Květen 2007

Dvojí tvář potopy světa

Luděk Frýbort

Kdoví, jaké starosti budou mít noviny za měsíc nebo za dva, ale zrovna teď jsou samá klimatická katastrofa. Rozpoutala se debata, jíž bych nevyčítal, že je vyhraněná, ale že se podobá boji dvou na smrt znepřátelených šiků: jedni malují hrůzy apokalypsy, jiní tvrdí, že dohromady o nic nejde a že takové věci už tady byly, co svět světem stojí. Je snaha udeřit o stůl odpovědí dřív, než byla vyslovena otázka; místo analýzy se nabízejí tvrzení a místo informací indoktrinace. Kdo má trpělivost tu melu sledovat, je na konci stejně chytrý jako na začátku. Jak je tomu s naším klimatem doopravdy? Pár střízlivých otázek a odpovědí v té záplavě protichůdných tvrzení nebude na škodu.

Mění se zemské klima? Bezpochyby. Dělalo to už vždycky, proč by mělo svých zvyků nechat právě teď. Čeká svět všechno to, co nám zvěstují klimatologičtí odborníci, zvlášť někteří? Asi ano; jde ovšem jako vždy o míru: málo, moc, nebo tak uprostřed. Třeba se na nás kouká shůry Pánbíček a směje se nám, jak se tady plašíme. Nebo už otvírá stavidla k něčemu, co si naposledy zažil praotec Noe. Existuje však metoda, jak získat přibližný obraz skutečnosti: jednotlivé výpovědi seřadit a utnout oba extrémní, a tudíž nepravděpodobné konce. Takto viděno bychom si asi nějaké starosti dělat měli. Jde o to, jaké. Splašené slepičí poletování nepomáhá; starost, má-li k něčemu být, musí být konstruktivní.

Máme, my zemští červové, vůbec možnost skopičiny klimatu ovlivnit? Odpověď zní: máme, jsou-li to skopičiny vyvolané naší činností. Na skopičiny z vůle přírody jsme krátcí. Která z obou eventualit je reálná? - nu, asi obě. V jakém jsou vzájemném poměru, o tom se vědecké kruhy zatím nedohádaly a snad ani dohádat nemohou. Přitom je to otázka zásadní, bez jejíhož zodpovězení nemá další debata valný smysl. Ale dobře; dejme tomu, že zde jakási míra lidského zavinění je a že bychom se měli aspoň pokusit o nápravu. Na tomto místě se však vynořuje jedna velmi zásadní potíž. Stačíme na ten obrovský úkol sami? Má Západ dost síly vytáhnout klimatickou káru z bláta, bez přispění těch, kteří se na příčinách maléru také podílejí, starosti o zítřek si nedělajíce? Ale o tom za chvíli.

Jaké příčiny to jsou, o tom jsme dosti podrobně zpraveni: znečišťování atmosféry různými zplodinami a z toho pocházející skleníkové ovzduší. Ze zplodin bývá na prvním místě jmenován oxid uhlíku (my, co jsme ze staré školy, hovoříme o kysličníku uhličitém, ale pravda, takový oxid zní náramněji). Jelikož na přirozené zdroje znečištění, jako jsou sopky, samovolné požáry a několik dalších faktorů, nemáme vliv, můžeme jejich působení pominout. Vše ostatní je naše vina. Moc jezdíme auty, létáme letadly z jednoho konce světa na druhý jako posedlí, Antonín, topič elektrárenský, do kotle přikládá, fabriky ostošest produkují, vozíme si jablka z Nového Zélandu a víno z Argentiny, dokonce si i jen tak dýcháme, čímž také vypouštíme do povětří nějaký kventlík toho zatraceného oxidu. Toho všeho kdyby nebylo, ovzduší by si oddychlo a klimatické maléry by se aspoň zpomalily. Jenže zase otázky: Je náš podíl na tvorbě skleníkových plynů opravdu tak významný, aby navrhovaná opatření měla smysl? To sice nevíme, ale připusťme že je; pak nás to ale bude něco stát. Nepřesahují náklady naše možnosti? A bude výsledek odpovídat obětem? Nestálo by příliš za to snížit oteplování o půl stupínku a sami sebe přitom zničit. Zatím ještě Západ - a nikdo jiný za něj tu káru nepotáhne - má v rezervě nějaké groše, jež může investovat do ochrany životního prostředí. Doufejme i (což není zaručeno), že budou investovány účelně. Ale nemůže z nich čerpat bezohledně; jest zvykem ušlechtilých duší ohrnovat nos nad otázkou co to bude stát, avšak v reálném životě ji pominout nelze.

Máme-li nejen symbolicky chránit životní prostředí, potřebujeme k tomu výkonné, zisky vykazující hospodářství. Máme-li si takové hospodářství udržet, odnese to životní prostředí. To je protiklad, z nějž se jen tak zlehka nevymotáme. Veškeré návrhy k odvrácení klimatické katastrofy - jejich seznam je dlouhý - mají-li být uskutečněny, budou stát prachy. Jelikož ochrana klimatu žádné neprodukuje, musíme pro ně sáhnout do daní. Jelikož daně plynou z výroby, obchodu, dopravy a takových věcí, jež je dle úsudku mnohých nutno omezit, jsme zase na začátku čertova kruhu. Co s tím, chceme-li dělat něco lepšího než žvanit?

Snad by se něco našlo. Asketická odříkavost nejspíš spásu nepřinese, ostatně není rozmařilce, aby si vstávaje lehaje neumiňoval, že zejtra začne žít střídmě. Bude třeba něčeho víc a obtížnějšího: podstatné redukce oxidu uhličitého při zachování produktivity. Rezervy se nabízejí v energetice a jejím prostřednictvím i v ostatních oborech lidské činnosti. Novinka to není; dost hlasitě zaznívá poslední dobou - pryč od fosilních paliv! To jistě; ale jak na to? V tom už panuje zdráhavost, vyjádřitelná německým pořekadlem - umyj mi kožich, ale nenamoč mi ho. Nikoliv. Rozhodli jsme se ohnout křivku nepříznivého vývoje zpět k přirozenějšímu průběhu. To je obrovský úkol, v němž se neobejdeme bez přehodnocení starožitných dogmat. Větrné generátory a solární panely stojí pěkné peníze a bez mohutných dotací jsou - a zůstanou - hluboce prodělečné, veřejné pokladny však zejí prázdnem. Krom toho mohou z technických příčin fungovat jen jako doplňkové zdroje, jejichž podíl na celkové produkci nesmí překročit 20 %. Nová naděje, biomasa, má něco do sebe, ale i ona produkuje ten zlopověstný oxid, leda že o ni nemusíme žebronit u vyděračů. Rovněž není osevních ploch pro energetické plodiny donekonečna a vše navíc silně zapáchá pesticidy. Zbývá ještě několik drobnějších zdrojů, geotermický například, a můžeme bilanci uzavřít: vše podtrženo a sečteno dělá při velkém optimismu třicet procent, a spíš mnohem méně. Pro zbytek je jako dřív třeba si zajet do Arábie nebo do Ruska, eventuálně k soudruhu Chávezovi do Venezuely. Neveselá vyhlídka.

Budoucnost nám ovšem kyne mnoha spásnými vynálezy: jaderná fúze, zapřažení mikrobů do díla, účinnější způsoby skladování energie atd. Ale jednak nevíme, co z toho se skutečně povede, jednak mezi dneškem a uvedením těch zázraků do provozu zeje mezera - blahovolně měřeno - nejméně dvaceti let. Je naléhavě třeba ji něčím vyplnit. Jak tak karty leží, nevychází z toho nic jiného než ta tisíckrát prokletá jaderná energie. Je čas zvážit rizika. Na jedné straně vysoce teoretická možnost jaderné havárie. Na druhé velmi reálný kolaps západního hospodářství, celkový úpadek Západu, a tím i konec všech nadějí na odvrácení ekologické pohromy, neboť jak už řečeno, jiného tak ochotného tahouna ta kára nenajde.

Což by mohlo být všechno, ale bohužel není. Můžeme se samou ekologickou horlivostí rozkrájet a nebude to nic platné, když nikdo jiný - snad kromě Japonska a pár dalších zemí - naše obavy nesdílí, a jestli sdílí, nic z nich nevyvozuje. Způsob tohoto času je silně pokrytecký; tepeme své hlavy pro hříchy na životním prostředí, méně vyvinuté oblasti světa však - jsme přece politicky korektní - z tepání vyjímáme. Sčítáme tuny zplodin z našich aut, fabrik a elektráren, ohleduplně pomíjejíce spalování dřeva a dobytčí mrvy v miliardách domácích ohnišť, záměrné vypalování lesních i jiných porostů k získání nové půdy i jen tak pro legraci, dýmající smetiště, černá mračna valící se ze sklizených polí. O milionech ukrutně smrdících zchátralých vehiklů ani nemluvě. A naděje na zlepšení není, spíš si počkejme, jestli opravdu Čína s Indií dosáhnou té konzumní úrovně, jak jim obdivuplně přisuzujeme: netřeba darů věšteckých k přepovědi, že vehiklů i průmyslových dýmů mocně přibude, zodpovědnosti nikterak. Ukládat Západu nákladná opatření k snížení už tak relativně nízkých emisních hodnot a krčit rameny nad ekologickou spouští třetího světa je bláznovství. Vzestupnou křivku znečištění tak nenarovnáme, ani kdybychom podepsali tři sta třiatřicet kjótských protokolů.

Pokrytectví politické korektnosti nám brání vidět, že se na nás nehrne jedna, nýbrž dvojí pohroma. A zatímco její klimatickou část (je-li reálná) jsme aspoň ochotni brát na vědomí, zaplavování světa dalšími a ještě dalšími miliardami lidí s jejich potřebami a nároky do účtu nezapočítáváme. Odvažuji se této kacířské výpovědi: potopa světa nenese jméno oteplení, nýbrž přelidnění. Narůstá a narůstá, a recept nejenže není znám, ale ani žádán.

Bůh uhnětl naši vesmírnou kuličku pro určitý počet obyvatel, jehož překročením dochází k destrukci všeho. Ten bod už máme nějaký čas za sebou. Kdy se tak stalo, můžeme odvodit z klimatické křivky: bylo to tehdy, když se začala strmě zvedat, to jest za stavu nějakých čtyř až pěti miliard duší. Vzrůst se týká výhradně nevyvinutých zemí; příčiny jsou známé, ale to by vydalo na další rozměrný článek. V čem by mohla záležet náprava ... snad kdyby se ti lidé usnesli na jednom či dvou dětech, ale to asi nepůjde, leda na komando, jako v Číně. A ani to ne, kde není vlastní vůle, komando nadělá jen nové a nečekané obtíže. Vypadá to, drazí řešitelé planetárních patálií, že jsme s naším lidským rozumem v koncích. Jestli existuje nějaký jiný, vyšší ... možná. Jestli ano, přinese řešení, ne však takové, jakému říkáme spása. Mám takovou vizi, odháním ji, ale ona se nedá ... svět vyjedený, vypasený, vytěžený, vypálený, vyschlý, rozdupaný do posledního stébla, v jehož kterémsi chráněném koutě se uchová život a začne se znovu a rozumněji rozvíjet. Leda bychom si my lidé Západu dovolili to sobectví a zkusili se z potopy světa zachránit sami.

A nebo je všechno jinak. Stvořitel se bude ještě nějakou chvíli smát našemu splašenému pobíhání, načež pohne prstem a události vezmou nečekanou kličku. Stvořitel to vlastně dělá pořád, to jen my nedovtipové nedovedeme upustit od představy přímočarého vývoje, zde příčina, tam následek.