Květen 2007

Neklidná periferie jednotné Evropy

Bohumil Doležal

Nezabývám se nijak systematicky politickou situací v Polsku. Mimo jiné i proto, že cítím jakousi nechuť kritizovat sousedy (ve střední Evropě jsme na sousedskou kritiku zvlášť citliví) v situaci, kdy u nás je toho na kritizování habaděj. Nicméně některé poslední iniciativy polské vládní koalice jsou takové povahy, že podněcují k obecnějším úvahám o zvláštnostech našeho regionu a jeho obyvatel – včetně Čechů, ovšem.

V reakci na dosti otřesné případy šikany na polských středních školách (u nás to není o mnoho lepší) prosadil polský ministr školství a předseda fundamentalistické Ligy polských rodin Giertych v Sejmu zákon, zavádějící mj. nošení uniforem na středních školách a zákaz večerního vycházení pro nezletilce bez doprovodu rodičů. Vypadá to jako zvláštní kombinace vojenské služby a stanného práva. Zdůvodnění má socializující přídech: jde mj. o to zabránit, aby se děti z bohatých rodin mohly oblékáním vytahovat na ty chudší.

Nechci samozřejmě bagatelizovat problémy, které v Polsku mají, máme je taky. Dospívajícím často chybí elementární smysl pro kázeň a úcta a ohled k bližnímu. Je pouze otázka, zda správnou cestou k převýchově je dril. Dril znamená omezení svobody a dřív nebo později se dotkne celé společnosti. Člověk v patnácti letech je na prahu dospělosti a na sekýrování bývá mimořádně citlivý. Jsem proto krajně skeptický k jednoduchým silovým řešením, je to ruský způsob dělání pořádku.

Další polské opatření je podobné povahy: vládní koalici se díky nejednotnosti nejsilnější vládní strany PiS jen o fous nepodařilo prosadit zákon o úplném zákazu potratů (bylo zapotřebí ústavní většiny). Přitom v Polsku už platí, pokud jde o potraty, jeden z nejpřísnějších zákonů v Evropě, jsou povoleny jen v případě otěhotnění po znásilnění, anebo pokud těhotenství vážně ohrožuje život matky. Nový zákon by stavěl lékaře do nemožné situace a vedl by k podvádění daleko horšímu než to, jaké se zavedlo v USA za prohibice. Liga polských rodin bude ovšem o prosazení zákona usilovat i nadále, v souladu s i „Chartou práv polských rodin“, jejíž součástí má být i úplný zákaz rozvodů. I tady polská politika nepochybně reaguje na skutečný problém – spousta lidí necítí, že potrat není totéž co extrakce zubu a rozvody bývají projevem sociální nezodpovědnosti i neschopnosti držet slovo. Ale zase: může nedostatek přesvědčení a dobré vůle v takových citlivých věcech nahradit klacek a šikana?

Polská opatření souvisí s obecnější otázkou, jež se vůbec netýká jen Polska, ale celé středoevropské oblasti, která se stala na čas součástí Ruska a teď by se měla integrovat do té šťastnější a vyspělejší části, co byla tohoto osudu ušetřena. Podobné problémy, jaké má Polsko nebo ČR, jsou ovšem i na Západě a i tam nad nimi politici projevují jistou bezradnost. Jen náchylnost k administrativním řešením tam bývá menší, protože ideové zázemí těch společností je jiné než u nás.

Tak například polské katolictví: to, že spoluutváří národní identitu, není v Evropě docela neobvyklé (podobně jsou na tom např. Irové nebo Vlámové). V Polsku se ale úplně nepovedlo oddělit náboženství od politiky, respektive sepětí náboženství a politiky je jiné než na Západě: polští političtí katolíci, jsou leckdy radikálnější než katolická hierarchie a oplývají neobvykle divokými nápady (např. návrhy, aby Sejm jmenoval Ježíše symbolicky králem Polska nebo aby u příležitosti chystané návštěvy papeže bylo Polsko vyhlášeno za Boží království). Možná i proto bývají reakce polských politiků i veřejnosti na to, co se jim např. v Německu nelíbí, trochu podobné jako islámské protesty proti výrokům papeže či karikaturám proroka Mohameda.

Podobnou patálii, jakou mají polští politici s katolictvím, mají čeští politici s demokracií. Trpí chronickým zvykem vydávat za její výdobytky projevy nejohavnějšího nacionalismu odvozeného z devatenáctého století. Zákony umožňující nebývalé porušování lidských práv po skončení druhé světové války a inspirované nevědomky, ale mocně zákonodárstvím Třetí říše, jsou vydávány za páteř českého právního řádu. Veškerá kritika začíná a končí tím, že došlo k „excesům“, a že dnes bychom to už nedělali. Proč taky, nemáme to už zapotřebí.

Proto bude integrace těchto zemí do sjednocené Evropy daleko větší problém, než se na první pohled zdálo, a není vyloučeno, že na to sjednocená Evropa tak říkajíc dojede. Proto se taky Klaus stejně úporně jako Kaczyńští brání jakékoli pevnější formě zapojení do EU. Museli bychom dřív nebo později jít do sebe. Řeči o tom, že jsme nikdy nepřestali být součástí Evropy, jsou pokrytecká lež. Po druhé světové válce hledaly národy svobodné části Evropy společně a namáhavě pevnou mírovou formu soužití. My se na to bez velkého porozumění koukali přes ostnaté dráty. Toto zaostání je daleko osudovější než zaostání v technické revoluci. Máme co dohánět, nevíme o tom, nebo se aspoň tváříme, že o tom nevíme, a kdoví, zda se nám to vůbec dohnat podaří.

(www.bohumildolezal.cz)