Květen 2007

Mužná čest a evropské rozšíření

Luděk Frýbort

Přihodila se v Istanbulu nedávno takováto věc: sedmnáctiletou dívku omámil její bratranec nějakým práškem, načež si na ní ukojil svůj mužný chtíč. My, co žijeme o několik poledníků západněji, bychom to děvče litovali a domáhali se trestu pro prznitele; avšak dívčina rodina pochází odkudsi z jihovýchodní Anatolie, a tam panují jiné mravy. Zasedla rodinná rada, a rozhodla takto: Dívka, pozbyvší panenství s někým jiným než s právoplatným manželem, neodpustitelně poskvrnila čest rodiny, což nelze smýt jinak než krví zhřešilé. V pozápadnělém Istanbulu se to třeba tak nebere, ale ve východoanatolských horách ještě lidé znají cenu cti a jsou hotovi ji platit. Byl tedy vybrán mstitel v osobě dívčina mladšího bratra, otec ho vybavil pistolí a poslal vykonat ortel. Všichni vzali mlčky na vědomí, že se dopouštějí zločinu; brát očistnou pomstu do vlastních rukou odporuje zákonu, dokonce i tureckému. Avšak má-li se muž a muslim rozhodnout mezi zákonem a ctí, není to zákon, jenž dostane zapravdu. Ostatně jsou známy kličky, jak zmírnit jeho dopad. Až potud bylo všechno jasné.

Pak už ale šlo všechno jaksi nepředvídaně. Chlapec vzal poslušně pistoli a šel za sestrou; je neslýchané, aby se syn muslimského otce vzepřel jeho vůli. Ukázalo se však, že dekadentní prostředí Istanbulu už naleptalo jeho smysl pro čest, takže místo aby mužně stiskl spoušť, přemohla ho sourozenecká náklonnost. Dal se s dívkou do řeči, zželelo se mu jí a rozhodl se jednat po svém. Odešli spolu na policii, celou věc oznámili, příslušný úřad oběma poskytl útulek a ochranu před rodinnými mstiteli, takže všechno dopadlo skoro dobře. Skoro proto, že východoanatolský klan bývá rozsáhlý a čítá mnoho mužů, ctí, pistolí a takových věcí, takže kdoví jak ještě všechno skončí.

To už ale nechme na starosti Alláhovi a zkoumejme, co z toho příběhu vyplývá pro nás. Jedno asi napadne pozorného čtenáře hned: i v tuzemsku se vyskytuje dosti tatíčků, kteří posílají svá dítka ... ne hned vraždit, ale hlavně krást. A když je dítko přistiženo s lupem v ručkách ... no co co, však je ještě malé, trestní odpovědnosti nedorostlé, policajt je může leda předvést rodičům, což celou bezmoc zákona navrch korunuje směšností. Živíme si dostatek zákonodárců, aby mohli zaměřit svou chvályhodnou snahu i tímto směrem: nejen snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti, jak je občas navrhováno, ale především stanovit míru trestu pro tatíčky, posílající své děti krást. Neměla by být nízká, neboť hodnota ukradeného zboží je zanedbatelná ve srovnání s vinou, jíž je záměrná výchova zločinců.

Další poučení je širšího, ba mezinárodního rázu. Opravdu je cosi jako pojem cti; a není ozdobou západní společnosti, že v jejím hodnotovém pořadníku jaksi zaniká. Ale ještě alespoň víme, co to čest je: spolehlivost, úcta k danému slovu, závaznost slibu, odhodlání stát za svými slovy i skutky, neboli všeobecně to, čemu se říká dobrá pověst. O střílení provinilých dcereček a smývání porušeného panenství krví není v našem pojetí cti zmínka, pro tu se musíme vypravit až ... dejme tomu do Turecka, co je teď tolik řečí, má-li či nemá být přijato do Evropské unie. Mám Turecko rád; dosti dobře je znám, cením si jeho upřímných, poctivých lidí. Což mi ale nebrání vidět, že je to země značných rozdílů. Je jeho částí Istanbul, kde převládá západní mrav, ale také v islámském středověku ulpělá východní Anatolie. Kdyby byla možnost přijmout do EU Istanbul a divočejší kraje nechat stranou ... ale to asi nepůjde. Dosud panuje v přijímání nových členů velkomyslnost: vládne u vás zákon smývání pohany krví nebo zase korupce, mafiánská sdružení a politici namočení do škaredých afér ... no, rádi to nevidíme, ale přijmeme vás a vy už se napravíte. Obávám se, že tenhle recept nefunguje a fungovat nebude. Bylo by načase jej obrátit: račte si odvyknout tuhle a tuhle podivnost, milí adepti evropského členství, a pak spolu můžeme mluvit o přijetí. Začít můžete svým pojetím cti: máme o ní svou představu, a kdo chce být přijat do našeho spolku, měl by ji převzít. Není to diskriminace ani kolonizátorská domýšlivost, jen zjištění: Evropa má svou hranici, až po niž sahá její obyčej. Střílení zhřešilých dcereček do něj nenáleží. Ostatně ani posílání drobných dítek za krádežemi do samoobsluhy, ale to už ponechme jiné úvaze.