Květen 2007

Z jakých kořenů vyrůstáme aneb Globalizace v podmínkách pravěku

Luděk Frýbort

Požádali mě před nějakým časem holandští a belgičtí našinci, abych na jejich každoročním symposiu proslovil přednášku. Snad že jsem jim předloni přednášel o české povaze a jim se to zalíbilo, takže se teď domnívají, že rozumím všemu, ba i té globalizaci, co ji určili za téma letos. Přiznám se, že jsem zprvu nevěděl, co si mám s tou poctou počít. Nejsem, abych tak řekl, přes globalizaci expert a tuším, že by jiní tu úlohu zastali lépe. Ovšemže mi ten pojem není neznámý; o globalizaci se mluví a píše, až zrak i sluch přechází, a začínám mít dojem, že se z předmětu diskuse stává módní fráze. K tomu bych se nechtěl přidávat; proto jsem hned předem ohlásil, že globalizaci jakožto předmět protestního povykování či náhradu za vyčpělá hesla včerejška předem vylučuji a nemíním se o nich bavit. Ale co pak ještě zbývá? Mám říkat, co říkají a píší všichni? To bych se cítil na krajanském symposiu drahně zbytečný. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím načít téma z trochu jiné strany: od jeho příčin a kořenů. Než se do toho pustím, chci zdůraznit, že jde o mou dedukci a mé závěry, nikde jsem je nevyposlechl ani nevyčetl, a nevybízím nikoho, aby je převzal. Kritiku vítám; a došel-li někdo vlastní úvahou (opakuji: vlastní úvahou) k jinému závěru, rád se poučím.

Sám pro sebe bych za globalizaci označil postupné šíření společenských, politických, obchodních i jiných norem přes hranice úzce vymezených a vzájemně izolovaných společenství, v nichž vznikly, až se v současné době stávají normou pro celý svět. V tom smyslu není globalizace nová potopa světa, která se zničehonic přivalila na hříšné lidstvo, nýbrž trvalé dění, provázející nás po všechen čas, jenž je nám vymezen k existenci na této planetě. Nekončí dneškem, ale bude pokračovat, dokud budou žít na Zemi lidé, třebaže ve formách, jež si dnes stěží dovedeme představit. Dnešek je v tom procesu významný leda tím, že si jej poprvé začínáme uvědomovat a jsme tak trochu vyplašení z jeho účinků.

Povězme si hned, že je to přirozený proces a přirozené jsou i jeho účinky. Otázku, který z právě probíhajících politických, společenských a jiných pochodů je článek v nekonečném řetězu dějinného vývoje, a který vznikl uměle v něčí spasitelské hlavičce, poznáme snadno: co přetrvává a vyvíjí se, bývá přirozené. Co zazáří jako silvestrovská rachejtle, nadělá trochu rámusu a zase zapadne, byla zpravidla nějaká syntetika. Rovněž bych si dovolil odporovat všem, kteří chápajíce globalizaci jako pohromu, hledají jejího viníka a nacházejí jej s jakousi perverzní rozkoší sami v sobě, neznajíce většího potěšení než obviňovat ze všeho zla na povrchu zemském svou vlastní civilizaci. Ne, prosím. Globalizace neboli šíření společenských a ostatních norem není vykolejení ze správného chodu věcí, ale jak již řečeno, součást univerzálního procesu. Jeho jednotlivé projevy nemusí odpovídat naší představě ideálního světa, ale svět pravděpodobně nebyl stvořen proto, aby se nám líbil. Kdyby tomu tak bylo, asi bychom dnes nepořádali diskuse o globalizaci, nýbrž skákali z větve na větev. Nechci se nikomu vysmívat; snad i představa, že ten starý vrták Pánbůh udělal svět špatně a my jsme tu teď od toho, abychom jej po něm předělali na správno, má své místo ve vývojovém, nebo chceme-li, v globalizačním plánu. Zajisté že nemusíme trpně přijímat všechno, co se nám z vůle Osudu snese na hlavu; také snaha o nápravu negativních jevů je věc přirozená. Trocha obezřetné pokory by však byla namístě. Neboť není všechno negativní, co se nám tak jeví, a naopak není pozitivní všechno, co se nám před vypuštěním džina z lahvičky zdá být dobré a správné. Měřítkem pravdy je výsledek; a jak mimo jiné dokazuje naše nedávná minulost, i nejlépe míněné zásahy do přirozeného chodu věcí končívají vesměs špatně. Pročež dřív než se někdo začne obláčet pláštěm reformátora, měl by se ujistit, nacházejí-li se jeho ideje ještě v mezích přirozeného řádu. Ne-li, jest zaděláno na malér. Jelikož však zmíněné meze leží ve sférách lidskému chápání nedostupných, chci se omezit na konstatování, že se v hodnocení globalizace vždy z nějaké části mýlíme a mýlit budeme, a já nejsem takový domýšlivec, abych se z toho pravidla vyjímal. Tolik na úvod.

Máme dojem, že naší dobou vrcholí dějiny. Zdá se nám, že co se dělo dosud, byl ještě jakž takž spořádaný světa běh, avšak nyní se svět zbláznil a řítí se do globální katastrofy. Jak ovšem lze doložit z hieroglyfických nápisů, mívali týž pocit už lidé za starších dynastií egyptských; připusťme tedy, že neprožíváme žádný mimořádný úsek dějin ani jejich katastrofický konec, ale vcelku normální etapu, jakých byl bezpočet před námi a bude i po nás. Z toho hlediska je třeba chápat i jev zvaný globalizace. Máme-li se jeho analýzou dobrat něčeho víc než konvenčních povrchností, nezačínejme od prostředka, to jest ode dneška, ale ponořme se k jeho příčinám a kořenům. Nacházejí se tam, kde z potřeb a zkušeností pravěkého člověka vznikala dodnes platná pravidla společenského soužití. Vyjmenujme si některá.

Aniž si to uvědomujeme, přežívají v nás pradávné atavismy. Člověk je tvor smečkový; jako všem té kategorie, i jemu je dán pud k vzestupu do čela tlupy, aby si zajistil tím podmíněná privilegia. Dávno už neběháme s rukama u země raně čtvrtohorní lesostepí, ale nutkání proniknout o stupeň výš v smečkové hierarchii v nás zůstává a mění se za příhodných okolností v jinak nelogickou a nepotřebnou touhu po moci. Druhý je pud schraňovací. Náš chlupatý prapradědeček sháněl dost pracně své živobytí a byl nucen se zajistit pro období nouze; totéž činíme i my, ledaže už nezahrabáváme do skrýší oříšky a jedlé kořínky, ale ukládáme své přebytky do bank. Stejně jako paleolitický člověk jich nemáme nikdy dost; zajišťovací pud nezná svou mez. Dostane-li možnost, stává se samoúčelem a přerůstá vysoko nad hranici rozumné zajištěnosti. A je zde ovšem pud obranný. Už pravěká smečka hájila své loviště, značkovala jeho hranice (neuvědoměle tak činíme my mužští na různé stromečky a patníky podnes) a nebyla ochotná do něj vpustit příslušníky konkurenčních tlup. Dnešní západní civilizace tento pud poněkud ukrotila, čehož příkladem může být Evropská unie; ale poslouchejme, jak v nás protestuje pračlověk a vypráví nám cosi o identitě, suverenitě a takových věcech. »Pozor, našinci!« můžeme si přeložit ty vznešené termíny do paleolitického jazyka, »chraňme si naše bobule a slimáky, nebo přijdou tamti a sežerou nám je!« Pročež si nenamlouvejme, že atavistický obranný pud vymizel z našich duší definitivně, jelikož jsme lidé civilizovaní; při první vhodné nebo spíš nevhodné příležitosti můžeme upadnout do recidivy, že se nestačíme divit.

Zůstaňme chvíli při tomto přirovnání a představme si, že v místech, kde nyní žijeme, se někdy před statisíci let setkaly dvě sběračské tlupy. Až dosud žily odděleně, ale najednou zjistily, že se jim po revíru potlouká ještě někdo třetí, a rozhořčilo je to. Pokoušely se nějaký čas navzájem ze sporného území vyhnat nebo dočista vyhubit, až zjistily, že to nedokážou. Ukázalo se, že existence konkurenční tlupy je úkaz sice nemilý, ale nezměnitelný, a návrat k někdejší idylické izolovanosti nemožný, protože se tlupy rozrostly a nárazníková území mezi nimi se zúžila nebo zanikla. I sešli se náčelníci obou tlup a okukujíce se nedůvěřivě uzavřeli dohodu: na téhle straně potoka budeme sbírat bobule a slimáky my, na druhé zase vy. Moderněji řečeno přešli od konfrontace ke koexistenci. Tak globalizace vstoupila do své první fáze: dvě původně izolované společnosti, každá se svými specifiky, se ... ne, nespojily, spojování je dlouhodobější záležitost. Jen se otevřely sousedovu vlivu a byly o něco připravenější se otvírat dál. Tomu však musely předcházet určité kroky.

Nejdřív přichází kontakt: skupina A je nucena vzít na vědomí, že se v její blízkosti objevila skupina B. Spontánní reakce na ten fakt je zpravidla nedůvěřivá až agresivní: člověk má tendenci spatřovat ve výskytu čehosi neznámého ohrožení a reagovat na ně obranou nebo preventivním útokem. Tak dochází k druhému globalizačnímu stupni, jímž je střet. Bývá to velmi dlouhodobý stav, během nějž se obě skupiny vzájemně perou a vymezují se proti sobě, ale také se poznávají, zjišťují, v čem se shodují a v čem se liší. Na jeho konci může, ale nemusí stát stupeň třetí, jímž je vyrovnání, většinou nedobrovolné. Skupina A převládne nad skupinou B, vnutí jí svůj kulturní způsob a sama převezme některé obyčeje druhé strany, až se po nějakém čase vytratí vědomí rozlišnosti a svět je bohatší o nadskupinu AB. Nebo k vyrovnání nedochází a střet pokračuje až k zániku slabší skupiny. Načež se v dohledu objeví nadskupina CD a vše se opakuje: kontakt, střet, splynutí či zánik a tak pořád dál, až je zde dnešní stav, nazvaný poněkud poplašně globalizací. Pračlověk v nás se mu brání a varuje před ním, ale jako obvykle se neubrání.