Květen 2007

Vyrovnávání se s minulostí

Théophile Cresson

V prosinci 1989, když generál Lorenc jako nejvyšší představitel StB rozpouštěl tuto organizaci, doporučoval špičkám StB, aby "působily" dál. Tak se také stalo. Banky, které v devadesátých letech rostly jako houby po dešti, zakládali příslušníci StB, stejně tak zakládali různé bezpečnostní a nebo jiné firmy. Infiltrovali i do státního aparátu.

Současná žhavá diskuse na téma otevírání archivů tajných služeb je zatížena mnoha emocemi. Podle mého názoru se nejedná ani o tzv. "hon na čarodejnice“, ani o "ať dostanou, co si zaslouží". Je to jen součástí tzv. vyrovnávání se z minulostí. Nevěřím, že tehdejší příslušníci si jména kontaktovaných vymýšleli. Určitě kontaktovali osoby, které odjížděly do zahraničí, anebo o které měli z různých důvodů eminentní zájem. Závažnější je situace, když je kontaktovali a měli něco, čím je mohli vydírat. Nejsem hrdina a dovedu si představit, pod jakým tlakem takový člověk byl. Nevím, jak bych se zachoval. Všichni však měli dlouhých 17 let po listopadu 1989 možnost se k tomu přiznat, nějakým způsobem se očistit. Mohli se přiznat svým nejbližším, přátelům a zvláště veřejně známé osoby /herec Kanyza a jiní/ učinit prostřednictvím médií pokání. Bylo by jim v mnoha případech odpuštěno a společnosti by to prospělo. Bohužel, nestalo se.

Když vyšly první Cibulkovy seznamy oznámili mí známí, že jsem evidován. Byl jsem z toho zdrcen, přesto, že jsem věděl, že mne nikdy nikdo nekontaktoval. Okamžitě jsem si je pročetl a zjistil, že tam nejsem. Byl to nemístný vtip. Přesto jsem nezahálel a za 240 Kč se nechal prolustrovat v roce 1997. Z Pardubic mi přišlo negativní osvědčení s tím, že mohu být na dalších seznamech a že mne popřípadě vyrozumějí. Za deset let nepřišlo nic a mohu se pokládat za "čistého".

Můj známý, který byl evidován, a vím i proč, dodnes nejeví žádné známky viny. Podle mého názoru by měla být odhalena jména především špiček StB, řídících důstojníků, kteří si v anonymitě užívají krásných rent (a mnozí političtí vězni žijí s minimálních důchodů), nehledě k tomu, že dodnes neprojevili ani kousek lítosti za to, že ničili lidské životy a křivili osudy tisíců nevinných.

Problém vyrovnávání se z minulostí stojí před všemi bývalými zeměmi východního bloku. Zvláště výbušná je situace u našich polských sousedů. Seriozní švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung v jednom ze svých letošních vydání mj. píše: “Otevření archivů tajných služeb je pro společnosti východní Evropy velkým vítězstvím. Určitě by měla být zveřejněna jména úředníků StB. Přirozeně dojde k nespravedlnostem a chybám a někteří nevinní mohou trpět. Avšak tento proces v celospolečenském zájmu nelze přejít. Komunistická minulost těžce zatěžuje státy, které byly pod silovým vlivem Moskvy a zabraňuje ještě dnes dorůstání zdravé občanské společnosti. Jen ten má budoucnost, kdo svoji minulost zná, což je často zmiňováno při zpracovávání nacistických zločinů. Tato pěkná věta platí i pro zpracovávání komunismu!"

Alexandr Jakovlev, praktický strůjce sovětské perestrojky ve své knize Století násilí v sovětském Rusku píše: „Jestliže Rusko zapomene na to, že každý hřích lze smýt jen pokáním, nemá budoucnost!" Stojím při lidech, kteří v Rusku protestují proti putinovské demokracii. Chtějí opravdovou demokracii, která nemá alternativu. Člověk, který nyní stojí v čele Ruska, bývalý agent té nejstrašnější tajné služby v historii lidstva, je oním hříchem.