Květen 2007

Proč jsem proti referendu

Viktor Dvořák

Referendum je v České republice často považováno za spásný způsob vyjádření vůle lidu, který je lidem odpírán nezodpovědnými, mocichtivými a arogantními politiky. Podle mnohých by se referendum mělo vyhlašovat o každé důležitější otázce, někteří ale ani neskrývají inspiraci Švýcarskem a referendum by používali tak často, jak jen by to bylo možné. Já se nyní pokusím vysvětlit, proč tomu tak není, a proč je referendum naopak pro demokracii zastupitelského typu škodlivé.

Hned na začátek přiznám, že k napsání tohoto článku mě přivedly velmi inspirující přednášky v kursu o národních zájmech ČR, především pak vybrané průzkumy veřejného mínění (které bohužel nemám zatím k dispozici), které stavěly českou veřejnost do velmi trapné situace, neboť odkryly značné pokrytectví, neznalost a často i jistou nelogickou vůli rozhodovat o věcech, o kterých mají lidé jen málo navíc velmi nekvalitních informací.

V České republice zatím proběhlo jediné celostátní referendum, týkající se našeho vstupu do Evropské unie. Bez ohledu na vyostřené výroky některých politiků bylo o výsledku předem rozhodnuto (zlí jazykové tvrdí, že kdyby výsledek předem jistý nebyl, žádné referendum by se nekonalo), průzkumy veřejného mínění totiž ukazovaly dlouhodobou a stabilní podporu členství v EU napříč českou společností. Šance, že by zhruba 2/3 většina otočila takzvaně na poslední chvíli byla minimální. Pro vládu navíc referendum představovalo způsob, jak opoziční ODS postavit do prekérní situace. Ta totiž vstup do EU vždy podporovala, nicméně se vymezovala proti směru, kterým se integrace ubírala (tedy k politické integraci). Nyní musela jasně říci, kde stojí, protože kdyby mlžila, mohla by být obviněna buď z nerozhodnosti, nebo z toho, že škodí národním zájmům země.

Referendum se zvažovalo také v případě našeho členství v NATO, kdy ho zpočátku nejvíce prosazovala ČSSD, tedy alespoň dokud setrvávala v opozici. Jakmile se sama ujala vlády, referendum jí najednou již tolik po chuti nebylo (zřejmě proto, že v tomto případě vůbec nebylo jisté, jak by dopadlo) a do NATO ČR nakonec vstoupila po schválení přístupu českým parlamentem.

O referendu také mluví dnešní ČSSD v případě možného vybudování radarové stanice protiraketové obrany v ČR. Zvláštní na tom ovšem je, že ČSSD začala referendum razit až v době, kdy již nebyla u moci a požadavek referenda se stal dalším nástrojem, jak udeřit na vládní koalici. Co je ještě obdivuhodnější je to, že to byla právě ČSSD (tedy ministři za ČSSD), kdo o několik let dříve s Američany zahájil vyjednávání o umístění prvků jejich protiraketového systému v ČR. Dle slov zástupce amerického velvyslance šlo například o pana Tvrdíka (tehdy ministra obrany), který téměř prosil, aby byla ČR pro rozmístění systému vybrána. Jednání o této věci se za vlády ČSSD důsledně tajilo. Když však vyšlo na povrch, spolu s průzkumy naznačujícími, že většina členů ČSSD umístění radaru odmítá a i mezi ostatní veřejnosti převažují odmítavé názory, vedení strany udělalo obrat o 180° a nyní důrazně žádá, aby se o otázce konalo referendum.

Jistě již chápete, kam mířím a co je mým prvním argumentem proti referendům. Je jím skutečnost, že politická reprezentace trpí tendencí využívat referenda jen jako metody, jak uštědřit pořádnou ránu oponentům. Nejde o šlechetné otázání se lidu, co si ráčí přát, nýbrž o chladný politický kalkul, jak vyvýšit svůj názor nad názor protivníka a jak ho pomocí legitimace v referendu zcela diskreditovat. Pokud si něco lid přeje, co je to tedy za politika, že se proti němu staví? Jak lze demonstrovat na výše zmíněných případech, referenda chtějí politici vyhlašovat jedině tehdy, pokud jsou si jisti, že dopadnou tak, jak si přejí, a jedině tehdy, pokud tím mohou uškodit opozici tak, že ji postaví na pro veřejnost zřetelně špatnou stranu ve sporu, který má mezi lidmi ohlas a který evokuje silné emoce.

Tím se pomalu dostávám k dalšímu bodu mé obžaloby. Referendum má podle svých zastánců tu výhodu, že informuje o konečné vůli lidu, který přeci ví, co chce a má a priori blíže k pravdě, než názor politické reprezentace, neboť jde o nezprostředkované vyjádření názorů všech voličů. Podle tradiční demokratické teorie je občan v demokratickém systému vzdělaný, o politiku se zajímající tvor, který je schopen utvářet si kvalifikované názory na dění v zemi i vně. Demokraticky odhlasovaný společný postoj všech občanů by proto měl být „kvalitnější“, než názor pár desítek zástupců v parlamentu.

Problém je v tom, že tento soud o schopnostech běžného voliče je více než optimistický, on totiž nemá příliš mnoho společného s reálným světem. Běžný volič má, pokud mám hrubě zjednodušovat, úplně jiné starosti, než se zaobírat všemi aspekty záležitostí jako jsou evropská integrace, mezinárodní bezpečnost či technické parametry systému protiraketové obrany. Běžný volič po večerech nečte pozorně 500 stran návrhu evropské „ústavy“ ani v internetu nehledá informace o íránských balistických střelách a jejich doletech. Běžný volič si raději pustí odpočinkový pořad v televizi, nebo chatuje na internetu o „běžných“ věcech, nejlépe s osobou opačného pohlaví. Běžný volič si názory na věci, které se ho bezprostředně nedotýkají, vytváří většinou z útržkovitých zpráv v televizi, sloupku v novinách, anebo výroků veřejně známých osobností.

Tady udělám menší vsuvku. V zmíněném semináři o národních zájmech jedna studentka s povzdechem konstatovala, že si veřejnost dělá názor jen na základě jedné reportáže v často nepříliš kvalitních pořadech komerčních televizí. Přednášející na to s úsměvem odvětil: „Tady s vámi nemohu souhlasit. Dle mého názoru je počet reportáží v TV, na základě kterých si většina lidí utváří názory, menší než jedna.“

Dost čtenářů si teď už jistě myslí, že jak já, tak zmíněný přednášející jsme od kosti elitističtí, arogantní a protidemokraticky smýšlející lidé. Není tomu tak. Nesnažím se totiž naznačit, že „běžný volič“ je synonymem pro hlupáka a ignoranta. Neříkám to, protože každý z nás se chová dle principu tzv. „racionální ignorace“. Lidé musí nějakým způsobem filtrovat informace, které vyhledávají, neboť kdyby tak nečinili, dosti rychle by se zbláznili. Proto se kupříkladu já nesnažím sledovat fotbalovou ligu, proto nečtu vědecké články týkající se nejnovějších objevů na poli kybernetiky a proto se nesnažím přijít na kloub rovnicím popisující stav subatomárních částic ve vesmíru pět nanosekund po velkém třesku. Mým zájmem je sledovat politiku, zvláště tu mezinárodní, snažit se ji uchopit způsobem, který mi umožní jí porozumět. Ostatní lidé mají jiné zájmy, souvisejících s jejich životy, a jen velmi malá část z nich se přímo týká politiky nebo dění ve světě.

Pointou je, že většina lidí není s to utvářet si kvalifikovaný názor o věcech, o kterým má jen nízké povědomí či o nich neví téměř nic. Průzkum za průzkumem dokazuje, že lidé v průměru netuší, jak funguje Evropská unie, neznají rozdělení kompetencí mezi jednotlivými institucemi, nevědí, kdy a které návrhy schvaluje Rada a kdy stačí jen rozhodnutí Komise, netuší ani, jaké pravomoci má vlastně Evropský parlament, do kterého volili své zástupce.

Neví to ne proto, že by byli hloupí, ale zkrátka proto, že je to mimo obzor jejich každodenního života. Z toho vyplývá následující: není správné, spravedlivé, zkrátka „fér“ žádat běžné voliče, aby rozhodovali o komplikovaných záležitostech na základě svých neúplných informací a neznalosti. Není správné jim tuto možnost dávat asi stejně, jako není správné svěřit obyvatelstvu jihočeských vesnic řízení temelínské jaderné elektrárny. Stejně jako v jaderné elektrárně musí v politice o komplikovaných věcech rozhodovat experti, kteří jsou vybavení sumou znalostí potřebných k tomu, aby učinili správné rozhodnutí.

Toto není arogance či snad můj osobní zájem vyklidit si pole pro budoucí politické působení, je to realita života v moderních, technicky rozvinutých společnostech. Pasažéři nehlasují o tom, kdo z jejich řad bude pilotovat dopravní letadlo, to nechávají na pilotovi, protože ten to umí. Z tohoto důvodu se v moderních společnostech Západu tak ujala zastupitelská demokracie. Lidé volí své zástupce, kteří jejich jménem řídí zemi v jejich zájmu, aby se oni mohli věnovat svým záležitostem. Referendum jako instrument přímé demokracie bylo ve velké většině z nich ponecháno jen pro výjimečné události, nicméně často se jím populisticky argumentuje, když se to hodí jistým skupinám lidí (jak jsem již vysvětlil výše).

Jedním ze způsobů, jak demokracie posiluje sama sebe, je výchova svých občanů-voličů k tomu, aby byli politickými bytostmi, aby si chtěli utvářet názory a aby je chtěli prezentovat. Tím se liší od režimů autoritativních, které naopak lidi od politiky odrazují, jak to jen jde a chtějí z nich udělat spíše apolitickou masu, která se bez odporu podřídí vládnoucí moci. Totalitní režimy pak od politiky neodrazují, ale připouštějí jen jeden správný názor, který je přípustný a dokonce žádoucí prezentovat (viz vlaječky na oknech, prvomájové pochody a ostatní radosti, o které byla má generace díkybohu ochuzena).

Má to ovšem i své negativní důsledky, které se ukázkově objevují v různých průzkumech veřejného mínění. Lidé se totiž díky občanské výchově směřující je k politické aktivitě domnívají, že mít názor na všechno je určující definicí jich samých jako správných občanů. Kdo nemá na nic názor je přeci hlupák, ne? V průzkumech, kde se objevuje možnost „nevím“, lidé často této volby nevyužívají právě proto, že se stydí svou neznalost přiznat (vyjma těch případů, ve kterých se domnívají, že ostatní lidé také neví) a domnívají se, že když neví, jsou špatnými občany.

Vyučující v uvedeném předmětu uváděl příklad, který zjednodušeně převyprávím. Jednalo se o výzkum veřejného mínění v USA zkoumající podporu americké zahraniční politice v různých oblastech světa, který ovšem zároveň zkoumal i znalosti, které o ní veřejnost má. Stalo se zhruba následující:

Otázka: „Podporujete americkou zahraniční politiku ve střední Americe?“

Výsledek: velká většina respondentů odpověděla, že ano.

Otázka: „Podporujete americkou zahraniční politiku v Nikaragui?“

Výsledek: podobně velká většina respondentů odpověděla, že ano.

Otázka: „Podporují USA v Nikaragui vládu, či povstalce?“

Výsledek: padesát na padesát.

Jinými slovy: ačkoliv většina lidí neměla ani potuchy, co USA ve střední Americe vlastně provádějí a s kým, neměli respondenti problém prostě hádat. Raději tipovali ve věci, o které nic nevěděli, než aby připustili, že nic neví. Vlastenectví je pak vedlo k tomu neznámou politiku podporovat, protože to přeci byla americká politika, která musí být dobrá.

Tím jsem načal hned dvě věci, ke kterým se dostanu postupně. První je důsledek této ochoty lidí hádat a tipovat ve věcech, o kterých vědí jen málo, pro referenda. Výzkumy jisté české agentury (přesné výsledky bohužel nemám po ruce) pátraly po tom, jak informovaní se lidé v Česku cítí být ve věci takzvané „evropské ústavy“. Většina z nich odpověděla ve smyslu, že příliš ne, popřípadě „spíše málo“ a podobně. V čase se navíc jejich pocit informovanosti zhoršoval, jinými slovy se cítili čím dál tím méně informovaní. Co je paradoxní je to, že zároveň s poklesem jejich pocitu informovanosti rostla jejich chuť hlasovat o ústavě v referendu. Opět zjednodušeno, čím méně o věci věděli, tím více o ní chtěli rozhodovat v referendu.

Tento paradox láme vaz konceptu referenda jako způsobu zjišťování kvalifikovaného názoru lidu. Je evidentní, že lidé jsou nejenže ochotni tipovat a hádat ve věcech, o kterých nic nevědí, ale také že jim nevadí o nich rozhodovat na základě nedostatečných znalostí. To je již na pováženou.

Pro úplnost uvedu, že jde opět jen o výzkum veřejného mínění, ve kterém lidé často odpovídají lehkovážně. Ve skutečnosti se nebojí přiznat, že neví, ovšem jen tak, že to udělají soukromně, zkrátka tím, že se k referendu nebo volbám vůbec nedostaví. I proto se k referendu o vstupu do EU dostavilo relativně málo lidí a i proto se k volbám do Evropského parlamentu rozhodla jít jen asi pětina voličů. Zbytek svou neúčastí připustil, že o něm moc nevědí, anebo že je to nezajímá.

Poslední věcí, které bych se rád dotknul je to, jakou roli hrají emoce při rozhodování voličů. My lidé jsme do značné míry emocionální bytosti, které jednají a rozhodují se na základě citů a pocitů. Sami to připouštíme a považujeme to za normu. Mezi lidmi se říká, že je dobré „rozhodovat srdíčkem“ a citově chladným, racionálně kalkulujícím lidem nedůvěřujeme a straníme se jich. Nejsme stroje, které by logicky a bez jakýchkoliv emocí zvážily pro a proti v kterékoliv záležitosti a rozhodly jen na základě možného zisku. Naopak, jako lidé musíme cítit, že rozhodujeme správně. Tato potřeba má svoje plusy a minusy, ovšem jsou to právě minusy, které vyplouvají na povrch, pokud pocity vneseme do politického rozhodování, což se v referendu často stává.

Referenda o evropské „ústavě“ ve Francii a Nizozemsku to demonstrovala více než zřejmě. Když se po zamítnutí ústavní smlouvy dělaly průzkumy proč lidé hlasovali proti, výsledky často ukázaly, že se samotným textem ústavy nemělo odmítnutí příliš společného. V Nizozemí i Francii mezi důvody hlasováni proti patřily pocity odtržení od EU, pocit, že Unie je vzdálená a že rozhoduje bez ohledu na vůli a zájmy lidí. Dále to pak byl strach (další velmi silná emoce, která často zásadně ovlivňuje rozhodování voličů) z dalšího rozšiřování Unie na východ, potřeba „pomsty“ na nepopulární vládě, nejistota z dalšího vývoje v jejich zemích a tak dále. S ústavou tyto pocity přímo nesouvisely a bylo evidentní, že referenda vlastně nebyla ani tak o ústavě samotné, ale o tom, co lidé cítí k jejich vládám, a o tom, čeho se obávají. V Nizozemí se dokonce mezi důvody k odmítnutí ústavy objevilo i to, že nizozemský zpěvák vypadnul z hudební soutěže Eurovize. Tolik tedy ke kvalifikovanému rozhodnutí lidu.

Pocity, v podstatě samotný emocionální charakter lidských bytostí, často zneužívaný politiky k manipulaci veřejnosti, tedy zásadním způsobem limituje věrohodnost referenda jako prostředku k zjištění vůle lidu. Referendum se kvůli tomu často mění ve frašku, ve které se jedná o vše jiné než o to, o co by se správně jednat mělo. Lidé ve velké většině nejsou schopni abstrahovat od svých pocitů a nestranně zvážit navrhované opatření a vynést kvalifikované rozhodnutí. Nemá proto smysl jim referenda předkládat, ač třeba v průzkumech vyjadřují chuť je uspořádat. Výsledek by totiž nebyl založený na racionální úvaze, ale na neúplných znalostech a nesouvisejících pocitech, což není dobrý základ pro dobré a správné rozhodnutí.

Na samotný závěr si nechávám věc, která v čtenářích, kteří vydrželi číst až sem, jistě hlodá a dere se na jazyk: „A co Švýcarsko?! Jak to, že tam to funguje?! Proč by to nefungovalo i tady?!“

To je dobrá, velmi složitá otázka, na kterou neumím dát jednoduchou odpověď. Je třeba si ale uvědomit, že Švýcarsko je do značné míry výsledkem půl tisíciletí dlouhého vývoje, který neodpovídal vývoji v okolních zemích. Švýcarsko je, prostě řečeno, výjimka potvrzující pravidlo. Politologové mají takovou zásadu: „Jakákoliv dobrá věc, která ve Švýcarsku funguje, je nepřenositelná jinam.“ Proč, to je nasnadě. Švýcarský politický systém vyrůstá z odlišných tradic politického života, z jiné politické kultury. Nelze zkrátka vzít formální stránku věci a aplikovat ji na jiný stát, to by bylo jako brát krev z krávy a vstříknout ji do žil člověku. Vedlo by to ke kolapsu. Abych použil jinou analogii, bližší reálnému světu: Američané se pokusili přinést západní demokracii do Iráku, který ovšem patří do zcela jiného kulturního prostředí a jehož charakter je zcela nepodobný charakteru západních zemí. Výsledkem je chaos, násilí a zřejmě brzký pád země do občanské války. Švýcarský systém polopřímé demokracie je tak vhodný pro Švýcarsko, ale velmi pravděpodobně by selhal kdekoliv jinde.

Česká republika je zastupitelskou demokracií. V tomto druhu vládnutí je referendum spíše ke škodě věci, než ku jejímu prospěchu. Jak jsem se pokusil vysvětlit, referenda jsou v zastupitelských demokraciích často jen prostředkem, kterým politické elity bojují mezi sebou o politickou moc. Referenda jsou také v těchto politických systémech často znehodnocena neznalostí tématu na straně voličů a následným nahrazením znalostí emocemi, což vede k nesprávným a pro zemi potenciálně škodlivým závěrům. Z těchto důvodů jsem proti tomu, aby se referenda vyhlašovala, ať už k čemukoliv.