Květen 2007

Pojednání o kráse české řeči, psím ocase a jiné jazykovědě

Luděk Frýbort

Psal mi onehdy jeden čtenář: chtěl vědět, kdy se v češtině před jmény místními klade předložka v a kdy na. Produmal jsem tedy celé hodiny ve snaze vynalézt pravidlo, jímž by bylo možno v té věci udělat nějaký pořádek, avšak marně. Pravidlo zůstalo neobjeveno. Či spíš, není takového pravidla. Hádávali se materialističtí filozofové s idealisty o to, existuje-li duše; i pravím že existuje - duše je místo, v němž my Češi máme uloženo, kde se klade v a kde na. Smysly poznatelný ten jev není, nebo aspoň ne docela.

Ale nakonec jsem se přece jen něčeho dobádal, například že ostrovy a souostroví bývají obvykle na, ledaže jsou to ostrovy už tak hromské jako Grónsko, takže vypadají spíš jako kontinenty. Proto pravíme - na Nové Guinei (je to ostrov), avšak v Guinei (africká země). Z lokalit českých lze uvést leda určení místa na Štvanici a na Střeláku, neboť jsme země na ostrovy chudá. Zato je u nás hodně hor, návrší a kopečků; a tu lze vidět, že místa položená na kopečcích se obvykle pojí s předložkou na, bylo by k smíchu říkat v Žižkově, v Strahově, ve Vinohradech nebo v Proseku. Podobně by tahal za uši výrok v Šumavě... ale snad už jste si stačili všimnout, že jsou to všechno místa geograficky blízká. Čím dál od českého epicentra, je předložka na vzácnější; již Alpy, ba i donedávna bratrské Tatry jsou v. Snad bychom si mohli červeně vyznačit na mapě světa všechna na; získali bychom tak červené nahloučení ve středu Evropy, které by se paprskovitě roztrácelo do stran.

Nicméně se nemusí zkoumaná lokalita nezbytně prostírat na kopci, aby byla na; Smíchov leží, jak známo, v dolíku, a ani Kladno není vroubeno nijak zvlášť velehorským panoramatem. I jiné úkazy jsou zhola nevysvětlitelné, leda snad metafyzicky: můžeme se ocitnout na Novém Městě pražském (rovněž na městě Starém a na Malé Straně, avšak výhradně v Novém Městě na Moravě, nad Metují, pod Smrkem, nad Váhom, v Starém Městě pod Landštejnem i všelikde jinde). A nejen že se říká na Slovensku, avšak ve Slovinsku; zaskočil jsem tuhle jednoho přítele po návratu z dovolené otázkou - tak co, jak bylo na Itálii? Neboť vězme, že čeština vazbu na Itálii zná, je však zhola nemístné ji spojovat s dovolenou. Z jedné strany alpini, z druhé padají miny, tak začíná krutý den na Itálii..., lká pozapomenutá píseň z první světové války. Rovněž feldmaršálek Radecký ležíval polem na Itálii, jakož i celé generace českých válečníků onoho času, ale již jiný maršálek, jménem Montgomery, nebojoval na Itálii, nýbrž v Itálii. Co všechno sdělí českému posluchači prostá dvě písmenka předložky na: že jde o místopis válečný, avšak rachotící spíše halapartnami než jadernými hlavicemi; máť předložka na v sobě cosi heroicko-archaického. Kdybychom dosud byli ducha husitského, snad bychom mohli vytrhnout zbrojně na Čínu a ležet polem na Číně, ale to už nevím. Přece jen je to dost z ruky, což zase odporuje jinému značně neurčitému pravidlu.

Ona je celá ta čeština jaksi dost neurčitá. Což jí nikterak není na škodu, naopak jí to dává velké možnosti až hýřivě poetického či zase pošklebovačného vyjádření; ale nechtěl bych se jí, povím vám, učit. Lidstvo má z pekla štěstí, že se Otci vlasti Karlu IV. nepodařilo udělat z Čech světovou říši a z Prahy její hlavní sídlo, jak se o to snažil; bylo by to k zbláznění. Čeština by byla světový jazyk, což by vedlo k tomu, že by takhle před maturitami na celém světě mládenci a panny kvůli ní skákali z oken, oni to občas dělávají i kvůli latině, jazyku to mnohem prostšímu. Avšak zadržme: již vidím sevřený šik latinářů, kterak se na mě řítí za pokřiku - co, rouhači, latina že je něco prostého? Nu, upokojte se, učení mužové; nechtěl jsem váš milovaný učební předmět snižovat. Latina je jazyk úctyhodný a nad jiné důkladný i složitý. Je to však složitost matematické formule. Liší se tím hluboce od nevyzpytatelného a do nekonečných citových variací rozehraného jazyka českého, jako se liší umný geometrický tvar od rozsochatého dubu.

Učil jsem se během svého života učil (neříkám, že naučil) víc než dvaceti jazykům, z nichž jsem většinu zase zapomněl, ale aspoň vím, kde je mezi nimi rozdíl: především právě ve schopnosti vyjádřit záchvěvy citu. Lidé, na něž dolehne povinnost učit se cizí řeči, si citové bohatosti ovšem tolik necenívají, jako spíš snadnosti. Dobrá. V tom případě mohu každému co nejvřeleji doporučit malajštinu. Neobsahuje naprosto žádnou gramatiku, nicméně se stala úředním jazykem v Indonésii a Malajasii. Jsou jí tudíž psány vyhlášky, vládní provolání, učebnice a takové věci. Pochybuji však, že i básně; a jsou-li psány, nevím, zač mohou stát. Nedobásníš se velkých kouzel v jazyce, v němž sdělení můj bratr chytil psa za ocas musíš překlopotit způsobem - bratr já ocas pes chytit dříve. To je totiž daň za onu bezgramatickou snadnost učení.

Pročež se také domnívám, že je docela dobře, když se neobyčejně snadné esperanto nestalo světovou mluvou, jak jeho tvůrci projektovali; snadnost se rovná chudobě. A třebaže si rád čítám o češtině v překrásné knížce Pavla Eisnera Chrám i tvrz - stěží by někdo mohl vystihnout tajemnou podstatu češtiny lépe - trochu mi vadí neustálé autorovo vychvalování francouzštiny a dávání jí češtině za příklad. Já vím, on to byl u předválečné generace už takový obyčej, tohle zbožnění všeho francouzského, ale nedám si namluvit, že může sloužit za příklad mluva, v níž se zmíněný již psí ocas řekne ten ocas od ten pes; slyším v tom lajdácký způsob římských legionářů, kteří kdysi ze špatně naučené latiny (byli to většinou barbaři) francouzštinu udělali. Japonsky to není lepší, ledaže obráceně: pes od ocas, a čínsky prostě ocaspes. To anglický psa ocas je přece jen elegantnější; a německý obrat psoocas, jakkoli krkolomný, je aspoň osobitý a velmi německý.

Všimněte si také, prosím, že veškeré tyto obraty lze do češtiny převést, třebaže v nás vzbuzují úsměv; obráceně to však nejde, žádný z uvedených jazyků možnost takových kotrmelců neposkytuje. Ostatně, když jsem se zmínil o legionářích, nedá mi, abych se trochu po česku nezapoškleboval. Vytvořil jsem totiž teorii, jak vznikla francouzština. Představme si, no, třeba římský vojenský tábor Lutetia Parisiorum. Uprostřed je nezbytné forum, k němuž ze stran míří hlavní tepny, via principalis a via decumana. I kráčí po via principalis legionář původu dejme tomu thráckého, jenž z latiny ovládá dvacet slov, a ještě špatně. Po via decumana jde legionář původu nubijského, který ovládá také dvacet slov, ale jiných. Na foru se potkají a dají se spolu do řeči; a tak povstala francouzština.

Ale nic, vraťme se k citovému obsahu jazyka. Postrádal jsem jej velice, když jsem se před nějakým časem mořil s překladem jedné své knížky do němčiny. Nabyl jsem v tom už jistého cviku, přesto jsem měl nezvratný pocit, že svůj výtvor kastruji. Co zůstalo, byl děj; ale všechen cit, vtip, náznaky, ironie, kousavosti a potměšilosti češtiny byly víceméně pryč. V němčině nelze něco jen tak potměšile naznačit, aby si to důvtipný čtenář už domyslel sám, nelze utrousit lehkou dvojsmyslnost, aby se zasmál a pochopil ... ne, německy je nutno vše vyjádřit přesně a důkladně, až pro samou důkladnost nezbude místo pro kousek vtipu. Už vím, proč Češi mají doma spoustu knížek, kdežto jiní národové jen televizi: my si krásně počteme, pomedíme si a polebedíme, oni jen vstřebávají popis děje, k čemuž jim ta televize stačí.

K medění si a lebedění je ovšem zapotřebí jazyka, který je něco víc než jen spojení slovníku a gramatické učebnice. Jazyka, jenž podobně jako poznání všehomíra a jiné takové úkazy má svou mez, až po niž lze učením, pravidly a vůbec rozumovým pochopením dojít; co nad ni jest, s tím je nutno se buď narodit, nebo to oželet, užívání místních určení v a na v to čítaje. Pročež netruď svou mysl, milý čtenáři; nesnadnost, ba nemožnost najít přesné pravidlo pro toto i mnoho jiného v češtině není její nedostatek, nýbrž privilegium. Můžeme být nespokojeni se svým osudem, který nás nejdřív do té malé země pod Řípem zasadil a pak nás v ní navštěvoval nejrůznějšími protivenstvími (dovedli bychom ti doporučit klidnější končinu, praotče Čechu), ale blahořečme mu, že nám náš český jazyk do huby vsaditi ráčil, neboť to je výsada, jíž se jiným nedostalo. Můžeme díky ní nejen medíce si lépe číst, můžeme nejen košatě a v bohatýrské plnosti psát, nýbrž můžeme i mnohem dokonaleji, výrazněji a vtipněji spolu mluvit. A pravděpodobně i lépe, do větších hlubin pouze citem pojatelného smyslu se dobývajíce, myslet.

Ale to ovšem za předpokladu, že česky opravdu umíme. Kormoutí mě a srdce i uši mi rve, když slyším, v co se obrací čeština těchto dnů v mé staré vlasti. A to nejen na pláních žižkovských, nýbrž i v televizi a v novinách, jejichž páni redaktoři už nejen že si jaksi nedovedou nic počít s hravou citovostí češtiny, nahrazujíce ji vulgárností, nýbrž občas i zapomínají vybraná slova a jiná školní, snadno naučitelná pravidla. Pochopitelně pak ty noviny nestojí za mnoho, jen popisují a oznamují, ale do hloubek nepronikají; přinášejí jakés takés zprávy, ale na fejetony, povídky a jiné toho druhu písemnosti na rozhraní novinářské živnosti a literatury jejich jazykový um nestačí. Duch Čapkův, Poláčkův a jiných titánů české žurnalistiky nad tím musí přežalostně úpět. Ještě že jsme tu my exulanti, abychom připomínali domácímu lidu, jaký to nesmírný poklad mu za zuby narostl, ale je to dost truchlivé.