Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Proč není americký radar věcí NATO?

Viktor Dvořák

Častou námitkou méně radikálních odpůrců umístění části amerického systému protiraketové obrany v ČR, konkrétně radarové stanice, je, že jde o systém čistě americký, který nepodléhá NATO, čili ČR není nijak zavázána ho na svém území hostit. Tento argument bych rád rozebral.

Hned na začátek je třeba vyjasnit jednu záležitost. Neexistuje žádné pravidlo, které by ČR zavazovalo povolit pouze takové vojenské síly či zařízení, které spadají pod Severoatlantickou alianci. Česká republika je v bezpečnostní oblasti stále suverénní stát, čili rozhodnutí, čí síly bude na svém území hostit, je výhradně její. Není povinností ČR na svém území americký radar rozmístit, ale také jí v tom nic nebrání. Jde o bilaterální záležitost mezi ČR a Spojenými státy, kterou sice může s ostatními spojenci v Evropě konzultovat, což také dělá, nicméně k tomu nepotřebuje souhlas ani NATO, ani EU, jak požadují někteří čeští politici, například Petr Pithart nebo Jiří Paroubek.

Nyní k jádru problému. Málokdy se stává, že na otázky z oblasti mezinárodních vztahů existují jednoduché odpovědi, neboť v tomto oboru, tak jako v mnoha jiných, téměř všechno souvisí se vším. Na otázku „proč není protiraketová obrana USA projektem NATO“ nebo „proč Američané svůj systém nesvěří NATO“ je ale odpověď poměrně jednoduchá: protože za něj NATO nechce zaplatit.

Zní to sice poněkud lakomě, ale vystihuje to podstatu věci. Kdyby byl celý systém od počátku vyvíjen pod patronátem NATO, ve spolupráci s jinými státy, vyžadovaly by od nich USA od počátku také spolufinancování celého projektu. Pro zajímavost, náklady na systém se pohybují mezi 50 a 60 miliardami amerických dolarů, což pro srovnání odpovídá zhruba ročním výdajům Velké Británie nebo Číny na ozbrojené síly.

Představa, že by byly evropské země ochotny vydávat částky v rozmezí desítek miliard dolarů na projekt s podobnými ambicemi, je iluzorní. Evropské země v průměru vynakládají na své ozbrojené síly značně méně prostředků, než Spojené státy. Zatímco v roce 2005 USA vynaložily na obranu částku zhruba odpovídající 4% svého HDP, ve stejném roce dvě evropské země, které na ozbrojených silách šetří nejméně, Francie a Velká Británie, vydaly na obranu pouze 2,6%, resp. 2,4% HDP. Zdůrazňuji, že jde o dvě po vojenské stránce nejvíce schopné evropské země. Další důležité státy, například Německo či Itálie, na zbrojení dávají ještě méně. V případě Itálie jde o 1,8% HDP a u Německa jde o pouhých 1,5% HDP. Pro srovnání, Česká republika na obranu vynakládá v současnosti asi 1,8% HDP. Také trend je v případě evropských zemí převážně opačný: financování vojenských sil se v USA každoročně zvyšuje, zatímco evropské země vojenské rozpočty spíše seškrtávají, což je bohužel i případ České republiky.

Jinými slovy: Evropa (brána jako celek) nevynakládá na svou obranu adekvátní částky. Nejde o novou věc, i v průběhu studené války, kdy (západní) Evropě hrozila invaze vojsk Varšavské smlouvy, se evropské země bránily navyšování nákladů na zbrojení, a raději se spoléhaly na Spojené státy, které jim garantovaly bezpečnost. Jakkoliv je tato skutečnost často nevhodně opakována, jde bohužel o fakt. Po skončení studené války se nechuť Evropanů vynakládat velké částky na armádu ještě prohloubila s tím, jak ekonomiky klíčových zemí Evropy zpomalovaly a nebylo již z čeho financovat štědrý sociální stát. Absence jasné hrozby také u veřejnosti vytvořila dojem, že takové výdaje nejsou potřeba a prostředky by se měly investovat do jiných oblastí, například do školství, zdravotnictví či důchodového systému.

Projekt současné americké protiraketové obrany, kdyby se býval stal projektem NATO, by zřejmě trpěl chronickým podfinancováním, které by vedlo k jeho neúnosným průtahům, přičemž by tíha záplatování děr v rozpočtu stejně spočinula na Spojených státech. Z pohledu USA proto chyběly jakékoliv stimuly, které by je přiměly svěřit celý projekt Alianci. Tím ovšem není řečeno, že by se o tom neuvažovalo, NATO nicméně dalo najevo, že o podobně rozsáhlý projekt zájem nemá. USA proto s evropskými státy spolupracují na jiných, méně ambiciózních projektech protiraketové obrany, které by se v budoucnu mohly stát součástí integrované obrany NATO proti balistickým střelám, konkrétně jde například o systém MEADS.

Druhým klíčovým důvodem, proč USA systém vyvíjí samostatně, je samotný schvalovací proces v Severoatlantické radě (nejvyšší orgán Aliance). NATO se drží striktně mezivládního principu uspořádání, což znamená, že návrh musí schválit všechny členské země, vyžaduje se jednomyslnost. Tak bylo například v roce 1999 potřeba vyčkat, jak se k situaci v Kosovu vyjádří česká vláda, jejíž souhlas byl nutný k pozdějšímu zahájení letecké kampaně proti tehdejší Jugoslávii. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodování trvají jednání o některých více kontroverzních záležitostech velmi dlouho. Kupříkladu v 60. letech, kdy se měnila strategická doktrína aliance, probíhaly debaty o ní celou polovinu desetiletí. Pokud by měla Aliance rozhodnout o projektu podobného rozsahu, jako se současný americký systém protiraketové obrany, který by navíc vyžadoval obrovské náklady, jednání by probíhala dlouho a kladný výsledek by zdaleka nebyl zaručen nutností změny, tak jako během studené války.

Spojené státy se ovšem nedomnívají, že je jim dán luxus čekat. Podle odhadů, se kterými pracují, budou země Středního východu disponovat střelami středního i delšího doletu během příštích deseti let, což znamená, že systém obrany vůči těmto střelám musí být rozmístěn dříve (počítá se s obdobím kolem roku 2010), aby si Spojené státy a jejich spojenci udrželi náskok před potenciálními nepřáteli.

Zde si dovolím menší vsuvku, týkající se obrany Evropy. Spojené státy, pokud by chtěly chránit pouze území Severní Ameriky před střelami z Blízkého a Středního východu, by jednoduše mohly radarové a protiraketové báze umístit v Grónsku či v severní Kanadě. Takové umístění by z hlediska obrany severoamerického kontinentu bylo lepší, než umístění ve střední Evropě. Jeho jedinou nevýhodou by bylo to, že by byla Evropa ponechána naprosto nechráněná. Umístění ve střední Evropě, ačkoliv snižuje reakční čas, poskytuje nejširší možnou ochranu evropskému kontinentu.

Pokud je některý čtenář na pochybách, je zde poměrně snadný způsob, jak si to za pomoci gumičky a glóbu ověřit. Jeden konec gumičky stačí přiložit na Írán a druhý například na New York. Gumička samotná nyní znázorňuje dráhu střely, která by byla z Íránu odpálena na New York. Pochybující čtenář zjistí, že dráha nevede přes střední Atlantik, jak by naznačovala standardní dvojrozměrná mapa, ale vede přes střední a severní Evropu nad severní Atlantik, kolem Islandu a Grónska. Tímto způsobem si lze také ověřit, že tento systém zkrátka nelze použít proti Rusku. Ruské střely mířící z evropské části Ruska do USA by přelétaly severní pól, Evropě by se zdaleka vyhnuly. Všechny nesmyslné konstrukce a konspirační teorie, dle kterých je základna chystána jako americký prostředek k zachycení ruských strategických střel, jsou tedy naprosto scestné a rozpadnou se při prvním pohledu na glóbus.

Zpět k NATO a protiraketové obraně. Objevují se hlasy, že by se systém postavit měl, nicméně by měl být Spojenými státy předán pod správu NATO, které by ho řídilo a rozhodovalo o jeho nasazení. Reagovat na tento návrh je složité především proto, že nemá příliš společného s realitou a pragmatickým uvažováním. Pokusím se přiblížit mé mínění na příkladu: představme si pána, který si na vlastní náklady postaví dům za několik milionů korun. Jakmile bude dům hotový, ozve se kamarád, který předtím pánovi pronajal pozemek, na kterém byl dům postaven, a řekne, že by rád získal dům pro sebe, a to bez náhrady, anebo by v něm alespoň rád bydlel. Ve světě standardních mezilidských vztahů bychom takový požadavek označili za nehoráznou drzost. V oblasti vztahů mezinárodních je ovšem třeba být více diplomatičtější. Nelze očekávat, že by USA svěřily systém, do jehož výstavby investovaly značné množství prostředků, a který má zajišťovat jejich národní bezpečnost, do rukou spojenců, kteří nejen že do celého projektu ničím nepřispěli, ale ještě pochybují o upřímnosti amerických záměrů.

USA nicméně své spojence ujistily o tom, že v případě nasazení systému, čili v momentě zachycení nepřátelské střely mířící na území USA či Evropy, budou spojenci USA informováni. Zcela zřejmě nelze v situaci, kdy musí být protiraketa sloužící k zničení takové střely vyslána do několika desítek sekund, vyžadovat ještě souhlas k nasazení systému. Než by byl získán souhlas všech členů NATO, střela by už dávno dopadla.

Osobně se podivuji nad jistou iracionalitou v jednání některých Evropanů. Jako přesvědčeného stoupence evropské integrace je mi nepříjemné být takto kritický, nicméně Evropané skutečně často jednají velmi nevděčně, což je v USA vnímáno se značnou nelibostí, a to bohužel právem. Současná situace je jasná. Spojené státy, na vlastní náklady, vyvinuly systém, který může potenciálně zabránit zemím nepřátelským vůči Západu zabránit v užití balistických střel, možná s jadernými hlavicemi, v útoku proti nim i jejich spojencům. Tento systém by snadno mohly rozmístit v Severní Americe a ponechat tak Evropu nechráněnou. USA se ovšem rozhodly víceméně zdarma poskytnout ochranu i evropskému kontinentu, za což však místo vděku sklízejí pohrdání, obviňování z nečestných záměrů, protiamerické výlevy či posměch. Nehledě na to, jak jsou podobné reakce nedůstojné, poskytují celkem dobrý obraz o míře programového antiamerikanismu, který se rozšířil mezi některými skupinami lidí v (převážně) západní Evropě.

Po skončení studené války a obzvláště po 11. září a začátku amerického tažení proti terorismu (až si o něm již myslíme cokoliv), se určité segmenty západoevropské společnosti čím dál tím více snaží o odpoutání Evropy od USA, určité distancování se od Ameriky, a naopak o přiblížení k Rusku, Číně či muslimským zemím. Vladimír Iljič Lenin kdysi podobné lidi označil za „užitečné idioty“, čímž celkem trefně vystihl naivitu a hloupost, se kterou tehdejší západoevropští komunisté podkopávali demokratické zřízení ve svých zemích a připravovali tak půdu pro pronikání vlivu naprosto nedemokratického Sovětského svazu, o kterém měli naprosto naivní představy (jistě nic nevěděli, či nechtěli vědět, o táborech smrti, bídě a teroru z rukou bolševického režimu).

Dnešní situace je dozajista odlišná, nicméně dnešní obdoba „užitečných idiotů“ dělá stejnou chybu, jako jejich předchůdci ve 20. století. Snaží se o zlomení po desetiletí fungujícího a oboustranně prospěšného spojenectví mezi Evropou a Spojenými státy, které chtějí nahradit vazbami s putinovským Ruskem, o jehož postoji k lidským právům, demokracii či zahraniční politice toho není třeba mnoho vykládat. Není divu, že se Středo- a Východoevropané, kteří měli tu příležitost si na 40 let vyzkoušet bratrské spojenectví s Ruskem, staví k podobným názorům s tichým úžasem nad naivitou jejich autorů.

Co já osobně nemohu zcela pochopit je, jak se mohou lidé jako Petr Pithart či Jiří Dienstbier, bývalí disidenti za minulého režimu, nyní stavět proti Spojeným státům v této otázce. Kupříkladu pan Pithart napsal v Hospodářských novinách (Vyměníme 2 + 1 za Evropu?, 22. 3. 2007), že nechce, aby se Evropa dělila, přičemž z dělení Evropy nepřímo obviňuje vládu George Bushe mladšího. Obávám se, že se v tomto mýlí. Evropu nerozdělují USA, ona se totiž rozděluje sama, USA jen pragmaticky podporují tu stranu, která se více blíží jejich zájmům. Na tom není nic neobvyklého, politika takto vždycky fungovala, funguje a zřejmě ještě dlouho fungovat bude. Petr Pithart dále píše, že by jen nerad viděl, že potřebnost radaru budou posuzovat titíž lidé, kteří naplánovali invazi do Iráku. Dovolil bych si panu Pithartovi připomenout, že projekt protiraketové obrany nezahájila současná administrativa, nýbrž ta předchozí, kterou tolik obdivoval.

S úžasem také sleduji, jak zmiňovaní protiamericky orientovaní lidé v Evropě přijímají s hlubokou nedůvěrou americká vysvětlení potřebnosti protiraketové obrany, která USA podložily nespočtem solidně založených argumentů, zatímco nekriticky oslavují propagandistická prohlášení ruského presidenta Putina a dalších představitelů ruské vlády, kteří o americké protiraketové obraně šíří stěží uvěřitelné množství dezinformací a účelově vykládaných polopravd. Nechápu, jak se mohou domnělí zastánci demokratické formy vlády a dodržování lidských práv stavět na stranu státu, který oboje flagrantně porušuje, a to proti zemi, která i přes své mnohé chyby vždy usilovala o svobodné uspořádání společnosti. Nerozumím tomu, proč důvěřují spíše vládě, která se dopouští potlačování lidských práv, manipulace s výsledky voleb a která vyhrožuje svým sousedům, více, než tradičnímu demokratickému spojenci. Podobné sebevražedné jednání těchto „užitečných idiotů“ (opět se musím uchýlit k tomuto výrazu, neboť jeho popisná hodnota je nepřekonatelná) silně připomíná chyby let dávno minulých. Rusko musí být jistě překvapeno účinností své propagandy v zahraničí a Evropa, která se tak ráda chlubí tím, že překonala chyby minulosti, by se za podobné jednání měla stydět dvojnásob.

Rád bych skončil v optimističtějším duchu, bohužel mnoho důvodů pro optimismus nenacházím. Snad kdyby evropské státy pro jednou sáhly hlouběji do kapes a vynaložily více peněz na svou vlastní obranu, snad kdyby přišly za Spojenými státy a nabídly pomoc při vývoji a financování projektů protiraketové obrany, místo toho, aby tradičně ignorovaly nebezpečí s tím, že snad časem zmizí, byla by situace jiná a protiraketová obrana by mohla být budována na bázi kooperace všech zemí Aliance. V současnosti se ovšem takový scénář jeví jako nereálný. Jedinou zemí, která v současnosti disponuje alespoň zčásti spolehlivým systémem protiraketové obrany jsou USA, které se chystají ho bez náhrady poskytnout i svým evropským spojencům, a jsou navíc ochotny snášet jejich únavné stížnosti a vyčkat, dokud jim milostivě nedovolí je ochránit tak, jak to činily během posledních 50 let.

Jako stoupenec integrace Evropy doufám, že se Evropa konečně probudí a začne jednat racionálně a změní svůj postoj k Spojeným státům, světové bezpečnosti a reálnosti hrozeb, kterým čelí, ač si to v současnosti neuvědomuje. Až se tak stane, a až Evropa podnikne příslušné kroky, aby těmto hrozbám čelila něčím jiným, než planými slovy, pak může žádat, aby Spojené státy řešily bezpečností problémy společně s ní. Dokud však bude nevděčně kritizovat každý krok USA, aniž by sama dělala něco užitečného, nemůže po Spojených státech žádat, aby se na ni spoléhaly.



Zpátky
 
pingsigloo.org/?dxd=96