Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Juščenko se nepodřídil

Alexandre Gajdamacký

Ukrajina jde do předčasných voleb na pokraji občanského konfliktu.

Obrovská země Evropy, rozlohou větší než Francie a šestá v počtu obyvatel. Má hospodářský i lidský potenciál odpovídající její velikosti, ale sama ještě vězí v postsovětské strnulosti. Takový dojem skýtá Ukrajina. Pro Evropskou unii je důležitá už proto, že přes ni teče většina ruské ropy a 80 % zemního plynu. A přece je její stabilita spíše snem než realitou. Dva a půl roku po „oranžové revoluci“, rok po řádných všeobecných volbách, prezident Viktor Juščenko, ikona vítězných „oranžistů“, rozpouští parlament a na 27. květen vyhlašuje předčasné volby. Co se to děje?

Ukrajinskou společnost stále rozdělují zásadní otázky – s kým a kam. Se Západem, či s Ruskem? K euroatlantické parlamentní demokracii, či k moskevskému imperiálnímu autoritářství? Tato až chorobná dualita národního svědomí vedla již za časů prezidenta Leonida Kučmy k občanským střetům. Kam povede teď?

Od přeběhlíků k „převratu“

Na přelomu let 2004/05 tento názorový konflikt vyústil ve vítězství „oranžových“ a instalaci Juščenka do křesla hlavy státu. Demonstranti v Kyjevě se radují a s nimi celá Evropa. Jenže zdaleka nejde o definitivní vítězství dobra nad zlem, jak už to u revolucí bývá.

Již v září 2005 Juščenko odvolává z úřadu premiérky svoji též „oranžovou“ spolubojovnici Julii Tymošenkovou. A v březnu 2006 přichází studená sprcha v parlamentních volbách. Největším klubem disponuje soupeř, Strana regionů alias „modří“ Viktora Janukovyče, čerpající podporu z ruskojazyčného východu Ukrajiny.

Když se „oranžoví“ nedokáží dohodnout mezi sebou, Juščenko se musí podřídit výsledkům hlasu lidu, posíleným o přeběhlé poslance Socialistické strany. Vždyť přece sám hlásal, že z prezidentské republiky učiní republiku parlamentní. V srpnu 2006 tedy jmenuje premiérem svého arcisoupeře Janukovyče.

Nějakou dobu se zdá, že oběma politikům jde o totéž – o prosperitu Ukrajiny – a tomu podřídí své ambice. Juščenko vyjednává s Moskvou o hospodářské spolupráci a Janukovyč naopak jezdí do Bruselu a Washingtonu se vstřícnými slovy k EU i NATO. Ale když Juščenkovo skóre v průzkumech klesá, ukáže se, že jde jen o klid před bouří. Dnes tedy „modří“ označují Juščenka za „agenta Washingtonu“, zatímco pro „oranžové“ je Janukovyč „prodlouženou rukou Moskvy“.

To, co pro Čechy zosobňují přeběhličtí poslanci Melčák a Pohanka, zná Ukrajina v mnohem širším měřítku. Navzdory tomu, že její ústava obsahuje normu o „imperativním mandátu“, který nařizuje klubovou kázeň. „Oranžová“ opozice tvrdí, že za přestupem 11 jejích poslanců do řad vládní party stojí úplatky, které si „mafiánsko-gangsterský doněcký klan“ může klidně dovolit. A že cílem koalice je uměle vytvořit ústavní většinu (300 poslanců z celkem 450).

Je-li tomu skutečně tak, pak by se postava prezidenta jako posledního pilíře opozice stala pouhou loutkou. Proto Juščenko koncem března podniká kroky k rozpuštění Nejvyšší rady a vypsání předčasných voleb. Opozice – zejména Tymošenková a Jurij Lucenko, bývalý ministr vnitra a šéf nově založené strany Lidová sebeobrana – to vřele vítá. Vládní koalice protestuje a mluví o „státním převratu“ a „prezidentské diktatuře“. Politické přeběhlictví je prý běžnou praxí demokracie a změna poměru sil v parlamentu by rozhodně neměla vést k jeho rozpuštění.

Kdo má pravdu? Podívejme se, jak se na to dívají ti, kteří disponují největší silou – ozbrojenou. Rozhodnutí Juščenka jako vrchního velitele již podpořil ministr obrany Anatolij Gricenko. I úřadující šéf Služby bezpečnosti Valentin Nalivajčenko sdělil, že tajná policie vykonává rozkazy hlavy státu. Na straně Janukovyče stojí ministr vnitra Vasilij Cuško zastupující socialisty. Ten však doporučil řešit konflikt mírovou cestou a nezatahovat do něj ozbrojené složky. (Ústava zapovídá vnitropolitickou účast armádě, ale povoluje ji různým složkám ministerstva vnitra.)

Klonování Majdanu

Zatímco politici reagují po svém (parlament odmítl nařízení prezidenta jakožto nezákonné a obrátil se k Ústavnímu soudu), Kyjev zaplavila vlna demonstrací známých z listopadu a prosince roku 2004. Na Majdanu, náměstí Nezávislosti, se sešlo kolem 50 tisíc „oranžových“, Mariinský park obsadilo 40 tisíc „modrých“.

Evropa vyzývá oba tábory k jednání, smíru a odpovědnosti. Vždyť se rozhoduje o osudech státu, který má na svém území zásoby sovětských zbraní, přes půl milionu vojáků a pět jaderných elektráren. Eskalaci si nepřeje nikdo, Juščenkovi i Janukovyčovi jde o zachování moci v rámci celé Ukrajiny. Prezident je ale v nevýhodě. Ať už bude vývoj jakýkoli, povede k jeho postupné neutralizaci.

Juščenkova Naše Ukrajina může v předčasných volbách počítat nanejvýše s 10 % hlasů. A i kdyby „oranžoví“ získali většinu a vytvořili koalici, prezident se vrátí do stavu z roku 2005, kdy v čele vlády stála rozporuplná Julia Tymošenková.

Parlament mezitím zakázal vládě a národní bance volby financovat. Janukovyč hrozí, že pokud se volby uskuteční, parlament bude trvat na souběžném průběhu volby hlavy státu a referenda o vstupu Ukrajiny do NATO. Padla už i zmínka o zahájení procedury Juščenkova impeachmentu.

Komentátoři tvrdí, že Ukrajina zažila již řadu politických krizí, ale toto je první větší zkouška ověřující demokratickou vytrvalost společnosti. Ruský liberální politik Boris Němcov porovnává ukrajinskou situaci s poválečnou Itálií, kde vládních krizí byly desítky. A upozorňuje na to, že přes veškeré politické vření zůstává kurz hřivny pevný. I to svědčí o vnitřní síle společnosti, její vitalitě a schopnosti uniknout sebevražedným sociálně-politickým střetům.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky
 
overnight viagra generic