Květen 2007

Mlýny boží i ďáblovy - Část 4

Luděk Frýbort

S laskavým svolením autora i nakladatele přetiskujeme román Mlýny boží i dáblovy na pokračování.

11. Ve službách Mefista

(1956 - 1962)

Úderem pátého června roku padesátého šestého se odebral František Jankovský, pekařský dělník a odnepaměti věků věrný člen strany, na zasloužený odpočinek. Nebo lépe - zasloužený ten odpočinek bezesporu byl, ale František o něj nijak nestál, jsa připraven třeba až do sta let vstávat v noci, spěchat ztemnělými Vysočany do pekárny, připravit všechno potřebné k denní směně a starat se takto o zdárné vybudování socialismu. Neuměl si život představit jinak než ve vůni kynoucího těsta. Také se v tom smyslu mnohokrát vyjádřil, naposledy před vedoucími činiteli závodu, když projevili blahosklonný záměr uspořádat oslavu na počest jeho šedesátin, odměnit ho dalším diplomem s vyobrazením dýmajících komínů, a poté ho s díky a slávou propustit do důchodu. Činitelé však jeho touhu po setrvání ve službě oslyšeli. Bodře hlaholili a plácali ho po zádech za provolávání vět: »Jó, to se tak někdo má«; »kdybych já tak...«; »to ti, kluku starej, závidím«; »to já bych se na všechno vyprd ajn cvaj, jen kdyby...« jakož i: »Jen si, soudruhu Jankovský, důchodu pěkně užij, zasloužil sis ho, a někdy se na nás přijď podívat.«

Bylo mu to divné, jelikož věděl, že v jiných případech odchod do důchodu v okamžiku šedesátin tak vehementně vyžadován nebývá a že se všelijakých dědků nezřídka i kolem sedmdesátky po závodě potlouká víc než dost. Byl například v údržbě jistý Ehrlich, živel neskrývaně socialismem pohrdající, bývalý majitel textilní továrny a nadto žid; typický třídní nepřítel. Přišel prý v pětačtyřicátém z koncentráku a hned ho hnali do odsunu, protože mluvil německy, ale pak se to nějak udělalo a směl zůstat. Stigmatu osoby podezřelé se však nezbavil nikdy, takže mohl být rád, když ho nakonec vzali k Odkolkům. Jemu ale diplom s komíny a s ním i kopanec neudělovali, kdežto pravověrnému a zasloužilému Františkovi ano. Pocítil trpce tu nespravedlnost.

Pomalu mu docházelo, že se ho nejspíš chtějí zbavit. Že by se třídní nepřítel uhnízdil i v samém vedení podniku a kladl mu nástrahy? Nebo že by mu naopak soudruzi spočítali, jak rozhazoval peníze do vzduchu a hulákal - sežerte si to? Ale to by to pak museli spočítat každému druhému, obzvlášť příslušníkům dělnické třídy, která tenkrát beztak projevila větší sklon k reakčnímu buntošení než opatrní úředníci a vůbec buržoazie. Nebo je možná otravoval svou horlivostí? Tím, jak býval u vrat první a odcházel poslední a jak hned byl každému za zády, kdo si chtěl trochu pohovět? Jak všechny poháněl, jen do toho, mládenci, takhle bysme plán nesplnili? To už by bylo možnější. Uvědomoval si s jistým zpožděním, co tak slýchal na adresu různých stachanovců a bořitelů norem, a nebývalo to nic obdivného, spíš se mluvívalo o hajzlech, jimž by slušelo omlátit ty jejich rekordy o hubu, zpřerážet jim hnáty a prohodit zavřeným oknem. Když se tak neuvědoměle projevovali dělníci, tu by možná nebylo divu, kdyby i páni v kancelářích chovali skrytou zášť k vzornému zaměstnanci, který jim kazil pracně vyhádané normy.

Anebo... Dozvídal se poslední dobou divné věci, to se ví, zase až jako poslední a když už těch narážek a zvěstí byla plná Šanghaj. Bylo to cosi o Tomášovi a zneklidnilo ho to. Že je kluk kandidátem strany ... vlastně si mohl blahopřát, přece jen nebyl se svou výchovou tak docela vedle, jak si nejednou vyčítal. Ale Tomáš aspoň mohl přijít a pochlubit se, koukej, tati, já jsem ... místo toho se o tom kandidátství musel dozvědět z cizích hub. Nápadné to bylo také, jakživ Tomáš žádnou příchylností k pokrokovým idejím nehořel, nýbrž kolem sebe trousil potměšilé vtípky o pupkatých papaláších a o pracujícím lidu, co si vozí prdele v tatraplánu prostřednictvím svých volených zástupců. Už skoro nechal pokusů ho za ty řeči kárat, a teď najednou... Ale třeba to tak dnes musí být, usoudil posléze s povzdechem. Dali kluka na školy, a na školy se chodí, aby byl člověk pánem; a kdo chce být pánem, musí zdravit u vrbiček. Neochotně si přiznával, že dnešní vrbičky se jmenují partaj. Leze se do ní ne z přesvědčení, ale za lepším. To za Šmerala nebývalo. Měl přece jen možná dát Tomáše na učení do pekárny, ať Mařka říkala, co chtěla.

Zvěsti pak neustávaly, až se neznámými škvírami připlížila ta vrcholná, která Františkem skutečně otřásla, neboť se proslechlo, že Tomáš má něco s tajnejma. Chodil a rovnal si to v hlavě, ale nechtělo se mu to v ní srovnat. Strana, to je lid, a ještě spíš dělnictvo. To bylo v pořádku. Třídní boj ještě dávno neskončil, v tom si byli na schůzích všichni přednášející zajedno. Také to se dalo pochopit. Strana bojuje s reakcí, jelikož hydra reakce zvedá hlavu, i to musí být. A když s ní bojuje, potřebuje k tomu tajné, aby vyzvěděli, co reakce chystá, jistě je lepší rozdrtit její pletichy předem a ne čekat, až se domácí nepřítel spojí s válečnými štváči z Valstrejtu, zaprodanci Vatikánu a sudetskými landsmanšafty. Ano. Neznámý tajný je bojovník na skryté frontě, jemuž náleží čest a obdiv. Také ano. Jenže ... a v tom bodu se celá Františkova logická stavba sesypala, mít syna fízla je hanba a hrůza. Měl trhání vyběhnout ven a křičet, ne už sežerte si to, nýbrž ... odpusťte mi, lidé, neuhýbejte přede mnou pohledem, ano, vychoval jsem zmetka, ale já jsem to tak nechtěl, tak jsem si to nepředstavoval...

Netušil, že věty, deroucí se mu z hrdla, jsou věčný žalozpěv oklamaných revolucionářů, když doznělo volání slávy a jim se obrátilo naruby všechno, čemu věřili a čemu napomáhali. Tak jsme to nechtěli. Tak jsme si to nepředstavovali. Za to jsme nebojovali. Snad by se měly ty věty velkými literami vytesat v žulu a vystavit na významném místě k poučení a výstraze všem, kdo se budou kdy hotovit k boji za lepší svět a spravedlivější zítřky.

Tu už také porozuměl tomu, proč se ho chtějí v podniku zbavit. I tam nejspíš vedou škvíry, jimiž se plíží pověst o fízlovi. Kdoví, o čem by si starý Jankovský doma se synáčkem povídal, že, a jeden aby si pak dával pozor na hubu. Každý si musí dávat pozor na hubu, i páni z kanceláří, i soudruzi na výborech, a snad dokonce i sám dělnický prezident Toník Zápotocký. A dávat si v jednom kuse pozor na hubu je únavné, zvlášť když se tomu dá vyhnout. Pravý význam diplomu s komíny byl čím dál zřejmější.

Rozlítostnil se a chtělo se mu rouhat. Dělnický prezident. Kdo je to? Kdo je vlastně dělník? Kdo je příslušník dělnické třídy? Ten, kdo jednoduše pracuje rukama? Ale to by potom byl příslušníkem dělnické třídy i prohlášený třídní nepřítel a k tomu žid Ehrlich, což by bylo nejen protismyslné, nýbrž i směšné. Naproti tomu by příslušníky dělnické třídy nebyli soudruzi z výborů a ministerstev, třebaže se jim huby pracujícím lidem jen tak nadouvají. Houby, usoudil příkře, protože byl na své dělnictví hrd. Žádná dělnická třída není, to si jen tak vymysleli učenci, co nevědí, za který konec se bere krumpáč. Dělník je ten, kdo dělá; ale když povýší mezi pány, v tu minutu už dělníkem není, protože se na pracující lid vykvajzne a začne si hledět svého panského koryta. Tak to je, nikdy jinak nebylo, a kdo žvaní něco jiného, je buď blázen, nebo mizera a švindlíř. Poněkud ustrnul, když se dobral až sem; to by tedy byl mizera a švindlíř i prezident Toník, co utíká svým hlídačům mezi dělníky do hospody? Zatím se odpovědi vyhnul, poděsila ho. Vrtat mu ale hlavou nepřestala; kdo vlastně prezidenta Toníka v té hospodě viděl? Neříká se to o něm jen tak, aby vypadal pěkně před lidma? Aby se mluvilo o dělnickém prezidentovi? Nechal toho, byl z těch myšlenek celý mrzutý.

Obryl a vyplel maličkou zahrádku před okny, vyspravil laťkový plot, nedalo to mnoho práce a byl s ní brzy hotov. Napadlo ho, že se už vždycky chystal udělat z půdičky pokojík, aby Alenka měla kde bývat, nehodí se, aby málem už dospělá holka líhala v jedné cimře s rodiči a tím klackem, ale zjistil, že se mu do toho zvlášť nechce a materiál že by stál peníze. Vyměřili mu důchod jako žebrákovi, vlastně holý výsměch a urážka za celý ten život, strávený poctivou prací pro ... pro co vlastně. Ostatně se kolonií roznesly zvěsti o tom, že dělnické baráčky, každý pes jiná ves, se mají zbourat a obyvatelé že dostanou byty na sídlišti, takže přistavování pokojíčku by už ani nemělo smysl. Obracel to v sobě a zjistil, že se netěší. Na sídlišti že bude mít starý člověk jako on pohodlí, říkaly mu žena i dcera v souzvuku, teplou vodu na otočení kohoutkem, vanu, plynový sporák, výtah a jiné vymoženosti, ale on po vymoženostech netoužil. Kdo bydlí v přízemním domečku, nepotřebuje výtah. A že vana, teplá voda ... což, parádilka Alena bude jistě ráda, ale on se moc nemyje, dneska jsou lidi samé mytí a koupání, až z toho mají nemoci, to taky dřív nebývalo. Vyšel ven, díval se na svou chaloupku, jako by ji viděl poprvé, a srdce mu jihlo. Stloukl ji ze všeho možného tenkrát po válce, když si namluvil Mařku, vypadalo to spíš jako kůlna, ale on ji po celý ten čas vylepšoval, opravoval, zkrášloval, nastavoval a rozšiřoval, až se z kůlny stalo tohle úhledné staveníčko. Rozhlédl se uprášenými uličkami kolonie a chtělo se mu steskem plakat. K čertu s vašimi sídlišti. K čertu s vašimi kohoutky a výtahy. K čertu se všemi úspěchy a vítězstvími, beztak nevedly nikdy k ničemu kalému. Teď už to konečně věděl: co nového, málokdy s dobrým bývá. Kdo to vlastně řekl, rozpomínal se ... ale, starej Procházka. Císař pán Franz Josef. A měl asi pravdu. Nechtěl jsem za něj bojovat, ale možná jsem měl, protože kdyby býval císař pán vyhrál, třeba by zůstal svět tak, jak byl, beze změn, beze zmatku, bez... Bez komunistů?

Chvíli si zaraženě tu myšlenku přemílal, vyrazila mu z hlubin duše jako potměšilá připomínka kohosi druhého, kdo se s ním chtěl hádat. Pochopil, že ten druhý, to je on. Možná že pravější, moudřejší on. Býval v něm už dřív a leccos mu říkal, ale on ho neposlouchal. Asi měl. »Ano,« přisvědčil mu. »Bez komunistů.«

Znemluvněl, vysedával na lavičce pod oknem, doleskla ošoupané, a zíral bez pohnutí do neznáma. Choť Marie sledovala jeho netečnou skleslost s obavami, stejská se dědkovi po pekárně, uvažovala, ještě se mu z toho hne v hlavě. Přicházela tedy a posílala ho do hospody, mezi chlapy, popovídat si, docela i desetikorunu na pivo mu přistrkávala, což se dřív nikdy nestalo, ale mávl jen rukou. Mezi chlapy ... mezi které? Všichni na něj koukají šejdrem, to je on, co má syna fízla, že se takovej nestydí chodit na oči lidem. Pivo mu chutnat nepřestalo, ale napít se může i doma, řekne Mařce, ať mu přinese pár flašek z krámu.

Když do něj všichni moc hučeli a snažili se ho všelijak zabavit, vzal obvykle starý stanový dílec, jímž přikrýval trosky dávno nepojízdného motocyklu, a s ním přes rameno se vydal do úhorů za kolonií sbírat dříví. Nacházel dost všelijakých třísek, úlomků, prkének a větviček, jež pak vysypal doma do truhlíku a jedno dřívko za druhým pomalu, rozvážně přikládal do sporáku, dívaje se, jak odhořívá. Dovedl tak trávit celé dlouhé hodiny. Při té činnosti ho také zastali dva soudruzi, jeden přitloustlý a plešatý, se stranickým odznakem na klopě, druhý mladý, s ulíznutou patkou a v modré rozhalence, jak chodívají ukázkoví svazáci. Protivní mu byli oba na první pohled. Sdělili mu, že je vyslala místní organizace, vyptat se, proč nechodí na schůze; také členské příspěvky že nezaplatil. Chvíli se zdálo, že jimi prohlédá jako vzduchem; poté na ně zaostřil zrak, v očích měl odlesk plamenů a možná i něčeho jiného.

»Jděte se vycpat,« děl.

Dávnou vzpomínkou se mu mihla chvíle, kdy nepříliš jinými slovy zapudil kamarády s jejich návrhy, aby s nimi přeběhl k Taliánům. Občas ho napadalo, jestli tenkrát udělal dobře. Teď ... neměl nejmenších pochyb. Nic jiného se povědět nedalo.

»Zbláznil se, dědek,« řekl ulíznutý svazák, když se oba vyslanci octli před prahem.

»On to byl už vždycky cvok,« opáčil ten s odznakem. A to byla suma všeho, závěrečný kádrový posudek, jímž Strana ocenila život a zásluhy Františka Jankovského.

Zemřel tiše a bez zjevné příčiny o deset let později, nedočkav se tak času, v němž vyklíčila idea komunismu lepšího a rozumnějšího, socialismu s lidskou tváří, jemuž nicméně bylo souzeno doložit pravdivost výroku starého Procházky. Možná že shovívavý osud Františkovi nedovolil se těch konců dožít, aby mu ušetřil ještě i toto zklamání.

(1954 - 1956)

Dlužno povědět, že první úkol, jímž pan Vojta pověřil Tomáše Jankovského, dopadl nevalně. Trojice, již měl pozorovat a podávat o ní zprávy, o něj nestála, ba byla i řeč o rozbití huby. Tomáškovi se sice Dáša Bartáková i bez všeho pověření velice líbila, ale když se svým nemotorným způsobem pokusil o navázání známosti, zapudila ho vlídně, ale jednoznačně. Bylo o ní známo, že chodí s Pepkem Waldbauerem, a to už dlouho a intenzivně; bylť Pepek mládenec úhledný a v dívčím světě oblíbený, o němž se povídalo, že chodí o nedělích lítat na Točnou větroněm. Musel by přijít někdo jiný než zrovna Tomášek, aby se do toho vztahu naboural; nebyl z těch, kteří berou druhým holku z tance, natož pak aby se dovedl hladkými řečmi a mužným vystupováním vetřít do přízně zadané dívky. A Pepek se s ním nebavil ani tolik, nýbrž ho chytil za límec a pravil: »Nedolejzej, šmejde, nebo ti jednu trhnu.«

Vzdálil se tedy a uvažovaI. Že by se s Pepkem dal do pranice, na to se necítil, ale vždyť mu tu pohanu může osladit jinak. Vida, málem by si nevzpomněl, jakou má teď moc. Zrovna se zachvěním si ji uvědomil a naplnila ho zadostiučiněním, já ti ještě ukážu, kdo komu co trhne. Ale pak se mu sebevědomí pomalu rozplynulo, vždyť na Pepu vlastně nic neví, čím by ho mohl... Nebylo by ovšem těžké si něco vymyslet, ale co kdyby se toho pan Vojta domákl. A to on by se asi domákl, oni se domáknou všeho, a řekl by mu, zač vás platím, Jankovský, úkol neplníte a místo toho si vymejšlíte blbosti. Skoro začal dostávat na svého patrona zlost. Ještě podumával, neměl-li by přece jen něco poshledávat, aby pana Vojtu uspokojil, nějaké zrádné řeči mezi studenty, ale pak si řekl, a co. Ať se ten fízl vztekne, nevídáno. Ať mi vyčte, že jsem tu věc zvoral a že jsem nemehlo, které neumí navazovat známosti. Tím líp. Třeba už pak na mně nebude nic dalšího vyžadovat. Nic by nebylo lepšího, ledaže by mohl chtít vrátit tu stovku. Téměř dychtivě očekával den, kdy se pan Vojta měl zase zjevit, ale byl ve své naději zklamán.

»Nojo,« řekl ten muž bez zjevné nespokojenosti. »To se ze začátku stává. Neumíte to holt s ženskýma, jakáž pomoc. Teď jenom, jestli jste na sebe moc neupozornil, takový informant, o kterým to každej ví, je na draka. Zkusíme něco jinýho.«

Nějaký čas nebylo znát, co jiného hodlá pan Vojta zkoušet. Občas ho vyhledal, vyptal se ho, nevedou-li se mezi studenty státu a socialismu nepřátelské řeči ... což o to, pokud šlo o řeči, Tomáš by musel být hluchý, aby je přeslechl, třebaže ani nadále neměl v ročníku zvlášť přátele a nikdo se mu hlouběji nesvěřoval. Příliš nápadně se vyptávat by pak nebylo chytré. Vydoloval tedy z paměti různé výroky i se jmény jejich autorů, a soudruh Vojta si je zaznamenal. Protisocialistické, ba protisovětské výroky vysoké kvality zaslechl i od Pepka Waldbauerů a nahlásil je obzvlášť svědomitě. Na všechno ostatní ale musel odpovídat záporně, ne, žádné plány ilegální činnosti jsem domlouvat neslyšel, kontakty na podezřelé skupiny nikdo nemá, nebo aspoň o tom nevím, protistátní tiskoviny nikdo nerozšiřuje, do ciziny se nikdo utéct nechystá.

»Moc toho není,« sklapl pan Vojta notes. »Trochu se snažte, nebo by se mohlo zdát, že se vám nechce. Já vám věřím, ale to víte...«

Opustil pak Tomáše v rozpacích nad tím, co mohlo znamenat to závěrečné ale to víte. Asi že jsou nějací lidé, kteří se nespokojí s tak málem jako pan Vojta? A co by se stalo, kdyby se nesnažil? Připomněl si své nehody, začínající pálením učebnic a končící ... ne, nic nekončí, a nejspíš ani neskončí. Oni si vždycky něco vymyslí na toho, kdo se jim upsal. Přemítal dál a pomalu přicházel na důvod svého neúspěchu jakožto informátora tajných služeb: ještě příliš hluboko v něm vězel dávný lidský pocit opovržení k osobě zvané denunciant, ještě se sám před sebou styděl za to, že mezi takové patří, ještě se nedokázal zbavit jisté solidarity s těmi, jež mu bylo přikázáno sledovat. Rozhodl se s tím skoncovat. Kdo připojil svůj podpis ke smlouvě s ďáblem, nemá jiné naděje, než že ďábel bude s jeho službami spokojen. Všechno jiné obrátí proti němu.

Pepkovi Waldbauerů pak ale přece jen za nějaký čas vylili perka z fakulty, protože prý býval u skautů a včas toho nenechal, nýbrž se potají scházel se svojí skautskou partou dál. Tomáš věděl, že to byla práce pana Vojty a těch, co jsou nad ním; musel se až divit, jak chytře to navlékli. Takhle nikdo nemůže přijít na myšlenku, že za Pepkovým vyhazovem stojí jeho udání. Tak oni to dělají, aby měli každého v hrsti a nikdo nic nevěděl. Vychutnával si pocit triumfu, vida, nakonec jsem to tomu frajerovi vymaloval, já ti dám, chytat mě za límec a říkat šmejde.

Studentka Bartáková Dagmar zmizela z fakulty o měsíc později, prý když vyhodili Pepka, sekla se vším taky a šli spolu někam do Jizerských hor, ke státním lesům. Pepek tam sváží traktorem dřevo a ona vaří v kantýně, a snad se už i vzali. Tomáška to rozladilo; představoval si, že když Mefisto odstranil Faustovi z cesty soka, vyslyší Markétka jeho návrhy ochotněji. Zasvrběly ho prsty, měl chuť jí to vymalovat také, potvoře, ale nebylo jak. Kdo dělá v Jizerských horách u lesů, na toho už nemůže ani Mefisto. Možná ani soudruh Vojta.

(Duben 1959)

Alena Jankovská byla pohledná dívka, ale dalo jí to dost práce. Naštěstí byl její táta tím časem už v důchodu, vrtěl sebou sice ve dvě ráno v posteli a chtěl ze zvyku vstávat, ale brzy zase s usouženými vzdechy usnul. Hodinu poté Alena vstala, potmě vklouzla do kumbálu, jemuž se u Jankovských říkalo koupelna, rozsvítila a v nakřáplém zrcadle bedlivě prozkoumala své vzezření. Zjistila, že je rozčepejřená, má špičatý a pihovatý nos, takže připomíná ševcovského učedníka, což ji neuspokojilo, i začala na svém zevnějšku pracovat. Kumbál se nazýval koupelnou proto, že v něm byl smaltovaný lavór ve stojánku, do nějž se dala přinést v prádelním hrnci horká voda z plotny, bylo-li ovšem zatopeno. Alena tak učinila, poté se uzavřela na háček a nedbajíc matčina pokřiku, dělej, dělej, jiný se chtěj taky mejt, pokračovala ve svém díle, až uplynuly dobré dvě hodiny a ona vplula do kuchyně, záříc syntetickým půvabem plastikové panenky. Tvář jí kryly četné vrstvy krémů a jiných zkrášlovadel, oči měla jako černomodré tůně a její hlavu korunoval bělavě plavý, lepkavým postřikem zpevněný drátovitý účes, jejž bylo neradno se dotýkat, aby si člověk nepřivodil odřeniny. Takto upravená zhltla vestoje včerejší rohlík, načež se spěšně vydala vstříc svému dennímu zaměstnání, jímž byl prodej hřebíků a skobek v jakémsi železářství; i mohlo být s podivem, nač je jí při té činnosti třeba tak složité toalety.

Jest statisticky doloženo, že každá koupelna je zaplněna z jednoho procenta mužským toaletním náčiním, sestávajícím z kartáčku na zuby, štětky na holení a jedné nebo dvou narezlých žiletek, pokud se ovšem majitel holí. Celý zbývající objem pak zabírá nářadí dámské, určené výrobě krásy; i naskýtá se otázka, bylo-li by na světě vůbec pěkných ženských, kdyby nebyly vynalezeny kosmetické přípravky. Vědě historické pak připadá úloha vyzkoumat, jak tomu bylo s ženskou krásou, dokud chemie nedosáhla svých dnešních vrcholů a dámy byly nuceny spokojit se s tím, co na nich napáchala příroda. Arzenál dívky Aleny byl nad jiné hojný a rozmanitý, obsahující nesčíslné lahvičky, kelímky, tubičky, flakony, štětečky, barvičky, vodičky, zrcátka, rozprašovátka, rozmazávátka a jiné zboží, jež časem nebylo kam dát, takže byl otec Jankovský s veškerou roztomilou vemlouvavostí požádán, aby pro to nadělení sestrojil nějaké poličky. Ze zásady sice vrčel cosi o fiflenách, které už nevědí, co si mají na ten frňák napatlat, ale šel, přiřízl pár prkýnek a sešrouboval z nich skříňku, již z vlastní iniciativy pěkně a vkusně vyložil květovaným vikslajvantem, tvrdě, že když už se něco dělá, má se to dělat pořádně. Dívka Alena se za dílo odvděčila sprásknutím ruček v půvabném úžasu, chovat se ta potvora umí, musel uznat pan Jankovský a sám pomáhal skříňku naplnit řečenými již lahvičkami, kelímky, tubičkami etc.

Paní Marie sledovala akci s nesouhlasem, utírajíc si do zástěry ruce červené od praní. »Ty se jakživa nemůžeš vdát, holka,« dovozovala, »protože si tě žádnej mužskej s kusem rozumu v těle nemůže vzít. Myslíš si, že on bude dřít a ty si za jeho mozoule budeš malovat hubu? Takovýho troubu nenajdeš. Slušná ženská se nepotřebuje mazat srágorama, ale stačí jí kus dobrýho, voňavýho mejdla. Koukni se na mě, já jsem takovejch sračiček nikdáž neměla a přeci jsem se vdala.«

Alena neměla čas reagovat ohrnutím nosu a poznámkou, že vdát se za tátu asi nevyžadovalo velké rafinovanosti, neboť pan Jankovský se právě jal huhlavým hlasem slabikovat názvy na nádobkách. »Loriel ... lotion ... chanel ... l’eau de ... to bych rád věděl, co takovej leaude znamená. Jako by to tam ty lidi nemohli napsat česky. Kam na to chodíš? Já taky nakupuju, ale ještě jsem takový věci u Fišerů neviděl.« Názvem U Fišerů označil pan Jankovský ze starého zvyku nedalekou drogerii, ač bývalý živnostník pan Fišer už dávno někde házel lopatou a jeho znárodněný závod zdobil štít s nápisem Druchema.

Tomáš to pozdvižení příliš nevnímal, seděl v koutě místnosti a lámal si hlavu nad skripty, plnými všelijakých křivek a vzorců. Když však debata dospěla až sem, odložil učení a pravil s nadhledem: »To je francouzsky. A ty flaštičky určitě nejsou od Fišerů z Vysočan. Co, Alíku?«

»Kupuju kosmetiku v Tuzexu,« sdělila Alena povzneseně, zakroutivši blazeovaně nosíkem a kladouc zvýšený důraz na slabiku Tu. Přímo se kolem ní rozprostřel oblak exkluzivity.

»Co to muselo stát peněz,« jal se bědovat otec Jankovský nad tou zhýřilostí, neboť mu bylo známo, že nakupovat v Tuzexu není jen tak; nejen že to přijde na pěkné prachy, nýbrž to musí navíc být prachy západní, kapitalistické. Kdo by tam přišel například s rubly, dozvěděl se, toho by s nimi vyhodili. Nemohl tomu rozumět. Na jednu stranu malují v Dikobrazu tlusté kapitalisty se štráfatým cylindrem a bílýma psíma dečkama, sedící na dolarovém žoku, a z toho obrázku prýští opovržení takovou mrzkostí. Na druhou stranu jako by Strana a vláda ničeho nebyla žádostivější než těch opovržených dolarů, třebaže má své vlastní poctivé, socialistické peníze a může si jich natisknout, kolik potřebuje. Mimoto mu zatrnulo leknutím, že se dcera Alena zřejmě dopouští nezákonností, neboť vlastnit cizí valuty je zakázáno. Ještě ji, káču pitomou, zavřou. Nevyslovil však svou obavu, neboť ho předešel syn Tomáš.

»Hele, Alenko,« začal vemlouvavě, věda, že chce-li na sestře něco vymámit, nesmí jí říkat Alíku, jelikož to psí oslovení nesnáší. »Hele, Alenko, nesehnala bys mi nějaký bony? Zaplatil bych ti hned, neboj se.«

»Kolik?« Opar vznešenosti se kolem ní rozpouštěl jen váhavě. Každý mohl vidět, že před sebou nemá holku z kolonie Šanghaj, ale Dámu. Nepatřilo by se jí tahat hrnce do koupelny s dveřmi na háček, nýbrž kladouc elegantně nohu přes nohu scházet po mramorovém schodišti k velkému stříbřitému automobilu, oděná v šustivou róbu a v prstech s dlouhými červenými nehty jantarovou špičku. Ostatně jí matka Marie cosi takového už v jejích krámech také objevila a dala se slyšet, jen si začínej s kouřením, náno, zvednu ti sukni a nařežu ti prdel, jak seš velká. Pročež to s exkluzivitou muselo u Jankovských chodit opatrně.

»Za stovku,« vyhrkl Tomáš mimoděk obnos, jímž ho častoval pan Vojta.

»To toho moc nebude,« ohrnula nos Alena a vypadala, že něco počítá. »Ale tak jo. Do úterý je máš tady. Ahoj.« A odkvapila za svými záležitostmi, na prodavačku hřebíků až jaksi nepřiměřeně vystrojená. Povaha těch záležitostí byla u Jankovských známa, ale přestala už být zdrojem mravoučných výčitek, neboť paní Marie vyčerpala jejich zásobu a pomalu se smířila s tím, že Alena je, jakáž pomoc, velká holka a zadělává si na svůj osud sama. To jen tenkrát přisupěla s tváří zrudlou hněvem a připravena řešit rodinnou pohanu několikerým párem facek, když se tu pěknou věc čerstvě dozvěděla u mandlu: že prý se Alena tahá s chlapem z nějakého vyslanectví nebo odkud, který jí dává prachy na parádu. Neprodleně tehdy zvěstovala tu znepokojující novinu svému muži, doufajíc, že proti prostopášné dceři otcovsky zakročí, ale nedočkala se ani nesouhlasu, ani souhlasu. Kdyby mohla číst v jeho usouženém nitru, nespatřila by v něm bezvýhradnou pravověrnost, nýbrž vzrůstající unavené přesvědčení, že páni jsou holt páni, i když se tváří uvědoměle, žvaní o vedoucí úloze dělnické třídy a chodí do hospody mezi lid. A dělník je vždycky bit, třída netřída. Že se holka tahá s tuzexovým panákem ... ani jí to nezazlíval. Aspoň z toho něco má.

Rovněž Tomáš se zvedl k odchodu. »Tak jo. Do úterý. A já jdu ven, musím se učit. Tady člověk nemá kus klidu.« Sebral své papíry a opustil místnost, provázen hlasy, no no, koukejme pána, najmi si apartmá, když ti to tady není recht.

Šel nazdařbůh, pokoušeje se soustředit. Musí si secsakra dobře všechno rozmyslet, umiňoval si, protože tohle je vachrlatá záležitost. Už několik týdnů ji v sobě přemílal, bylo mu trapně a styděl se, přece nebude taková veš a nepráskne vlastní sestru. Nikdy se sice s Alenou zvlášť nesnášel, jak to už mezi sourozenci bývá, a vyvést jí nějakou schválnost mu nebylo proti mysli, ale tohle by přece jen... Na druhé straně zase byla hotová věc, že mu to ve škole zvlášť nejde, nutil se do učení a zase je odkládal, až si musel přiznat: s tím stavebnictvím to byla chyba. Nudilo ho, samá čísla a nákresy, prokousal se do třetího ročníku a obstál jakž takž jen díky mimořádné ohleduplnosti zkoušejících. Každého jiného by za takový výkon vyhodili a on dobře tušil, proč jeho ne: protože ho pan Vojta mezi studenty potřebuje. Ostatně už věděl, že to není žádný pan Vojta, nýbrž kapitán Státní bezpečnosti Božidar Baryášek. V kruzích té instituce bylo známo, že řečený muž nesnáší své křestní jméno pro jeho klerikální příchuť a žádá každého, s nímž se důvěrněji sblíží, aby mu říkal Bóžo. Takových však nebylo mnoho, ba mohlo se zdát, že nebyli vůbec žádní; bylť kapitán Baryášek pán svobodný a osoba i jinak dosti osamělá. O jakýchsi přátelích a kumpánech se sice něco po straně povídalo, ale bližšího nevěděl nikdo nic, jako by se dotyčný se svými známostmi skrýval nebo se za ně styděl. O to méně o nich mohl vědět nebo se k nim počítat Tomáš. Scházel se pravidelně se svým mentorem, ale na schůzky se netěšil, neboť věděl, že si bude muset vyslechnout výtky, ba i jakési náznaky nedobrého dalšího vývoje.

»Co s váma, Jankovský?« vzdychl si pan Vojta, sedě s Tomášem jako obvykle v kavárně u rohového stolku a zíraje skepticky do svého zápisníku. Tomáš byl nesvůj, jak jen ten sešit viděl. »Je to o něco lepší, to zase jo, akcí dost, ale žádná...«

Odsunul šálek s kávou a zadíval se na svého učně upřeně, takže ten hned uhodl, že teď něco přijde. Nemýlil se. »Asi vám nepovím žádnou novinku, že jste ve škole na vyhazov, Jankovský. Nebýt nás, dávno byste... Je otázka, jestli má vůbec cenu vás tam dál držet. Stavitel z vás beztak žádný nebude, jakáž pomoc. Ale třeba byste se mohl uplatnit jinak. Líp.« Chvíli nechal Tomáše v nejistotě, co tím jiným uplatněním myslí. »Já jsem vždycky věřil ve vaši schopnost, Jankovský. Jste bystrý mládenec. Řekl bych, že už teď asi víte, co vám chci navrhnout. Víte to?«

Polkl. »Asi ... ano, myslím, že vím.« A věděl, v tu chvíli jako by se mu rozsvítilo, a on už tušil všechno. Připadal si jako člověk klesající do bažiny, hledal, čeho by se zachytil, ale nic nenacházel. Sem tedy všechno od první chvíle směřovalo. Chtějí z něho udělat fízla z povolání. Ještě pořád mu to pomyšlení připadalo nečisté, fízl je někdo, komu se dává po tlamě, když se to na něj mezi lidmi provalí. Fízlům z povolání se po tlamě nedává, protože by si to každý šeredně odskákal, ale také už se stalo, že fízlové z povolání viseli na kandelábru, když se to otočilo. Ani se to nemusí otočit na moc dlouho, stačí pár dní, jako ne tak dávno v té Budapešti. Že by něco takového bylo za určitých okolností absolutně vyloučené i v Praze, si nenamlouval; získal už značný cvik v nenápadném vyposlechnutí cizích rozhovorů a věděl svoje. Cítil, jak mu cosi stoupá do hrdla a víří mozkem, a to cosi byl strach. Tak kór zase socialismus nemiluje, aby se kvůli němu dal pověsit na kandelábr. »Musím si to rozmyslet,« vyšeptl poděšeně a cítil, jak se mu potí dlaně.

»Není co, Jankovský, není co. Ještě jste se nedovtípil, že člověk ve vašem postavení si nemá co rozmýšlet? Nemůžete zpátky. My také ne. Naše služba může použít i mimořádných prostředků, když...« Vědomě to trochu přehnal, kvůli takovému pytlíkovi by vedení určitě nevydalo pokyn k likvidaci, ale jen ať se kluk bojí. Kdyby měl přijít k šéfům a hlásit, nic z toho není, soudruzi, ten Jankovský odmítl další spolupráci, byly by potíže. Jevila se mu určitá naděje na daleko lepší umístění než kontrolovat malé fízlíky, ale potřeboval by se prokázat úspěchem, ne tím, že mu i fízlíci utíkají. »Tak co?«

Nešťastně kývl hlavou. »Tak jo.« Mimořádné prostředky nebo kandelábr, je to pěšky jako za vozem. Snad jen že hrozba kandelábru nebyla tak úděsně bezprostřední.

»No vidíte. Mohl jste to říct rovnou a nebylo by... Jenže je tu jedna potíž. Ukázal jste za ty dva roky dobrou vůli, to jo. Ale zatím se vám nepovedlo nic zvláštního. S tím nemůžu jít vejš a navrhnout vás k převzetí. Bylo by potřeba, abyste se předvedl s něčím větším.«

Málem už se Tomášovi ulevilo, tak to potom bude nejlepší nic velkého nepředvádět a bude z louže venku, ale jako obvykle, Mefisto mu hned ukázal, že vyklouznout peklu z drápů se nedá tak lacino. »A abyste si nemyslel, že to takhle budete mydlit dál, Jankovský,« slyšel satanášův hlas, ještě ani nestačil vychutnat svou úlevu, »vy ke Státní bezpečnosti nejen můžete, vy k ní dokonce musíte. Jste nositel tajemství, i když malých, ale to stačí, abysme vás nenechali jen tak běhat. Jste mladý, můžete to u nás někam přivést, například ... umíte nějaké jazyky?«

»Máme ve škole ruštinu,« zněla rozechvělá odpověď.

»Ta je...« Pan Vojta nedokončil sentenci, jelikož mu bylo zřejmo, že kdyby dopověděl, na co je podle jeho soudu ruština, mohlo by se mu to jednou vrátit. Je to jen pulec tajného, tenhle Jankovský, ale sbírat v paměti užitečné drobnosti už se naučil. »Myslím nějaký západní jazyk, němčinu třeba, nebo ještě líp angličtinu. Učte se, najděte si nějaký intenzivní kurz, náklady vám zaplatíme. Pro mladé lidi se znalostmi jazyků jsou u nás možnosti velice zajímavých nasazení v zahraničí. Taky byste dostal byt, a plat není špatný. Ale inciativa musí přijít od vás, rozumíte. Máme teď duben. Do ... řekněme do října přijdete s něčím pořádným, abych mohl jít a doporučit vás. Sedět a poslouchat, co si kecají kluci v menze, stačit nebude. Musíte najít něco, za čím by následovalo nasazení, sledování, rozpracování, odhalení, odsouzení, potrestání. Jinak...«

Čekal, jestli se Tomáš ozve nějakou námitkou nebo dotazem, ale viděl jen uhýbavý pohled, těkající po stěnách a po stropě, a vycítil z něj zděšení a zmatek. Uspokojilo ho to.

»Jinak jste ztracenej člověk, Jankovský. Můžu vám prozradit, že určití lidé mysleli i na takovou možnost, u nás se vždycky myslí na všechno, jak jistě víte, a jestli se neosvědčíte ... že byste vyletěl z fakulty, to by byl jen začátek. Zjistil byste pak, že vás nikde nepřijmou ani k lopatě, leda v jednom závodě státních lesů někde u Tanvaldu. Do party, kde je předák nějakej ... jak on se honem ... nějakej Waldbauer.«

Tomášovi se přihodilo už častěji, že svého ďábelského učitele z hloubi duše nenáviděl, ale nikdy tak zběsile jako teď. Kdyby ho mohl něčím ... ale nemohl. Nemohl nic. Jen poslechnout.

»Budu se snažit,« dostal ze sebe. »Jenom...«

»Žádný jenom. Neúspěch se nepovoluje. Tomáši...« Důvěrně mu položil dlaň na předloktí ... on je nejprotivnější vždycky, když začne takhle po otcovsku a říká mu křestním jménem, prolétlo Tomášovi hlavou ... »vždyť je to úplně snadné. Dívejte se kolem sebe. Dvě třetiny lidí, které potkáváte, nosí za čelem něco nepřátelského, zrádného, o něčem škodlivém vědí, něco připravují. Dvě třetiny, Tomáši. Noviny jsou, to se ví, samá sláva, ale my víme svoje. Pro člověka, který věří v socialismus...« pan Vojta se vynasnažil, aby mu z hlasu nenazněla ani dutost fráze, ani profesionální cynismus ... »je to děsné. Ještě dávno jsme nezvítězili, Tomáši, třídní boj pokračuje a možná se i zostřuje, každý teď nadává na Stalina, ale on to řekl a měl pravdu. Ale pro vás je v tom výhoda. Zaměřte se na kohokoliv a ve většině případů se nespletete. A snadno kápnete i na něco velkého. Půl roku je dost. Hledejte, co nosí lidé za čelem, a pamatujte si, do každé pevnosti vedou vrátka. Přeju vám hodně štěstí, i když jste se před chvílí tak koukal, já vím, že jste mě posílal k čertu, ale jestli chceme zvítězit, musíme být tvrdí. I k sobě, Tomáši, i k sobě.«

Poslední věty však nepronášel pan Vojta tvrdě, nýbrž s vlídností až líbeznou, málem něžně. Také oči se mu zamžily něčím teplým, takže Tomáše zase napadalo něco o buzerantech. Nebyl v rozpoložení, aby byl schopen se zadívat na svého dobrodince blíže a hlouběji; zjistil by možná, že tak hledí a tak hovoří skutečný Mefisto. Ne literární postavička páně Goethova, nýbrž ztělesněný symbol zla.

Tomáš by podle svého zvyku býval zase nejraději všechno odložil, až pak, času dost, ale bylo houby času dost. Pomalu už se přehoupl duben a půle roku, již mu Mefisto stanovil jako lhůtu, než si přijde pro jeho duši, se smrskla na pět měsíců. Pak přijdou prázdniny, o prázdninách čerta starého někomu nahlédne za čelo, a po prázdninách ... tahat někde klády v Waldbauerově partě. Byla by to úděsná vyhlídka, i kdyby nebyl stižen jistou tělesnou poruchou, s níž se patrně narodil a nemohl za ni, ale pracující lid nepřihlíží k tomu, zač kdo může nebo nemůže, nýbrž ji komentuje řečmi o lemplovi, který má obě pazoury levé. Zvlášť v dělnických partách, v nichž ostatní musí vynahradit slabý výkon neohrabaného nešťastníka, zlostně počítajíce, oč víc by si vydělali bez něj. Dovedl si představit, v co by ta skutečnost vyústila, kdyby se ocitl ve Waldbauerově partě a jakou příležitost by mu každodenně poskytoval k výbornému zchlazení žáhy, protože se nedalo spoléhat, že se Pepek nevdovtípil, čím přičiněním vyletěl ze školy. Ne. Musí to nějak jít. Třeba dosud dělal chybu, když zkoušel nahlížet za čelo pořád jen klukům a holkám v ročníku. Jsou i jiní. Chodil sem a tam poli a předměstskými zahrádkami, něco v něm zrálo, ale byla to nepříjemná představa a odháněl ji od sebe. Až ve chvíli, kdy došel na dohled Kyjského rybníka, mu hlavou bleskl spásný nápad. Vždyť nemusí prásknout Alenu. Jen toho jejího ... vlastně zatím nevěděl, jak se jmenuje, ale že je to nějaký cizinec, snad Rakušák nebo co, to už vypátral. Prý obchodník. Čert ví, s čím tady pořád obchoduje, na to by taky bylo možná užitečné si posvítit. Od něho má sestřička své bony, co si za ně kupuje sračičky do koupelny, a ohrnuje nos, když slyší o stovce, jako by ji v tom železářství kdovíjak přepláceli.

Přemýšlel dál. Když takový Rakušák jezdí z Vídně do Prahy a zase zpátky jakoby nic, určitě nosí za čelem všelicos, co by mohlo zajímat pana Vojtu. Půjde po něm a Alena ani nemusí nic vědět. Když na něj něco najde, zavřou ho ... ne, cizinci se obyčejně nezavírají, jen se vyhošťují, aby neškodili. Bude mu to patřit, co má co svádět český holky. Tak se spojí nezbytné se záslužným a on se konečně něčím stane. Pomyšlení na dráhu tajného z povolání už ho neodpuzovalo, ostatně někdo to dělat musí, a když to nebudu já, upokojil poslední slabý hlásek svědomí, najdou si nějakou krysu, a ta bude mnohem horší. Že bude muset skončit se školou ... máma bude trochu lamentovat, ale jinak žádné neštěstí, zbavit se těch pitomých výkresů a rovnic, doznal si, to by byla úleva. A pak služba někde na Západě, třeba v Paříži ... začne se učit francouzsky, rozhodl se inspirován nápisy na Aleniných lahvičkách. Budoucnost mu v té chvíli zrůžověla, ďáblův spár už mu nepřipadal tak černý. Obojí se dá srovnat, i úpis Mefistovi, i svědomí. Ulehčeně se otočil a šel domů.

Ďábel je věrný sluha tomu, jehož duši chce uloupit, takže trvalo jen několik dní a Tomáš opravdu na něco zajímavého přišel. Tou zajímavou věcí byly podlouhle složené noviny. Ležely pod věšákem, asi tam někomu vyklouzly z kapsy. Někomu. Máma novinami leda zatápí a Alena má svoje holčenčí starosti, ještě ji s novinami v ruce neviděl. Táta ovšem čítá Rudé právo, i když poslední dobou dávno ne tak horlivě jako dřív, a barevnými tužkami si v něm už teprve nezatrhává. Ale Tomáš věděl, jak vypadá Rudé právo, a tohle bylo něco jiného. Formát nebyl tak světový, jak se jím chlubil přední stranický tisk, a z titulku byla znát jen poslední tři písmena, oblá a ozdobná ... OVO. Něco podezřelého jako by z toho kusu papíru koukalo. Ohlédl se, nikdo se nedíval, ostatně ani neměl být tou dobou nikdo doma, máma chodila po nákupech, táta šel sbírat své třísky a Alena byla v práci. Vzal noviny a rozložil je ... ČESKÉ SLOVO. Nějakou chvíli jimi nerozhodně listoval, musím si pár řádek přečíst, napadlo ho, abych... Ale než se k tomu pořádně dostal, dveře se rozletěly a dovnitř vtrhla Alena jako saň. Divoce se rozhlédla, viděla noviny, skočila a vyrvala mu je z rukou. »Dej to sem!«

»Nonono, já ti je nesežeru. Co je to za noviny? Že jsem ještě takový neviděl. A proč nejsi v práci?«

»Do toho ti nic není,« zasyčela a jala se cpát tiskovinu do kabelky. Nechtěla se jí tam vejít, všelijak jí lomcovala, zjevně velice rozrušená. Konečně se jí to povedlo, práskla dveřmi a byla pryč.

Tomáš usedl na truhlík vedle kamen. Nešel mu z hlavy Alenin výraz, rozběsněný jako by se chtěla prát, a přitom viditelně zděšený. Přešel myšlenkami na ty noviny, České slovo. Něco takového vychází, vzpomínal si, ale to se přece jmenuje Svobodné slovo. Jinak to byly určitě tytéž noviny, i oblá ozdobnost písmen v titulu byla táž. Asi nějaký starý název, možná ještě z protektorátu nebo z předválečné buržoazní republiky, bůhví kde Alena tu stařešinu vyhrabala. Nejspíš jí někde náhodou padly do ruky, ale přestaly ji zajímat, takže jimi tady sekla o zem. Ale něco mu na tom nehrálo. Usilovně přemýšlel. To že je všechno?

Ne. Není to všechno. Dvacet nebo kolik let staré noviny bývají zažloutlé, otřepané, a tohle byl čerstvý papír. Přečíst z něj skoro nic nestačil, jen zběžně nadpisy dvou nebo tří článků, ale i toho bylo dost. Normální noviny takhle nevypadají, v titulcích se jim to hemží budovatelstvím, rekordy, závazky, raziči a dojičkami, k tomu teď před prvním májem samé heslo ... místo toho zahlédl cosi o nějakém biskupovi, že prý vysvětil ... nedostal se k tomu, aby si přečetl co. Bylo to silně podezřelé. Snad i v socialismu jsou ještě biskupové, kteří někde něco vysvěcují, ale o biskupech se přece nepíše v novinách. Ze všeho mu vycházelo jen jediné: milá Alenka si přinesla domů štvavou ilegální tiskovinu, jaké prý vydává zrádná emigrace na Západě a tajně je pašuje do republiky, aby ji rozvrátila. Věděl, že se takové věci dějí, protože se o tom ve škole zmiňoval jeden lektor marxismu, i když bez udání bližších podrobností.

Měl by asi Aleně domluvit, holka nešťastná, do čeho to lezeš, vždyť je to na zavření. Ale ona by na něj vyplázla jazyk, starej se o svoje, chlapečku, řekla by mu. Holky nemají rozum. Mimoto ... možná by tak zahodil svou příležitost, vždyť kdoví, jestli tohle není zrovna ono, nač dostal svého půl roku času. Třeba by to stačilo, aby s tím šel za panem Vojtou, a on by...

Ne. Nic by. Estébáci by Alenu zmáčkli a dostali by z ní, odkud nebo od koho ty noviny má. Alenka by se rozbrečela, všechno by vyklopila, oni by si odvezli pár lidí do Ruzyně a tam by z nich vyrazili, kdo to České slovo v cizině vydává a hlavně jak a kudy se na téhle straně hranice rozšiřuje, kdo všechno o tom ještě ví a s kým se kdo stýká. Pak by je všechny sbalili a odsoudili. To by byl úspěch, ale úspěch pana Vojty a těch ostatních, ne jeho. Kromě toho by pak doma neobstál, Alena by mu vyškrábala oči. Musí to jít jinak. Ne estébáci, ale on sám musí přijít na to, od koho sestřička tu pěknou věc má. Musí znát jeho jméno a všechno. Pak může jít a povědět ... koukejte, nač jsem přišel, pane Vojto. Stačí vám to?

Zvedl se z truhlíku a přecházel kuchyní, byla mu těsná a musel ven. Jako obvykle zamířil do úhorů za kolonií, v chůzi se mu chvílemi zdálo, že nachází řešení, ale zase je zavrhoval, pořád mu vycházelo, že by buď měla Alena hrozný malér, nebo by on nedosáhl toho, co potřebuje. Až ... zůstal stát a zahleděl se přes pole. To by mohlo být ono.

Tomáš se o sestřiny záležitosti nikdy zvlášť nezajímal, ale tolik věděl, že má věrnou a nerozlučnou kamarádku, jak už tak holky mívají, na niž nedá dopustit. Tomáš dotyčnou několikrát krátce spatřil, ale v roztoužené mysli mu neutkvěla; bylo to takové stvoření hubené, rozhihňané, řídké vlásky stažené do staromódního drdůlku, ksichtík jako myš a nožičky jako hůlky nastrčené do volně plandajících punčoch, jelikož pro dámské nohy o průměru násady od koštěte znárodněný průmysl řečené zboží nevyrábí. Že ta holka nenosí radši kalhoty, pomyslel si obvykle. Věděl též, že Alenčina kamarádka chodí světem obtížena jménem Jiřka Cabicarová, jež mu připadalo legrační, i zmínil se o ní jednou mezi řečí jako o pometlu cabicarovitém. Avšak Alena se své přítelkyně ihned zastala, hrát ve filmu by sice zrovna nemohla, připustila, ale zato je chytrá a vzdělaná. Nějakou nánu by přece nevzali za sekretářku do Centrotexu. Tomáš věděl, že jde o podnik sídlící v škatulovité budově na Veletržní třídě a zabývající se vývozem textilního zboží do celého světa včetně těch jeho částí, kde dosud vládne dekadentní kapitalismus.

Dal si vědomosti o pometlu Jiřce dohromady a dumal s klíčící nadějí, jestli tohle nejsou ta vrátka do pevnosti, o nichž se zmiňoval pan Vojta. Jestli jsou, musí se to vyzkoušet. Dál už si dokázal poradit: dojel tramvají číslo tři na Veletržní třídu a vyčkal čtvrté hodiny odpolední, kdy osazenstvo exportní firmy zalomcuje pákami píchaček, načež se ve velikém spěchu vyhrne ven ve snaze naskákat do tramvají dřív, než doběhnou ostatní. Procházel kolem právě včas, aby zahlédl jisté hubené nožky v plandavých punčochách; i dohnal je spěchem právě přiměřeným, aby se nezdálo, že Jiřce nadbíhá, načež se přiobrátil a děl v překvapení:

»Ahoj, Jiřinko! Co tady děláš?«

»Já tady pracuju,« odvětila oslovená se zjevnou pýchou v hlase, jelikož být zaměstnán v podniku zahraničního obchodu nemůže jen tak někdo; to už je kus socialistického šlechtictví, uctívaného a záviděného. Hned ale zjihla a na tváři se jí rozlil úsměv, neboť se jí nestávalo často, aby ji na ulici oslovil úhledný mladík, tím méně tak pěkně, Jiřinko. »Jedeš domů? Já ještě nemůžu, já musím tamhle do Celetné...«

Tomáš nebyl žádný don Šajn a sebejistotou úspěšného svůdníka nevynikal, ale tohle bylo nad všechno pomyšlení snadné. Zeptal se pometla Jiřky, zda ji může doprovodit; po kratičkém uvážení mu sdělila, že vlastně chtěla jet tramvají, ale že snad spolu mohou jít kousek pěšky, jelikož je krásně. Otázal se, zda se jí práce v Centrotexu líbí, a ona pravila, že ano a že se tam člověk setká se spoustou zajímavých lidí. O chvíli později o těch zajímavých lidech už ledacos věděl; zapamatoval si ty informace, ale ještě pořád to nebylo ono. Udělal pohyb pravou paží a Jiřka se ochotně zavěsila; poté ji zkusil vzít kolem pasu, trochu sebou zavrtěla, ale poddala se, dokonce se k němu přitiskla. Maličko mu zatrnulo, jestlipak z tohohle nebude průser, ale ujistil se, že bojovníci na skryté frontě, jak je vídal v kině, to dělávají zrovna tak, ledaže obvykle s hezčími ženskými. Ale co. Nakonec z toho už nějak vybruslí, v nejhorším pošle pometlo Jiřku do háje. Nedošli tak ani za most na Revoluční třídu a Tomáš viděl dosti zřetelně Jiřce za čelo, a nejen jí. Až se sám musel divit, jak hladce to šlo, nebylo vůbec těžké být bojovníkem na skryté frontě.

»Zischka Anton, bytem Vídeň-Hietzing, Veitingerstrasse, obchodník, cestující firmy Karches Export Import, ženatý, tři děti ... v autě mu našli podvratné materiály, dobrý, Jankovský, to se vám povedlo. Podívejme se, kdo by to do něj řekl. Toho se dá ještě...« pan Vojta se zarazil a nedopověděl, co se ještě dá, ale Tomášovi to bylo jedno. Hlavně že uspokojil Mefista před uplynutím lhůty, a nebude tudíž muset tahat klády s Pepkem Waldbauerem, poslední dobou se mu o té hrůze i zdávalo. To ostatní soudruzi ... vyzkoušel si chuť toho slova a zjistil, že už mu zní přijatelně - to ostatní už soudruzi zařídí sami.

Ukázalo se v relativně krátkém čase, že toho soudruzi zařídili dost. Alenku Jankovskou nenadále povolali na osobní oddělení, kdež jí, celé vykulené, sdělili překvapující zvěst, že byla za vynikající výkony v prodeji domácích potřeb odměněna mimořádnou dvoutýdenní rekreací; jedinou podmínkou toho zázraku bylo, že měla odjet ještě téhož dne odpoledne, vlastně za chvíli. Jiný termín není, řekla jí soudružka vedoucí, krčíc rameny a koukajíc nepřítomně přes rameno do stěny. Alenka ještě zkoušela kamsi zatelefonovat, ale nešlo to, na druhé straně bylo pořád obsazeno, až toho nechala a šla se chystat. Rekreační zařízení se nacházelo v kopcích za Děčínem a Aleně připadalo divné, jen jak do něj vkročila; bylo z poloviny obsazené jakýmisi málomluvnými postavami v teplákách jednotné barvy i střihu a obtloustlými tetkami, které si ji podezíravě prohlížely, jako by si myslely, co ty tady chceš, že tě neznáme. Dělat nebylo příliš co, leda chodit sama po lese, takže jediným povyražením se nakonec projevili být dva přátelští, usměvaví pánové, kteří ji podle všeho znali, třebaže nevěděla odkud. Znali dokonce dost podrobně i to, o čem se domnívala, že ví jen ona sama; a jen tak, mezi řečí, jí naznačili, že jsou určité věci a jistí lidé, od nichž by raději měla dát ruce pryč. Seznam toho, od čeho by měla dát ruce pryč, byl objemný a sahal od ženatých vídeňských obchodníků s třemi dětmi přes jisté zahraniční tiskoviny až po tuzexové bony a nákup kosmetických exkluzivit. Naznačeno jí bylo rovněž, že jsou i jiná zařízení než toto luxusní, byť poněkud pochmurné rekreační středisko, a že by se v některém snadno mohla octnout; tentokrát jí od toho uchránilo její mládí a jisté nejmenované okolnosti, ale mohlo by to být horší, nedá-li si pozor.

Seznala z toho, že upadla mezi tajné. Znepokojila se nesmírně, tušíc průšvih; to všechno asi proto, že jí, pitomé, vypadly z kabelky ty noviny. Už nějaký čas jí bylo divné, proč se Tomáš najednou tolik zajímá o její věci, krysa jeden. Z Tomáše jí přešla myšlenka na Toniho a její hněv se vystupňoval; že je ženatý, ten jidáš, to tušila, ale že tři děti... Chtěla se sebrat a jet domů, ale nešlo to, nepustili ji, mají prý nějaké příkazy, sdělili jí ve vrátnici rekreačního střediska. Z příkazů vyplývalo, že si musí své odměny užít až do poslední minuty, i kdyby si dala nohu za krk. Když kýžená minuta uhodila, letěla kopcem dolů na nádraží, ani nepočkala na autobus, jenž měl rekreanty odvézt. Dorazivši do Prahy už mohla jen zaregistrovat změny, které se během její nepřítomnosti udály.

Svou nejvěrnější kamarádku Jiřku Cabicarovou nezastihla doma. Prý ji zavřeli, zněla informace vyděšených rodičů. Netrvalo ale dlouho a Jiřka se opět zjevila na svém starém místě za psacím stolkem v kanceláři exportního podniku, poněkud nemluvná, ale zjevně jaksi nebo s čímsi spokojená. Zaměstnanectvo domu na Veletržní třídě mělo s takovými jevy své zkušenosti, čemuž nebylo divu, protože nějakou vazbu na Státní bezpečnost měl v podnicích zahraničního obchodu snad každý třetí; i kombinovalo se při kafi po kancelářích a výsledek kombinací vyústil v jedinou větu: už ji mají. Alena ji sháněla po telefonu i doma, ale nesehnala, z čehož usoudila, že patrně i její kamarádce někdo doporučil, aby dala od jistých věcí a lidí ruce pryč. Bylo však souzeno, že se jejich cesty měly opět zkřížit, a to způsobem, jemuž by se ještě před dvěma týdny vysmála, kdyby jí o něčem takovém chtěl někdo vykládat.

Vídeňský exportní obchodník Zischka Anton dopadl podstatně hůř. Pořídil si právě pěkné nové auto a těšil se, jak jeho přítelkyně Alenka nad ním bude žasnout - ti lidé v Čechách tak dojemně žasnou nad každou hloupostí, jen když je ze Západu - a v dobré náladě se blížil k hraničnímu přechodu Hatě. Znali ho tam už, přátelsky ho zdravili a všechny prohlídky a jiné ceremonie probíhaly jen zběžně, ostatně snad nebylo v Hatích nikoho, koho by nepodaroval malou pozorností, kartonem cigaret nebo lahví nějaké lepší lihoviny. Hned ale zjistil, že tentokrát je to jaksi jiné. Jeho známí celníci se kamsi ztratili, dlouho ho nikdo nepřišel zkontrolovat, až se nakonec dostavil jakýsi mužský v civilu, koukal nevlídně, nabízenou pozornost odmítl a místo toho nařídil odstavit auto za budovu.

To byla chvíle, jíž dokázal až dosud předcházet, ale patří k osudu těch, kteří si jezdí sem a tam přes hranici říše temnot. Někdo ho nejspíš udal. Že by ... Alenka? Což, její táta je komunista ... ale ne, to snad přece jen ne. Nebo ta druhá, ta myšička? Možná, i když sama od sebe asi také ne, ovšem jestli ji nějak přimáčkli... Na další úvahy nebyl čas, přišli dva chlapi v pracovních kombinézách, jeden si lehl pod auto a cosi tam kutil, druhý otevřel dveře a zřejmě věděl dobře, kam má sáhnout, protože netrvalo dlouho, zadní sedadla byla odmontovaná a zpoza nich vytáhl ten v civilu dva balíčky. »Tady to máme,« vyhlásil uspokojeně, aniž se podíval, co v balíčcích je. Věděl to i bez toho.

Obchodního cestujícího Zischku odsoudili po krátké vyšetřovací vazbě k pěti letům odnětí svobody pro podvratnou činnost proti Československé republice a důvodné podezření ze špionáže. Trest však nenastoupil, jak se dalo čekat, nýbrž mu byl změněn v okamžité vypovězení s pohrůžkou, že kdyby se ještě někdy ukázal na hranici tábora socialismu, odseděl by si těch pět let už bez pardonu. Jakýsi pardon tu totiž byl, na nějž pan Zischka nechtěl myslet a doufal, že se z něj vykroutí, ale nevykroutil. Krom toho mu bylo dáno najevo, že kdyby něco zkoušel, má doma na talíři jistého zajíčka jménem Alena Jankovská.

»Ženatý pán, otec od tří dětí, že se nestydíte. No, zatím je to mezi námi. A doufáme, že budete rozumný, pane Zischka,« říkal mu ten, který u toho byl, když ho propouštěli. »Víte, jak to chodí; pytlíkovat to na obě strany může být výhodné, ale taky vás může náhodou přejet nákladní auto. Nehrajte si.«

Uvážil své postavení a usoudil, že bude pro první čas lepší si nehrát a pro jistotu se vyhýbat nákladním automobilům. Potom ... možná by se nějaké východisko našlo. V nejhorším by mohl doma nechat prasknout, že nejen pašoval exilové tiskoviny do Prahy, ale také pro vyrovnanost donášel českým komunistům všelijaké zajímavé věci. V Rakousku by ho vyšetřovali, možná i zavřeli, ale rakouská basa není zlá, dlouho by ho v ní snad nedrželi, a až by z ní vyšel, měl by od všech pokoj, od českých komunistů i od rakouských policajtů. Ale když ona je Vídeň samý východní špicl, to je známá věc. Velká černá kola náklaďáku jako by se blížila.

Dva mladí muži, kteří od pana Zischky protistátní tiskoviny přebírali a šířili je dál, byli vzati do kleští nemilosrdněji, neboť pro ně nebylo žádného oboustranně užitečného pardonu. Když vypověděli téměř všechno, co věděli, dostali oba po týchž pěti letech jako obchodník Zischka, leda s tím rozdílem, že si je poctivě odseděli.

(1959 - 1962)

Student stavební fakulty Tomáš Jankovský sklidil ovoce svého důmyslu, a to tak, že mu bylo poskytnuto onačejší uplatnění než ta školní otrava. I jiný slib pan Vojta dodržel a Tomášovi přidělili menší byt v novostavbě na okraji pražské čtvrti Podolí. Nastěhoval se tedy, celkem rád, že už není na očích tátovi, v poslední době jaksi podezíravému, a tím spíš sestřičce Aleně, dělající už docela neskryté narážky a nazývající ho hajzlem, který se jednou ocitne na nějaké pěkné, tlusté větvi. Krátkou obhlídkou domu zjistil, že i ostatní nájemníci jsou příslušníky téhož povolání, jehož stejnokroj oblékl nyní i on, a první, co mu vyplynulo z podvědomí, byla věta: »Spadla klec.« Ale oprostil se od ní rázně, zaměstnání to bylo zajímavé a požitky slušné, a někdo to konečně dělat musí. Býval by se rád se svými dojmy svěřil panu Vojtovi, ale obdržel příkaz účastnit se kurzu pro začínající příslušníky Státní bezpečnosti, bylo to někde u Bratislavy, a když se vrátil, jeho Mefisto už nebyl k dosažení. Prý dostal na starost něco jiného, sdělili mu neochotně, když se na něj vyptával. O něco později se mu doneslo, že kapitán Božidar Baryášek alias pan Vojta byl vyslán za jakýmisi delikátními úkoly do kapitalistické ciziny, bezpochyby proto, že se tak dobře osvědčil v rozkrytí pašeráků podvratných tiskovin.

Tím se mu vrátila vzpomínka na Alenu a domeček v kolonii. Ošil se, nebyla to příjemná vzpomínka, přišel už na chuť novému živobytí a byl rád, že má pokoj jak od domečku, tak a především od Aleny. Domyslel se skoro už s jistotou, z čeho ji dlouho jen podezíral: ví o něm všechno. Jestli také táta s mámou ... všechno nejspíš ne, ale koukali na něj tak nakřivo a nešťastně, jako se koukávají rodiče, jimž se nevyvedl syn. Dobře že se toho všeho zbavil. Ale myšlenka se mu obrátila ... zbavil, nebo ztratil? Něco za něco, jistě, takový obchodník je život; ale převážil mu opravdu zisk nad ztrátou? Byt, plat, postavení sice zatím spíš skromné, ale bude se jistě zlepšovat ... a pocit moci nad lidmi, jemuž rovněž přišel na chuť a také jej bude přibývat, neudělá-li nějakou koninu, ale to on neudělá ... vyváží to teplo domečku, tátu sedícího na truhlíku s dřívím a třeba i Alenu s jejími jízlivostmi? Na okamžik se mu zastesklo, ale vzchopil se, je bojovník na skryté frontě, nesmí se dát unášet sentimentálními city. Ostatně žádný domeček ani rodinu neztratil, jak mu chtěl namluvit žalostivý záchvěv vzpomínky, může se na všechny občas zajet podívat, je to hodina tramvají, tolik času si najde. Zatím se mu moc nechtělo, až jednou, odkládal to rozhodnutí. Až mu to nepřijde tak trapné.

Ale když se k návštěvě po delším čase odhodlal, nenašel už tátův domeček, ani kolonii Šanghaj s jejími prašnými uličkami a čtverečky zahrádek už nenašel, jelikož se na jejím místě rozprostřel šedivý shluk vysokých, uniformně pochmurných baráků v blátivém úhoru. V té chvíli to poznal. Ta stará chaloupka měla duši. Tyhle baráky ji nemají. A nějak ji už neměla ani celá návštěva, všichni koukali strnule a byli jak na jehlách, řeč se zadrhávala, o čem také mluvit ... až se rozloučil a šel. Neměl jsem tam chodit, uvažoval rozmrzele, vyhlížeje tramvaj. Mohl si ušetřit ... trapnost? Také. Ale hlavně zjištění, že získal málo a ztratil mnoho, když vyměnil to, co mělo duši, za bezduchost. A už se s tím nedalo nic dělat.

(1959)

Tomáš očekával pochvalu a také se dostavila, i když ne zvlášť srdečná a ne bez dodatků. »Tohle je vojna, Jankovský, žáno, jestli jste to ještě nepochopil,« oznámil mu příkře ten, jenž mu měl být Mefistem nyní. Byl to suchý muž přísného hlasu, mezi kolegy známý pod přízviskem Žáno podle slovce, jež hojně vkládal do řeči. Mimo ně se ještě vyznačoval ústy, jejichž levý koutek se nalézal podstatně výš než pravý, což mu dodávalo vztekle popudlivého výrazu. Mluvil ledově a odsekával slabiky bez jakéhokoliv náznaku otcovské důvěrnosti, jež Tomášovi občas lezla na nervy u pana Vojty, ale teď se mu po ní zastesklo. »Osvědčil jste se, jinak bychom vás k nám nevzali, žáno.« odslabikovával, málem že neštěkal. »Ale to vám nevystačí navěky, žáno. Budete se osvědčovat pořád a ještě pořád, nebo...« Uťal větu vpůli a chvíli nechal Tomáše přemýšlet, co bylo míněno tím »nebo«.

»A teď dál, Jankovský. Tady máte papíry, nikde to neukazujte, jste stavební inženýr, žáno, pojedete do Železného Brodu, víte, kde to je? U Turnova, žáno. Víte kde je Turnov? Víte, no sláva. Je tam taková stavební firma, žáno, budete se u ní hlásit, na kádrovém už o vás vědí. Ale to se ví, že nebudete nic stavět ... to se ještě dozvíte, co tam budete dělat, žáno, je to složitější, potřebujeme na to trochu času. Snad vám nemusím říkat, že nebudete nikam nic psát a s nikým se o tom nebudete bavit, žáno. Očekává se, že se zase osvědčíte. Máte odchod. Jo ... stát, ještě něco.«

Tomáš byl z té strohé řeči nesvůj, zatím to vypadalo celkem dobře, ale už se naučil, že u těchhle lidí následuje studená sprcha pokaždé, když si myslí, že z něčeho lacino vyklouzl. Nemýlil se ani tentokrát.

»Tu svoji sestřičku si hlídejte, Jankovský. Může mluvit o štěstí, že prodává hřebíky, protože jinak by z toho měla sakramentské kádrové potíže, žáno, snad vám nemusím nic dál říkat. Nebudeme ji dávat sledovat, když tady máme vás, žáno, takže to prozatím zůstane v rodině. A to vám povídám: jak by se chtěla zase tahat s nějakým cizincem, už sám nic nepodnikat, ale okamžitě hlásit. Je to úkol, Jankovský, rozumíte?«

»Rozumím,« pravil a měl se k odchodu, ale strohý hlas ho znovu zastavil.

»Ještě neutíkejte, ještě jsem neskončil. Málem bych zapomněl ... je tady ta věc se soudružkou Cabicarovou, žáno. Prý jste ji svedl nebo tak něco, buďte zticha, teď mluvím já ... budete už jednou hergot zticha, nebo ne? Nic mi nevykládejte, já nejsem na vaše intimní záležitosti zvědavý ... ano, navázal jste s ní styk, žáno, abyste se dozvěděl užitečné podrobnosti, to my víme a ocenili jsme to, jak sám vidíte. Něco se ale ještě musí srovnat. To děvče se zapletlo do nekalých věcí, žáno, bez zlého úmyslu, jak jsme zjistili. Přesto je teď třeba, aby na ni někdo dohlížel a vyhnal jí z hlavy hlouposti. To může nejlíp její manžel. Že žádného nemá ... to já vím taky, Jankovský, nemusíte mě poučovat. Měl byste ale vědět, že v naší službě každý podléhá jisté ... ééé, kázni i v soukromých záležitostech, žáno. Ve vašem případě ... je to jen doporučení, samozřejmě, nutit vás nikdo nemůže. Ale ve vašem vlastním zájmu byste měl vyvodit ze svého počínání správné důsledky. Státní bezpečnost není žádné hnízdo zpustlíků, žáno, a vy byste si teď měl, pochopitelně zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku, soudružku Cabicarovou vzít, když jste ji ... něco jste řekl?«

Tomáš Jankovský neříkal nic, neboť zkoprněl. Před jeho vnitřním zrakem se objevily hůlkovité nožičky, příliš tenké pro jakékoliv punčochy, a drobný staromódní drdůlek nad myší tvářičkou. Ježíši Kriste, to snad není možné. Avšak nadarmo se dovolává Ježíše Krista ten, kdo se upsal krví ďáblu, toho už byl zkušený a věděl, že nevyvázne. Vymysleli to na něho, aby nevyvázl. A té koze to jistě už taky řekli, domýšlel se, a ona je teď celá šťastná ... jak se na mě tiskla, když jsem s ní šel pod Letnou k mostu, a jak jsem si já blbec gratuloval k úspěchu, já blbec, já blbec, já třikrát korunovaný blbec! Chtělo se mu řvát, ale spolkl svůj vztek a rozlítostnil se, teď teprve definitivně spadla klec a on prohrál svou duši, což by každý Faust mohl vědět už předem, kdyby měl rozum. Napadlo ho ... co tak se ožrat, a pak znovu, a druhý den ještě, ožírat se ráno i večer, až by z něj byl alkoholik a estébé by ho pro nezpůsobilost vyhodila. Jenže ona by ho vyhodila někam k lopatě a navěky by měl po ptákách, to už by se taky mohl rovnou oběsit. Takže je to hotové. Soudružka Cabicarová, soudružka Jankovská, stůl a lože manželské, dětičky s tenkýma nožičkama a myší pusinkou, ó božebožebože. Jak se Alena bude chechtat. Snad jsou věci, které by člověku neměl dělat ani ďábel.

Moc se mu nechtělo, usoudil náhradní Mefisto jménem kapitán Kádner, mající svoje zkušenosti. Měl možnost zhlédnout fotografii soudružky Cabicarové a uznal, že by se mu asi nechtělo také, ale jakáž pomoc, tak to má být. Jinak by si ten Jankovský třeba namluvil nějakou káču kdoví odkud a hlavně kdoví z jakého prostředí, možná i ze socialismu nepřátelského, takový mladý mameluk z toho nemá pojem. A oni by pak museli hlídat jeho i ji a stejně by nic neuhlídali, ženské dovedou být mrchy, a když chce, dovede taková v posteli z chlapa všechno vymámit, i kdyby to mělo desetkrát razítko Přísně tajné. Pak by to roznášela po sousedkách, když ne nic horšího. Ne. Příslušníci Státní bezpečnosti se mají brát mezi sebou jako cirkusáci, pak je všechno v pořádku. Jen se tuž, hochu.

(Jaro 1960)

»Tak vám, Tomáši a Jiřinko, oběma přeju všechno nejlepší, a ať se máte móc, móc rádi,« zapěla Alena Jankovská, ukazujíc zuby v úsměvu, jaký by tak mohla mít zmije, kdyby to uměla. Musela se držet, aby nevypukla v ďábelský chechtot, protože jestli se na někom osvědčilo přísloví o padání do vlastních jam, byl to její milý bratr Tomášek. Oslovený přituple zíral v těžko potlačovaném zoufalství, ze stěny obřadní síně na tu scénu shlížela dvojice zarámovaných státníků a zdálo se, jako by se i oni potměšile ušklebovali a mysleli si, jó chlapče, tak to u nás chodí, měl sis rozvážit, do čeho lezeš. Jediný, kdo si zřejmě nic škodolibého ani potupného nemyslel, byla nevěsta, zářící nelíčeným štěstím, neboť se dostala pod čepec. Byl to její životní cíl, v nějž už málem nedoufala. Jisté okolnosti, za něž měla svému osudu co děkovat, jí sice byly známy, ale prozatím je vypustila z mysli právě tak jako nevalné nadšení jejího nastávajícího. To se poddá, konejšila se ve věčném omylu všech, kteří si myslí, že pokračování může být lepší začátku. Vida, v tom kalhotovém kostýmku vůbec nevypadám tak špatně, říkala si v uspokojení, a holička mi taky dobře poradila, pryč s tím drdolem, slečno, ukažte, já z vás něco udělám. Z úvah ji vytrhl profesionálně slavnostní hlas. »...se rozhodli užívat společného jména Jankovský...« Tu se její pocit libosti vznesl ne-li do sedmého nebe, tedy určitě aspoň do třetího. To legrační jméno Cabicarová jí kalilo život hned druhé v pořadí za tenkýma nožičkama, a nyní se jej konečně zbavila. Téměř vítězně pohlédla na přítelkyni Alenu, již sice měla ráda, ale dost ji štval výraz nadřazené shovívavosti, jímž ji častovala.

Alena nevěstin vítězný pohled nezachytila, neboť se právě rozhlížela po přítomných. Nebylo jich mnoho, vůbec stálo za pozornost, jak málo přátel dovedli ti dva za svůj dosavadní život shromáždit. V pozadí houfečku svatebčanů stály dvě kolegyně od Jiřky z práce, ale dopředu se nehrnuly, tušíce už, čím celá ta věc zavání. Z Tomášovy strany jich bylo ještě méně, a to pouze za předpokladu, že k nim mohla být počítána jakási mužská figura podpírající opodál sloup síně. Kdo nebyl zasvěcen do hlubších souvislostí, mohlo mu být záhadné, co tu ten chlap vůbec pohledává.

Chtěla jsem mu vlastně, hajzlovi, nafackovat, dumala Alena. Jenže on teď bydlí v tom Podolí a fackovat se musí v návalu rozhořčení, jezdit za tím účelem tramvají přes město nelze. A bývalo by to zbytečné. Neodolala, aby se diskrétně nepřitočila k ženichovi a sladkojedovatě nezašeptala: »Pámbu peče oplatky, bratříčku.«

Nevylučovala, že by právě probíhající oplatka nemusela být poslední. Z toho jí přešly myšlenky na Toniho, jakpak to s ním asi dopadlo? Vyhostili ho prý a už do Prahy nesmí, to bylo jediné, čeho se dopídila. Takže asi skončila lepší společnost, auta, překypující mejdany, Tuzex a vůbec všechno, amen. Zatelefonovala by mu ... ne, zatelefonovat ne, je známo, že estébé hovory odposlouchává, zvlášť do Vídně. Adresu znala nazpaměť, ale zatím ji moc nepoužila, Toni si z dosti průhledných důvodů nepřál, aby mu psala, třeba i jen pohlednici z výletu na Křivoklát. Nemusel jí říkat, že je v té Vídni šťastně ženatý, tolik už věděla, v co může doufat česká holka, kolem níž se začne točit obchodník z kapitalistické ciziny. Přesto. I takový ženatý cizinec se už mnohé dívce stal odrazovým můstkem k trvalejšímu štěstí ... to se ví, že ne v kolonii Šanghaj. Přeříkala si v mysli Toniho adresu, vyšlo jí to bez chyby.

12. Jed v duši

(Listopad 1963)

Koncem pozimu roku šedesátého třetího se pan Holec starší vrátil domů. »Přišel jsem umřít,« oznámil hned, jak u dveří složil svůj hubený ranec. Vypadal na to.

Paní Holcová vyjekla překvapením a zděšeně spustila ruce kolem těla, ale hned zase přišla k sobě a rozhodla se vyhnat svému zdeptanému muži myšlenky na nějaké umírání z hlavy. Byla to žena energická a nenechala si do svých věcí mluvit ani zubatou. Vykrmím ho trochu, aby nevypadal jako hastroš, usnesla se, a on už se pak vzpamatuje sám. Odvedla ho do ložnice, lehni si teď a trochu si odpočiň, já zatím něco uvařím, jistě máš hlad.

Hlad pan Holec ani neměl. Či spíš měl hlad neustále a už tak dlouho, že si na něj zvykl a nevadil mu. Ležel, chvílemi zavíral oči a zase je otvíral, hleděl do stropu a jen pomalu se z něho vytrácela otupělost. Něco ho napadlo hned; vlastně by mohl být velmi příjemně překvapen, kdyby schopnost takového pocitu také už dávno neztratil. V každém případě nepřišel do prázdných čtyř stěn, ani nemusel jít a shánět místo na nějaké svobodárně, jak se obvykle dělo propuštěným muklům, nemajícím se kam vrátit. A uvítala ho Eva, také dost zestárlá a zkrušená, ale nezměněná ve své rozhodnosti a v přesvědčení, že vydatná domácí krmě je vhodný prostředek k vyřešení jakéhokoli problému, zdravotního především. Ještě nevěděl všechno, devět let odloučení a vyhlídka na odloučení doživotní je sakramentská zkouška i pro nejoddanější manželku, nezazlíval by jí, kdyby se ukázalo, že si mezitím našla náhradu, aspoň občasnou. Ale přinejmenším je tady, což usvědčilo z klamu všechny bachaře, vychovatele a jiné dobroděje, kteří jako by neznali nic pilnějšího, než brát politickým vězňům to poslední, čím se mohli těšit, představu domova. »Co si myslíte, vošoustové?« říkávali se zjevnou rozkoší. »Že na vás ty vaše krávy budou čekat? S tím se rozlučte.« A on, doživotní, to dostával ještě jednoznačněji. »Váša pani požiadala o rozvod v neprítomnosti, Holec,« oznámil mu ještě zcela nedávno vychovatel Jamriška, takový skřítek sotva půldruhametrový, ale zlomyslný a záludný jako ďábel. »Má voľakého...« dělal chvíli, že si vzpomíná, »voľakého Kaderábka. Čo tak sprosto kúkate? Predsa si to nebude robiť sviečkou pred vášim obrázkom!« Nenáviděl ho za to, Bože, jak ho nenáviděl. Zabil by ho v tu chvíli, kdyby mohl a kdyby z něj léta lágru nevytloukla vůli ke gajdovským činům. A lhal, svině, pro nic jiného než z čisté zlomyslnosti. Jestli jsou nějaké boží mlýny, ať ho za to semelou zvlášť pomalu a svědomitě. Boží mlýny, to bylo poslední, v co ještě doufal.

Ještě stále byl myšlenkami v lágru, byl to jeho domov, jeho přirozené prostředí, beznaděj a krutost lágru se mu vtiskly do duše tak, že je teď málem postrádal. Ostatně nebylo vůbec vyloučeno, že se do něj vrátí. »Tady to podepište, Holec, tady máte hadry ... peníze, přepočítejte si to ... a pamatujte si, že vám zbytek trestu nebyl prominut, ale jen podmínečně odložen. Kdyby na vás přišlo jen tuhlecto...« velitel ukázal štěrbinu mezi palcem a ukazováčkem, »už vás nezachráněj ani všichni svatý a odkroutíte to tady do smrti. Rozuměl, Holec?«

»Rozuměl, pane náčelníku!«

Do smrti ... ani mu to nepřišlo. Zpočátku dlouho bojoval s hrůzou toho pomyšlení, ten nekonečný čas v těchhle shnilých barácích, o šlichtě a zmrzlých bramborech, a nakonec nějaká bídná, zoufalá smrt, ale i na ně si časem zvykl. Vždyť ono to nebude tak dlouho trvat. V lágru se umírá rychle, podvýživa, vyčerpání, neléčené nemoci, úrazy na šachtě, leukemie z uranového záření, pár let nebo možná jen měsíců a bude to mít za sebou. Skoro se těšil. Těšil se i cestou domů, aspoň nezdechne na tom špinavém pelechu, všem na očích a uprostřed jejich halasení, ale sám se sebou, v konečném klidu a snad i troše důstojnosti. To by ještě býval rád, jinak nic.

Vzpomněl si, že by měl mít v kapse nějaké peníze. Je to sice šaškárna, ale oni dnes v base opravdu dělají a jako velký vynález oslavují, že muklové dostávají za svou dřinu na šachtě plat. Ledaže se nezmiňují, že se celý plat počítá spíš v halířích než v korunách; a komu strhávají na alimenty nebo že musí nahradit nějakou škodu - ale to se spíš týká zlodějů a takové společnosti než jich, politických - nedostane nakonec nic. Přesto mohou ty halíře za tu řadu let udělat slušnou hromádku; pan Holec si spočítal, že může mít na kriminálnickém kontě pěkných pár tisícovek. Až pojde, říkali mu, dostane to prý jeho žena, no, aspoň to. Teď mu peníze vyplatili a ukázalo se, že jich je hubených šest stovek, samozřejmě že ho okradl každý, kdo ruce měl. Ale neozval se, jednak že mu na penězích málo záleželo, jednak nevěděl, jestli kdyby se ozval, nebylo by z toho to tuhlecto, co mu je náčelník ukazoval mezi palcem a ukazováčkem. Vstal, skoro zavrávoral, šel k saku, viselo na dveřích a stovky v kapse ještě byly, takové zelené. Když ho zavírali, bývaly přece hnědé, podivil se. Jistě přijdou Evě vhod. Uvědomil si, že vlastně neví, jak se jeho rodině po hmotné stránce vede. Dovedl si představit, že nijak zázračně.

Vůbec bylo všelicos jinak, než jak si pamatoval. Domů se dostal zčásti pěšky, zčásti autostopem, z lágru na Příbramsku je to nějakých sto sedmdesát kilometrů, to při troše štěstí stihnu za den, plánoval, a ušetřím peníze. Jenže to za den nestihl, i v tom se svět za těch devět let změnil. Prahu také přešel pěšky a celkem byla taková, jak si ji pamatoval, snad jen tuhle a tamhle projelo auto nějakého nového typu ... ale hlavně lidé. Ne že se trochu jinak oblékali, to s sebou nese čas. Ale jinak koukali. Jaksi nevšímavě, zarytě, párkrát do něho někdo vrazil, ani se neomluvil ... co je vám?

Stmívalo se už brzy, stačil tak zrovna přejít Brandýs. Přespal za Starou Boleslaví v lese, spíš přečkal noc, protože o spaní se příliš mluvit nedalo. Byla už dost zima, ale přestál to, Bože, co všechno se člověk naučí přestát. Přestává a přestává, až skoro zapomene, že žije. Ráno vstal, očistil se a obral si jehličí, nesmím vypadat jako vandrák, umiňoval si. Šel po kraji silnice a mával, dlouho ho nikdo nechtěl vzít, to taky dřív nebývalo, aut jezdívalo po válce míň, hodiny to kolikrát trvalo, než jel někdo kolem, ale kdo jel, ten vzal. Konečně ho naložil takový mužský v jednom z těch nových aut, co neznal, mělo to stahovací střechu a vypadalo to sportovně. Prohlížel si ho po očku a mlčel, dřív se lidé spolu bavívali, když je svedla dohromady náhoda, myslel si pan Holec, ale neřekl nic. Konečně řidič promluvil. »Odkud jedete?«

»Z Bytízu, z výkonu trestu,« odvětil pan Holec, protože ho nic jiného nenapadlo.

Zastavil u kraje silnice. »Vystupte si.«

Pan Holec tedy vystoupil, co měl dělat. Naštěstí už byl na křižovatce za Bezděčínem, jen kousek do Mladé Boleslavi, to dojde. Ani se nezlobil, jen se pořád ještě divil. To že jsou Češi? Pro ně chtěl bojovat v tom svém povstání? Vtírala se mu vzpomínka, ale zahnal ji, myslel na své někdejší vlastenecké zaujetí nerad, skoro se styděl. Tak zbytečné to bylo, Bože, tak zbytečné, chtít se obětovat. Za Kosmonosy se na něj štěstí usmálo znovu, tentokrát to byl člověk o to mladší, oč byl jeho vehikl starší a rozviklanější. Ten už pan Holec poznal: byl to přelakovaný válečný KdF, z těch, co tu zůstaly po wehrmachtu. Řidič byl hovornější než ten prve, začínal o všem možném, jenže pan Holec nevěděl, co na to má odpovědět; neznal mužstva fotbalové ligy ani sestavu Sparty, neznal herce a zpěváky, co byli zrovna v oblibě, nevěděl, jaká čísla vyšla ve sportce, nevěděl nic. Z rozpaků se zeptal, co to bylo za auto, to s tou shrnovací střechou, hned by se býval nejraději praštil přes hubu, ale už to bylo venku. Mužský za volantem zvolnil jízdu a pozorně si ho prohlédl.

»Z krimu?«

Pan Holec přikývl. Krim, tak se mezi mukly říkalo kriminálu. »Ano. Mám vystoupit?«

»Ne. Proč? Kdo je dneska pořádnej člověk, buď už byl v base, ještě v ní je, nebo do ní teprv přijde. Za co, že jsem tak smělej?«

Pan Holec jmenoval paragrafy, byla jich celá řádka. Ještě pořád mu bylo trapně, tolikrát slyšel od těch, kteří seděli po pár měsících za všelijaké drobnosti - a to ti to stálo za to?

Řidič se pustil volantu a natáhl k němu pravačku. »Říkají mi Pepek. Je to pro mě čest, že tě můžu vézt, bratře. Lidi jako ty jsou koření týhle země. Akorát že jich je málo. Můžeš bejt hrdej.«

Do hrdosti měl pan Holec daleko, ale byl rád, že se jednou nad jeho nepodařeným pokusem někdo neušklebuje. Ostatně vyrozuměl z tykání i z jistého podtónu, že jeho protějšek má asi také svou zkušenost. »A ty?« osmělil se.

»Různý průsery, jak je holt přináší život v tomhle socialismu. Ale hlavně devět měsíců za pomoc při pokusu o nezákonný opuštění republiky. Tady s Barčou...« bouchl dlaní do plechu dveří, »jsem vez kamaráda do Vejprt. Chtěl utéct na Západ, tenkrát se totiž přes Krušný hory utíkalo do západního Berlína, dokud tam nepostavili tu zeď. Jenže ho na půl cestě chytili a on všechno vykecal, takže mě zašili. Proti tobě je to prkotina. Kam jedeš?«

Pan Holec málem řekl, že do Turnova, ale rozpomněl se. Už není žádný Turnov, jeho domeček zabavili, majetek odsouzeného propadá státu, slyšel, když mu předčítali rozsudek. Ani si toho zvlášť nevšiml, jakýpak majetek, když má člověk doživotí. Kdoví, kdo teď v domečku bydlí, nejspíš nějaký lepší bolševik nebo estébák, byli na zabavené domky celí diví a rozprodávali si je mezi sebou za babku. Rodina se pak odstěhovala, nevěděl přesně, za jakých okolností. »Do Českého Dubu,« řekl. Český Dub, to už byly Sudety.

Řidič se podíval na hodinky a chvíli jako by něco počítal. »Ale co. Odvezu tě tam. První den na svobodě ... ať tě nezklame.«

A odvezl ho do Českého Dubu, nic nedbaje na řeči pana Holce, že to nemusí být a že by se nějak protloukl. V městečku zastavoval lidi a proptával se, kde bydlí Holcovi, až vypnul motor u malého, poněkud ošuntěle vyhlížejícího domku na samém kraji obce. »Tady to je,« oznámil. »A tady máš ... nekecej a vem si to,« podával mu padesátikorunu. »Dal bych ti víc, ale nemám u sebe. Budeš ji potřebovat, uvidíš, že to na tý svobodě taky za moc nestojí. Musíme si pomáhat, my...«

»My muklové?«

»Ne.«

»My Češi?«

Trochu se přiošklíbl, zazdálo se panu Holcovi. »Taky. Ale hlavně my slušný lidi. Musíme stát při sobě, aby nás hajzlové a komouši nesežrali zaživa. Měj se dobře a hlavně se nenech otrávit, pamatuj si, jen se nenechat otrávit! Hodně štěstí!«

Teprve když nastartoval a odjel, vzpomněl si pan Holec, že se mohl toho Pepka zeptat aspoň na příjmení, když ne na adresu. Takový člověk se nepotká každý den, a oni od sebe odešli jako cizinci. Hřejivý pocit, jenž se do něj během té jízdy pomalu vlil, začal mizet, nenechat se prý otrávit, říkal ten člověk ... dobrá rada, ale pro někoho, kdo je až do kostí zasažen otravou bezmoci a rezignace, poněkud pozdní. Znovu ho obestřela únava a úzkost a hořkost, věčný muklův průvodce. Jak teď poznal, nepřestává to ani po propuštění. Vzal za dveře, byly otevřené, vstoupil váhavě, skoro nerad, podvědomě nečekal nic dobrého. Tak člověka změní devět let kriminálu, že nečeká nic dobrého, ani od lidí, ani od života. Co od něj vlastně ještě chce? Není co chtít, život je to, co bylo a skončilo. A možná že ani nikdy nic nebylo, jenom sen a přelud.

Jed v duši se poddává mnohem pozvolněji než v těle, dlouho trvalo panu Holcovi, než sám sebe přesvědčil, že není všechno jen samý zmar a bezútěšnost, ba dokonce že všechno dopadá daleko lépe, než si představoval, když s ranečkem v ruce opouštěl lágr a vězela v něm už jen jediná touha, nějak důstojně sejít ze světa. Ještě Vánoce proseděl beze slova, s bradou v dlani u kuchyňského stolu, ale s jarem se to začalo lepšit, také už na sebe mohl vzít své staré šaty, aniž by na něm plandaly jako na strašákovi. Vydal se na obhlídku domečku, tu a tam se pozastavil, tohle by se mělo spravit, vyměnit, přezdít ... začal dostávat zájem.

»Byla to skoro zřícenina, když jsme se sem nastěhovali,« referovala paní Eva, »a to jsme mohli být ještě rádi. V Turnově bychom se nedoplatili, ale tady zbyly ještě nějaké chalupy po Němcích, zaplatili jsme na národním výboru dvě tisícovky a bylo to naše. Ledaže tu před námi už někdo bydlel, nějaký dobytek, všechno zničil a spálil a pak utek. Takových jsou teď plné Sudety.«

»Kde jsi vzala ... ty dva tisíce?« V představě pana Holce to byla hrozná suma. Eva ji stěží mohla dát dohromady, když jí soud dal spolu s turnovským domkem zabavit všechno kromě toho, co měla na sobě, jak už také věděl.

»Ríša slušně vydělává, pro něj to není ani jedna výplata. Dej mi to lejstro, mami, já to jdu zaplatit, povídá.«

Ríša. Pan Holec se opět o stupínek probral z letargie, ano, jezdívá sem jednou za dva týdny mladý člověk, pobude pár dní a zase zmizí, to je tedy Ríša. Syn. Teprve teď mu to slovo něco řeklo. Panebože, můj syn, a já jsem se na něj sotva podíval. Nesmím, nesmím se pořád vrtat jen sám v sobě, umiňoval si, jsou tu i jiní a kvůli mně jsou nešťastní. Zvedl hlavu a usmál se. »Evo.«

»Ach, Petře.« Ani nevěděl jak a leželi si v náručí, panem Holcem otřásal pláč a jako by cosi odplavoval, tolik bezděčné hniloby v něm bylo, tolik zlého do něj dokázali za ty roky napumpovat, teď to teprve začínal cítit. Ne svět kolem něho, ale on sám je zasažen zlem. Musí se mu bránit. Nedat se otrávit? Ne. Vyléčit se z otravy.

Jenže tu byla i jiná zkouška a pana Holce zaléval pocit trapnosti. Jak teď ... za devět let člověk odvykne nejen různým citům a pocitům, protože kdyby si je zachoval, musel by se zbláznit. I určitým tělesným potřebám odvykne, nikdy by tomu býval nevěřil, ale bylo to tak. Vzpomínal si, že to ze začátku bylo k nesnesení, ve dne návaly úpěnlivé touhy a v noci bouřlivé, orgastické sny, mezi chlapy na lágru se z té nouze vytvářely homosexuální party, on se tak daleko nedostal, ale... Po nějakém roce se ztišil, nepotlačitelné touhy ustávaly, začínal chápat, jak se může cítit starý, se vším usmířený kněz. To bylo dobré a uspokojivé, aspoň tohle trápení mu ubylo. Jenže to propuštěním jaksi nechtělo skončit, držel Evu v náručí a zaplavovaly ho vlny horoucích citů, ale tenhle mezi nimi nebyl. Bude jí ještě k něčemu?

Ještě něco ho znepokojilo a zahanbilo: vzdychá tady sám nad sebou, jako by v té žalostivosti nacházel nějaké zvrácené uspokojení, a Eva možná neví starostmi kam dřív skočit. Napadlo ho, že těch jeho pár stovek musí být dávno pryč ... z čeho žije? Někam přes den odcházívala, nevěděl kam, neptal se, nezajímalo ho to, jako už ho vůbec máloco zajímalo. Roznáší poštu, dozvěděl se na svůj dotaz. Moc jí za to neplatí, ale spolu s tím, co přinese Ríša, se z toho dá žít, ujistila ho bez známky výčitek.

Zastyděl se i bez nich. Dřepí tady a nechává se živit ... a prokristapána, vzpomněl si najednou a ustrnul, vždyť zrovna tohle by mohla být ta maličkost, pro niž by ho mohli sbalit a poslat zpátky na Bytíz, kdyby si na něj někdo zlomyslný vzpomněl. Nechodit do práce, nemít v občance razítko žádného podniku, tomu se v socialismu říká příživnictví a dává se za to do díry. Sedělo tam s ním takových habaděj. Musí si něco sehnat, a to hned.

Ukázalo se však, že se sháněním bude potíž. Přišel jste z výkonu trestu, dumali všude ... to víte, my bychom třeba ... ale nejde to, litujeme, měli bychom potíže. Leda k nejtěžším tělesným pracem byli tu a tam ochotní ho přijmout, s krumpáčem do výkopu, jenže i lágroví potentáti v posledním čase uznali, že jich není schopen, a nechávali ho někde zametat nebo něco přerovnávat, a že to byli nějací psi. Kdo na Bytízu včas neumře, ten zchátrá, za devět let je z každého stařec, kampak teď s nějakým výkopem. Ale i té věci se ujal Ríša. Lehkou práci mu sice nesehnal, zato jednoho doktora, mladého člověka s moudrýma očima, který ho prohlédl a řekl uvážlivě: »Jak na tom jste, pane Holec, řekl bych, že byste se do žádné těžší práce neměl hrnout. Lehčí nedostanete, ano, já znám váš problém ... víte co, já vám napíšu doporučení do předčasného důchodu.«

Bylo pak kolem toho běhání po všelijakých komisích a prohlídkách, až byl nakonec pan Holec shledán pro celkovou tělesnou slabost práce neschopen a předán péči důchodového úřadu. Ale ukázalo se, že i s tím bude potíž.

»Vy, pane Holec, jste bejvalej živnostník, žejo,« děl k němu povzneseně takový tlustý ouřada s kalhotami na kšandách. »Jako takový jste mohl vědět, že podnikání je riziko. Když je v kapitalismu krize, taky zůstane spousta lidí na holičkách, žejo, a vám se stalo to samý. Já vím, že jste si platil na penzi, žejo, ale uvědomte si, prosím, že teď máme socialismus. Nároky z předešlého období zanikly, co si myslíte, nejste jedinej, žejo. Nemůžete si na nic stěžovat, bylo to vaše vlastní rozhodnutí, provozovat tu brusírnu.« Brejlil chvíli do nějakých lejster. »Pár měsíců zaměstnání v tom lomu, to vás nevytrhne ... protisocialistickej živel ještě k tomu, žejo ... mno, jděte domů, pane Holec, a čekejte na vyrozumění. Žádná sláva to nebude, řek bych, koukejte si něco přivydělat.«

A věru to sláva nebyla. Vyrozumění přišlo a sdělovalo, že pro krátkost zaměstnání v socialistickém podniku nevznikl panu Petru Holcovi, bývalému živnostníku a posléze dlouhodobému vězni, nárok na důchod. Že ale, jelikož je socialistické zřízení tak velice humánní, nenechá zahynout hladem ani socialismu nepřátelské živly, pročež mu byla přiznána sociální podpora ve výši 211 Kčs měsíčně.

Pan Holec se nedokázal ani rozkatit. Dostal sice chuť toho pupkáče v kšandách přetrhnout za jeho jízlivost jako herynka, ale chuť ho přešla a od vyrozumění víc neočekával. Že by si něco měl přivydělat ... i s tím byla potíž. Život v socialismu vůbec sestává z klubka nejrůznějších a vzájemně propletených potíží. Pan Holec ovšem věděl, že přivydělat si lze načerno, systémem nejrůznějších melouchů a fušek, pro nejednoho socialistického poddaného výnosnějších než pravidelné a razítkem v občance potvrzené zaměstnání. To bývá pracanty načerno nezřídka pouze předstíráno, jednak aby vyhověli předepsaným rituálům, jednak aby měli kde nakrást materiál pro své fušky a melouchy. Ten systém dobře fungoval, měl ovšem svou vadu v tom, že byl nezákonný. Běžný melouchář mohl nad tou okolností mávnout rukou, ale pro absolventa bytízského lágru s podmínečně odloženým trestem mohl znamenat nařčení z recidivy a návrat za dráty, teď už natvrdo a nadosmrti.

Nicméně se panu Holcovi tím běháním a sháněním aspoň vrátil zájem. Byl zvyklý pracovat s drahokamy, což bylo sice řemeslo, ale také kousek umění, při němž záleželo na vkusu a jemné ruce. Na návrat k němu nebylo pomyšlení, zato se mu dostala do rukou knížka kreseb, byly to všelijaké fabriky, traktory, rudoarmějské pomníky a jiné pokrokové motivy, ale také pár docela hezkých krajinek. Ledaže to bylo všechno vyvedeno dost jednoduše, pár čarami, dneska si už malíři nedávají tu práci jako dřív, pomyslel si. Možná že bych to svedl taky.

Sedával od té doby při dobrém světle u okna, na stole před sebou džbánek, řádku knih, mísu s jablky i jiné předměty, a zkoušel je nakreslit. Vedlo se mu to čím dál lépe, takže se brzy odvážil s blokem a tužkou i ven, do krajiny, a kreslil. Ještěd, motivy z Frýdštejna a ze skal, a když mu Ríša dal pár korun na vlak, rozjel se do Turnova i dál a kreslil Valdštejn, Trosky a jiné scenerie toho kraje, nad nějž asi v Čechách není malebnějšího, a kdož ví, snad i mimo ně. Aniž o tom věděl, stala se z něj dost známá figura: šedivý, málomluvný mužský se skicákem, který sedává po mezích, poměřuje tužkou proporce a nemá rád, když se mu kouká přes rameno. Tu a tam přicházeli lidé a chtěli od něj obrázek koupit; tu jim jej mlčky podal a čekal. Někteří zaplatili víc, ně-

kteří málo, někteří, nestydatí vyžírkové, vůbec nic. Ty si pan Holec pamatoval a podruhé už jim obrázek k prohlédnutí nedával. Tak přece jen přišel k nepřehlédnutelnému přivýdělku, třebaže vyřknout cenu a požádat o mzdu za svou práci se neodvážil. Takový počin mohl být za těch časů kvalifikován jako nezákonné obohacování a skončit přinejmenším pokutou. Pro pana Holce i něčím podstatně horším.

Zejména se naučil dobře kreslit mraky, temné, dramatické, úzkost vzbuzující. Zahaloval do nich své krajiny a vypadalo to působivě, ale lidé říkali: »Ale že jsou ty vaše obrázky takový pošmourný, pane Holec.«

»Co chcete,« odpovídal jim. »Já nejsem veselej člověk.«

Někdy zaplatil vstupné a prošel Valdštejnem až na skalní výběžek na konci hradu, posadil se, na kolena položil skicák, vedle na kámen tužky, gumu, ořezávátko, a oddával se pohledu, v němž nesrovnatelná krása krajiny vrcholila. Sedával tam sice se zalíbením, ale také s jistou mrazivou hrůzou v duši. Ta hlubina skalního srázu přímo u nohou jako by naléhavě šeptala ... vstaň a skoč, skoncuj s tím! Zatím sebou vždy trhl, setřásl ze sebe to mámení a šel, dodělá si obrázek doma. Měl by tam raději přestat chodit, na ten kraj skály? To by býval nerad. Ale to lákání hloubky a ta chvějivá hrůza mu zůstávaly, věděl už s jistotou, že to je výsledek vší té beznaděje a vědomí zmařeného života, jejž už se asi těžko zbaví.

(1960 - 1964)

Pouze pro doplnění uveďme také něco o osudech Holce mladšího. Usoudil během času a pod vlivem popsaných nezdarů, že život je pes a čekat na nějaký jiný by bylo pošetilé. Rovněž vrtácké řemeslo že je mu nejspíš přisouzeno až do samého důchodu, pokud socialistické vlasti ještě tou dobou bude vrtáků třeba, a že je záhodno tu existenci nějak stabilizovat, neboť doba mladistvých ideálů minula. Učinil tak, pojav za ženu jistou Růženku, dělnickou dcerku ob pět domků dál. Bylo mu sice známo, že její tatík je komunista a i jinak ne právě typ, s jakým by chtěl žít na pustém ostrově, rovněž Růženka že je dívka hodná a domácká, u níž ale stěží může čekat pochopení pro jiné vzněty ducha, než jaké jsou v prostších vrstvách lidu obvyklé: práce, chalupa, tu a tam výhodný melouch. Doufal, že si se vzněty ducha vystačí sám, ale v tom se dopustil omylu. Téměř kradmo a už bez pomyšlení na profesní kariéru se vracel ke starým zálibám, ozbrojen geologickým kladívkem chodil po kraji sbírat minerály a zkameněliny. Rovněž své cestopisné vášni se věnoval, třebaže o něco rozpačitěji a pouze teoreticky, vědom si toho, že o vzdálených kontinentech mu nezbývá než číst a snít.

Krabice s kamením a fosiliemi časem začaly nabývat povážlivé váhy a zdály se ohrožovat statiku tchánova domečku; ležení v mapách a spisování jakýchsi nesrozumitelností pak bylo rodinou nerado viděno. Tchán obcházel kolem, pobublávaje nerudné soudy o učenostech, který jsou beztak na hovno a mladej se jima jenom chce vytahovat tadyhle nad prostýho člověka, kterej celej život poctivě pracoval. Tchyně, vyhlašující jinak svého chotě za bubáka bubáckýho, s nímž si jakživa nic neužila, mu v té věci iniciativně přizvukovala řkouc, že tak to holt dopadá, když si jeden nasadí do baráku reakcionáře a kolaboranta, a že nikdá neměli dávat holku chlapovi z takový rodiny. Růženka pak zlostně přerovnávala Ríšovy sbírky z kouta do kouta, hudrujíc, že ty krámy jsou samej prach a překážejí v úklidu; jeho výpravy na Kozákov za mineráliemi hodnotila komentáři typu: »Kdybys radši spravil plot!«

Richard to poznání od sebe nějaký čas odháněl, ale nakonec se mu neubránil: že být tělesně přítomen ve své domácnosti a se vzněty ducha ohrazen ve vlastním nitru je snad možné, ale začně truchlivé a pro jedince bez sklonů k trpitelské askezi i natrvalo nepřijatelné. Rovněž že mladistvé ideály nejsou věc, již může v případě nevhodnosti jen tak odložit, neboť ony a ne takzvané zmoudření jsou tím, k čemu byl stvořen. Filozofická otázka o smyslu vlastní existence, již vyměnil za zdání stability, se mu tak začala neodbytně vracet. Tohle zoufalé hledání koutků, v nichž může být aspoň sám, přece nemůže být součtem a výsledkem všeho. S tím pocitem, dále rostoucím a rozpínajícím se do všelijakých představ, stanul po necelých třech letech u rozvodového soudu.

»To jsem ti moh předpovědět,« ohodnotil ten vývoj pan Holec starší, nepozvednuv zrak od svých kreseb.

»A proč jsi nepředpověděl?«

»Musel jsi dozrát.«

»K čemu?«

»Uvidíš. Ještě něco přijde. Nejsi tak starej, aby to nemohlo být ... něco víc než králíci a slepice. Víš, jak to řek Mičurin: nesmíme čekat milostí od přírody, vzít si je u ní, eto naša zadača. To nebyla od toho Rusáka úplná blbost. Na životní příležitosti se nečeká, ale berou se.«

Richardovi to přišlo divné; býval by řekl, že jeho táta není z těch, kdo ještě mají chuť si od života něco brát.

13. Protivenství služebníka Páně

(Zima 1975)

Jezevčík Felix se naježil, vyskočil na židli a začal poštěkávat, aha, jsou tady zase srnky, pomyslel si Jiří, vstal od stolu a přistoupil k oknu. Byly tam, celé stádečko srnčí zvěře se před bránou páslo na tvrdém chlebu a na žaludech, co pro ně děti před zimou nasbíraly. Byl to hezký pohled, les zapadaný prvním letošním sněhem, jímž ještě prosvítaly poslední barvy podzimu, v té běli řádečky stop a uprostřed všeho srnky v šedavé zimní srsti s bílými zástěrkami pod ocásky. Až by se mu chtělo vyjít ven a podívat se blíž, ale to se ví, ony by utekly. Zvláštní, pomyslel si, jak divoká zvířata, takhle zblízka pozorovaná, v člověku vzbuzují pocit jakési něhy. Nebo jej vzbuzují aspoň v něm, jsou i takoví, v nichž spíš vzbuzují chuť si střelit. Neodsuzoval je za to, snad to tak Bůh zařídil, aby se v člověku mísily tyhle dva pudy, jeden starší, lovecký, a druhý nejspíš zděděný po selských předcích, dokud ještě žili se zvířaty v jedné těsné chýši a museli je mít rádi, protože jinak by se z toho smradu a hmyzu zbláznili. Felix, to se ví, žádné selské předky nemá, pročež takhle lovecky poštěkává, třebaže ho nikdo na honicího psa necvičil a vlastně ani nemůže vidět, co se pod okny děje.

Sedl si, aby tu úvahu zapsal do svého čtverečkovaného sešitu, už se mu docela utěšeně plnil. Snad se mu jednou podaří všechny ty úvahy pospojovat do nějakého celku a možná i doplnit dějem, i když zatím nevěděl jakým; na hradě se toho dělo málo a necítil se na to, aby si vymýšlel umělé historky, tušil, že by z něj vylezlo leda něco směšného či nevěrohodného. Ale co, vždyť já si píšu jen tak pro sebe, ujišťoval se pokaždé, když se domníval, že ho posedá autorská pejcha. Do šuplete. Nehodlám hlásat lidstvu nějaké pravdy, to nechám zabedněným hlavičkám, které si hlásáním pravd vyrovnávají všelijaké komplexy. Přesto ho občas napadalo, že by si aspoň mohl pořídit nějaký starší stroj a celou tu čmáranici přepsat načisto, protože se v ní živá duše nemůže vyznat, kdyby někdy ... ale hned se mu zase vracela skromnost a napomínal se, psací stroj by stál peníze a já je nemůžu vzít rodině pod nosem jen tak, pro svou legraci. Snad až ... nevěděl kdy, budoucnost, v níž by přebývalo peněz, mu připadala nepravděpodobná. Spíš že by mohl něco ze svých zápisků předčítat někomu blízkému, například Zdeňkovi, co by tomu řekl. Že by se mohly octnout v pestré obálce na knihkupeckém pultě, toho se nedomýšlel vůbec, ale snad je někdy přepíše načisto, až se k tomu přinutí. Jednou rukopis někdo vezme do ruky a zamyslí se ... co to bylo za člověka, kdo to psal? Komu chtěl co sdělit? A jen on sám bude vědět, že vlastně nic zvláštního, že si jen tak srovnává myšlenky a provětrává hlavu, aby z toho prostého, zdravého života tady v lesích nezblbnul. Prostý a zdravý život, to je velké heslo různých hlasatelů, kteří hodlají přivést člověka zpět k jeho kořenům. A třeba na tom i něco je, ale kořeny dovedou i hnít, takže je užitečné si provětrávat mozek psaním. Proč vlastně, napadlo ho, nedá své poznámky přečíst Johaně? Je hloubavá a ráda čte, jistě by mu k nim něco řekla. Nejspíš něco kritického, ale snad by ho i povzbudila, piš dál, řekla by, je to zajímavé. Ale on před Johanou svůj čtverečkovaný sešit schovával, protože se styděl, jako by dělal něco vychloubačného. Patří tahle ostýchavost k začátkům spisovatelství? To by rád věděl.

Přišla mu vzpomínka, vlastně není ten sešit první, sedával takhle už dřív a skládal si kázání na neděli. Musela to asi být pozoruhodná kázání, protože se k nim sbíhali lidé z okolních vesnic, věřící i nevěřící, a k posledku až z okresního města, třebaže o to nestál; Jan Milíč z Kroměříže se mohl radovat, když svým kázáním působil pozdvižení a sběh lidstva, ale v socialismu je něco takového koledováním si o malér. Znal už ty nenápadné, osaměle stojící figury, činící si tu a tam poznámky do notesu; míval chuť na ně ukázat prstem a zvolat slovy Jana z Husi - piš si to, kuklíku, a zanes to na onu stranu! Bral přítomnost tajných na vědomí s nepokojem, po všelijakém potloukání dostal konečně faru, a už se nad ní zase stahovaly mraky. Občas se mu však dostavoval pocit zvláštního zadostiučinění. Je možné, aby ti chlapi jen tak poslouchali, zapisovali si a nic je u toho nenapadalo? Jestlipak jsem jim nezasel do duše něco k přemýšlení? Maličko pochyb o tom, neslouží-li náhodou zlu? To by pak ... ano, i to by byl kousek záslužného díla. Jenže kuklíkům bývá jedno, čemu slouží, už dávno to nejsou idealističtí vyznavači proroka Marxe a jeho materialistického Alláha, nýbrž čistokrevní cynici, jimž se do duše nevryje nic. Snad ani žádnou nemají. Aby své zápisky zanesli na onu stranu, k tomu je už vůbec nemusel vyzývat, činili tak sami a svědomitě a nutný výsledek se nemohl nedostavit.

Byl ale jistý rozdíl kvality: v kostele nemohl nechat své myšlenky rozběhnout, kam až by se jim chtělo, přece jen tu byla jakási církev, on se musel držet jejích pravidel a dbát jistých mezí. Teď, ponechán sám sobě nad stránkami svého sešitu, to měl snadnější. Nebo snad neměl? Není spíš snadné být omezen pravidly, která když odpadnou, jde na člověka hrůza z těch neohraničených, chladných končin, do nichž se svým myšlením dobývá? Neměl by si možná raději stanovit své vlastní hranice, aby si zabránil dojít k závěrům, k nimž sice směřuje jeho mozek, ale děsí se jich jeho duše? Přiznal si: čím častěji píše do svého sešitu, tím méně je kněz a tím víc ... nevěděl. Měl by toho možná nechat. Nebo začít psát z jiného, prozaičtějšího konce. Bylo by o čem, když se tak rozpomínal.

Někdy i nerad. Nešla mu z hlavy figura, jak ji dvakrát či třikrát zahlédl v koutě kostela, tam, kde obyčejně stávali kuklíci, a obracela k němu pohled, jímž znejistěl. Ale musel kázat, ne zírat do temného kouta a zakoktávat se neklidem; a když se odvážil pootočit tím směrem zrak podruhé, už tam nebyla. Byla to připomínka: ještě jsem tady, ještě ses mě nezbavil. Něco mu říkalo, že nepotrvá dlouho a spatří svůj přízrak zblízka, a hůř než zblízka.

(Září 1969)

Jiří se občas divíval sám sobě, nač se to před těmi desíti lety dal. Českobratrské evangelictví bylo ovšem v rodině už někdy od předbělohorských dob; dědeček z matčiny strany byl v místním sboru významným členem představenstva a mimoto tiskař. Byl první v širém okolí, kdo si pořídil moderní tiskařské stroje, což mu bylo jak zdrojem hrdosti a příjmů, tak i pozdějšího pádu. Přišel čas, kdy domoci se pílí zámožnosti bylo pokládáno za zločin; tehdy se do tiskárny dostavili vykonavatelé státní moci a některé stroje s mnoha pohrůžkami zabavili, jiné, jimiž nemohli pohnout, rozmlátili. Pohrůžky se týkaly případného uvěznění a možná i něčeho horšího, ale k tomu už nedošlo, protože dědeček tu ránu přežil jen o týden. Jiří byl tehdy u těch křiků a pláčů a nevymizel mu z paměti vůdce zabavovací party: muž sotva odrostlý chlapeckému věku, neustále se shovívavě usmívající, nebylo znát, zda nad řáděním svých pochopů, nebo z útrpnosti s jeho oběťmi. Nikdy už se nemohl zbavit jistého podezření vůči lidem, chodícím životem s hubou od ucha k uchu, ať měli proč nebo ne.

Ukončiv se slušným prospěchem střední školu se v hnutí mysli, jemuž nikdy úplně neporozuměl, rozhodl pro studium teologie. Snad že znal na českobratrské teo- logické fakultě pár lidí a líbili se mu, ale také že se mu studium zamlouvalo jako způsob protestu i zdroj tajného potěšení: všechno církevní a náboženské komunisty tak velice popouzelo, až z toho člověk musel mít tichou radost. Přesto doopravdy nevěřil, že by z toho mohlo být jeho životní povolání, ne-li dokonce poslání. Beztak mi komunista nedovolí stát se farářem, i kdybych desetkrát vystudoval, a já si najdu něco ... třeba v nemocnici nebo tak. Pomáhat lidem, to je taky poslání. Hezky dlouho to také tak vypadalo. Najednou však bylo všechno jinak, ani se nestačil podivit, přišel rok Dubčekův a lidských tváří, stará omezení přechodně padla a kněžské řemeslo vystoupilo ze sfér nemožností. Seděl na synodu a před ním stála volba nového působiště, možná doživotního. Výběr nebyl zvlášť veliký.

»Byl by tu jeden sbor v Mostě,« strkal mu pod nos nějaké papíry bratr senior. Jiří byl jako na trní, vědom si závažnosti té chvíle. Mihlo se mu pomyšlení, že by ještě měl čas povědět ne, děkuju, rozmyslel jsem si to, necítím se povolán být farářem, a vrátit se ... třeba do té hospody točit pivo. Dostudoval před pěti lety, ale to se ví, povolení k vykonávání kněžského úřadu mu nedali, byla v tom jistá jízlivost režimu, nechat horlivé mládence studovat bohosloví a pak se jim vysmát. Najít rozumnou práci bylo obtížné, v nemocnici ne a jinde také ne, třebaže byl svolný jít i někam do Broumova nebo do Osoblahy či vůbec kamkoli do nejzpustlejších Sudet. Faráře a cikány nebereme, ozřejmila mu jeho situaci taková ženská na osobním oddělení jednoho podniku. Nakonec mu známí dohodili hospodu uprostřed shluku trampských osad, jakživ by se byl nenadál, že z něj jednou bude šenkýř. Ale hospoda prosperovala, tím spíš, že Jiří, jemuž se dostalo čestné přezdívky Pobožný střelec, nešidil a netrpěl velké řevy a vády. Hospodě se začalo říkat »U faráře« a došla mezi trampy velké obliby, pravděpodobně pro tu poněkud vážnou, zamyšlenou atmosféru, již ti kluci kupodivu dovedli ocenit. »Ještě jednu, bratře šenkýři!« volali na něho. »Nemáš už dost?« zkoumal, ale obvykle nalil; přesto se u něj jaksi nikdo neodvážil namazat. Už si myslel, že to v hospodě nějak dopytlíkuje ... ale pravda, Johana by se zlobila, kdyby přišel domů a řekl jí, že odmítl faru, když mu ji konečně nabízeli. Nebo by se nezlobila, ale koukala by tiše a nešťastně, jak ona to umí. Leda by si něco vymyslel, ale on zase nerad lže. Sebral se, přerušil proud myšlenek a upřel pozornost na představeného.

»Koukám, že moc nadšeně nevypadáte. Tak dobře, ještě by tu byla fara ... jak se to ... v Třebíši. Je to někde pod Šumavou. Dost stranou, abych se tak vyjádřil.« Mlčel chvíli a klepal tužkou do stolu. »Pane Prokeši, já vím, taky jsem byl mladý, ono to svádí se rozhodnout v takovémhle případě romanticky, že ano. Z ideálu. Jenže on takový hluboký venkov má své způsoby a každý si na ně nezvykne. Nechci na vás dělat nátlak, ale uvědomte si, že jste městský člověk. Ještě si na mě vzpomenete, jestli... Mám dojem, že by se pro vás hodil spíš ten Most.«

Znal Most. Představil si rmutnou poušť mrtvých šedivých výsypek, sirným pachem dýmající jámy, černé pahýly odumřelých stromů, kalná jezírka tekutého popílku, obří rypadla jako kostry dávno vyhynulých nestvůr, a uprostřed toho všeho zchátralé, propadu určené město. Zrovna je začínali bourat, aby udělalo místo ještě pochmurnějšímu shluku panelákové beztvárnosti. Leda by musel. Nebo kdyby tam na něj čekal úkol, jenž by stál za to, se mu obětovat. Ale nevěděl nic o tom, že by zrovna mostecký sbor čekal na jeho oběť. »Já bych radši tu Třebíš,« řekl rozpačitě.

Senior pokýval hlavou, vzdávaje se odporu. »Ano. Musím vás ovšem upozornit, že Třebíš ... je to trochu zvláštní farnost. Dřív se to tam jmenovalo Tribschau, víte. Dneska tam žijí Volyňáci, do jednoho čeští bratři. Přesto vám asi nebude snadné s nimi vyjít.«

»Nebude? Proč? Jsou jiní než...«

»Uvidíte sám. Oni jsou to ... starověrci, dalo by se říci. Berou doslova věci, jež vy už, jestli vás správně odhaduji, pokládáte spíš za symboly. Jste moderní člověk a máte moderní víru. Budete ji v sobě muset potlačit, nebo hledat nějaký způsob, jak se s nimi sejít na půli cesty. Ale nevím, jestli je to možné, starověrci si moc nepotrpí na diskuse.« Odmlčel se. »Nerozmyslíte si to ještě?«

»Právě jsem se rozmyslel.«

»Jak?«

»Půjdu do té Třebíše. Láká mě to. Starověrci, říkáte ... to už je úkol.«

»Tak hodně zdaru. Trpělivost si přibalte, budete ji potřebovat. A kdybyste si to rozmyslel dodatečně, sem už nechoďte. Vybral jste si svou kolej, ale musíte vědět, že zpáteční jízdenka se nevydává.«

To bylo upozornění, které dovedlo v člověku udělat malou dušičku, a také že ji v sobě cítil, když vystoupil z autobusu a rozhlédl se po svém příštím působišti. Třebíš se zdála být na konci světa, a ne-li zrovna světa, tedy aspoň rozumně obydleného kraje. Ani autobus tam nezajížděl, nýbrž zastavoval ráno a večer u betonového přístřešku vysoko nad obcí, aby posbíral pár ženských, které dělaly dole v městečku v textilce. Od zastávky byl pěkný pohled na mělkou kotlinu obklopenou temnou zelení lesnatých vrchů, světlejší lučiny ještě prokvétaly posledními květy léta, dnem kotliny ubíhal potok kamsi k zářezu hlubšího údolí a v jeho průhledu už byly znát, trochu zastřené dálkou, šumavské hřbety. Hranice, pomyslel si. Nesmím moc zahlížet tím směrem, nakazoval si, aby mě nenapadaly nemístné myšlenky. Vesnice sama už zvlášť krásná nebyla, nebo aspoň ne její současná podoba; bylo na pováženou, zda vůbec zasluhuje titulu vesnice ta neladná sbírka šedivých, krychlovitých baráků s plochými střechami ve stavebním stylu té doby. Staré byly pár let a už opršené, prosáklé připlesnivělou vlhkostí, nevelké balkony obložené otřepanými deskami vlnitého eternitu, rezavé železné lišty, zašlé a oprýskávající nátěry sprostých barev. Městské paneláky jsou dost ošklivé, ale nic nepřekoná šerednost panelákového venkova. Sem by měli být voděni cizinci, kteří by toužili ve výstižné zkratce spatřit vyjádření socialismu, pomyslel si Jiří při prvním pohledu a ještě častokrát poté. Dál od středu, podél cest ve svazích a pod krajem lesa, stály roztroušené řádky menších, ale už o hodně vzhlednějších domečků, dalo se odhadnout, že tu zbyly ještě z časů, kdy tohle místo neslo název Tribschau. Zvlášť si novým jménem nepolepšilo, napadlo ho. Jinými památníky zašlé doby byly osamělé skupiny vysokých jasanů, javorů a buků, které jako by mezi sebou cosi skrývaly, a měly také co: kopřivami a bzím zarostlá rumiště, tu a tam zbytek zdi, litinový křížek s pozuráženými rameny a zašlým německým nápisem. V jednom místě staré stromy obklopovaly celou rozlehlejší plochu; ukázalo se, že je to hřbitov, kupodivu docela úhledný a šetrně udržovaný v tom okolním sudetském rmutu.

Objev hřbitova přivedl Jiřího rozptýlené dojmy zpět k jeho poslání: kde je hřbitov, bývá i kostel. Ale nebylo jej, jen o něco rozlehlejší hromada zarostlých rozvalin dávala tušit, kde asi stával. Jiří si vybavil, co mu s jistou vyhýbavostí pověděli o historii tohoto místa: hned po odsunu německého obyvatelstva se zdejšího okolí zmocnila armáda a proměnila je v dělostřelecké cvičiště. Opuštěných objektů bylo využito k zaměřování, ke kterémužto účelu se obzvláště hodil kostel se svou věží. Když už dělostřelbě žádný cíl nezbýval, opustila armáda tu krajinu a stáhla se do prostorů blíž k hranici, pozůstavivši po sobě malebné ruiny. Mohly sloužit za strašidelný zábavní park, kdyby tenkrát bylo něco takového už v módě. Tím se zdály být dějiny obce Tribschau vcelku ukončeny, avšak stalo se, že do zpřístupněných míst začali zpoza hranic přijíždět na výlet odsunutí obyvatelé. Tomu se nedalo tak zcela zabránit, a brzy se zahraniční tisk jal přinášet fotografie různých božích dopuštění, provázené peprnými komentáři. A třebaže byla socialistická vlast všem ostudám zvyklá, vyčnívala tato přece jen nad obvyklý průměr, neboť nejmalebnějšími ze všech byla zobrazení zřícenin Chebu i jiných slavných míst. To uváživši, vyslala Strana a vláda buldozery, aby malebné zříceniny srovnaly se zemí, což dokázaly lépe a důkladněji než předtím Čepičkova artilerie. I byl aspoň pokoj od fotografií v kapitalistickém tisku.

V těch úvahách ponořen došel Jiří k malému prostranství uprostřed paneláků, jemuž se snad dalo říkat náves. Všiml si, že je docela vzhledná, vydlážděná, vroubily ji květinové záhony a i jinak byla znát péče v sudetských vsích toho osudu dosti neobvyklá. Zastavil se a zalovil v kapse po cedulce s adresou: Marie Grygarová, Třebíš č.p. 9. Kurátorka, jak se takovým dobrovolným správcům náboženské obce říká. Bylo k polednímu, živé duše nikde, ale po nějakém pátrání udané číslo našel a poněkud vzrušen zaklepal na dveře. Teď se ukáže, upadl-li do jámy lvové, jak mu dávalo tušit staršovstvo.

Někde uvnitř stavení se rozštěkal pes a po chvíli se v síni ozvaly šoupavé kroky. Ve dveřích stanula žena středního věku v obvyklém kroji toho času, sestávajícím z modrých tepláků s vytahanými koleny, květované zástěry a pantoflí s dřevěnou podrážkou, jakým se říkalo mejšláky. Tvář to však byla pozoruhodně jasná, inteligentní, a její výraz postrádal obvyklého nedůvěřivého odstupu, jímž si český venkovský lid, zkrušený zásahy nejednoho jasného zítřku, uvykl vítat neznámého, a tudíž podezřelého poutníka.

»Vítám vás, bratře faráři,« nepustila ho ke slovu. »Jste to vy, že. Už na vás čekáme, ani nevíte jak. Pojďte dál, dnes se vyspíte u nás a zítra vám ukážu faru. Připravte se, večer tu bude hlava na hlavě, všichni se na vás těší a budou chtít slyšet slovo boží, i když zatím jen tady ve světnici.«

»Děkuji, paní Grygarová,« sklonil hlavu a v mozku ho šimralo divné pomyšlení. »Pokusím se vás nezklamat. Snad jen abych hned předem ... nevím, jak se mnou budete spokojeni. Budu se snažit, ale vyšel jsem z jiného prostředí a dost možná, že se vám mé postoje budou zdát příliš ... příliš moderní. Nechci se předělávat, protože velké přizpůsobení končí v neupřímnosti.«

Kurátorka se zamyslela, a jak se zdálo, z tváře jí poodlétla uvítací bodrost. »Nikdo od vás nečeká, že se budete předělávat, bratře faráři. Budete-li nám kázat pravého Krista, na podružnostech se jistě shodneme.«

Šel za kurátorkou po vrzavých dřevěných schodech do patra, podívat se, kde bude tu noc spát a kde má složit svůj ranec. Kázat pravého Krista, řekla ta ženská. Jenže kterého? Toho, jenž nabádá k smířlivosti a k nastavování druhé tváře? Nebo naopak toho, který praví ... nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč? A když ne hned meč, tedy aspoň stálost a neustupování zlu, ani z bázlivosti, ani z bohabojné poddajnosti, ani pro plesnivý krajíček chytráckého prospěchu? Nemusel se dlouho rozhodovat, jeho úkol se mu přiblížil a nabyl pevnějších rysů. Bojovník za pravdu Páně - to už tady jednou bylo, ale zvrhlo se v loupeživé žoldnéřství. Přichází možná čas zkusit to znovu, bez pýchy, a proto opravdověji.

Ze staré katastrální mapy se dalo vyčíst, kde stávala katolická fara obce Tribschau, a Jiřího nepřekvapilo, že z ní také zbyla hromada sutin. Byl zvědavý, kam ho teď paní Grygarová povede; šel dva kroky za ní po lávce přes potok a vzhůru strání k jednomu z těch domků, co se na ně artilerie opomněla zaměřit. Byl nově a pěkně opravený ... to pro mě? divil se a bylo mu trochu mrňavo kolem srdce. Ti lidé si dali tolik práce a také je to muselo stát fůru peněz, jistě jim úřad pro dohled nad církvemi nedal na opravu fary ani halíř. Bylo by teď dvojnásob trapné je zklamat. Kurátorka nepoznala jeho rozpaky, otvírala jedny dveře po druhých, »tady je kuchyně, bratře faráři, tady komora a tady...« postála trochu nejistě na prahu rozlehlé místnosti, »tady, kdybyste souhlasil, by mohl být sbor. Aspoň do té doby, než...«

»Než?«

»Než zase budeme mít kostel. Ten poslední jsme měli na Ukrajině.«

Jiří si vzpomínal, že tehdy řeč o kostele nebral moc vážně, kde by se také vzal, po starém zbyla hromada sutin mezi jasany a nový nedovolí komunista postavit, i kdyby na něj farníci proti nadání sehnali peníze. To ovšem ještě nevěděl, kdo jsou volyňští Češi.

»Ale jistě, kostel, proč by ne? Čekali jsme jen na vás, bratře faráři,« říkali mu mužští s mírnou výčitkou. »Plány máme, peníze jsme mezi sebou vybrali a stavět umíme sami. Teď už jen...«

»Povolení,« řekl Jiří a představil si ten tanec na všech úrovních státního a stranického aparátu, jaký by se strhl, kdyby přišli nějací strejci z Třebíše, že si budou stavět kostel. »Nevím, jestli si to nepředstavujete moc snadné.«

Jeho námitka nedošla sluchu. A to že by se na to podívali, a to že každému vykreslí, oni že se nestěhovali z Ukrajiny, aby teď slovo Páně poslouchali ve stodole, a kostel že bude, kdyby hrom na koze jezdil. Uplynulo pak několik měsíců, během nichž Jiří nestačil koukat. Nejdřív se vydala delegace třebíšských chlapů ne někam na okres nebo na kraj, ale rovnou do Prahy. Také ne k nějakému podtajemníkovi státního výboru pro církevní záležitosti, ba ani na příslušné ministerstvo, ale na Hrad. Domáhali se vstupu k samému prezidentovi a nedali se vyhodit; vytahovali z kapes válečná vyznamenání, tloukli jimi o stůl a křičeli: »My jsme hrdinové od Dukly a chceme kostel!« Neboť, pravda, skoro každý, komu bylo v Třebíši nad třicet, byl hrdina něčeho nebo odněkud, všichni měli za sebou měsíce i roky ve východní armádě, frontových zásluh, zranění i metálů houf, a nedalo se s nimi jednat jako s obyčejným socialistickým poddaným, jemuž stačí pohrozit kádrovými následky a on sklopí uši. Mimoto pracovali vesměs u státních lesů a nikdo nestál o to, aby je o tu dřinu připravil, takže jaképak kádrové následky. Až k prezidentovi se sice neprokřičeli, ale po nějakém zmatku a úřednickém pobíhání přikráčel důležitě vyhlížející soudruh a podal jim kus papíru. »Tady to máte,« děl a odplul v oblaku vznešenosti, jímž však zřetelně prosvítal ústup.

Hrdinové od Dukly sestrčili hlavy nad lejstrem. »V Třebíši se povoluje kostel,« stálo tam stručně a bez dalších dodatků. Připojen byl nečitelný podpis s rozmazaným kulatým razítkem a Třebíští usoudili, že to stačí. Kdyby ještě teď chtěl někdo dělat potíže, usnesli se, přijdou znovu a udělají tady cambus, že Pražský hrad takový naposledy zažil za francouzských vojen. Oni, kteří uměli jít do útoků proti německé kulometné palbě, se teď nepodělají před nějakým ouřadou.

Jiří měl své obavy, bude-li mít hradní lejstro předpokládanou účinnost, ale kostel vyrostl po kolena, pak po ramena a nakonec až ke krovu, a nestalo se nic, rozdat si to s hrdiny od Dukly se zřejmě nikomu nechtělo. Stál pak, pěkně bílý a spanilý ve své jednoduchosti, na mírném návršíčku, a kdo vešel jeho dveřmi, spočinul mu zrak na staré vyřezávané kazatelně, již si čeští bratři, jejichž skromná víra nepolevila žádným z druhů temna, přivezli z Ukrajiny a vestavěli do svého nového stánku. Teprve tím skutkem byli v Třebíši opravdu doma; a teprve toho dne uvěřil duchovní Prokeš, že skutečně nalezl své poslání.

(Zima 1975)

Za oknem se začínalo stmívat. Jiří šel rozsvítit, ale stanul a zaposlouchal se. Co je tohle za rámus? Vypadá to jako ... ano, rámus zesílil, rozložil se do hluku několika motorů, až se na plošince před hradem všechno zastavilo a motory ztichly. Místo nich se rozlehl mnohohlasý mužský smích i poněkud přisprostlé ženské ječení, rozšlapou nám tu pěknou zimní pohodu, bylo jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Vtom už také zarámusil zvonek, nebylo pochyb, nějaká banda se dobývá do hradu.

Váhavě otevřel okno a vyhlédl. Nenaskytl se mu pohled na srnčí stádečko, nýbrž na čtveřici automobilů značky Tatra 613, neomylně oznamující příjezd vyššího, pravděpodobně partajního panstva. Tohle, blesklo mu hlavou, vypadá na nový průser. Pane, když už to musí být, kdy mě budeš zkušovat zase něčím novým? Pomalu to začíná být jednotvárné, tyhle tahanice s komunistickými feudály. Čtyři chlapíci, zjevně řidiči těch černých vozů, se namáhali s vykládáním sbírky beden a krabic, v jejichž většině bylo bystrému zraku možno rozpoznat jednak basy piva, jednak kartony sektu. Hlouček mocně vyparáděných ženštin se shromáždil opodál a za neustálého štěbetání si natřásal úbory. Hlavní se však zdál být sbor pánů ve sportovních bundách i v tmavých oděvech. Rozjařený smích jim pomalu vystřídával mračný výraz, jaký tak mohl mít imperátor, když se před jeho zraky křesťan nechtěl dost ochotně dát sežrat lvem. Všichni vysílali netrpělivé pohledy k bráně a jeden neustával v popudlivém vyzvánění. Obrátili hlavy, když spatřili, že se v patře otvírá okno.

»Tak co bude, krucinál? Máme tu zmrznout nebo co?«

Jiří nevěděl hned, co si má o všem myslet, ale zkušeným okem poznal významné činovnictvo a bylo mu zřejmé, že ať v příští vteřině udělá cokoliv, pustí tím z řetězu Osud. Nepochyboval, že činovnictvo od něj bude vyžadovat nějakou křivotu, i když zatím netušil jakou. Buď se jí zprotiví, čímž uhájí své svědomí a užene si existenční starosti, nebo uhájí tuhle skromnou existenci a jeho svědomí se bude navěky rdít. Jelikož už však také začínal dostávat vztek, nerozhodoval se dlouho. Znovu se mu připomněl svatý Matouš - nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl... Dobře. Když meč, tak meč.

»Hrad je v zimním období uzavřen,« oznámil těm dole. »Máte to tam napsaný vedle vrat. Prohlídky začínají prvního dubna. Na shledanou!«

»Nedělej si srandu, vole, a otvírej!« slyšel kohosi hulákat a zvonek ještě několikrát zařinčel. Poté se shluk před bránou ztišil a zdálo se, že se vznešená společnost o čemsi radí. Nakonec řidiči zase naložili bedny s pivem, ještě zlobně zahlížejíce k oknu všichni nastoupili do aut a motory se rozvrčely. Jen jeden z mužů, dobře živený padesátník v obleku s kravatou, stál dosud jednou nohou v pootevřených dveřích vozu a vysílal hrozebná gesta.

»O tomhle si ještě povíme, pane správce! Můžete se začít pakovat!«

Odjeli, zůstavivše místo řádeček srnčích stop dočerna rozježděnou plochu. Jiří pohlédl s povzdechem na svůj sešit: dnes, napadlo ho, už do něj nic nepřipíšu, leda bych začerstva zaznamenal tuhle novinku. Pokoušel se soustředit a roztřídit si myšlenky. Takže nejdřív: co se tady vlastně stalo?

Stalo se to, odpověděl si, že jsem kohosi vyhodil, kdo se dobýval do hradu. Dobýval se do něj, protože se k tomu domníval mít jakési oprávnění. A protože jsem mu to oprávnění neuznal, teď to schytám jako ... honem zahnal vzpomínku na poslední schytání. Nicméně ho navzdory vážnosti situace neopouštěl jistý pocit sebeuspokojení, jaký asi mohli cítit někdejší zbrojnoši u vědomí nedobytnosti svých hradeb, tím spíš, že tihleti nájezdníci nebyli vyzbrojeni žebříky, praky a totachy, nýbrž pouze služebními auty a funkcionářskými pupky. Rovněž neloučeli přes hradby kamenné koule a zápalné věnce, ale zlobně bezmocné pohrůžky, což pro tu chvíli mohlo připadat zábavně. Ale jen pro ni. Bylo by dobré vědět přesněji, co tady ta banda chtěla a kdo to vůbec byl, rozvažoval Jiří. Jedno mu bylo nápadné: počínali si, jako by v tenhle zimní podvečer nepřijeli poprvé. Jako by tu byli na něco zvyklí a cítili se zkráceni ve svých právech. Určité souvislosti se mu honily v lebce a začaly vytvářet pevnější představu, ale potřeboval se v ní ujistit, aby věděl, s čím má počítat a nač se připravit. Také se snad přihotovit k obraně, ačkoliv se dalo tušit, že to bude obtížnější hájení hradeb než proti kamenným koulím. Naléhavě by se teď potřeboval poradit s Johanou, ale byly zimní prázdniny a Johana odjela s dětmi do Prahy nadýchat se trochu čerstvého kouře, jak tvrdívala, protože zdravého lesního vzduchu má tady dost.

Vzdychl, nechtělo se mu, ale šel do předsíně a začal si mrzutě obouvat boty do sněhu. Do hospody dole v Habří nechodil často, jen aby se dal tu a tam vidět a zamezil řečím o městském floutkovi, který ohrnuje nos tadyhle nad pracujícím člověkem. Tušil, že jim beztak nezamezí. Tentokrát ... ano, bude-li mít štěstí a v hospodě budou sedět ti praví lidé, může z toho vesnického parlamentu vyjít o něco chytřejší.

Byl pak zaznamenán ten nezvyklý úkaz, že správce hradu Volfštejna nejenže setrval v hostinci až do hodiny, v níž obsluhující personál obvykle propuká v energický spěch, stavě židle na stoly nohama vzhůru za pokřiku - končíme, pánové, zejtra je taky den, nýbrž dokonce urazil šest piv, což byl jeho celoživotní rekord. Opustiv hospodu stoupal v zadumání k hradu, až dosáhl skalek v půli kopce. Tam se zastavil, aby vypustil všechna ta nadbytečná piva, po kterémžto výkonu ale nepokračoval dál, nýbrž pohlédl vzhůru větvemi nočního lesa, jako by zkoumal nějaký úkaz na ztemnělé obloze. Nezkoumal však nic, pouze se hotovil pohroužit do intenzivního rozjímání, o němž věřil, že nemůže být zcela úspěšné v objektu, jehož každý kámen jako by se ozýval dávno doznělými lidskými hovory a rušil ho.

Zastal ve zpola obsazeném lokále trojici mužských, v nichž rozpoznal hajného Kolmana, dále jednoho lesního dělníka, jehož podoba se mu zatím neoděla jménem, a jednoho přespolního traktoristu, jenž si z jakýchsi příčin oblíbil hospodu v Habří. »A hele, velebnej pán,« zahlaholil hajný, třebaže ho Jiří už podvakrát upozornil, že církev českých bratří si na ten titul nepotrpí. »Že se taky dáš vidět, faráři,« poodsunul se na lavici, aby mu udělal místo. »Co dělají strašidla?« Bylo zjevné, že zvěst o divném chování obrácené skleničky si už našla škvíru do hospody v obci Habří, ledaže degradovala lovčího Leopolda na obyčejné hradní strašidlo.

»Přijelo jich dneska k bráně aspoň dvacet,« uvedl Jiří poněkud záhadně.

»Koho?«

»Ale, těch strašidel. Šestsettřináctkama,« upřesnil po vteřině.

Vypadalo to, že hajný usilovně přemýšlí. »Co chtěly ... ty strašidla?«

»Chtěly dovnitř. Ale neodemk jsem jim, až v dubnu, pánové, povídám, v zimě neprovádíme. Tak chvíli nadávaly a zase jely pryč.«

»Tos to pěkně prosral,« ozval se lesní dělník. »Víš, koho’s to vyhodil?« Nečekaje na odpověď oznamoval pološeptem: »Velký pány, kamaráde, velký pány. Za bejvalýho správce byli zvyklí pořádat na hradě žranice, s děvkama a tak. O tom’s ještě neslyšel? Teď jsi jim to zkazil. To ti nezapomenou.«

»Co je mi divný,« uvážil traktorista, »Žvácha už není na hradě dva roky. Že by o tom ještě na partaji nevěděli?«

»To oni asi vědí,« odporoval hajný, »protože z kraje chodily přímluvy jedna za druhou, když chtěli Žváchu zavřít pro ty jeho zlodějny. To si spíš mysleli...«

»... že je správce jako správce,« pochopil teď už Jiří.

»Děly se tam věci,« ztišil hlas traktorista, ohlížeje se tajuplně k výčepu. »Nějaká Spáčilová tam při těch žranicích chodila pomáhat do kuchyně a vyprávěla... Žvácha střílel kolem hradu zvěř, srnčí i jeleny, to se peklo... Nakonec prej jednu tu děvku vždycky posadili nahatou do vaničky, nalili kolem ní šampaňskýho a chlastali jí to z klína. A když se všichni vožrali...«

»Ale no tak, no tak,« krotil informátora hajný, zjevně nesvůj. »Jsou tu lidi.«

»Partaj nad vším držela ruku,« nedal se odbýt traktorista. »Kdoví, jestli teď nechtěli vyzkoušet, co se stane, a pak zase Žváchu posadit na hrad. Měl prej z těch mecheché pěkný prachy.«

Dalších podrobností už Jiřímu nebylo třeba, ledaže by jich mohl užít, kdyby jednou začal doplňovat své zápisky rozmarnými historkami. Žvácha ... to bylo jméno jeho předchůdce, takový ten nařvaný, v mastných montérkách a s kedlubnovitým nosem, co na něj zle zahlíží, když se někdy ve vsi potkají. Odhadl tu alianci: zlý, chamtivý a ke všemu ochotný primitiv plus spolek partajních hodnostářů, jimž nový správce vadí v pokračování jejich zábav ... což o to, pravděpodobně už v nich pokračují někde jinde, ale hlavně se zprotivil jejich panské vůli. Urazil jejich vznešenost. Jistě měl lesní dělník pravdu, to mu nezapomenou. Má se začít pakovat, jak na něj povykoval ten z toho auta? Vypadá to tak. Zesmutněl, protože si vzpomněl, že bude muset všechno povědět Johance a dětem, až se vrátí z Prahy. Johanka ... ne, nebude mu nic vyčítat, ani mu nebude říkat, že měl radši držet zobák a nechat panstvo, ať si vyvádí, jak je zvyklé, taková ona není. Ale bude zase tak po svém tiše smutná, což je možná ještě horší.

»V Černčicích je k mání chalupa,« řekl bez zjevné souvislosti hajný. »Potřebuje opravit, ale zasejc je levná. A práce by se v lese taky našla.«

»Akorát jestli jste dobrej na záda, pane Prokeš,« přešel z tykání k uctivějšímu tónu lesní dělník. »S motorovou pilou, v zimě a v mokru, furt sehnutej nad těma kládama, to není dobrý na cemr. Jo, z dřevařiny, z tý člověk zchromne.«

Záležitost se zpočátku vyvíjela tak, jak Jiří bez velkých iluzí předvídal. Netrvalo dlouho a zavolali ho na památkovou správu, kde mu velmi nervózní šéf osobního oddělení předložil již vyhotovené lejstro. Nasadiv si brejličky zjistil, že zírá na vlastní výpověď.

»Tady to podepište, pane Prokeši,« děl přednosta jako z hrobu a ukázal na příslušnou řádku.

Jiří byl v činech a vyjadřování spíš zdrženlivý člověk, ale jako obvykle v takovou chvíli ozvala se v něm jeho důstojnost. Kdyby to bylo v pařížské revoluci, mohli mu useknout hlavu, ale nikdo by ho nepřinutil, aby ji strkal pod gilotinu sám. »Ne, prosím,« odstrčil papír. »Vyhodit mě můžete, ale nepodepíšu nic. To bych podepisoval, že jsem lump.«

»Vy si škodíte, pane Prokeši, vy si děsně škodíte!« zakvílel přednosta. »Koukejte, pane Prokeši, nedělejte potíže, víte přece, že to není nic platný, jsou v tom jiný zájmy, žejo, když nepodáte výpověď na vlastní žádost, budeme vás muset propustit pro ztrátu důvěry, jistě chápete...«

Jiří chápal dostatečně. Dát si useknout hlavu na vlastní žádost je zajisté jemnější způsob, než o ni přijít pro ztrátu důvěry. Jinak je to pěšky jako za vozem. Co pak ... k slušné práci ho bolševik nepustí, bude rád, když mu na lesním závodě dovolí řezat klády. Jak to vlastně vypadá s úsporami? Dali s Johanou dohromady tolik, aby to stačilo na tu chalupu v Černčicích, co o ní mluvil hajný? Nebo si bude muset někde půjčit? Ale od koho? Od farníků v Třebíši ... rád tam zajížděl a oni ho stále ještě považovali za svého duchovního správce, určitě by mu půjčili, ale bylo by to trapné. Nebo Zdeněk ... ne, ten bude potřebovat peníze sám, až... Pomyšlení na Zdeňkův plán ho znepokojilo, teď asi bude ještě obtížnější vzdorovat Johaně, už jako by ji viděl, jak tiše a skoro plaše, přesto však naléhavě hovoří o tom, zda by nakonec neměli i oni... A jemu bude těžko nepřivolit.

Neboť kázat slovo boží ve volyňáckém kostele, ano, to je poslání, a od poslání se neutíká. Dělat kastelána na Volfštejně už takové poslání není, ale je to celkem příjemné živobytí a dalo by se u něj vydržet. Ale jaképak poslání s pilou v promoklém lese? Z jakého rozumného či morálního důvodu by u něj měl setrvávat? A když je řeč o morálních důvodech, jaké má on morální právo vnucovat rodině tu socialistickou utrápenost? Neměl by začít míň myslet na své zásady a na poslání a víc na to, v čem budou vyrůstat jeho děti? Bál se sám sebe, neboť zjišťoval, že se jeho neochvějnost začíná viklat.

(1976)

Chodil pak v pochmurném očekávání do Habří pro poštu, obávaje se toho dne, kdy se v ní objeví obálka památkového úřadu. Čas ale přešel ze zimy k jaru, rozkvetly sasanky, po nich petrklíče a nakonec i kaštan před bránou, avšak nenaplnila se ani hrozba muže v dvířkách činovnického auta, ani kvílení přednosty osobního oddělení. Nedělo se vůbec nic, turisté přicházeli a odcházeli, památkový úřad o sobě nedával vědět a jen duch Leopold jako by shlížel odkudsi z věže a tiše se všemu smál. Jiří nejdřív za tím mlčením tušil nějakou zvlášť rafinovanou funkcionářskou pomstu. Poté si připouštěl a opět zavrhoval teorii, že mají páni na ouřadě bordel a prostě na něj zapomněli. Ale když se koncem jara objevil na hradě sám soudruh ředitel, dal si prodat láhev piva a zapřádal hovory o všem možném, jen ne o ztrátách důvěry, gilotinách a vůbec o kádrových opatřeních všech druhů, začínal nahlížet, že asi nastaly nějaké okolnosti, jež zaskočily nejen úřednictvo památkové správy, nýbrž i ony vysoké a mocné soudruhy, co lemtají šampaňské z klína nahaté děvky. Vrtalo mu hlavou, jaké okolnosti to mohou být, ale nedovrtal se ničeho.

I zapřev v sobě duchovního vyzval sám a z vlastní iniciativy Johanu, aby vzala ten papír s abecedou a položila jej na stůl v kuchyni. Po chvíli nějakého kroužení se sklenička jala zastavovat u jednotlivých liter a vytvořila jméno Leopold; otázán na příčiny nenadálé soudružské shovívavosti zamyslel se bývalý lovčí krátce, načež vydal sdělení: »Prostopášnost pokárána shora.« Jelikož se nedal přimět k dalšímu upřesnění, museli s tím být spokojeni. Trvalo pak ještě řadu týdnů, než se dozvěděl okolnosti pokárání z méně nadpřirozených kruhů, přesněji řečeno v hospodě.

Pouze pro doplnění se zmiňme o tom, co beztak věděl jak duch Leopold, tak i celá hospoda, jen Jiří se poslední souvislosti dozvídal až se zpožděním a některých se musel domýšlet. Stalo se jízlivostí osudu, že ve chvíli, kdy na krajské ústředí Strany dospěla žaloba na vzpurného kastelána, odmítajícího strčit hlavu pod kádrovou gilotinu, dlel tam právě návštěvou obávaný soudruh Hamerník. Soudruh Hamerník byl velmi zasloužilý a velmi zlomyslný soudruh, člen kontrolní komise, o jehož vlivu a spojeních nebylo mnoho známo, leda že jsou skvělá a nebezpečná, i nebylo radno mu odporovat. Pro své stáří a četné neduhy se svému pověření věnoval jen zřídka, ale kdekoli se vyskytl, tam to stálo za to. Tehdy bloudil kancelářemi jako démon zkázy, a kamkoli vnikl, způsobil znamenitý malér, maje mimořádně vyvinutý smysl pro vyčenichávání neplech a neřádností. Tak i tentokrát.

»Co to tady máte,« děl a jakoby veden vyšší mocí vztáhl ruku po obálce, již právě doručil poštovní posel. Nedbaje ničích kompetencí ji roztrhl a četl, přičemž střídavě vraštil čelo a potřásal nesouhlasně hlavou. Osazenstvo úřadovny při tom pohledu už na nic nečekalo a hledělo se ztratit, avšak nadarmo. »Počkej, počkej, kam běžíš, soudruhu,« chytil namátkou jednoho z prchajících za rukáv. »Zavolej mi sem ...« vyjmenovával v rychlém sledu vyšší i nižší činovníky. »To mě nezajímá, že nevíš, kde jsou ... sehnat! O-ka-mži-tě!! Čekám,« dodal zlověstně, složiv paže na prsou.

»Tak, soudruzi,« skřípěl o chvíli později slabým, avšak ledu chladnějším hlasem do zkoprnělého shromáždění. »Sem člověk nemůže přijít, aby tady nenašel nějakej...«

»...bordel,« vyšel mu úslužně vstříc mladý elév.

»Kdyby bordel! Popření všech zásad strany! Výsměch všem, který obětavě a důsledně ... žejo, jedny soudruzi tadyhle nasazujou zdraví a poslední síly, a jiný ... kdo je tady zodpovědnej za památkovou péči? Ty, soudruhu? Jak to bylo s tím správcem na tom...«

»Volfštejně,« doplnil ho opět úslužně elév, který už se dotušil svého.

»Ano, na Volfštejně! Vím všechno, soudruzi! Tady držím v ruce návrh na propuštění toho soudruha pro ztrátu důvěry, a já se ptám: čí důvěry? Lidu? Strany? Nebo několika zpustlíků, který místo aby se řádně věnovali svejm úkolům, pořádaj baklažánie s nadměrným požíváním alkoholu? Toho soudruha Prokeše...« trhal dramaticky list po listu, »toho příkladnýho a zásadovýho soudruha se nebude propouštět, ale podávám návrh na stranický vyznamenání! Všichni byste si měli...«

»Ale když on to není soudruh, soudruhu, on je to farář!« osmělil se muž obtížený zodpovědností za památkové objekty.

»Vidíte! Farář! Farář nás musí zahanbit! Ukázat všem, jak si počíná principiální komunista!«

Tak a podobně sípal stařecký hlas a vnášel děs mezi činovnictvo. Zůstalo jako ochromené ještě dlouhou chvíli poté, kdy se soudruh Hamerník tou námahou vysílil a opustil budovu ústředí. Teprve k odpolednímu počali zpražení soudruzi sestrkávat hlavy dohromady a s vysokou zdrženlivostí hodnotit nastalou situaci, jelikož bylo podobné pravdě, že zlostný stařec má mezi nimi svého zpravodajce; zejména na hlavu mladého eléva se snesl nejeden záštiplný pohled. Uvažovalo se, kdo to teď asi odskáče, a padala jména soudruhů, o nichž bylo známo, že se účastnili baklažánií na hradě Volfštejně, avšak nakonec převládlo mínění, že bude nejlepší do ničeho nerejpat a s ničím nehejbat. Třeba ten dědek sklerotickej na všechno zapomene. Nebo se jeho zloba nasytila bengálem, jejž způsobil, a půjde teď dělat potíže jinam, neboť kraj je rozlehlý. Byly též vysloveny úvahy o tom, že plesniví a slintaví dědkové by se měli bez pardonu posílat do důchodu, ať jsou jejich zásluhy jakékoliv. Neboť přestárlý paprika, jemuž doktor zakázal pivo i rum, trápí ho žlučník a neslouží mu žaludek, o delikátnějších orgánech ani nemluvě, závidí těm, kteří si ještě mohou užívat, a čenichá, jak by jim překazil jejich zasloužené baklažánie. V jedné či dvou hlavách dozrával text návrhu v zmíněném smyslu, jenž by měl být poslán na nejvyšší místa, a to tak, aby se pokud možno vyhnul rukám a geniálnímu čichu soudruha Hamerníka. Jelikož však nebylo toho, kdo by se pod takový text podepsal, návrh na změnu stranických stanov nikdy nedošel svého projednání.

Navzdory všem opatřením a závazkům přísné mlčenlivosti počaly zvěsti o pogromu na zhřešilé činovníky pronikat zdivem budovy krajského ústředí a po nějakém čase dospěly, rozličně vylepšeny, i do hostince obce Habří. Jiných novinek nebylo mnoho, ledaže jistý Žvácha, odpudlivá postava s kedlubnovitým nosem, přestal být v okolí vídán. Tvrdilo se, že dostal nějaké zprávy, které definitivně uzavřely jeho naděje na opětovné správcovství hradu Volfštejna; i odstěhoval se do vsi Černčice, kde koupil zchátralou chalupu a teď ji dle svého vkusu i možností opravuje.

O to hojněji bylo v obci vídat hradního správce Prokeše, dokonce i do hospody začínal docela rád docházet. Zvykám si, pomyslel si. Čekal pak, co se bude dít dál, ale nedělo se celkem nic, i ukonejšil se v naději, že se bohdá ani dít nebude, třebaže na rozdíl od budovatelů nových světů nechoval přehnanou důvěru v lepší zítřky. Brzká budoucnost mu měla dokázat, že ani v socialismu to se zítřky nemusí být tak zlé, neboli jinými slovy, že měl výjimečně z pekla štěstí, pakli je ovšem duchovnímu dovoleno mít štěstí z takových míst.

(Podzim 1973)

Ostatně, když už padla zmínka o pekle: během celé té patálie v sobě kastelán Jiří dusil jisté trnutí, s nímž se nesvěřil spolustolovníkům v hospodě, ba ani své choti a obvyklé zpovědnici Johance. Káral se pro ně; zajisté že jsou určité nepochopitelné dimenze, bez jejichž tušení se neobejde pravá spiritualita, je ale také obyčejná babská pověra, hodná ničeho víc než slitovného úsměšku, popřípadě zaznamenání v knize lidového folkloru. Úplně se jej však zbavit nedokázal. Nezjeví se mu, už potřetí v jeho pestrém živobytí a ve své kompletní podobě ... ďábel? Jako bohoslovec měl být v tom oboru vzdělán, ale příliš nebyl; na fakultě se přednášející tomu tématu buď s jistými rozpaky vyhýbali, nebo definovali onen temný fenomén dosti neurčitě jako neosobní sílu zla, působící nezávisle na našich dobrých či nedobrých úmyslech. Nevěděl, má-li se s tím spokojit. Nebo se spíš musel k spokojenosti nutit. Polevil-li v skeptickém nadhledu, vybavila se mu zcela určitá, ztělesněná podoba čirého zla: jistá příjemná, na mužského až nemístně půvabná tvář, jak ji znal ze svých chlapeckých let a v prchavém zdání zahlédal i později. Teď se mu vtírala se zvýšenou intenzitou. Každé zazvonění, každé nenadálé zarachocení motoru před bránou jím trhlo - už je tady zase. Jako tehdy, když...

Vzpomínka se nedala potlačit: jako když mu ten chlap oznamoval vyhazov z fary. Tajemník pro církevní záležitosti to nebyl, ani nikdo jiný z toho obskurního úřadu, to by ho tak nepřekvapil. Spíš ten zjev, co ho dvakrát nebo třikrát zahlédl v koutě kostela a zmizel, když na něj zaotřil zrak. Jiří pozoroval s ustrnutím, s jakou samozřejmostí a bez pozvání vstupuje, jak se usazuje v pohovce, jak vybírá z aktovky jakési papíry... Nemohl se mýlit, byl to on, posel temné moci. Zestárl o víc než dvacet let od toho dne v Brandýse, trochu zboubelatěl a přizplešatěl, ale nezměnilo to na něm mnoho, byl stále týž, Darek Baryášků, krasavec a ničema. Snad si na partaji vymohl, aby směl zajet do Třebíše místo církevního tajemníka a oznámit mu osobně jeho ponížení, pro nic jiného, než aby se vykoupal ve své zlovůli. Kdyby ho aspoň po pansku, po bolševicku seřval, takže by v něm vzbudil vztek a chuť k odporu. Ale ztělesnění zla neřve. Usmívá se andělsky. Budí naději přímluvy a zastání, v podlosti, jaké je schopno jen peklo samo.

»Tak vidíte, pane Prokeši,« začal ten člověk důvěrně a přátelsky, mna si natržený lalůček. »Víte o tom, že se známe? No, já chápu, nemůžete se pamatovat, byl jste ještě chlapeček. Neřekla vám maminka, že nebýt mě, bývalo by to tenkrát dopadlo ještě mnohem hůř? Vidíte, a ono se to opakuje. Proč si děláte takové nesnáze? Máte to tady hezké, sám bych nejradši někde na Šumavě, v klidu ... a místo toho jen ta začouzená Praha a samý hon. Že jsem se taky nedal na bohosloví.« Zasmál se mile a vybral ze sbírky listin jednu, jejíž obsah se dal předem uhodnout.

»No. Tady to máte, co se dá dělat. Člověk s vaším nadáním si jistě najde jiné uplatnění, já ve vás věřím, Jiří. Hlavně že vás nezavřeli, protože...«

Jiří nevěděl, co ho víc popudilo: jestli to důvěrné oslovení křestním jménem, měl je vyhrazené přátelům a rodině a z těchhle úst znělo jako výsměch. Znesvěcení, kdyby se cenil tak vysoko. Nebo to nezavřeli, pokrytectví jidášské, jako by byli nějací oni, kteří zavírají, a on k nim nepatřil. Přesto cítil, že jeho popuzení není takové, jaké by mělo být. Jako by ho ta líbezná tvář něčím přemáhala, útočila sympatií, vtahovala ho do sebe... Musel sebrat všechen hněv nastřádaný za celé to málem už čtvrtstoletí.

»Nežvaňte, člověče,« vyrazil ze sebe s přemáháním. »Nedělejte, jako když ... dejte sem to lejstro a vypadněte.«

Přívětivým pohledem jako by kratičce prošlehlo něco zelenavého, ale hned zase zteplal, zlaskavěl. »Křivdíte mi, pane Prokeši,« řekl lítostivě. »Věříte mi, že jsem si vzal čas, abych za vámi zajel sám? Upozornit vás. Mohl bych vám prospět. Ale vy asi nechcete, že. No nic. Chápu vás. Člověk se někdy neudrží, viďte. Ale stejně si dejte pozor. Varuju vás po přátelsku. Ještě se potkáme. Snad pak na mě budete laskavější.« S tím se sebral a odcházel, ještě jednou se jemně pousmáv.

Posel zla ví, co říká. Od chvíle, kdy se před hradem zjevili soudruzi v šestsettřináctkách, jezdila Jiřímu po zádech obava: nestane se to zrovna teď? Neupře se na něj zase ten měkce úsměvný, satansky podmanivý pohled? Zkoumal každou tvář ... ne, mezi zájemci o papalášské hody nebyla. Na památkovém úřadě také ne, ani nikde jinde, ledaže se někdo takový jednou či dvakrát mihl na nádvoří mezi turisty, když začala sezóna a trousili se návštěvníci. Byl to on? Nebyl? Ještě se potkáme. Měl tu větu jak vypálenou žhavým drátem do mozku. Nepochyboval o tom. Zjevně bylo cosi, proč ho ten chlap vyhledává, třebaže by nemusel. Nějaký účel mimo obvyklé estébácké slídění. Nedalo se vytušit jaký, ale vzbuzoval v něm ošklivost.

14. Podivná podoba druhého tahu

(Říjen 1985)

Důstojník Státní bezpečnosti Rudolf Týrle již poněkolikáté se zadostiučiněním pročítal své jmenování. Nebylo první. Podplukovník, teď i vedoucí oddělení ... vida. Přece jsem to někam za ta léta přivedl, to už je jednou hotová věc, a k tomu v poměrně nedlouhém čase. Mám na to, ujišťoval se uspokojeně. Mám na to a kdoví, jestli ne i na víc. Jen kdyby ... ano, nerad si musel přiznat tu slabost, jen kdyby si o všem mohl s někým promluvit, přesněji řečeno někomu se vypovídat. Pochlubit se? Třeba i pochlubit. Znal ovšem své zásady, jistě, nikomu nevěřit, nikomu se nesvěřovat, co o něm kdo ví, všeho může zneužít ... ale je to otrava, takhle být se vším sám. Doma ... vybavila se mu zarudlá, popudlivě naříkavá tvář pod účesem s natáčkami, už dávno ho přešla chuť se s Květou bavit o služebních věcech, tím méně o svých nejhlubších myšlenkách a nápadech. Paní Květa byla přímočaře zapálená komunistka a povolání jejího muže ji spíš dráždilo; svatá věc socialismu se nemá ubírat tajnými kličkami a úskoky, ale rovně a slavně, jako když se pochoduje za praporem. A kamarádům se svěřit nemůže, ostatně neznal nikoho, komu by tak mohl říkat, když se to vezme poctivě. Vede se tak všem, kteří to někam přivedli?

S melancholickým povzdechem si doznal, že se mu občas zasteskne po těch dobách, kdy v hodnosti mnohem nižší dlel v jistém venkovském městečku, klábosil s tím jelitem Kadavým a zametal s kulaky a jinými podvratnými živly. Ne že by byl tak hrozně uvědomělý nebo plný zápalu pro obranu socialistické republiky před pikli třídního nepřítele; na ty ani zvlášť nevěřil, a jak také, když je z většího dílu sám vyráběl. Ale bavilo ho to. S potěšením lovce strojil léčky a uspokojeně sledoval, jak do nich sedláci, živnostníci i jiní takoví upadají, jak se v nich zmítají a jak se do nich každým pokusem o vyproštění tím víc zamotávají, přesně jak on to odhadl, vynalezl a zařídil. A nejen oni. Co legrace měl s tím volem Grunclem! Tu jeho ženitbu si dosud připomínal jako vrchol svého důmyslu a nebránil se tichému smíchu. Co se s ním asi stalo? Na Ústředním výboru už nebyl, to by o něm něco věděl, ale vyptávat se nechtěl; kdoví, co se mohlo stát, a není zdrávo se vyptávat na lidi, kteří propadli sítem partajní přízně. Nezdálo se však být podobno pravdě, že by se hovádko Grunclových kvalit mohlo stát obětí nějakých frakčních pletich; třeba se jen uchlastal. Vzpomínal si, že už jako předseda újezdeckého družstva dosahoval vůl Gruncl v tom oboru pozoruhodných výkonů. A co to jelito Bohouš? Dělal si nějaký čas starosti, jestli ho odstavil dostatečně, celý nesvůj čekal, nevynoří-li se odněkud následky jeho neopatrného žvanění, nu, nevynořily. Uplynula od té doby kupa let, kdyby na něj někde něco měli, už by se to jistě projevilo. Měl by se možná ... ne, neměl by nic, zavrhl to vábení. Zvědavost je na místě, přinese-li zužitkovatelné poznatky. Jen tak, ze zvědavosti samé, nestojí za to budit spící psy. Ať si Bohouš odpočívá v pokoji.

Odtrhl se od vzpomínek a přinutil svou mysl vrátit se k přítomnosti. Šlo v ní o víc než za těch časů s Bohoušem, byl ve vyšším postavení a jeho opatření měla širší dosah, ale nebylo to už tak úplně zábavné. Cítíval se povznesen nad podřízené i nadřízené, jednal s nimi se skrytou pohrdavou blahosklonností a pokládal je vesměs za pitomce - a oni to také pitomci byli, což o to, když ne všichni, tedy aspoň z valné většiny. Jenže to bylo na hlubokém venkově za těch idylických časů, kdy stačilo honit kulaky a dosazovat blbé předsedy. Teď, v mnohem složitější době a v centru moci o hloupého nezavadíš, je daleko obtížnější poznat, co kdo nosí v hlavě. Zahloubal se do sebe. Jsem schizofrenik? Zmagořil už jsem z toho řemesla tak, že na každém něco vidím? Zvážil i tu možnost, kolikrát bývá rozumnější hledat blázna v sobě než v jiných, ale nezdála se mu. Spíš ... ano. Mysleli si, panáci, že když je Rusové vytáhli ze šlamastyky, bude teď zase všechno jako za Gottwalda. Ale ono není. Cosi se děje, a on spíš instinktem než úvahou zaznamenával signály změn. Jenže instinkt je málo. Potřeboval by vědět něco určitějšího, aby se mu nestalo to, čemu se až doposud úspěšně bránil: že by si do vláčku partajních příležitostí naskočili jiní a on zůstal stát jako ten trouba na nástupišti.

Sebral roztroušené myšlenky a zadíval se do šedavého stropu se skvrnami vlhkosti. Někde se něco nového peče, to je už jednou jisté. Nepřekvapovalo ho to, předpokládal takový vývoj dávno, už od samého počátku procesu, jejž jeho aktéři nazvali normalizací, domnívajíce se, že může být normální, co jednou převálcoval čas. Že, jak káže socialistické pravověří, byla-li revoluce dovršena, nemůže se a ani nesmí dál nic měnit ani vyvíjet. A ono se samozřejmě mění a vyvíjí, což už patrně tuší nejen on. Vypadá to, že je na všech partajních i bezpečnostních úrovních hromada lidí, z nichž každý zná kousek té plíživé změny, o níž není radno mluvit nahlas, ale nikdo nic celého. Bylo by skvělé ty kousky pospojovat a dopídit se, kam teď všechno běží, a připravit se. Jenže kdo zná aspoň ten kousek? A jak se mu na něj dostat? Vyvolával si v paměti jména a obličeje, některé nechal minout, u jiných se pozastavil.

Bylo jisté síto, jímž propadli hloupí a nerozvážní, takže zůstali už jen chytří a opatrní. Sám měl tenkrát v osmašedesátém nahnáno, kam až ten blázinec může dojít a jestli vír hektických změn nakonec nestrhne i jeho, ale ukázalo se, že blázinec byl v jistém ohledu docela užitečný. Byli takoví, kteří se celí žhaví chytali reforem, nových proudů, demokratizace, lidských tváří a takových blbostí, i když jich u StB nebylo zvlášť moc. To byli pitomci. Pak bylo tohleto zdravé jádro, jak se tomu teď říká, komunisti až na půdu, rozčilovali se nad kontrarevolucí a vodili Rusy po vesnicích, protože lidé sundali tabule a do mapy koukali Rusové jako vrána do flašky; to byli taky pitomci. Ale byli tu i třetí. Hleděli si svého, moc se neukazovali, říkali, jen co museli, a byli ve střehu, připraveni na to, co přijde potom. Protože jen blb si může myslet, že všechno je vyřešeno a žádné potom nemůže přijít. Z toho ovšem nic moc nekoukalo, aspoň pro tu chvíli ne; ale podplukovník Týrle si byl jist, že jsou to tihle třetí, kteří něco vědí. Ti šikovní, kteří vidí dál. Jenže kdo z nich něco ví, nevykváká to jen za pozdravení, ale výměnou za jinou užitečnou informaci, vazby, doporučení. Přehlédl své možnosti ... ne, zatím má na tomhle jarmarku máloco nabídnout. Ocitl se ve vysokém postavení, a přesto jaksi vedle.

Zrak mu zabloudil na zasklenou skříňku s řádkou brožurek. Maličko se ušklíbl. Vědecký komunismus, Marx, základny a nadstavby, proletariát, dialektický a historický materialismus, úloha dělnické třídy. Taky pitomosti. Důstojník StB, který nahlédl tak hluboko do kuchyně, v níž se všechno peče, by musel být pěkné hovado, aby ty žvásty ještě bral vážně. On sám ... když si tak vzpomínal, byla mu tahle brožurková věrouka k smíchu už vždycky. Nahánívala strach a snad ještě pořád nahání, ale tím se člověk nesmí dát mýlit: celá ta těžkopádná partajní mašinerie je jako bagr, který před sebou hrne stále větší hromadu, až už nemůže dál. A co nemůže dál, to končí. Zasvědilo ho, musel si sáhnout za límec a poškrábat se, tohle byl sakra znepokojivý závěr. Dospěli k němu i jiní? Asi že ano. Co přijde pak, až se bagr zastaví? Nebo lépe řečeno, ne co přijde pak, ale jak to má udělat on, aby zůstal na vrchu té hromady, ať přijde cokoliv? Jestli i jiní uvažují stejně, může se stát, že tam bude tlačenice. Přinutil se k soustředění, až mu zvonilo v hlavě.

Že by to chtělo prasknout, jak se už odjakživa těšili reakcionáři? Tak, jak oni si představovali, asi ne, ale je opravdu nemožné, že se jednoho dne celá ta paráda založená na žvástech rozpadne a sesype? Došlo to tak daleko, že se takový vývoj nedá vůbec vyloučit. Kdo stavěl svůj vzestup na partaji, ten se už buď odevzdal do vůle osudu, nějak je a nějak bude, nebo přemýšlí, co si počít dál... Kdy dál? Až to praskne? Blbost. Spíš až se to jaksi promění, v cosi přejde. Poběží jinudy a jinam. Jenže by bylo bláhové čekat, že by signál té proměny vyšel zrovna z téhle země. To spíš Maďaři se vzbouří, v Rumunsku se všechno rozpadne na prach a popel, Poláci sebou škubou už teď, ale že by Češi... Takhle si potichu povídat fórky a přikrádat ke stravě. Ne. Jestli se něco chystá, musí to přijít z Ruska, to je jednou hotová věc. A jestli z Ruska: z partaje? Od těch dědků v klobouku? Byla to pošetilá představa, dědkové v kloboucích jsou směšné figury i tady, neumělí správci beznadějného chaosu, a jinak to není ani v Moskvě. To jediné, co v celém socialistickém systému skutečně a bezvadně funguje, jsou tajné služby. StB v těchhle malých poměrech a KGB tam, kde se předou sítě pro celý svět. Přijde-li změna, bude to odtud a ne odjinud. Skoro slavnostně si ještě jednou zopakoval ten závěr a býval by si jej někam i zapsal, kdyby to neodporovalo jeho zásadám.

Takže co dál: jestli někdo o těch signálech něco ví, budou to ti, kteří jsou pečení vaření v Moskvě na všelijakých školeních a seminářích. Byla asi chyba, že se do nich nehrnul, předpokládaje, že se tam bude doširoka dodaleka žvanit o těch brožurkových pitomostech. To jistě. Ale ono se také po večerech sedí, o sobotě se na daču zajede, na lov, řeči se mluví, vodka potokem teče a hlubiny slovanských duší se otvírají, továrišči si kolem krku padají, slzy bratrského dojetí jim po klopách kanou, a kdo z jejich blábolení dokáže nitku usoukat, může se všelicos dozvědět. Taky jistě. Jenže užitečné nitky soukat, jména, adresy, spojení, důležité okolnosti do paměti zaznamenávat, ochlastovská bratrství navazovat, to mohou se zdarem pouze mužové vysmolených hrdel, kteří si dovedou lít vodku do chřtánu jako do štoudve, a přesto upadnou pod stůl až poslední. To on není, příroda ho vybavila mnohými dary, ale tímhle ne. Přijel by z Moskvy leda s cirhózou jater, ne však zapojený do vzájemně prospěšných bratrstev a plný podpovrchových informací. S tím se nedá nic dělat.

To tedy znamená, že si musí poradit sám a tady. Sehnal své myšlenky do houfu a jal se je třídit. Tak tedy ještě jednou a popořádku: přichází už změna, která odvalí okloboukované dědky i s jejich brožurkovými kecy? Nejspíš ano, nebo lépe, nemůže nepřijít. Zadruhé: půjde v ní o to, kdo se udrží na vlně a koho vlna spláchne? Také ano. Zatřetí: chci být mezi těmi, kteří poplavou na vlně? Jak by ne. Začtvrté: jestli ano, jakých vědomostí či informací k tomu mohu použít? Jen těch, usoudil střízlivě, jichž se dopídím sám, a to z židle, na níž sedím, a z materiálů, jež mám po ruce, pramen poznání moskevských pijatyk je mi uzavřen. Bohužel. Zapáté: je moje židle tím pravým můstkem, z nějž se dá vyskočit na vlnu, až věci přijdou tak daleko? To je cosi, nad čím ještě budu muset podumat.

Z poručíčka k podplukovníkovi, z venkovské díry do Prahy na ústředí, to už je úspěch. Jenže ne celý. Pověsili mi na krk kulturu, dávat pozor na školy, na divadla, na literáty, umělce a jiné takové blázny ... pravda, může s nimi být legrace, skoro taková jako tenkrát s tím volem Grunclem. Ale jestli nejde o legraci, nýbrž o naskočení na vlnu, měl bych asi být někde jinde. Neboť navzdory všem ušlechtilým kecům, oč jde v socialismu jako v kapitalismu, na celém světě i snad v celém vesmíru? O prachy. Jsou prachy v divadlech a v literárních revuích? Hovno, usoudil s opovržením. Slyšel takový fór, za jaké se dřív zavíralo, ale dneska už se jim chechtají i na estébé: co je to socialismus? Trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu. Dejme tomu. Až tedy socialismus po té trnité cestě dopajdá k svému konci, bude potřebné být tam, kde se líhnou prachy. V bankách, v průmyslu, v obchodních společnostech nebo přinejmenším na místě, odkud se tyhle věci ovlivňují, než si z nich urvu svůj kousek a udělám se pro sebe.

To by se konečně dalo nějak zařídit. Dostat se z té blbé kultury někam k fabrikám ... a ještě líp k obchodu nebo k bankám. Chyba je, že ho tyhle ekonomické krámy nikdy zvlášť nezajímaly, takže se o ně nestaral. Bude asi muset začít. Pořídit si nějaké knížky ... blbost. Nedozvěděl by se z nich víc než z ostatních praštěných brožurek. Musel by mít knížky z té druhé strany, jenže ty jsou psané anglicky, německy a tak všelijak, a on se cizím jazykům nikdy neučil rád, nebavilo ho to. Bude ho to muset začít bavit? Možná, popřemýšlí o tom, uvážil, i když valnou naději si také nedělal; však i na té druhé straně kdo něco opravdu cenného ví, není asi takový vůl, aby to psal do knížek, ale nechá si to pro sebe. Ale třeba by mohl najít někoho, kdo by mu ... jistě; kdo by mu bez všech partajních keců pověděl, jak to opravdu mají zařízené v tom kapitalismu, že to klape jim a ne vědeckému světovému názoru. Znal by například pár lidí na ministerstvu zahraničního obchodu, jenže to jsou svině, nic užitečného by mu neřekli, ještě by ho podrazili. Lepší by možná už byl jistý Božidar Baryášek, divná figura, člověk nepozná, na čem s ním je, ale vedl rezidenturu v New Yorku nebo kde a určitě ví hodně o tom, jak to chodí na té druhé straně. Leda by nechtěl mluvit; ale i na něj má složku v plechové skříni. Jenže jak ho najít? V Americe už není, a shánět ho na vyšších instancích by znamenalo upozornit na sebe, šéfové by hned věděli, že si k něčemu připravuje cestičku. Hovadina, jakou neudělá ani obecní policajt, natož desítiletími služby otrkaný tajný. Přesto, to by byla jedna cesta. Zatím se nezdá nikam vést, ale kdoví. Jsou ještě nějaké další?

Pohledem na plechovou skříň se mu cosi vybavilo. Jakoby ze strany se mihla vzpomínka a chtěla zase upláchnout, ale zastavil ji a přinutil vzít na sebe přesnější podobu. Ukázalo se, že vzpomínkou je jistá mladá tvář s kartáčkovitým knírkem, upjatá a strohá, jejíhož nositele kdysi odhadl na hajzla. Řečený knírek tehdy studoval ekonomii a zaujal ho, takže si na něj pro všechny případy vyhledal materiály a založil složku. Dál jeho osud sledoval ne zvlášť intenzivně, ledaže mu rozmluvil vstup do partaje, aby ho měl pod palcem on a ne nějací tajemníci. Jiných zpráv o něm neměl mnoho, snad jen že sedí na jakémsi blíže neurčeném odborném místě. Může to být on, koho hledá? Šel k plechové skříni a vyňal z ní pořadač.

Může to být on, připustil. Socialismus je orientální bazar, na němž se kšeftuje s informacemi a spojeními. A jde tam o to, má-li kupec kupci co nabídnout. To on by takovému šikovnému, ledacos v sobě skrývajícímu mládenci možná co nabídnout měl, kdyby se taky náhodou chystal naskočit na vlnu. Jen jde o to, kde a jak se s ním sejít, aby to hned nekřičelo nějakým úmyslem, on sice chytrý člověk rychle pozná, že takový úmysl někde je, ale je to tak lepší. Náhodou, to se ví, ale jémine, to je překvapení. Důstojník Týrle se uchechtl, ale hned se ovládl, někdo by mohl poslouchat a divit se, čemu že se to chechtá. Taky náhodou, pochopitelně.

Václav Šajnoch se každého jitra pozorně holil, jsa názoru, že v určitých oborech musí člověk vypadat seriózně; kumštýři, duchovědci a jiní šaškové ať si chodí vymustrovaní, jak se jim líbí, ale na dynamického kapitána obchodu a peněžnictví se to nesluší. Mimoto takový odměřeně seriózní vzhled pomáhá držet odstup od všelijakých dolezů, co by se rádi vtírali důvěrnostmi a žoviálnostmi. Nestál o to, své známé si dovedl najít sám a vybíral si je bedlivě. Z téhož důvodu začal nosit i brýle, ne že by je tak nutně potřeboval, ale i to mu dodávalo výrazu, jejž pokládal za vhodný. Přemýšlel dokonce, neměl-li by nosit brýle tmavé, nemusí mu každý čumět do očí, ale pak tu ideu zavrhl; tmavé brýle nosí kdejaký pasák a horší herec, to by mu zvláštní distingovanosti nedodalo. Poslední dobou si ale všiml, že mu zrcadlo v koupelně vysílá i jiný signál: stárneš, hochu. Ne že by mu i to nepomáhalo vypadat důstojně a přitom nikterak strejcovsky, měl svůj přísně odměřený čas na sport, což ho sice zvlášť nebavilo, ale udržel si figuru. Jenomže jsou i podstatnější věci než figura; když člověku pomalu klepe na dveře čtyřicítka, nezdá se mu už jako dřív, že je na všechno spousta, nekonečně času. Václav se pozoroval v zrcadle každé ráno od té chvíle, kdy si stanovil plán svého druhého tahu, ale od té doby uplynulo už přes deset let a ještě pořád k němu nenadešla příležitost, jen vybírat nesmysly z příruček a sestavovat z nich ještě nesmyslnější traktáty, aby je ten vyžírka Roth mohl zpeněžit. Měl občas co dělat, aby si udržel svou pohrdavou odměřenost a nevrazil mu nějakou do zubů, jidášovi.

Asiže i on propadl tenkrát po osmašedesátém obecnému omylu. Tohle přece nemůže dlouho vydržet, říkalo se mezi známými i neznámými, taková cvokárna musí brzy skončit. Nerad si přiznával, že udělal chybu, a to takovou, nad níž by ohrnul nos, kdyby se jí dopustil jiný: jako to slepé hovado běžel za tím, co říkali všichni. To už se mu nesmí stát, musí provést svou analýzu, a pokud na ní něco změní, tedy také až na základě vlastní úvahy.

Smyl si z tváře pěnu a schoval nářadí. Vlastní analýza ... ani s tou už to není tak jednoduché jako kdysi. Kde byl konec dívce Madle, která sice žehrávala, žárlila a podezírala ho, ale také ho uctívala a podřizovala se mu. Vykládal jí ze svých teorií to, o čem věřil, že je neškodné, a ona oddaně naslouchala, třebaže občas zjistil, že nechápe tak zcela, o čem je řeč. Nevynikala zvlášť bystrostí, umělkyně. Nevadilo mu to, tím spíš se ujistil ve své nadřazenosti. Ne že by teď honil bycha, to ne. Ale trochu se mu po těch časech stýskalo. Měl jiný doprovod, zdaleka ne tak oddaně podřízený, ani tak spokojený s neškodnými útržky úvah a úmyslů. Doprovod se nazýval Klaudie nebo ještě raději Claudia. Dávala si záležet na klasické formě svého jména a zakročila bez známky žertu, když si zpočátku pro ni chtěl vymýšlet něžné zkomoleniny. »Říkej mi, jak jsem křtěná,« požádala ho. »Je to patricijské jméno a mám je ráda. Proletářů je všude dost.«

Skutečně pocházela z kdysi bohaté měšťanské rodiny, z níž už někdy od století osmnáctého vzcházeli významní lidé, právníci, vědci, poslanci říšského sněmu. Vašek se srovnatelným původem chlubit nemohl, znal svůj rodokmen sotva do třetího, dědečkovského kolena a věděl, že v něm sotvakdo vynikl, samí drobní lidé to byli, sedláčkové, chalupníci, nějaký ten kovář či mlynář, hospodští. O to spíš mu vyhovovalo Claudiino patricijství, protože odpovídalo jeho názoru i postoji: jsou lidé nadřazení schopnostmi a intelektem, a je také chamraď. Chamradi se teď říká proletariát a vyhlašuje se za nositele pokroku a jiných takových věcí, což je ovšem žvást; nositelem čehokoliv je a odjakživa byla jen úzká vrstva elit. Kdo za něco stojí, neměl by se mezi chamraď míchat, ale oddělit se od ní tak, aby to bylo znát. Nepochází-li přitom z patricijského rodu už od kdovíkterého století, má to dávat znát o to nepochybněji. Náhledy toho druhu nebyly Vaškovi cizí ani dříve, ledaže byly poněkud mlhavě vymezené. Zezřetelněly však a dostaly ostřejší podobu toho dne, kdy mu Claudia jakoby mimochodem podala drobnou knížku na první pohled předválečného vydání, pravíc: »Tohle si přečti.«

Vašek obvykle ke čtení nějakých knížek nemíval mnoho chuti, ale nyní zjistil, že se mu v ruce ocitl skvost. Skvostem se projevil být spisek španělského filozofa Ortegy y Gasseta »Vzpoura davů«, a jakkoli by za veškeré filozofy halíř nedal, tohle mu mluvilo z duše. Dav je nepoučitelný ... myšlenky obyčejného člověka nejsou skutečné myšlenky ... obyčejný člověk neumí myslet ... byl by ztracen, kdyby se chtěl pustit do diskuse, instinktivně se děsí nutnosti uznat vyšší objektivní instanci ... davový člověk se vždy projeví jako duševní barbar, když mluví nebo píše ... největší část lidí nemá žádné mínění, musí do nich být napumpováno jako olej do stroje ... buď se panuje, nebo se poslouchá...

Jak by ne, řekl si a zasunul prst mezi stránky, jak by ne. Odedávna tyhle věci cítil, ale sám by se je neodvážil tak bez obalu formulovat. Ortega mu dodal jistoty, nemá cenu si něco zastírat nebo malovat fajnovými barvami. Je lidská elita a na druhé straně je dav čili chamraď; a nic neleží mezi tím. A všechen zmatek světa povstává tak, že vládu nad ním nevykonává elita, ale cpe se k ní chamraď. Lidé bez vyšších schopností, hřešící proti přirozenému řádu věcí svými pokusy uplatňovat to, čemu ve své zabedněnosti říkají názor, aniž by uznávali vyšší objektivní instanci. Ve skutečnosti žádný názor nemají, je třeba jej do nich napumpovat jako... Měl představu o tom, kdo například by mohl být částí té vyšší objektivní instance nebo si zasloužil zařazení mezi elitu. Sám se z toho výběru nikterak nevylučoval, usoudiv chladně, že sebepodceňování je jen jedním z mnoha druhů pokrytectví. A je-li příslušnost k elitě i legitimací k vládnutí nebo dokonce k panování, jak se neostýchá vyslovit Ortega ... tady už trochu zabrzdil rozlet svých myšlenek. Mastně se vyjadřuje filozof, inu Španěl, duch vášnivý. To on by byl střízlivější nebo aspoň opatrnější. Také by rád věděl, co si o tom myslí Claudia.

Usmála se na něj zvláštně a vzala mu knížku z ruky. »Dav,« řekla s jistou záhadností v hlase. »Vláda, panování. A co takhle demokracie? V ní rozhoduje většina, ne elita. Časem to zase může být aktuální téma.«

Demokracie. Zatím to nebyl předmět jejich rozhovorů, ale on si jej rozebíral už mnohokrát, poprvé tehdy, když se vrátil z Kanady. Všichni se zaklínají demokracií, tam i tady, každý po svém, i módní levičáci na západních univerzitách, hotová posvátnost je to slovo. Obsah už ... no, asi by opravdu nebylo k ničemu vyloučit obyčejné lidi ze všeho rozhodování, v tom to Ortega krapet přehnal. Nedali by si to líbit, není už sedmnácté století.

»S tím rozhodováním většiny bych to nepřeháněl,« poznamenal s drobným úšklebkem, »ale jinak ... vždyť ono si to vlastně neodporuje. V Kanadě jsem viděl, jak to chodí. Dav prostě chodí k volbám, to je všechno. K tomu nepotřebuje žádný názor. Nějaký předem připravený se lidem předloží, oni ho zaškrtnou na volebním lístku a je to. Spíš jde o to, aby ti, jejichž jména zaškrtávají, byli opravdu elita a ne banda debilů jako dneska. V tom, myslím, bude jednou úkol politiky, vytřídit ze stáda elitu a pověřit ji vládou.«

»Dejme tomu. Ale u nás?«

»U nás, a na Západě zrovna tak. Taky tam všechnu moudrost nespolykali.«

Nečekal od Claudie dalších námitek a také se nedostavily, bylo pozoruhodné, jak skvěle si rozuměli. I jinak to byl dobrý, slušně fungující vztah, ledaže se tak trochu podobal perfektně vypracované obchodní smlouvě. Oba to chceme někam přivést, zněla její nepsaná první klauzule. Ty můžeš být prospěšný mně a já zase tobě. Ale nesmíš hledat svůj prospěch někde mimo, vedlejšími cestičkami, abych nevěděla. To by byla smlouva porušená a následovaly by sankce. Po sankcích Vašek netoužil, takže až dosud promýšleli své šachové tahy spolu a musel uznat, že jejich kvalita tím neutrpěla, spíš naopak. Claudia je chytrá ženská, říkával si sám pro sebe, sakra chytrá, že z toho až někdy mrazí. Toho rána se ale holil roztržitě a také už se řízl, což se mu jinak nestávalo. Má jí ... ano, smlouva je smlouva, ale jsou i jiné smlouvy. Může se někdy stát, že jedna vyloučí druhou. Cosi takového se mu teď jevilo a nebyl si jist, jestli z toho rozporu najde cestu ven.

Stalo se totiž předešlého odpoledne, když se ubíral domů z fakulty, že se k němu z uličního davu začal vehementně prodírat jakýsi povědomý obličej. Než si vzpomněl, kam má tuhle zrzavou palici a vyvstávající veverčí chrup zařadit, bylo už pozdě se ztratit. Rychle zauvažoval. Že si na něj vzpomněli, za takovou dobu? Nebál se tajných víc, než bylo nutné, ani je na rozdíl od běžného vzorku českého občanstva nepokládal za přímo satansky neoklamatelné. Hrají prostě svou hru, v níž na rozdíl od něj mají tu výhodu, že disponují mohutným informačním aparátem. Vyšším intelektem a přesností analýzy - Vašek si v tomto ohledu věřil - se dá jejich výhoda vyrovnat. Leda by ho chtěli rovnou sbalit, ale jednak nebyl takový blázen, aby se pletl do nějakých petic, chart a jiných pošetilostí, jednak věděl, že by za ním v takovém případě poslali dva tajné menšího kalibru a ti by na něj takhle žoviálně necenili zuby, nýbrž by řekli zhurta - nedělejte rámus, Šajnoch, a pojďte s náma. Nebo by si ho ještě spíš prostě předvolali, tak je tomu dnes s těmi všemi chartisty a jinými hrdiny, předvolají si je a oni sklopí uši a přiklušou. Takže to nejspíš nebude nic velkého, ale přesto to stojí tomu chlapovi za to, aby si ho vyčíhal. Pocítil záchvěv odporu.

»Dobrý den, pane Šajnoch,« děl veverčí chrup zvesela. »Jako bysme se ... ale no ne. Věřil byste, že jsem zrovna před chviličkou na vás myslel?«

»Ne. Nevěřil,« odpověděl Vašek co nejupjatěji a připravoval se na ústup. Jestli se mu bude ten chlap vtírat, poví mu něco jako - omlouvám se, soudruhu, mám termín, čest práci, a zmizí. Není to blbec, takže ze soudružského názvosloví samozřejně pozná nezájem a odmítnutí. Kdyby zase ... ano, není nemožné, že teď přišla chvíle dozvědět se, co měl tenkrát znamenat ten výrok ... strana má s tebou jiné plány, soudruhu. Tykal mu tehdy, opičák. Teď je zdvořilejší. Co se dá z té změny vyvodit ... Obrnil se nejvyšším stupněm ostražitosti.

»Nevím, jestli si přesně vzpomínám. Jste pan..?«

»Studený.«

»Tak to tedy promiňte. Znám jednoho člověka, který se vám podobá, ale ten se jmenuje Týrle. Týrle Rudolf. Asi jsme se oba zmýlili. Na shledanou.« Napadlo ho, jestli to nepřehnal, ale ať tajný ví, že i jiní mají své informační systémy. Ostatně je to on, kdo má na setkání zájem, tak ať se činí.

Veverčí muž souhlasně pokývl. »Samozřejmě že nezmýlili. Ale přesto Studený, smím-li prosit. Dovolil bych si vás na chvíli zdržet, jestli úplně strašně nespěcháte.«

»To záleží na tom, nač se spěchá. Řekl bych, že jste mě nezastavil pro maličkost.«

»Nedovolil bych si. Pojďme si někam sednout ... ale ne do hospody, prosím, hospody jsou dneska samej tajnej, pane, můžete mi věřit, že vím svoje. Raději vůbec v žádné místnosti. Je taková lavička tady u Vltavy, na všechny strany je z ní vidět. Půjdeme?«

»Moment. Máte své zájmy a já zase svoje. Půjdu si s vámi sednout na tu lavičku, jestli se ty zájmy ne úplně, to se ví, ale aspoň z podstatnější části kryjí. Jestli ne, musel bych vám říct, že úplně strašně spěchám.«

Zarazil se a vypadal, že v takových situacích není zběhlý, což Vaška zčásti uspokojilo. Nejradši by sis mě předvolal, viď, prevíte, ale ony v té tvojí kanceláři taky asi budou takové ty ... štěnice se těm krabičkám říká. To znamená, že ze mě nebudeš chtít tahat rozumy o žádných chartách a kdo kde vedl protistátní řeči, ale bude za tím něco soukromého. I všichni svatí si hledívají vlastního prospěchu, někdo peněz, jiný styků, žebříčků k moci, proč ne tajný.

»Myslím, že se kryjí, nebo by se aspoň mohly krýt, jestli se domluvíme. Leda bych vás špatně odhadl, ale zatím se mi nezdá. Jděte teď jako na Kampu a neohlížejte se, jdu za vámi, nemusí nás kdekdo spolu vidět.«

Šli a nechávali mezi sebou odstup, právě tak, aby se neztratili z dohledu. Vašek cestou přemítal, jak všechno přerušit, kdyby se ukázalo, že to k ničemu nevede. Rozhodně nesmí na nic přistoupit jen proto, že by mu bylo trapné odmítnout, jak se mu někdy stávalo, i když ne zvlášť často. Staré stromy se před ním rozestoupily a v šedi říjnového podvečera se chladně zaleskla hladina. Řada domů na protějším nábřeží byla řídkou mlhou sotva vidět. Pan Týrle alias Studený ho došel a odmetl zvadlé listí z lavičky. »Prosím,« řekl a dál už jaksi nic, neví jak začít, odhadoval Vašek.

»Sledujete, doufám, dění,« dal se posléze slyšet.

»Na fakultě?«

»Nedělejte si blázny, prosím. Ne. Myslím politické dění u nás i jinde. Nevšiml jste si ničeho?«

»Mezinárodní reakce sbírá síly, ale tábor míru...«

»S tím jděte do háje, nebo se už vážně naseru, pane Šajnoch. Na kecy z Rudýho práva nemám čas, a vy, hádám, taky ne. Nejsme u prověrek, ujišťuju vás, že co mi řeknete, zůstává mezi námi. A jestli se vám zdá, že kdybyste mluvil bez těchhle kliček, vydáte se mi tím do ruky, předejdu vás a vydám se vám taky, aby to bylo na rovinu. Rusáci to v Afghánistánu projeli. Co vy na to?«

»Jestli zrovna projeli, jak říkáte, to nevím. Zatím se to tam ... ale ano, mám také pocit, že se něco láme,« připouštěl Vašek neochotně. Ještě se v něm něco vzpouzelo, opatrně, proboha, opatrně, mluvíš s fízlem, ale zároveň se v něm probouzela šajnochovská kuráž. Kdo není ochotný hrát v pravou chvíli hazardně, musí zůstat u šestákového mariáše. Rozhodl se odložit opatrnost, pravá chvíle podle všeho nadešla. Začalo se ho zmocňovat téměř vzrušení.

»To bych řek, že se láme. Nebudeme rozebírat mezinárodní situaci, znáte ji sám. Jestli ne, pusťte si Svobodnou Evropu. Taky ji poslouchám. Oč jde, je tohle: průser v Afghánistánu zlomil panákům v Moskvě vaz. Přestávají to být oni, kdo určuje, co se bude dít.«

»Panáci?«

»Rozumíte mi správně, přestaňte už jednou ksakru takhle chodit jako pes kolem horký kaše. Dědkové, politbyro, papaláši. Partaj.«

»Dobře, už tedy nechodím kolem horké kaše. Naznačujete, že po debaklu v Afghánistánu ztrácí v Rusku partaj moc a rozhodování se začíná přesouvat jinam. Není to ... ano, nepokládal bych to za nemožné. Kdo tedy podle vás teď rozhoduje? Maršálové? Rudoarmějci?«

»Těm v Rusku tak dlouho lámali hřbet, až jim ho zlomili. Ne. Od oficírů se nedá nic čekat, zvlášť ne nějaká změna. Zkuste hádat dál.«

»Hned to bude. Ale nejdřív ... co z toho vyplývá pro nás, abychom nezapomněli?«

»To pro nás si upřesněme. Doufám, že nemáte na mysli socialismus, vlast, tábor míru nebo jiný takový blbosti. Pro nás dva, chcete říct. Jinak bych si musel přiznat, že jsem se ve vás splet.«

»Nesplet. Ale ano, sám jsem si všiml, že se cosi začalo měnit. Dokonce i vím odkdy: od té chvíle, kdy se novým šéfem v Kremlu stal Andropov. Váš kolega, abych se tak vyjádřil. To naznačuje, kdo asi začíná vytlačovat partaj. Je to tak?«

»No sláva, už si rozumíme. Samozřejmě je to jen začátek procesu, všechno se musí ještě vyvinout, nevím jak a kam, nejsem vševědoucí. Ale v pozici, v jaké jsem, se člověku seběhnou v ruce všelijaké náznaky. No, nebudeme tady dělat politiku. Vraťme se k tomu, co jsme si řekli před chvílí: co z toho vyplývá pro nás dva. Chápete?«

»Chápu. Jen bych si dovolil upozornit, že jsem ochoten uzavřít obchod půl na půl, ne posloužit k něčemu, do čeho nebudu vidět. Jenže v tom případě nevím, co si slibujete zrovna ode mě.«

»K tomu dojdu. Ale trochu jsem se uřek, budeme muset mluvit o politice. Takže zaprvé: co se stane, vyjde z Moskvy.«

»Trochu nezvyklé pomyšlení. Už celý věk odtamtud nevyšlo nic.«

»Nejen že nevyšlo, pane, ale na co ti sklerotici sáhli, všechno šlo šejdrem. S jedinou výjimkou. Byla a je instituce, která Rusům funguje skvěle. Mohutný, geniální stroj, vysoko nadřazený všemu, co v tom ohledu mají na Západě. Skvělá, drahá západní technika. Nesmírně obsáhlé archivy, na každého tam je něco. Nejlepší mozky. Nejkvalifikovanější lidé. Rozpracovali neuvěřitelně úspěšnou ovlivňovací taktiku, čemu chtějí, aby se na Západě věřilo, tomu se tam věří. Zatím sloužili sklerotikům.«

»Řekl jste - zatím sloužili. Tím chcete naznačit, že už sloužit přestávají, neboli jinými slovy, že se sovětské tajné služby emancipují od strany a vlády, jak se té partě sklerotiků říká u nás?«

»Nejen to. Lidé v KGB ztratili chuť pořád jen posluhovat, když mají schopnost a prostředky vládnout. Zároveň ale zjistili, že nemůžou nic účinně podniknout, dokud se musí zaklínat těma blbostma ... však víte. Třídní boj. Proletariát. Vedoucí úloha strany. Marx a Lenin.«

»Vědecký socialismus. Ani nemusíte pokračovat. Trochu jste mě vyděsil, abych se přiznal. Vědí ... ti lidé ... jakého ducha pouštějí z lahvičky? Chtějí vymést ideologické nesmysly, to je moudré a nezbytné, ale vědí také, čím je nahradit? Vytvoří se totiž vakuum. Do vakua se vždycky něco nacpe. Máme jistotu, že něco rozumného? Zkušenost říká, že je to pokaždé spíš nějaký bordel. Ale to je už jedno, co se děje v Moskvě, my stejně nemůžeme ovlivnit. Vrátím se k začátku debaty: co z toho poplyne pro nás?«

»To záleží na tom, čemu říkáme bordel. Co je bordel pro jednoho, může být ... ale nepředbíhejme. Vy jste studoval v Kanadě, pane Šajnoch. Je jistá přirozená síla, která se ani nemusí nikam nacpávat, aby ovládala svět. Ti fousatí dědkové z brožurek si představovali, že ji nahradí svými vejmysly, ale nevyšlo to. Přirozené síly nikdo ničím nenahradí.«

»Kapitál?«

»Prachy. Jsem obyčejný chlap a říkám té věci obyčejně. Přemýšlejte. I když bych hádal, že už máte něco rozmyšlené. Možná i odpověď na to, co rozumného ze všeho poplyne nám. Altruistické ideály můžeme nechat stranou, bude dost bláznů, kteří se za nimi poženou.«

Vašek se dlouze odmlčel. Debata se dostala do směru, jímž se ubíraly i jeho nejsmělejší úvahy, ale dosud jim pokaždé zatáhl brzdu, když se rozběhly příliš bujně. Až pak, nařizoval si v takových případech. Až kdyby to došlo tak daleko. A ono to je, jak se zdá, už tady.

»Dejme tomu. Vy jste člověk se širokými styky, které v případě politických změn můžete uplatnit. Tím je také zodpovězena otázka, čím můžete prospět vy mně, protože já styků nemám moc, když nepočítám toho vyžírku Rotha. Ale předpokládám, že jde o vzájemně výhodnou dohodu. Čekám na bližší vyjádření, co očekáváte vy ode mě.«

Podplukovník Týrle se zadíval zasněně někam do holých větví. »Vaši zkušenost, pane Šajnochu. Vaše vědomosti z oboru, ééé, kapitalistické ekonomie. Bez nich by nemělo smysl se do něčeho pouštět.«

»Rozumím. Jenže to není věc, která by se dala vyřídit zkrátka.«

»To jistě. Ale já jsem učenlivý žák, když to musí být. Ostatně ... jak jste spokojen se svým místem?«

Vaškovi se vrátilo pomyšlení na vyžírku Rotha, zítra aby zase seděl a spisoval pro něj nudné, bezedně pitomé traktáty. Uvědomil si najednou, jak ho rozmluva s tím tajným téměř povznesla. Přiměla ho pohlédnout k tahům své hry, jež doposud sice tušil, ale neměl odvahu je přesněji formulovat.

»Nijak mimořádně. Ale vyhlídka na kariéru nějakého podnikového ekonoma mě taky zvlášť nevzrušuje.«

Pokýval souhlasně hlavou. »Ani se vám nedivím. Ale že by třeba ... dejme tomu, že by vzniklo malé, vysoce kompetentní pracoviště, kde byste mohl uplatnit své zkušenosti. Ústav ... ne, ústav už by bylo moc, ale třeba pracovní kroužek pro výzkum nesocialistické ekonomie při ... no, to je jedno při čem. Úzký výběr odborníků, schopných nekonvenčního myšlení. To se dá zařídit, o tom nebádejte, to je moje věc.«

»S tou výhradou, že ten pracovní kroužek nechcete zřizovat při fakultě. Vecpal by se do něj...«

»Soudruh Roth, křivák a podrazník. Nezoufejte, tak praštěný nejsem. Spolupracovníky si vyberete sám, čtyři nebo pět chytrých lidí by mělo stačit. Oč jde, jim zatím nemusíte říkat, jestli jsou opravdu chytří, přijdou na to sami a nechají si to pro sebe. Spěchat s tím nemusíte, já se vám sám ohlásím a vy mi řeknete, koho navrhujete.«

»Dobře, vyberu ty lidi. Jen jednu podmínku bych ještě měl: až přijde ten den, abych neseděl na tom malém pracovišti, ale...«

»Ale?«

Neodpověděl hned. Vnitřní zrak jako by se mu v tu chvíli pročistil a on viděl jasně svůj třetí tah, tak jasně, jak jej možná nevidí ani tenhle tajný. »Ale v nějaké bance, pane Týrle. Na vedoucím místě, abych byl přesnější. Jestli ovšem nepřeceňuji vaše možnosti. V tom případě bych si musel myslet, že jsem je přecenil i v jiných ohledech a vůbec bych se do té hry nepouštěl.«

Pohlédl na Vaška téměř obdivně. »Jste docela pěkná mrcha, pane Šajnochu. Ale dobře. Nepřecenil jste mě, mám ty možnosti, nebo ještě líp, budu je mít, až to přijde tak daleko. Platí?«

Vašek letmo zapřemýšlel, nemá-li se urazit pro tu mrchu. Ale třeba je to u těchhle lidí lichotka. Ocenění. Bude si na jejich móresy asi muset zvyknout, leda by byl ještě nějaký čtvrtý tah, jímž by je nechal za sebou. »Platí,« vyřkl úsečně, aby tajný vycítil kousek nelibosti.

»Sláva, to jsem chtěl slyšet. No, pěkně jsme si popovídali, pane Šajnochu, koukejme, už je pomalu tma, že nám to ale uběhlo. Přeju vám ještě hezký večer s vaší paní ... že nebudete před nikým nic vykládat, a tedy ani před ní, o to vás snad ani nemusím žádat. Co jsme si tady řekli, můžete pokládat za smlouvu. Je dovoleno ji vypovědět, kdyby jedna ze stran došla k názoru, že odporuje jejím zájmům. Ale nesmí podniknout nic, co by druhou stranu poškodilo, tedy ani poskytovat zbytečné informace třetím osobám, neboli jak se po česku říká, kecat. Člověku jako vy asi nemusím vykládat ... o případných sankcích.«

Vašek přešel náznak mlčením. »Chápu a souhlasím. Co teď bude na mně, abych podnikl?«

»Nic. Čekejte, a já vás ve vhodnou chvíli vyhledám. Do té doby se sám do ničeho nepouštějte. Přemejšlet se nezapovídá. Na shledanou, pane Šajnochu.«

Vašek šel vedlejšími ulicemi k Andělu, aby ho shon chodců nevytrhoval ze soustředění. Měl jej zapotřebí. Dal se od toho člověka skoro přesvědčit, musel uznat, že to, co říkal, znělo sice značně šíleně, ale mělo svou logiku; to jen dlouhý zvyk na neotřesitelnost partajní vlády budil představu, že zvrat není možný a že vymýšlet si nějaké alternativy je dobré leda tak pro pošahané disidenty z Charty 77. Na druhé straně mu týž dlouhý návyk kázal se s lidmi od Bezpečnosti bavit jen z naprosté nezbytnosti a ani pak se jim pokud možno neodhalovat. Jenže dodrží-li ten Týrle smlouvu, může z toho být ... pocítil až závrať, neboť se před ním otevíraly sféry, jichž se téměř lekal. Tu se mu myšlenky zastavily u slova smlouva, jejž ten tajný užil ... ale snad, proboha, neví, čím mu zní. Uzavřel dvě protichůdné smlouvy, z nichž jedna vylučuje druhou ... kterou? Smlouvu s veverčím chrupem soudruha Týrleho? To by se mohlo zle nevyplatit, oni mají tihle hoši různé prostředky a neváhají jich užít. Nebo smlouvu s Claudií? To zase smrdí domácí roztržkou, a kdyby jen roztržkou. Ale dalo se čekat, že z obojího porušení smlouvy se mu podaří vyklouznout spíš před Claudií, chytré a prozíravé, ale přece jen nevládnoucí informační sítí jako soudruh Týrle. Šel, rozmýšlel si, čím a jak doma vysvětlí své zdržení, a nebylo mu do skoku. Měl snad přece jen toho fízla zapudit, hned jak na něj vycenil ty svoje zuby?

Ne, rozhodl se. Neměl. Vzpomněl si na Ortegu, jistě, protiklad davu a elity. Správně, ledaže trochu neohraničeně. O něco přesněji si lze společnost představit jako pyramidu, jejíž základnou je tupá masa. Směrem vzhůru se pyramida zužuje, široké vrstvy davu se zúží v elitu, ale tím zužování nekončí, nýbrž pyramida nakonec dosáhne své špice. Měl bych odvahu, sílu i schopnost stát na špici? Zarazil se. To mu znělo příliš fantasticky a on nebyl příznivcem nereálných fantazií. Přesto si otázku zopakoval ještě jednou, zdrženlivěji. Měl bych, to se ví, čistě teoreticky, takovou schopnost? Proč ne, odpověděl si po jistém zdráhání. Spíš než všelijací mezkové, kteří se někdy taky vydrápou na špice různých pyramid. Bylo mezi jeho zásadami nešálit se přílišným sebevědomím, ale ještě méně zbytečnou skromností. Kdyby to někdy došlo tak daleko ... už to věděl, už se mu z úvahy ztratila zdráhavost. Kdyby to mělo dojít tak daleko, přijal by tu výzvu. Ostatně nejde tolik o stání na špici jako spíš o umění najít k ní cestu. Rozhodl se, že sice nebude takový blázen, aby se pokládal za předurčeného k vrcholům pyramid, ale že si tu možnost někde v koutku mozku ponechá.

Podplukovník Státní bezpečnosti Týrle vyběhl po schodech do Všehrdovy ulice a zamířil k tramvaji, ale představa jízdy tím pochmurným prostředkem až do Strašnic ho neuspokojila, takže si zastavil taxík. Jsem blázen? zpytoval své nitro, uvelebiv se na zadním sedadle. Nejsem ještě větší vůl, než když jsem se z mladické užvaněnosti a z touhy si s někým pokecat vydal do rukou tomu jelitu Kadavému? Což, byl by možná ještě čas všeho nechat, prostě milému panu Šajnochovi o sobě nedávat vědět, sám by se pravděpodobně neozval. Jenže to bych musel nechat svých představ o přesunu do míst, kde se líhnou prachy, a kdyby jen jich. I jemu se rozhovorem na lavičce u Vltavy podivuhodně pročistila hlava a viděl před sebou všechno jak namalované. Až ta chvíle přijde - a zbavil se posledních pochyb, že by mohla nepřijít - může se stát všelicos. I to, že se lidi jako on budou ... věšet asi ne, Praha není Budapešť, ale budou se honit ulicemi, bude se po nich plivat, a nebude tak hořkého chleba, jímž by jim bylo dovoleno se živit. To budou ti hloupější, ti, kteří si včas nenaskočí na vlnu. On si ale naskočí. Bude pak mimo všechno dění jako vážený muž, o jehož minulosti se sice bude ledacos proslýchat, on ale bude vládnout prostředky, jež mu umožní žádných řečí nedbat. Prostředky zvanými kapitál, jejž nedovtipný stařec Marx hodlal zbavit moci nad světem, ale on se mu nedal. Všechno jde dobře, ujistil se, všechno jde dobře.

(pokračování příště)

Luděk Frýbort: Mlýny boží a ďáblovy, ANNONCE, k. s., Praha 2006, ISBN 80-900125-9-0, stran 488, doporučená cena 349 Kč

Zpátky