Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Euroskepticismus a české národní zájmy

Viktor Dvořák

Česká zahraniční politika vůči EU působí do jisté míry dvojznačně. S blížícím se 50. výročím založení společenství, které se nyní nazývá Evropskou unií, bychom si měli vyjasnit, kde vlastně stojíme.

Česká republika je zvláštní země, všichni, kdo v ní žijí, to vědí, proto jsou u nás v takové oblibě příběhy o Kocourkově, proto máme rádi Švejka nebo třeba Hlavu XX. Krom výroby piva a ledního hokeje tato země exceluje v nerozhodnosti, vytáčkách a výmluvách, kdykoliv přijde čas na to rychle udělat pevné a nedej bože odvážné rozhodnutí. Nakonec sice většinou udělá správnou věc, ale až po období šílených veletočů.

Postoj k EU a potažmo evropské integraci jako takové není výjimkou. Průzkumy veřejného mínění v ČR dlouhodobě ukazují, že většina Čechů je s členstvím v EU spokojena a podporuje další, hlubší integraci unie. Nejvíce proevropští jsou paradoxně voliči ODS, strany, která se u nás stala téměř synonymem euroskepticismu. Tento fakt je sám o sobě obtížně vysvětlitelný z hlediska politologie, která vnímá politické strany jako prostředek agregace a formulace zájmů jednotlivých občanů. Pokud by tomu tak bylo, měla by být ODS stranou spíše proevropskou, což ovšem příliš nekoresponduje s realitou.

Osobně se domnívám, že euroskepticismus ODS je ponejvíce dědictvím předsednictví zakladatele strany, tedy Václava Klause, který jako tehdy nezpochybnitelný vládce strany do vyššího vedení vybíral především takové lidi, kteří vyznávali podobné názory, jako on sám. Autorita Klause umožnila, aby se mezi členy v podstatě menšinový názor stal oficiální doktrínou, kterou se strana řídila po mnoho let.

Po Klausově odchodu z čela strany a jeho následném povznesení se do stavu prezidentského se ODS ocitla v situaci polovičního sirotka. Do vedení se dostali zčásti noví lidé, vyznačující se větším pragmatismem, kteří ale neměli (a dosud nemají) dost sil ani vůle, aby zcela vybočili z vyježděných kolejí dlouho převládající stranické ideologie.

Druhým důvodem, proč strana s proevropským voličstvem razí euroskeptickou politiku, může být její dlouhodobý pobyt v opozici vůči převážně proevropským vládám ČSSD. Tradiční opoziční vymezování se vůči vládní linii se zjevně projevilo i v postoji k EU. Opoziční pozice strany také zaručila, že pravicové voličstvo nemělo jinou možnost než volit ODS, ačkoliv třeba neuznávalo její zahraničněpolitickou linii.

Zpět do současnosti. Dnešní vláda se skládá ze tří stran, z nichž dvě jsou proevropské a jedna, tedy ODS, je spíše euroskeptická, s viditelným posunem ke středu spektra. To by samo o sobě mělo zaručit, že ČR bude sledovat převážně konstruktivní přístup k evropským záležitostem. To by však nesměl zahraniční politiku země ovlivňovat prezident (který k něčemu takovému nemá mandát) a vláda by musela přestat strkat hlavu do písku.

Václav Klaus si libuje v kontroverzi. Jeho radikálně antievropské a antienviromentální postoje pomalu získávají proslulost v zahraničí, což nakonec možná povede k naplnění jeho dávného snu, že se stane ve světě stejně známým, jako jeho předchůdce Václav Havel. Potíž je v tom, že z úhlu pohledu států více na západ je těžké rozlišovat, co je a co není zahraniční politikou ČR. Pokud prezident nějaké země přirovnává EU k brežněvovskému Sovětskému svazu, mluví o ztrátě svobody vlivem evropské integrace a navrhuje vstup Kazachstánu, musí být taková země přeci zjevně euroskeptická! To je ovšem chyba, neboť obyvatelům států s vyvinutější politickou kulturou obvykle uniká jedna věc a to, že prezident ČR často mluví jen sám za sebe a nečiní příliš mnoho pro to, aby své názory jasně odlišil od oficiálního postoje své země. Krásně jsme to mohli vidět na případu, kdy Klausovi oponovali dva poslanci Evropského parlamentu - jejich kritiku Václav Klaus vyložil veřejnosti jako urážku České republiky a její hlavy státu. Náš prezident se evidentně drží hesla Ludvíka XIV.: „Stát jsem já!“

Ovšem i vládní zahraniční politika České republiky se dle mého názoru v poslední době snaží kopírovat vyjednávací strategii Velké Británie, která spočívá v automatickém odmítnutí návrhu, na kterém záleží ostatním členům, ne snad proto, že by Británii nějak obzvláště škodil, ale zkrátka proto, aby měla svůj „bargaining chip“, tedy něco, co může posléze vyměnit za ústupky v dalším jednání.

Tento přístup má dvě vady. Zaprvé, je účinný jen tehdy, pokud je vyžadováno jednomyslné schválení návrhu (tedy pokud se organizace drží striktně mezivládního principu). Zadruhé, země držící se tohoto přístupu musí mít značnou váhu, vyjádřenou ekonomickou silou a politickým vlivem. A ČR váhu Británie rozhodně nemá.

Evropská unie je, více než cokoliv jiného, především neustávajícím procesem vyjednávání, hledání a vytváření co nejširšího okruhu spojenců, které lze využít k prosazení návrhů, které se danému aktérovi líbí, a zablokování těch, které mu škodí. Udržování si tohoto kruhu spojenců si žádá oběti ve formě kompromisů. Státy ustupují v těch věcech, které sice nemusí být příjemné, ale nejsou zásadní pro vnitřní politiku země, aby pak mohly v budoucnu mobilizovat spojence k ustoupení od opatření, které by je vážně zasáhly.

V takovém systému se izolace rovná smrti, zvláště pro zemi velikosti a relativní váhy České republiky. Země jako by se sice může opíjet pocitem důležitosti, vyplývajícího z možnosti zablokovat ty návrhy, kde se žádá jednomyslnost, nicméně s každým takovým neuváženým krokem si proti sobě popudí více a více ostatních členů. Jednoho nepěkného dne pak zjistí, že se ocitla takzvaně „na chvostu“ Evropy a za její zájmy se už nikdo nepostaví.

Je něco takového v zájmu České republiky? Zcela jistě ne. Národní zájem je značně široký pojem, který má mnoho výkladů a dalo by se o něm dlouho diskutovat z různých pozic. V tomto článku se budu držet jeho minimálního významu. Klíčovým zájmem každého státu je jeho fyzické přežití, od kterého se dále odvíjí ostatní zájmy: ekonomický rozvoj, zajišťování výhodné pozice v mezinárodním systému, atd. Pružná zahraniční politika sledující zájmy země vyžaduje, aby si ponechávala všechny dveře otevřené. V konkrétní podobě: spojenectví s USA přeci neznamená, že zabouchneme dveře evropským spojencům. Budování evropských vojenských sil neznamená, že NATO není dále důležité, a tak podobně.

Stejně tak si ČR musí nechávat otevřené všechny dveře i v Evropské unii. Přílišná orientace na Británii a časté (většinou populistické) „vzdorování“ Bruselu zájmům země neprospěje, protože omezuje možnosti zahraniční politiky v dlouhodobějším výhledu, což si zkrátka země v postavení ČR a obzvláště s její historickou zkušeností nemůže dovolit. Vzepřít se zdražení piva o pár haléřů a zablokovat kvůli němu celý návrh Komise je sice v pivní velmoci populární, ale je to jen další kapka do půllitru trpělivosti ostatních členů.

Abych se vrátil tam, kde jsem začal, a alespoň se pokusil vnést smysl do celého tohoto textu: poselstvím, které zde chci předat je, že to, co prominentní čeští euroskeptici (sami dávají přednost zavádějícímu termínu „eurorealisté“) vydávají za obhajobu českých národních zájmů, je ve skutečnosti pro reálné zájmy této země navýsost škodlivé a navíc to i odporuje převládajícímu názoru občanů na budoucnost evropské integrace. Euroskeptická linie české zahraniční politiky sice může vnitřně uspokojovat lidi jako je pan Zahradil, Klaus nebo Nečas, ale v konečném důsledku Českou republiku povede do izolace v rámci Evropské unie. A ať se nám to líbí, nebo ne, jsme nyní součástí Unie, máme odpovědnost za její budoucnost a hlavně prostřednictvím této organizace (neměl bych spíš říci zárodečného státu?) může Česká republika prosazovat své zájmy regionálně i globálně. První léta členství o naší zemi vytvoří obrázek, který se bude dát jen obtížně změnit později, měli bychom proto nechat typicky českého diletantství a alespoň jednou udělat to, co nám prospěje, bez zbytečných cavyků a hlavně rychle.



Zpátky
 
pingsigloo.org/?dxd=858