepustili pražského primátora Béma do Tibetu, takže bude muset zdolat Mount Everest z nepálské strany. Stalo se tak nepochybně kvůli jeho výrazné pravicovosti. Je to jakási zadostiučinění pro české komunisty za to, jak naložili američtí imperialisté s poslancem Černým.

Podle CVVM je 90% lidí v ČR přesvědčeno, že jsou tolerantní k osobám jiného náboženského přesvědčení. To je mi poněkud nesrozumitelné, protože k nějakému náboženství se u nás hlásí údajně 30% lidí, skutečně „praktikujících“ věřících je však podle některých odhadů jen 10%. Slovo „jiného“ by ve větě nemělo vůbec být.

Pondělí 16. dubna

Případ Čunek se dostal tak říkajíc do mrtvého stadia. Zelení důrazně trvají na jeho odstoupení, ale (zatím) neřekli, že pokud se tak nestane, odejdou z vlády. Topolánek je připraven ho odvolat, ale jen bude-li s tím souhlasit KDU-ČSL. KDU-ČSL s tím nesouhlasí a Čunek sám odstoupit nechce. Pokud si zelení řeknou, vláda nejspíš padne. Tím přijdou o velmi výhodné posty. A tak se jim moc nechce. Jak dlouho může být Čunkova aféra ještě v tomhle mrtvém stavu? Na to by se daly uzavírat sázky. Jedno se ale dá říci skoro jistě: pád vlády by znamenal předčasné volby jen v tom nejméně pravděpodobném případě. Buď by se ODS i ČSSD přes oboustrannou deklarovanou nechuť rozhodly pro velkou koalici, nebo by se našli přeběhlíci na druhou stranu a Paroubek by udělal “pravostředou“ vládu s komunisty v zádech. První z těchto dvou případů by byl o něco lepší, druhý by znamenal ukrajinskou cestu.

Pan Paroubek vyzval premiéra Topolánka k veřejné diskusi. Pan Paroubek zároveň prohlásil v Právu, že premiér lže. „Besedě“ se tedy zřejmě nevyhneme. Můžeme očekávat plné kýble splašků. Je třeba jasně říci, že především od pana Paroubka. je to jeho politický styl. Pan Topolánek se většinou v těchto debatách omezuje na to, že neobratně trucuje. Závidím lidem, kteří se na to ze své profese nemusí dívat. Bude to hnusné.

Zemřel bývalý předseda komunistické vlády Ladislav Adamec.

Falešná obvinění policistů je třeba přísně stíhat, prohlásila ředitelka Protikorupční policie plukovnice Strnadová. To je jistě v pořádku, ale stejně by měla být stíhána obvinění aktivních politiků, prokáží-li se jako falešná. Pokud se policii nepodaří sehnat dost důkazů, je to v pořádku, to se může snadno stát. Pokud se však ukáže, že to, z čeho byl obviněn, se vůbec nestalo, má policie problém. A to po zásluze. A hlavně by se mělo něco dělat s policií: člověk se těžko ubrání dojmu, že některé její útvary jsou zpolitizované na tu či na onu stranu.

Francouzský list Le Figaro dospěl v soboru k závěru, že zlí Američané provokují hodné Rusy. Váhají se započtením čečenských povstalců mezi teroristy, chtějí změnit Gruzii v protiruskou a antikomunistickou (?) baštu, podporují vstup Ukrajiny do NATO, ženou ubohé Rusy do nových závodů v oblasti obranných zbraní a vedou Francii a Německo k tomu, aby se od americké vlády distancovaly. Článek se pokusíme opatřit a v rámci svých chabých možností přeložit. Zdá se mi totiž být neuvěřitelný.

Úterý 17. dubna

Podle českého statistického úřadu se k některé z církví (je hezké, že v Právu tentokrát nepíší podle svého zvyku globálně „k církvi“, všimli si, že je jich víc) dnes hlásí 3,3 milionů lidí, v roce 1950 to bylo ještě 8,3 milionů. Myslím si, že údaj je i tak nadnesený. Pokud jde o lidi, kteří skutečně chodí do kostela a na životě církve se podílejí, jich bude o hodně míň (je fakt, že např. katolíci jsou v téhle věci ke svým věřícím tolerantnější než protestantské církve). Současně se autor studie domnívá, že vliv církví na veřejný, politický i občanský život roste. Proboha, jak na to přišel?

Škoda Auto stávkuje. Zvýšení platů o 13% jim nestačilo. Zvyšování platů části obyvatelstva, zvláště tak razantní (pokud nepředpokládáme, že v uplynulém roce ve Škodovce pracovali o třináct procent víc než loni, a nevím, proč bychom to měli předpokládat) je pohodlná půjčka pro jedny, kterou budou pak splácet všichni. Je v tom něco vyčuraného.

Pokud dobře rozumím vyjádření Klausova mluvčího Hájka, shodli se kompetentní osoby na předání Katedrály svatého Víta státu. Jen se jim do toho pořád plete jakýsi soukromník jménem Vlk, co tvrdí, že je pražský arcibiskup. Nu co, buďme trpěliví, už jím třeba taky dlouho nebude.

Po odchodu Miloše Zemana se stal hlavním prognostikem ČSSD Zdeněk Škromach. Teď např. předpověděl, že Topolánkovu (a Kalouskovu) reformu veřejných financí potopí lidovci. Vychází ze zkušeností minulého volebního období. Lídři ČSSD už optimisticky předpokládají, že za ně to, co je jejich úlohou, udělá někdo jiný.

Jiří Paroubek je opět v bojovné náladě. Pustil se do ODS mj. v souvislosti s Kubiceho zprávou, v té souvislosti napadl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a prohlásil mj.: „Do roka a do dne, paní Kozinová jste nic v rámci ÚOOZ nevyšetřili.“ To je buranské vtipkování. Je směšné, že si vyřizuje účty zrovna s tiskovou mluvčí a že se vyžívá na tom, že nejapně komolí její jméno. Taky to neodpovídá evropským zvyklostem, pokud jde o slušnost k ženám, ale co ví a takových věcech bývalý náměstek ředitele RaJ! Paroubek po poklesu jeho preferencí loni na podzim údajně angažoval řadu poradců, kteří ho měli vést ke slušnému chování. Role těch lidí je nezáviděníhodná podobně jako role ošetřovatelů nosorožce. Pořád se na něj věší a nutí ho ke krotkému chování, ale stačí malinká nepozornost, mohutné zvíře se jim vysmekne a dělá paseku.

Jiří Franěk píše v poznámce v Právu, že starostové ze Zlínského kraje, kteří přijedou do Prahy protestovat před úřadem vlády proti daňové reformě, by měli spíš protestovat před domem Miloše Melčáka ve Zlíně. Je hezké, že neuvedl přímo adresu a taky která jsou jeho okna.

(www.bohumildolezal.cz)



Zpátky
 
next day delivery viagra