Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Globalizace: co má být a co je

Luděk Frýbort

V jiném článku jsme si pověděli, jak a z jakých kořenů vyrůstal jev, jejž dnes poněkud povrchně nazýváme globalizací. Postupme dneska o schůdek dál a zkusme sledovat jeho další vývoj. Neboť miliardu let už trvá na této planetě život, a po celý ten čas se vyvíjí: od primitivního k složitějšímu, od nedokonalého k dokonalejšímu, z kteréžto zákonitosti nečiní globalizace žádnou výjimku.

Ve vztahu k lidské společnosti se zákon vývoje projevuje sklonem ke slučování do stále obsáhlejších celků. Člověk ovšem bývá zhusta jiného názoru než jeho Stvořitel; kdyby bylo po našem, nespěl by svět ke globalizaci, nýbrž by jeho pravidlem zůstávala izolace. Jak ostatně dokládá nejeden důmyslný státník (nechci na nikoho ukazovat prstem). Jest tomu tak, že pračlověk v nás netouží po vyšších vývojových stupních, nýbrž po zachování toho, co má a v čem umí chodit. Přírodním principem je věčný neklid; přáním člověka je klid, neměnnost, jistota; slibte lidem jistotu, a zvítězíte ve volbách. Vesmír se však nemíní řídit lidskými přáními, a místo aby člověku nadělil věčný klid v izolované skupince, staví jej před nutnost vzájemné konkurence. Kdybychom se chtěli vyhnout značně mlhavému termínu globalizace, můžeme mnohem přesněji mluvit o zákonité, ze samé existenční podstaty vyplývající konkurenci lidských skupin, kdekoliv dojde k jejich kontaktu. Jako mnoho jiného, i konkurence v globalizačním smyslu funguje nezávisle na naší vůli. I kdybychom se ve vztahu k jiným kulturním či etnickým celkům zavázali a nejsvětějšími přísahami stvrdili, že si nebudeme vzájemně konkurovat, budeme přesto každým svým počinem vysílat konkurenční signály a budeme nuceni reagovat na konkurenční tlak druhé strany. Co je životnější, hodnotnější, dokonalejší, bude napodobováno a nakonec převzato; co se v konkurenci neosvědčí, zaniká. Je dětinské si představovat, že pravidlo páně Darwinovo se vztahuje na všechno od jednobuněčných organismů až po ty opice, ne však na extrabuřt tvorstva jménem Homo.

Vím ovšem, že jsem se právě prohřešil kacířstvím. Je neslýchané chápat vzájemný kontakt lidských kulturních způsobů jako konkurenci, v níž jeden obstojí, druhý podlehne. Flagelantský duch této doby si vymyslel jiný přístup a nazval jej politickou korektností. Politicky korektní duch káže nevidět přirozené rozdíly mezi lidmi a lidskými skupinami, předpokládaje místo toho naprostou rovnost nejen základních práv, nýbrž i nadání a schopností. A protože není, ba nesmí být nestejných schopností, nemůže být ani konkurence, v níž někdo vynikne, jiný zaostane. Zaostal-li přesto, není to vinou jeho nedostatečnosti v tom či onom ohledu, nýbrž vždy číchsi nekalých rejdů. Jelikož korektní myšlení vyloučilo konkurenci, vychází z toho i celá globalizace ne jako přirozený a logický proud, nýbrž jako útržkovitá skládanka negativních jevů, nad nimiž je možno se rozhořčovat a hledat zloducha, tahajícího ze zákulisí za nitky. Dřív, jak se ještě my starší pamatujeme, sloužíval k tahání zákulisních nitek zloduch žid. Asi že se vlivem jistých událostí stal v té roli nepoužitelným, nastoupil na jeho místo zloduch globalizátor. A protože je dnes vedoucí hospodářskou, politickou a tudíž i globalizační mocí světa Amerika, stalo se módou spatřovat výlupek všeho zlodušství v Američanovi. Zloduch je ten, kdo je úspěšný, zloduch je ten, komu se dá závidět. Dovolte mi, abych ve vší jemnosti, jíž je čeština schopna, označil vybírání rozinek špatnosti z globalizačního koláče za pitomost.

Ve skutečnosti je mezi lidskými skupinami, jak se vytvořily v dosavadním průběhu globalizace, velmi dobře možno zjistit nejeden rozdíl. Barva kůže, nejčastější to předmět výtek a diskriminačních obvinění, je ze všech ještě nejméně podstatná. Důležitější jsou, jak již řečeno, rozličná nadání a schopnosti, jimiž jedna civilizační skupina oplývá víc, druhá méně. Nepřilétly jim z nebes náhodou, nýbrž jsou výsledkem tisíciletého formování skupinového charakteru, vyplynuvšího z klimatických i jiných podmínek kmenového sídla. My například, ač o tom někteří neradi slyší, jsme příslušníky civilizačního okruhu, poněkud zkratkovitě zvaného Západ. Jsme a zůstaneme jimi, i kdybychom se rozhodli jimi nebýt nebo nad svou západní příslušností ohrnovali nosy, jak se také stalo velkou módou tohoto pokryteckého času. Etnickou příslušnost lze vyměnit, což nejlépe pozorujeme my emigranti. Můžeme být Češi a naši potomci mohou být Holanďané, Američané, Němci nebo Švýcaři, ale svou západní kůži nesvléknou ani oni, i kdyby se vystěhovali do nejtemnější Afriky, na to je příliš pevně přirostlá. Proč?

Existuje něco jako genetika. Mudrcové marxismu by měli rádi člověka jako beztvarý materiál, jejž mohou dle libosti a svých ideologických představ formovat, ale jak lze z konců takových snah usoudit, ten recept nefunguje. Jsme nejméně ze tří čtvrtin tím, co do nás zaseli pradědečkové tak dávní, že nejstarší klínopisné tabulky jsou proti tomu ještě hotová avantgarda. Stalo se zhruba po skončení poslední ledové doby, že do středo-, severo- a západoevropského prostoru pronikly odkudsi od jihovýchodu tlupy dnes už nevystopovatelného etnického původu. Neznámo proč se rozhodly v této krajině, poznamenané výraznými výkyvy ročních dob, neživit ani sběračstvím, ani lovem, ani nomádským pastevectvím, nýbrž primitivním zemědělstvím. Bylo to rozhodnutí, jež nás poznamenává dodnes. Neboť lovec či pastýř svou obživu nezasévá s vyhlídkou na sklizeň, nýbrž využívá darů přírody, jak se mu naskytnou; když je spotřebuje, táhne jinam. Neolitický zemědělec chladné klimatické oblasti však musel své živobytí organizovat. Nepostaral-li se včas o zásobu potravin, píce, paliva a jiných potřeb, nepřežil zimu. Byl to krutý přírodní výběr, jehož jsme poněkud zhýčkanými dědici. Západní člověk naprosto není vší dokonalosti výlupek, jsou tu jiní, kteří ho předčí v tělesné zdatnosti, ve schopnosti vytrvalé, svědomité práce, ba v inteligenci. Ale svým nadáním prozíravé organizace ovládl svět, nebo mu přinejmenším vtiskl materiální stránku svého civilizačního způsobu. I ti, kteří v něm vidí křižáckého satana a hodlají ho všemi prostředky zničit, si za tím účelem nerozpakují posloužit západními počítačovými systémy, západními zbraněmi, západní dopravní a jinou technikou, již sice dovedou převzít či napodobit, ne však vytvořit. Naproti tomu duchovní výbava Západu (demokracie například, smysl pro svobodu, tvořivost a zvídavost) už tak snadno přenosná není, což je příčinou nezdaru mnoha dobře míněných projektů. V porovnání s tím zemědělství teplých oblastí Země žádnou genetickou globalizaci nenastartovalo, a my můžeme pochopit proč: celoročně vlídné klima, jehož jedinou nepravidelností je, že jednou prší víc a podruhé méně, nenutí k organizaci času a práce, nenutí k myšlení na zítřek.

Všimněme si však, že existuje ještě jedna oblast životního způsobu, vyrostlého z týchž kořenů: z potřeb a nutností zemědělce v chladném klimatickém pásmu. Je to okruh zemí severovýchodní Asie, Japonsko, Korea, snad i Čína (ale s ní jsem zatím neudělal osobní zkušenost). Je to nám velmi cizí, těžko pochopitelný svět, ale příbuzný v druhu myšlení, jehož ohniskem je péče o budoucnost. Což pochopí velmi rychle každý, když navštíví dejme tomu Malajsii a dá se do vyjednávání jednou s Číňanem, podruhé s Malajcem. Ano, pane, jděte rovně asi pět minut, pak zahněte doleva, tam najdete, co hledáte, poví vám věcně Číňan, a ono to tam opravdu je. Malajci naproti tomu je věcnost vzdálena; bude zkoumat, jaká odpověď by se vám asi nejlépe líbila - bývá to človíček zdvořilý a přejícný - takže si vymyslí nějakou báchorku, jen aby vám udělal radost; i jdete podle jeho údajů a najdete houby. Je prostě svět skutečnosti a svět snů, a mnozí národové Jihu tyto dva fenomény buď od sebe nedovedou rozlišit, nebo jim to nepřipadá důležité.

A příbuzný nám je svět severovýchodní Asie i ve výsledcích, k nimž se dopracoval. Je tomu tak s lidskými kulturami, že některé se starají, co bude zítra. Jiné žijí dneškem, a co bude zítra, nad tím začnou přemýšlet také až zítra, jak mi sdělil jeden snědý pán na šťastných ostrovech tahitských. A jsou i takové, které ani to nesvedou, hledajíce životní návod v dávno vyčpělé minulosti. Mohou se svou útočností mocensky prosadit, mohou svojí rozplozovací zdatností ovládnout v tomto ohledu línější Západ, jen jedno jim není a nebude dopřáno: postavit rozvinutější existenci na plodech vlastní tvořivé invence. Ale to už jsem se, tuším, až příliš odchýlil od tématu globalizace.

That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that which is. To, co by mělo být, je věčnou překážkou v objevení toho, co je. Napsal to už skoro před dvěma sty lety skotský publicista John Ramsay MacCulloch, a málokdy byla vyřčena pravdivější věta. Zajisté: vynalézání nových, lepších světů je odedávna oblíbenou zábavou mudrlantů, a jen zřídka, pakli vůbec, si někdo položí otázku, proč je svět takový, jaký je. Dnes ovšem víme, že z nových, lepších světů obvykle nebývá víc než kataklyzmatický průšvih, pročež jsou i nejrozjásanější vizionáři s jejich zvěstováním opatrní. Místo toho se dnes stalo intelektuálním příkazem doby zachmuřené poukazování na to, co by mělo nebýt. Stačí několik dní číst poučně-populární přílohy novin, a najdeme výstražného kývání prstem houf, obvykle bez návodu, jak tedy, když ne takto. Nebo s návodem tak dětinským, až to popouzí k trpkému smíchu. Nechme si však rozvinutí tohoto tématu na příště.



Zpátky
 
viagra online buy