Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Pasti vlasti

Jiří Gruša

Hierarchicky...

“Heimat” se dá do češtiny přeložit různě. “Heimat” je “domov” nebo “vlast”. Tak lze vždycky krásně kličkovat. Navrch máme ještě “domovinu” a “otčinu”. Až na “domov” zní všechno tak trošku staromódně nebo vznešeně. V němčině je otčina, “Vaterland”, civilnější.

Anglicky se v tomto kontextu používá slov “home”, “homeland”, jinak jen “native land” nebo “native country”. Za “homeland” byla označována území, která sloužila jako rezervace a nad nimiž se zřizovaly protektoráty. Homelands tedy byly otčiny znásilněné mateřskými zeměmi. Cizina, která se měla stát tuzemskem.

Nacisté pro nás zřídili “protektorát”, čímž nás definovali jako Zulukafry. Protože staré Československo mělo v mnoha aspektech sociálně vyšší status než tehdejší Německo, není těžké pochopit, co asi Češi cítili.

Ruština používá pro vlast slovo “rodina”. A ruské “vlast” znamená “vládnout”, mít moc.

Dobře je zde vidět, jaké emoce a jakou praxi rozvíjí každá řeč o domově. Devatenácté století u nás je toho více než plné. České hnutí “národního obrození” začalo slovem “domov”, přesedlalo však brzy na konkrétnější “vlast”. Do němčiny se to většinou překládalo jako “Vaterland”, ale “vlast” pochází z “vlastnit”. Tehdejší vlastenci byli tedy více než jen patrioti. Domácí Němci se mohli stát patrioty – wlastenzen však ne.

Také etymologie slova “domov” je výmluvná. Souvisí s latinským “domus” – dům. Kdo má “domus”, je “dominus”, domácí pán. Dominuje, poroučí svým “domestikům” a ve svém dómu, Božím domě, uctívá Pána svých domů a kosmu. A v Jeho jménu, in nomine Domini, se cítí povolán rozhodovat o nejožehavějších věcech.

Vidíme, že dokonce i ten, kdo mluví tak domácky mírně jako my Češi, mluví hierarchicky.

O tom svědčí naše hymna (vznikla roku 1834). Definuje naši zemi česky rajsky. Země česká má být zemský ráj. Oficiální česko¬slovenský překlad (do němčiny) mírnil tuto výlučnost s ohledem na jiné národy. Zmíněný verš přeložil jako: “Böhmen ist mein Heimatland.” A druhou sloku nekanonizoval. V ní totiž stálo výslovně: “Mezi Čechy domov můj.”

Hierarchie tedy byla jasná. Avšak sama píseň už byla oplátka. Ernst Moritz Arndt, který leží pochován v Bonnu, pruský patriot a vlastně německý wlastenetz, napsal (1816) svůj “Vaterlandslied” (Píseň domova), která mnohé vyprovokovala. Nejen u nás. Zděšen německou diverzitou, která náhle vypadala tak skleroticky vedle francouzské dynamiky, cítil se povolán – a tohle se stává nám literátům častěji – k materializování ideálního stavu. Protože německé teritorium a německá řeč nebyly identické, vyhlásil jazykové území za státní. Německý domov prý sahá tam, kde “člověk slyší německý jazyk” – “so weit man die deutsche Zunge hört”!

Nastolíme germánsko-nordickou jednotu lidu! Německý jazyk zazníval totiž tak trošku všude mezi Ruskem a Francií v různých enklávách, které vznikly především dlouhodobou osídlovací politikou. Bylo tedy svůdné učinit z filologického souostroví logický kontinent.

...a archaicky

Přišlo sto čtyřicet let krveprolévání a téměř nekonečný spor o vlast. Neboť v českém podání byla arndtovská definice podstatně účinnější. Česky mluvící teritorium bylo k mání výrazně kompaktněji a rychleji. A sám jazyk byl dost komplikovaný na to, aby se stal zasvěcujícím rituálem. Volání po jazykovém domově nesjednocovalo, vedlo k selekci. Vedle historických, morálních a juristických důvodů apostrofovalo také agrárně-venkovské prvky a dostalo tak rysy tribalismu. Ti, kteří vznášeli vlastenecký nárok, slavili sebe sama jako sestry a bratry. Krevní pouto bylo silnější než jiné symboly sounáležitosti.

To neplatí pouze pro české formulace. Otčina a mateřština přinesly kýženou výjimečnost. Pečeť krve – mnohdy tematizovaná jako prolitá krev v bojích o zobací pořadí – umožnila nakonec tvrdit: “Ti druzí se nám nemohou rovnat, a proto jim nenáleží stejná zem jako nám.” Bylo jedno, zda tihle druzí zde žijí stejně dlouho, pokud ne déle. Nebo zda “prolitá krev” patřila již vzdálené době. Rány lze revitalizovat, zní hlavní pravidlo tohoto druhu lásky k vlasti. Zvláště za pomoci vlasteneckých básníků. Také bojové zástavy si lze rychle pořídit, stačí jen vášnivě šít.

Ti “jiní” se stali cizáky. Ocitali se v nevýhodě nebo museli dokonce zemi opustit. Každá “jednota lidu” je monomanická. Rituál jejího vzniku souvisí s teritoriálním pudem. Ten máme společný s ostatní faunou. Zatímco však v přírodě má “vlast” jen ten, kdo si své území označkuje a drží, nemůže člověk – od dob vysokých kultur – vznést podobný nárok, dokud jej neposvětí. Potřebuje posvátný počátek, musí mít “arché”.

Vidíme tedy, že mluvit o vlasti je vždycky archaické.

Právo na domov kakánsky

V habsburské říši panovala ještě idyla (Kakánie je synonym pro rakousko-uherské mocnářství. Terminus Kakania vznikl z „K. und K. Monrachie“ – Císařská a královská monarchie – pozn. red. CS-magazínu). Heimatrecht se překládalo jako domovské právo a dávno ještě nebylo “právem na domov” nebo “právem na vlast”. “Domovské právo” (kodifikováno 1863) odkazovalo k feudální místní příslušnosti. Každý rodák, indigenus, totiž vlastnil právo indigenátu. Protože mu vládl dominus, příslušel mu domicil. Vývojem občanského státu byl indigenát nejprve změkčen a místní příslušnost se změnila ve státní. Avšak každý byl stále ještě oprávněn nezemřít v případě nouze ve svém rodišti totálně nezaopatřen. U nás platilo toto domovské právo, které dodnes zná Švýcarsko, až do roku 1939. Ironií osudu bylo zrušeno teprve nacisty!

Dobře však vidíme, jak dlouho trvalo zobčanštění středoevropských společností. Jak dlouho patřil občan státu a ne naopak. Aby skončila roztříštěnost – stará říše měla téměř dva tisíce jednotek – vsadilo se na ius sanguinis, právo krve se zdálo vhodnější. Indigenát byl ius solis. Proto se kladl naroveň s poddanstvím. Lidé však nechtěli být poddanými, nýbrž pány. Přes právo krve vítězilo arché. Sjednocení původu však sjednocovalo prostor, pod jehož sluncem se rodili také ostatní. To ovšem mělo následky!

Zejména pro podunajskou monarchii. Ale pro Německo také. Ačkoli odkázáno v některých oblastech na cizí pracovní sílu, v jiných národnostně smíšené, chápalo se nyní jako nositel kultury a obšťastňovatel “dřívějších území cizích národností”. Jazyk a původ platily stále víc. Jiná kritéria – ačkoli nebyla nikdy zcela opuštěna – slábla.

Mezi Skyllou a Charybdou ekonomického užitku a úsilím o jednotu vznikl v Německu (1913) zákon, který až dodnes upravuje tuto otázku. Definoval majitele německého pasu jako Němce – ne jako občana německého státu. A opět ironicky – první Československo se definovalo bez ohledu na všechny rozpory jinak. Zavedlo “občanství” (citizenship). Majitel pasu nebyl prohlašován za Čechoslováka, nýbrž za občana republiky.

Indigenat redivivus

Po roce 1945 se Německo alespoň filozoficky vrátilo k ius solis. Také indigenát se stal aktuální. Paradoxně to umožnilo Němcům poškozeným následky krvavé praxe dané použitím ius sanguinis naříkat nad ztrátou vlasti nepomstychtivě. Navíc indigenát nabízel bázi pro sebemystifikaci. Tři formy českého překladu “Heimatrecht” ukazují jak. “Domovské právo” implikuje “právo na domov” a to zas “právo na vlast”.

Žádný div, že se mezi těmito třemi variantami pohybovala také argumentace tří politických uskupení uvnitř landsmanšaftu. Osoby, které ztrátu pociťovaly jako osobní újmu a kontextuální nespravedlnost, si vystačily s “domovským právem”. Osoby, které kladly restituční nároky, skončily u práva na domov. A ti, kteří agitovali kolektivisticky nacionálně, dávali přednost právu na vlast a kázali retribuci.

Indigenát, zařízení někdejší římské říše, nabízel i křesťanské argumenty. “Zaslíbená země” – Bohem daná vlast – hraje v křesťanství centrální roli. Také křesťansko-konzervativní politika využívala vzpomínku na bezpečí domova. Rodná ves plná vzájemnosti a pobožnosti nacházela v církevních řadách mnoho zastánců.

Indigenát lidskoprávně

Ale “Heimatrecht” (domovské právo) odkazovalo také k hlavní kategorii našich dnů, k lidským právům. Neboť možnost zvolit si svobodně místo pobytu, nebýt svévolně zbaven státní příslušnosti a užívat svobodu pohybu, to vše patří k základním požadavkům human rights. Ta se všude deklarují, i když ne všude praktikují. A tam, kde se praktikují, neznamenají “Heimatrecht”.

Stát může sice zahraničněpoliticky jednat mimo oblast komutativní nebo distributivní spravedlnost, ale jen ve jménu státu. Může rozhodovat o věcech teritoriálních a majetkových a tím zatížit svoje občany. Tak jak to udělalo Německo při potvrzení hranice Odra - Nisa nebo Československo při česko - slovenském dělení. Lidská práva však zůstávají i nyní individuální, jsou to práva jednotlivých voličů. Vzdorují tribálně kolektivistickým instinktům.

Tento paradox nelze odstranit. Mnohým se to nelíbí, ale všichni vědí, že lidská práva závisejí na praxi těch, kteří je ve sféře svého vlivu uznávají a prosazují.

Lidská práva instrumentalizována

Všude tam, kde byla historie sídlení z nějakého důvodu přerušena, lze vznést obecně lidské a náboženské námitky. Ale jen to, co se týká lidstva jako celku nebo dokonce Boha, skutečně můžete instrumentalizovat. Akt cézury sídlení se dá vyjmout z multikauzality a pojímat jako unikátní zločin nebo smrtelný hřích.

Dokonce ani nezáleží na tom, jakým způsobem se cézura odehrála. Zda jako dobytí nebo kolonizace ladem ležící půdy. Jako vnucený a nebo chtěný exodus. Jako objev nových kontinentů. Jakmile zpochybníte status quo, vstoupíte do hry o domov. Heimatrecht dostane všelidský a náboženský kostým a vy roli oběti. Jednou jako vyhnaný nositel vzpomínky, jindy jako místní profét či vlastenecký poeta.

Již známý Žalm 137 o tom svědčí: “Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínaje se na Sion.” Čím exaltovanější vzpomínka, tím snadněji zlehčí konkurenci.

Stížnost není nikdy zcela bezdůvodná, rivalita je ale vždy tvrdá jako žula. Platí tu: bez jistého bezpráví není historie. Musíte se umět nabídnout jako objekt politického útlaku nebo aspoň restrukturalizace. Tak tomu bylo z české strany v časech Rakouska. A z německé strany v první ČSR.

Argument domova pracuje vždy univerzálně eticky, aby mohl etnicky udeřit. Vybudovává si základnu, odkud lze sáhnout po jediné významné kolektivní kategorii mezinárodního práva – po sebeurčení.

Na to si totiž v zásadě může dělat nárok každá skupina na světě, které se podaří avansovat na politický subjekt. Žádat zpět pro Iry “Domov Bójů” (Bohemii, Böhmen, Čechy) zní sice absurdně, ale jen dokud nevyvinete dostatek argumentů a agilnosti. Datum cézury sídlení není důležité. Rozhoduje vytrvalost reminiscenčních rituálů.

Ó lide český, vláda věcích tvých...

Komenský sliboval nám Čechům, že nezahyneme dokonce ani po katastrofě třicetileté války. Vláda věcí našich se k nám prý navrátí. A ona tak učinila po tři sta letech! Kdo zná účinky tohoto proroctví na české sebevědomí, nemůže si dělat z podobných aktů legraci. Ó, národe! Ty jsi to dokázal! A přece, čím více lidské historie, tím záludnější nacionální věštby. Tak jako pokusy o internacionalizaci práva na domov.

Vláda vlastním věcem ještě neznamená zvládat sám sebe a ovládat se. Být pánem nad sebou samým je demokratické. Lid jménem “demos” tak jedná. Je to lid zboží i boží. Jeho “věc” je res publica. Existovaly a existují však národy svaté věci. Ty provozují res sacra. A sakralizaci politiky.

Dalo by se dokonce říct: jaká věc, takový i sebeurčovatel. Zde tyranie, tu diktatura, zde oligarchie, tu klerikální korporativismus nebo zabijácká theokracie. Krátce – sebeurčení je láhev, do níž lze nalít všechno, co alespoň trošku teče.

...a potřebuje národní jednotu

Neboť ta oslovuje vaše roztříštěné skupiny, které ještě nemají co určovat. “Volksgruppen”. Tohle slovo se opět nedá lehce přeložit. Česky je to “národnostní skupina”, vlastně jen německá “Nationalitätsgruppe”. “Lidová skupina” zase připomíná folklórní spolek. “Menšinou” nechce být opět nikdo, kdo usiluje o nějakou velikost. Slovo “Volksgruppe” však sugeruje více, než se odvažuje říci. Poprvé se vynořilo opět v Rakousku. A jako mnohé jiné kreace v éře národnostních třenic nikoli na ochranu menšin. Spíše naopak jako prostředek etnického zvětšování (viz také kreaci “Volksdeutsche”).

Důsledkem byla právě aktivace již větších nebo zvětšitelných národů. Čím větší kolektivní Já, tím větší sebestřednost. A je to starý právnický trik vynalézt nový právnický subjekt, aby se dal vznášet ten či onen nárok.

Neutrální režim

Za pomocí “Volksgruppe” mutovalo ovšem “Heimatrecht” (domovské právo) v právo na vlast a stalo se virulentní. Vznikly dva vzájemně si konkurující nároky na stejnou lokalitu. A spor o prioritu! Bylo naprosto nemožné vnést argumentační jasno. Dodnes je tomu tak v disputech tohoto druhu. Neřídí se logikou, nýbrž mocenským instinktem. Kdo začíná takové diskuse a setrvává v nich, ten se stará o zachování konfliktů, ne o jejich řešení. Tady se nedá nic odargumentovat. Tady je potřeba věci strávit. Dokonce ani vlastnictví nové vlasti není dost přesvědčivé. Zvláště když nová situace umožní novou reminiscenci.

Doporučuje se proto oddělit konkurenční strany. Což se snadněji zdůvodní, než provede. Zejména když se všechny strany sporu ocitnou v menších nebo jiných vlastech, než si původně plánovaly. A vzniká nová látka dějinné paměti. A nová lhůta k hojení ran. Biologický práh bezbolestné vzpomínky obnáší osmdesát let. Teprve potom trauma slábne. A i teď jen tehdy, když si ho příliš nepřipomínáte. Jiná opce je “neutrální režim”. Předpokládá však stejnou sociální a kulturní situaci soupeřů. Tedy bohatého stabilizátora. A dlouhý čas.

Další opce: regionální a kulturní autonomie – prostě pluralismus. Ten ale funguje jen tam, kde jsou rivalizující skupiny méně profilované a neargumentují “historickým” právem. Pokud se argumentuje historicky, nastupuje “arché” a tím ospravedlnění dnešního stavu nebo jeho obžaloba. Klasický příklad je tu česká argumentace na konci monarchie nebo ta dnešní z Bavorska.

V současné fázi česko-německého sporu o domov se objevují nejčastěji pojmy “Vertreibung”, “vyhnání”, “odsun”, “Abschiebung”, “vina”, “smíření” a “dialog”. Podívejme se na ně blíže.

„Vertreibung“ kontra „odsun“

Slovo “Vertreibung”, které se nejprve omezovalo na politický žargon německo-konzervativního tábora, se začalo od roku 1989 internacionalizovat. Také u nás se postupně počalo užívat a překládat jako “vyhnání”. Do té doby byl oficiálně připouštěn jen termín “odsun” – a vlastně i uznáván. Jak Češi, tak Němci překládali z angličtiny. V ní se používaly pojmy “transfer, removal, expulsion”.

Je charakteristické, že žádná z obou stran nezvolila primární ekvivalent, ačkoli byl po ruce. V němčině “Umsiedlung, Entfernung, Ausweisung”, v češtině “přemístění, vystěhování, vypovězení”. Češi a Němci sáhli po vzdálenějších synonymech. Němci po “Vertreibung”, Češi po “odsunu”. V angličtině stojí tato slova teprve na třetím, čtvrtém nebo na dalších místech synonymity. Jak vidno, obě strany se přizpůsobily národní a emocionální situaci.

Češi by byli mohli zvolit přinejmenším “vypovězení”. A já se dost často divil, co jim v tom bránilo. Snad to byla obava z nechtěné paralelity. Ono již zmíněné vypovězení našich protestantů. Katastrofa, která zanechala své stopy hluboko do novověkých dob a vytvořila pocit věčné újmy. Nechtěli jsme snižovat její jedinečnost. Proto jsme zvolili co možná nejsušší a již kakánsky známý “odsun”.

Slovo, které respektuje téměř blasfemicky vlasteneckou rétoriku uplynulých desetiletí. Odsun čekal od roku 1863 (domovské právo) na toho, kdo se blamoval mimo svou domovskou obec. Směl do ní jako do skromné jistoty. Šel totiž šupem (Abschub), o který se postaral četník. Češi tím vlastně říkali: “Chtěli jste ,domů do Říše‘? Tady je poukázka do její dnešní rozlohy!” V každém případě jsme tomuto úkonu připisovali čistě věcnou dimenzi.

“Vertreibung” má zase dimenzi religiózně mýtickou. Vybaví se vám biblické obrazy. Jako u fra Angelika. V jeho stejnojmenné sekvenci vidíme Adama a Evu, které po dědičném hříchu (také arché!) posílá anděl s blyštivým mečem dolů po svahu, který jistě nevede do lákavých krajů. Ráj a jeho ztráta! Sotva lze vyvolat silnější emoce. Zvláště když hřích zde má světský vyhaněč. Proto lze i “zvěstování” vyložit světsky. Jako příslib světské nápravy… jednoho dne. Který přinese vykoupení. Ano! Svaté asociace jsou prostě součástí této dikce. Ať to přiznáváme, nebo ne. Není divu, že prostor pro střízlivý pohled je malý.

Shrnuto: německý překlad slova “expulsion” obsahuje výtku použití nedovolené moci. Český “odmocňuje” akt jako takový, proměňuje ho v technické jednání. Neboť – a v obou jazycích – použité výrazy mají kolektivistickou konotaci. “Vyhnání” vylučuje individualizaci vyhnaných, “odsun” specifikaci odsunovatelů. Jde o činy, jejichž aktéři a adresáti jsou buď obecně vinní, nebo obecně nevinní.

Vina

Také toto slovo nečiní naše diskuse jednodušší. Čeština, podobně jako latina, rozlišuje mezi vinou morální (culpa) a právní (dluh/debet). V české verzi otčenáše se Čech nemodlí “et dimitte nobis debita nostra”, nýbrž “odpusť nám naše viny (culpae)”. To věc komplikuje. Neboť Češi nechápou pod pojmem “vina” automaticky “dluh”. A politické konstrukce jako “vyhnání” a “odsun” se pohybují v oblasti debetu. “Vina/culpa” se tím připisuje vždycky tomu druhému.

Přitom vina (jak culpa, tak debet) byla a zůstává osobní kategorií. Také ve smyslu obecného ručení. I tam, kde se míní právnické osoby, musí být nalezen ten, kdo nejednal podle morálních nebo právních zásad. Ani teď se ovšem právně definovaný viník nemusí cítit vinen. U právnických osob (státy, instituce, podniky atd.) se takový pocit dokonce těžko vyvolává.

Nadto někdy de iure nevinné osoby cítí morálně vinu – nebo de iure vinné osoby si připadají morálně nevinné. Žádný z těchto jemných rozdílů se v česko-německé terminologii nebere v úvahu. Přitom je hledání viny vždycky zjišťováním, zda dotyčná osoba udělala něco zlého, čemu se mohla vyhnout, kdyby se držela platného kodexu.

Ale jak známo, morální kodex většiny Čechů a Němců, zvláště morální kodex jejich států, se za více než sto let trvání konfliktů mnohokrát měnil a lišil. Český koncept (a ideologie) devatenáctého století vyšel z etické univerzality a plédoval pro sebeurčení a demokracii.

Německý se nejprve nechal svést myšlenkou priority a exkluzivity. Dvě světové války přinesly Čechům potvrzení jejich argumentace a několik politických výhod, avšak zároveň je uvrhly do geopolitických souvislostí, na něž už nestačily síly.

Navíc skluz Čechů do totalitární ideologie sovětského typu byl příliš hladký. Sovětský marxismus navenek totiž nepostrádal eticko-univerzální rysy a Češi byli již tradičně slepí spíše na levé oko než na pravé. Dá se to vysvětlit již zmíněným deklasováním jejich společnosti v sedmnáctém století. Český vzestup probíhal bez horních vrstev.

Tak byli Češi paradoxně nacionálně-socialističtí ve stejném okamžiku, v němž se Němci zbavili této zátěže a vyměnili nacvičené rituály exkluzivity za etický univerzalismus.

Je proto právě tak signifikantní, že dnes argumentuje nacionalistická polemika na německé straně egalitářsky, česká naproti tomu exkluzivně. Vyměnili jsme si role! Zatímco předcházející bojová argumentace z Německa byla elitářská (my jsme lepší než vy) a česká argumentovala egalitářsky (my jsme vám rovni), přivlastňuje si dnes německý polemik tuto tezi: “Jste pachatelé, jako jsme byli my.” Tato logika je pochopitelná, jasná, srovnáním culpy vede cesta ke srovnatelnosti debetu.

Také česká společnost, která tak dlouho praktikovala sovětský amoralismus, sází na polehčující okolnosti. Opakuje argumenty užívané proti předdemokratickému Německu. A omlouvá své selhání tím, že je připisuje geopolitickým tlakům. Jako kdyby neexistovaly příklady, že se dalo obstát i za složitějších podmínek a zachovat si politickou váhu.

Máme tedy před sebou divergenci morálních kodexů obou národů. Vedle pozůstatku nacionálního myšlení v dnešním Německu, které však jinak jeví málo zájmu o otázky našeho druhu, vykazuje česká společnost podnes značné množství komunistických představ, které až příliš lehce vystupují v kostýmu národní hrdosti. Demokratické názory a zvyklosti se opírají spíše o exkluzivní skupiny. Určitý pocit viny, který by byl oboustranně nutný k sebereflexi, není tedy ani dnes automatický.

Přijmout vinu totiž znamená výčitky svědomí a přání odčinit křivdu. Špatně formulovaná, nepochopená vina může posílit mravní invaliditu. Podobně škodlivé mohou být pokusy upírat vině význam tím, že se interpretuje buď jen patologicky, nebo jen sociálně-politicky. Obě tyto tendence by se neměly v česko-německé diskusi podceňovat.

Osobní uznání morálních vazeb se člověka hluboce dotýká. Míří na jeho vlastní já. A zasahuje tak jeho pozici v komunitě. Pocit zpronevěry danému kodexu vzniká totiž teprve, když se nechám strhnout k činům, které sám považuji za s ním neslučitelné. Naše společnosti žily však velmi dlouho pod ideologiemi, které vůči určitým skupinám necítily žádné závazky. Proto se řada žijících pachatelů z let 1938–1945 a 1945–1947 pokládá nejen za nevinné, nýbrž byla dokonce viny zbavena zvláštními nařízeními. Teprve s odstupem času a pod tlakem mezinárodní kritiky se začaly obě strany zabývat sebereflexí a objevily při tom spíše stud.

Stud ovšem není totéž co vědomí viny. Vzniká především z emocionálního nebo morálního soudu okolí. Zvláště tam, kde jsme ve svých aktivitách nestačili normám slušnosti. Nebo jsme nebyli schopni prosadit vlastní normy. Nemít stud a nemít vinu jsou dvě různé pozice.

Kolektivní obviňování, které dodnes praktikujeme, brání a priori tomu, abychom se cítili vinni tam, kde vinni nepochybně jsme.

„Spravedlivá odplata“

Češi trvají na označení “odsun” také proto, že by rádi i nadále figurovali jako vykonavatelé “spravedlivé odplaty”. Ta se nazývá také retribuce, ale nejstarší jméno je pomsta. Kdysi to byla jediná forma spravedlnosti; můžeme ji sledovat už od neolitu. Starý zákon a řecký epos ukazují, jak fungovala. Také onen již citovaný Žalm 137, plný smutku nad ztrátou Jeruzaléma, končí téměř necitovaným veršem: “Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila. Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé, a o skálu je rozrážeti bude.”

Teprve Platón tvrdil, že oplácet zlo zlem plodí jen nové zlo. A pozdější křesťanství došlo k podobnému závěru. Pán – Dominus – se však dodnes nazývá Pánem odplaty. Někdy také přikazuje “Oko za oko, zub za zub”, čímž přesně vzato předepisuje jen limitovanou, nikoli však zmírněnou reciprocitu. Za oko nemohou být požadovány dvě nohy nebo hlava. Nový zákon vybízí k odpuštění a pomstu svěřuje milosrdnému Bohu.

I dnešní sociální filozofie odmítá odplatu jako iracionální a nespravedlivou. Ale mnozí dál váhají. A byla to myšlenka retribuce, která vedla československé – a nejen československé – poválečné právníky, když obnovovali své státy a trestali jejich nepřátele.

Retribuce vychází z přesvědčení, že člověk dostává, co si zaslouží. Že má dostat pochvalu, nebo trest. A to za činy, které posilují nebo oslabují rovnováhu daného společenství v tomto jinak nestálém světě. Tvrdí se tedy, že existují legitimní nároky na to, co si kdo zaslouží, a že instituce, především státní, to mají pozitivně nebo negativně honorovat.

Takový názor koliduje s naší běžnou zkušeností s nezaslouženým blahem a neblahými zásluhami. Víme, že existují biografie, které nelze logicky spojit s činy jejich nositelů. Náhody života a nedostatek zdrojů všeho druhu mohou přivodit zvrat a zničit křehkou sociální rovnováhu jako specifický výsledek historického kontextu. Tento paradox vyzdvihuje provinění proti již dosažené rovnováze jako zvlášť těžká.

Rovnováha v česko-německém vztahu byla vždy komplexní a tím také komplikovaná. Fungující vzájemnou závislost (interdependenci) zničila třicetiletá válka. Jakousi obnovu přineslo teprve devatenácté století. Ale jen málokteří na obou stranách považovali její další posilování za důležitý a životadárný cíl. Nikoli náhodou se všechny ty tragikomické pokusy o zlepšení jmenovaly “Ausgleich/vyrovnání” nebo “narovnání”! I dnes je jasné, že jde o vyrovnávání nerovného – 1 : 8 (obyvatelstvo), 1 : 4,5 (území) a 1 : 18 (směnný kurs, když ještě existovala marka). Tedy opět spíše o nějakou interdependenci než o ekvilibrium.

Také to je historické dědictví středovýchodní Evropy, která se – ačkoli byla a ještě je konglomerátem mnoha národů – pod heslem “la nation seule et indivisible” pokoušela o zglajchšaltování svých nerovných dílů. Kontrast mezi poměrně pevnou a stálou hranicí západní Evropy a rozplývajícími se hranicemi Evropy východní dal totiž vzniknout řadě konceptů, které hledaly východní konec Západu nebo západní konec Východu. Sem patří i časné a radikální kladení “německé otázky”, jak to praktikoval “Vaterlandslied” národního poety Ernsta Moritze Arndta. Je také pozoruhodné, že po Versailles převzal německý nacionalismus sebeurčení a po Jaltě lidská práva – tedy hesla vítězů – aby v tomto kostýmu obnovil ztracené pozice.

První válka přinesla českým Němcům nechtěné Československo. Stát i důvod české euforie a sebepřecenění, v žádném případě však ne politický útvar, který by byl založen jinak než občansky. Druhá válka obnovila Československo už bez Němců. Pokus o “Umvolkung” (národnostní přesun) Čechů vedl k “Abschiebung” (odsunu) Němců. Slova “přesídlení”, “odstranění” atd. padla poprvé na českou adresu.

“Odstranit” Němce ovšem nebylo možné bez totalitární ideologie. První válka zanechala dva nacionálně zabarvené socialismy. Ten první, v podobě Sovětského svazu, se stal paradoxně jedním z vítězů druhé světové války. Jeden totalitarismus tedy v Evropě nadále existoval. Nové ekvilibrium se konalo za jeho účasti jako bipolarita dvou systémů hodnot.

Spravedlnost jako souhra sil v dialogu obnovujícím rovnováhu uvnitř státu a mezi nimi, jak by to odpovídalo evropské tradici, byla tak možná jen na Západě. Tam se však Češi nacházeli jen jednou nohou a brzy skončili v sovětském bloku. Jak řečeno, jejich nové nacionální a socialistické nadšení však tento skluz urychlilo.

Spravedlnost

Jakmile akceptujeme myšlenku spravedlnosti a zároveň ji chápeme – a tím i práva – jako nástroj, pohybujeme se tak či onak směrem ke kategorii rovnováhy. Justicia prostě vyvažuje. Také ona zná pojem náležitosti. Důraz však neleží na retrospektivě (za zločin zasloužený trest), nýbrž na perspektivě: trest je hlavně a především vyměřován s ohledem na trvalou obnovu harmonie. Názor na to, co komu přísluší a co si kdo zasloužil, limituje pozitivně i negativně úsilí zachovat komunitu a její konsensus.

Spravedlnost tedy myslí nejprve na souhru nevinných, na nevinu jako přirozený stav, retribuce na vinu. Že nejsou neměnné kontexty a že existují dobré důvody nějakým zásahem změnit daný stav, je rovněž zřejmé. Jde prostě o míru věcí.

“Co komu patří” se dá v případě retribucí různě odůvodnit. Existují “pravá” a “levá” stanoviska. Jedno však nelze přehlédnout – také odplatu řídí princip individuality.

Proto je retribuce jako individuálně koncipovaný cíl trestního práva zdůvodnitelná a aplikovatelná jen v sekundárním smyslu. Ubližuje však vždycky. V jaké míře však dovede účinně odstrašit, o tom se dodnes vede spor. I když ji nelze chápat jako ryzí brutalitu, nesmí se z ní dělat princip. Věta, že retribuce je pokrm, který je nejlépe servírovat za studena, ozřejmuje, o co zde jde.

Po zkušenostech druhé světové války, respektive let jak 1938–1945, tak také 1945–1947, jsme se postupně dopracovali k přesvědčení, že každý druh kolektivního trestu je třeba odmítnout a že také každé vyhnání nemá právní podklad. Uplatnit ale dnešní právní normy na staré časy je obtížné. Němci by to měli chápat. Sami přece zrušili rozsudek smrti nad Dietrichem Bonhoefferem až v roce 1997. Nebo ještě v roce 1990 prohlásili za právoplatné sovětské expropriace v někdejší NDR – neprávoplatné z dnešního hlediska.

Dialog, smíření aneb Moc slov

Mluvit o právu je vždy ideologické, zejména když zákon, kterým se chceme řídit, musí být teprve vytvořen. “Právo na vlast” je takový případ. Ti, kteří ho prosazují, i ti, kteří ho odmítají, užívají jazyk agitace.

Agitace vyrábí přesvědčení jako základní normu pro postup a vzestup uvnitř skupiny, která vznáší podobný nárok. Správné smýšlení se cení víc než myšlení. Monokauzalita a lineárnost platí za rozhodující elementy. Příslušnost znamená víc než slušnost. Agitátorský moment instaluje terminologii, o které se předem nediskutuje. Apelativní dikce má dokázat, že užívaná slova už obsahují to, po čem se teprve volá.

“Právo na vlast” je klasicky apelativní, jde v něm o nárok volně definovatelných skupin na opětnou nebo konečnou teritorializaci identity. Kategorie “Vertreibung” (vyhnání) má podobný charakter. Je aprioristická, sugeruje kolektivní oběť a kolektivní nevinu. V případě česko-německé diskuse přehlíží okolnost, že zásah proti nacionálně-socialistickému Německu jako iniciátoru ztracené války nemohl nakonec neminout ani nevinné Němce. Proto ani postup poválečného Československa neměl charakter apriorního zločinu.

Také kategorie odsunu je nepřijatelná ideologická šifra. Sugeruje nám, že všichni deportovaní museli být vinni, protože by se jinak nemohli stát objekty čistě “zákonného opatření”. Jde o kolektivistický, aposteriorní předpoklad.

Vesöhnung (smír)

Není divu, že s tak různorodými terminologiemi na sebe smír (Versöhnung), o kterém všichni mluví, dává čekat. Navíc sám pojem vyvolává v němčině a češtině jisté nedorozumění.

Česky termín míní míru. Jeho německý ekvivalent by byl “Bemessenheit” (uměřenost) nebo “Befriedung”. “Versöhnung” ale odkazuje k “Sühne” (pokání) a to zase k “Buße” (pokuta), navíc má sakrální rys.

“Versöhnung” začíná – jak se mi zdá – spíše u české interpretace. “Smír” totiž odkazuje ke staré ctnosti temperamentia, jejíž nejpřesnější německý protějšek je “Mäßigung” – česky uměřenost. Smysl pro míru.

Toto “Mäßigung” se týká každé politické dikce. Existuje totiž něco jako “režim slov”, nomokracie. Užívání slovní praxe, které vede k tomu, že se mnohohlasá a mnohoznačná řeč mnoha lidí promění v monolog maniaka svaté věci. O té se nediskutuje. Mají-li se Češi a Němci pohnout ze svých pozic, musí vzdorovat nomokracii a její nomenklatuře ve vlastních řadách.

V oblasti “culpa” máme všichni čeho litovat a co odpouštět. Začněme s tím, každý u sebe. Jako státy jsme si v oblasti debetu ne-li kvit, tak zcela jistě ne stejně zadluženi. Česko nedluží (debet) Německu nic.

Vyjasněme si pojmy, neboť tak se také projasní srdce. Jasná srdce jsou umírněná, mají temperament – v nejstarším smyslu slova. Bez mírnosti není žádná spravedlnost. Také žádná vlast. Neboť ve vesnici jménem svět, která vzniká rychleji, než je nám milé, bude vlast jistě kooperativní pojem privátní sféry…

Pokud nám všem ještě má patřit nějaký domov.



Zpátky
 
next day delivery viagra