Květen 2007

Potřebujeme svaté obrázky?

Bohumil Doležal

V novinách jsme se mohli dočíst, že se chystá australsko-americký velkofilm o Miladě Horákové (pro hlavní roli se uvažuje mj. o Meryl Streepové). Film na stejné téma se chystá i v Česku. Byla dokonce zkomponována i opera, která má mít premiéru na podzim v Národním divadle. Tématem bude největší politický proces s odpůrci komunistické diktatury z padesátých let minulého století. Někteří představitelé nekomunistických stran, povolených po roce 1945, nechtěli po komunistickém puči složit ruce v klín a pokoušeli se dohodnout na nějakém společném programu. Těžko jim vyčítat, že neměli jasno o brutálních způsobech, jakými totalitní diktatura ruského typu potlačuje jakýkoli odpor ve společnosti. Politický proces byl morbidním zorganizovaným divadlem: z malých věcných podnětů vzniklo nafouknutím a překroucením obludné obvinění, obžalovaní byli surovým psychologickým nátlakem a dlouhodobým systematickým mučením přinuceni se přiznat k něčemu, co neudělali; následovaly drastické tresty. Skryté sdělení veřejnosti znělo: tohle jsme schopni s vámi udělat, když nebudete poslouchat.

To, že v případě Milady Horákové šlo o justiční vraždu (vlastně o sérii justičních vražd, jen v hlavním procesu padly a byly vykonány hned čtyři rozsudky smrti) dnes neproblematizuje ani předseda KSČM Filip. Obětmi se stali lidé, kteří chtěli režimu vzdorovat a zaplatili za to životem. Není pochyb o tom, že si zaslouží úctu.

Zároveň je ovšem obtížné se zbavit dojmu, že se dnes k těmto věcem přistupuje poněkud hystericky. Vytvářejí se pseudoproblémy: jako by bylo šlo o to, mučitelům odolat. V detailech to bylo jistě možné (taky proto, že to často ještě pořádně neuměli). V zásadě však je snadné člověka duševně zničit. Není náhodou, že odolali jen fanatičtí psychopati typu dr. Gustáva Husáka.

Nebo: vezme se něco z logiky nafouknutého obvinění a dodá se mu kladné znaménko: jako by šlo o rozsáhlou, dobře organizovanou a účinnou odbojovou činnost.

Ve skutečnosti procesy svědčí daleko víc o zrůdnosti režimu než o obětech. Jejich svědectví o obětech je v podstatě irelevantní. Za divadlem procesu se ztrácejí živí lidé: co si doopravdy myslili, co chtěli? Pak by ale bylo nutné mluvit i o věcech, o něž může být spor: jak se stavěli k Benešově teorii o konvergenci ruského „socialismu“ se západní demokracií, k jeho představě, že SSSR má být garantem naší nezávislosti? Co říkali na porušování lidských práv v ČSR po 9. květnu 1945? Člověk se těžko ubrání dojmu, že výroba model má zabránit věcné a nepředpojaté diskusi.

Kdo otevře hubu, hned přes ni dostane: jakýsi historik si odvážil říci, že se Horáková účastnila stržení mariánského sloupu v roce 1918. Nato byl jejím vášnivým stoupencem nepřímo označen za blba. Přitom, pokud je to pravda, je to informace v podstatě irelevantní, v té době bylo Horákové 17 let. Jiný téhož historika obvinil, že se prý pokouší dovodit, že si Horáková smrt zasloužila.

Naši společnost zachvacuje jako horečka nesnášenlivý fanatismus. Vytváření model a tabuizace témat k němu neodmyslitelně patří. Netýká se jen minulosti: pokud se někomu nelíbí projekt Národní knihovny, je označen za zapšklého chytráčka, který se na slávě jiných přiživuje aspoň plivancem, když to jinak nedokáže. Hrdost na schopného rodáka je mu cizí, žene ho závist. Jeho názory jsou staromilské žvásty, které urážejí moderní umění, škodí jimi cítění české společnosti, zvlášť když má dokonce tu drzost říkat je veřejně. Podobnost dikci žurnalistiky a prokurátorů z padesátých let není náhodná.

Demokratická společnost nepotřebuje modly a tabu. Nepotřebuje – aspoň v první řadě – velkofilmy a opery. Potřebuje střízlivý a věcný pohled na minulost a přítomnost. odpovídá to havlíčkovské a masarykovské tradici českého myšlení. A není náhoda, že tolika lidem u nás šlo a jde o to, udělat z Havlíčka a Masaryka modly. Udělat z někoho modlu znamená podruhé ho zabít.

(www.bohumildolezal.cz)