Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Nalezena kartotéka členů KSČ

Silvie Blechová

Hornický synek František K. měl sice jen obecnou školu a pracoval jako železniční zřízenec, ale do kolonky znalost řeči si připsal i němčinu, protože byl z Postoloprt a za války sloužil u říšských drah ve Frankfurtu. Měsíc po konci války podepsal ve svých pětačtyřiceti letech přihlášku do Komunistické strany Československa a přijat byl bez řečí: před rokem 1939 byl přece pronásledován „za veřejné šíření komunistických myšlenek“, a navíc to byl straník z dřevních dob, který do strany poprvé vstoupil hned v roce 1921. Sice ji opustil o sedm let později, ale odpustili mu to.

Paní Jana se v mělnické Jeviněvsi narodila tři roky poté, co se postoloprtský drážní zřízenec dal podruhé ke komunistům. A o 37 let později ho následovala. Za ideovou pevnost dcery zemědělského dělníka, povoláním vedoucí vychovatelku, se ve školní družině základní školy „zaručily“ její kolegyně („Děti vede v duchu komunistické ideologie“), ona sama pak v povinném rituálu pochválila sovětskou okupaci Československa a v červnu 1982 dostala stranickou legitimaci číslo 1 149 302.

Šílené popelky

Tihle dva věkem i životními osudy vzdálení lidé se sešli na jednom místě: jejich příběhy tvoří částečku rozsáhlé ságy o sedmi milionech lidí, kteří tady v letech 1945 až 1989 prošli členstvím v komunistické straně. Dokumenty o tomto zástupu dnes – spolu s kartotékou předválečných členů KSČ – leží v útrobách Národního archivu. Byť je kolekce neúplná, svým rozsahem stále ohromuje – jen evidenční lístky členů a kandidátů komunistické strany by naskládané vedle sebe měřily bezmála kilometr a půl. Kromě podrobných přihlášek – z nichž jsme čerpali dva úvodní příběhy – jsou tu disciplinární řízení ze 60. let, stranické vyhazovy z dob normalizace a nezařazené přihlášky do KSČ z let 1989–1990. Dále evidence obsahuje informace o všech členech ústředního výboru – tedy o nejvyšších funkcionářích strany, podrobnosti o jejich pracovním i politickém postupu. A ještě něco – u některých členů KSČ je evidována i jejich příslušnost k Lidovým milicím.

Zatímco stranické dokumenty předali komunisté po převratu vcelku bez problémů (nařizoval jim to ústavní zákon o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR), členskou evidenci bránili zuby nehty. Jednání se vlekla léta. Pak archiváři nakonec evidenci vybojovali – a nestalo se nic. Hromady papírů ležely dlouhá léta neroztříděné na ministerstvu dopravy, pak se přesunuly do depozitářů Národního archivu na Kamýk, a nakonec skončily v nové budově na pražském Chodově. Až teď před nedávnem je archiváři vůbec částečně seřadili podle abecedy. „Dvě moje kolegyně si evidenci přehazovaly léta jako popelky. Bylo to šílené,“ vzpomíná na dlouhé období nezájmu Alena Nosková, jedna z pracovnic Národního archivu, pod kterou dnes archiv ÚV KSČ spadá.

Já si tě najdu

O kartotéce nemá – až na úzký okruh znalců – nikdo ani tušení. Za loňský rok žádaly o nahlédnutí do fondu ÚV KSČ bezmála čtyři tisíce lidí, členská evidence podle archivářky Noskové zajímala čtyři z nich. A během předchozích šestnácti let to nebylo jiné – ptaly se prý jen úřady, například kvůli bezpečnostním prověrkám.

Politici či politologové zabývající se komunisty neskrývají nad zprávou o evidenci členů překvapení. „Nikdy jsem o tom neslyšel,“ říká poslanec ODS Marek Benda. Když historik Jiří Pernes před časem pracoval na knize o osudech deseti významných komunistických funkcionářek Komunistky – s fanatismem v srdci, snažil se přirozeně najít o Marii Kabrhelové či Gustě Fučíkové co nejvíce podrobností. „Zajímalo mě třeba, kdy přesně do strany vstoupily, a další okolnosti, ale nikde jsem to nemohl najít. Nevěděl jsem, že něco takového existuje,“ říká Pernes.

Když už o obřím archivu o členech KSČ někteří historici věděli, příliš ho kvůli jeho rozměrům a stavu zpracování nepoužívali. „Je mimořádně obtížné z toho čerpat,“ říká ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma. A má pravdu – kartotéka je uskladněná v několika sálech, v digitální podobě není ani list, hledání v ní je komplikované, evidenční karty jsou sice seřazené abecedně, přihlášky a další složky kartotéky však nikoli, a ještě jsou na jiném místě. „Když chci někoho najít, musím projít hned několik obsáhlých seznamů,“ říká archivářka Nosková.

Klíč k Lidovým milicím

Teď už víme, že evidence existuje, a víme velmi zhruba, co v ní je, ale jaký má ta velká hromada papírů pro nás význam?

Jeden je zjevný a vzbuzuje spíš obavy – dá se tam prostě zjistit, zda pan XY byl, nebo nebyl ve straně. To se nelíbí třeba archivářům, kteří databázi spravují. „Čas na studium této kartotéky bude tak za sto let,“ myslí si archivářka Nosková. „Teď je to velmi citlivé a živé, přece téměř v každé rodině byl někdo v KSČ, ty informace by mohl někdo zneužít.“ Jak? „Všelijak. Jsou to prostě citlivé údaje,“ říká Nosková. Další úskalí spočívá v tom, že víme, že do strany nevstupovali jen nadšení komunisté. Šli tam i lidé, pro něž byl zisk rudé knížky možností, jak dělat vysněnou práci nebo prostě získat nějakou materiální výhodu pro život – i oni ovšem v přihláškách pějí chválu na socialistické zřízení a slibují věrně bojovat za jeho vítěznou cestou světem.

Přes tato rizika vzbuzuje archiv všeobecný zájem. „Je to úžasný materiál. Můžete tu studovat, z jaké rodiny ten který člen KSČ pocházel a co dělal. Můžete studovat obrovské pohyby ve straně – kdo odešel po roce 69, kdo naopak přišel,“ říká archivářka Nosková. „Je to velmi cenné pro obecnější poznání komunistické strany, toho, jaký druh lidí do ní vstupoval a proč,“ myslí si Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR.

Člen bezpečnostního výboru sněmovny Jan Vidím (ODS) dodává ještě jeden důvod: registr – byť neúplný – by mohl pomoci s „důslednější aplikací lustračního zákona“. „Při tvorbě zákona nám všichni tvrdili, že neexistuje způsob, jak zjistit, kdo byl vysoký funkcionář KSČ,“ vzpomíná Vidím. „A tady bychom to snad zjistit mohli.“

A pak je tu informace, která hodnotu kartotéky ještě znásobuje. U některých členů, neznámo u kolika, je evidována také jejich příslušnost k militárním jednotkám strany – Lidovým milicím. Centrální registr milicionářů totiž během převratu zmizel, existuje jen šestitisícový zlomek členů LM navržených na vyznamenání, a proto dnes není možné ověřit, že na důležitých židlích ve státní správě či veřejnoprávních médiích nesedí bývalý milicionář. „Pokud tam jsou záznamy o členství v Lidových milicích, tak je jasné, že to musíme prostudovat a zpracovat,“ říká ministr vnitra Ivan Langer. „Měl by to být další z úkolů pro Ústav paměti národa.“

Filtr pro rudé

Co se po bezmála osmnácti letech od konce komunistického režimu stane, když se o někom řekne, že byl v KSČ? Nic. Podle průzkumů by sice Češi neradi viděli komunisty zpátky u moci, ale jinak bývalý komunista – třeba ve významné funkci ve státní správě – nevadí.

Právě teď sedí bývalý komunista v čele Poslanecké sněmovny (Miloslav Vlček byl v KSČ od února 1983), v čele Ústavního soudu (Pavel Rychetský, 1966 až 1969) či České televize (Jiří Janeček). Z polistopadových vlád nebyla jediná, v níž by neseděli bývalí komunisté. V Zemanově vládě jich bylo drtivě více než v Topolánkově, ale i on měl za ministra financí někdejšího člena KSČ. Ostatně největší parlamentní strany svoje lidi nijak „nefiltrují“, dělala to svého času jen Unie svobody. Před posledními volbami tak měli sociální demokraté podle výzkumu Lidových novin na volitelných místech kandidátek téměř z poloviny bývalé komunisty (ODS naproti tomu tři).

Kde se bývalí komunisté určitě nechytnou, je připravovaný Ústav paměti národa. Podle zákona, který navrhuje jeho vznik, by zde neměli na vedoucích pozicích pracovat ani bývalí řadoví členové KSČ.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky
 
viagra for sale