Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Salon Podolská aneb Oblékala hvězdy i první dámy

Marie Homolová

Centrem módy byla Praha už za první republiky. Máloco znělo tehdy tak vznešeně jako věta: „Šiji u Podolské“. Coco-Chanel české módy oblékala manželky prezidentů i filmové hvězdy. A když Kristián, hlavní hrdina stejnojmenné romance, šeptal: „Zavřete oči, odcházím“, co jiného mohla mít Adina Mandlová na sobě než šaty právě od ní?

Co byl Loos v architektuře a Paukert v lahůdkách, to byla Hana Podolská v oblékání. Šaty, které její salon ušil, měly styl, eleganci, šarm..., kterékoli z těch slov vybereme, dodnes o nich platí. Kdo je zdědil (a skutečně je matky předávaly dcerám), může si jich považovat stejně jako starožitného porcelánového servisu.

Salon Podolská nebyl v meziválečné Praze jediným špičkovým módním centrem, pracovali tu ještě Oldřich Rosenbaum či Arnoštka Roubíčková. Ty tři závody si konkurovaly jen částečně, každý byl v něčem jedinečný. Co bylo typické pro Hanu Podolskou? Traduje se, že svým modelům dodávala velkou míru ženskosti. Jejich kvalita stála nejen na dokonalých střizích, materiálech, vypracování, ale Podolská uměla skvěle zacházet i s dekorem, kterým šatům vtiskla jemný švih.

Její klientky se vesměs rekrutovaly z majetnějších kruhů, ale magie hedvábné visačky s nápisem Hana Podolska Prague byla tak silná, že leckterá paní s průměrně plnou peněženkou si alespoň na něco našetřila. Třebaže to trvalo i rok.

Na švadleny sama dohlížela Možná by ještě s někým Hana Podolská snesla srovnání: s Baťou. Také ona se vypracovala sama, z řadové švadlenky krejčovství v pražské Celetné ulici. Vypráví se, že už tehdy v sobě měla dost ctižádosti. A navíc jí nechyběl vlastní názor, díky němuž si u mistrové vysloužila facku a vyhazov. Vzala to jako výzvu „udělat se sama pro sebe“.

V té kritické době, kdy zároveň řešila, za co si vlastně krejčovskou dílnu zřídí, potkala Viktora Podolského. Byl Polák, šlechtic, malíř, měl v sobě hodně odvahy a na kontě dost peněz, aby Hanin projekt podpořil. Co víc, ti dva se zanedlouho hluboce zamilovali. A tak se v jedné z vyšehradských ulic zrodil salon U Pěti králů, který prosperoval tak dobře, že se stěhoval už v roce 1914 na roh Jungmannovy a Vodičkovy ulice, časem přibyl další v Lucerně.

To už jméno Hana Podolská znělo zlatem. Ona byla navíc duše otevřená, vstřícná, společenská, což všechno přispívalo k jejímu úspěchu. Na rozdíl od Rosenbauma a Roubíčkové, zaměřených spíše na německé zákaznice, Podolská žila českým prostředím. Byla perfekcionistka, a i když časem zaměstnávala až stovku švadlen, osobně dohlížela na každou zkoušku, každý šev. Několikrát do roka jezdila do Paříže a přivážela inspiraci. Osvědčila mimořádný marketingový talent. Pro propagaci svých modelů se neváhala spojit s mistrem fotografie Františkem Drtikolem. V roce 1922 uspořádala v Haškově kabaretu vůbec první módní přehlídku u nás. A každá z těch dalších se stala společenskou událostí. Zaměstnávala nejen profesionální manekýny, ale často se na přehlídkovém molu objevovaly i dámy ze společnosti a herečky. Byla to svůdná zábava. V práci štěstí, v životě smůla.

Měla dar vystihnout dobu i to, co společenská smetánka právě potřebovala. A hlavně – svoje stálé zákaznice důvěrně znala, věděla, co jim sluší, jak rozehrát jejich půvab a co zakrýt. Věřily jí, v tom byl celý ten vtip. Osvědčilo se jim, že v jejích šatech oslní. Ona tu udávala styl. A řídily se jím herečky Hana Vítová, Nataša Gollová, Olga Scheinpflugová, manželka prezidenta Hana Benešová, světoznámá pěvkyně Jarmila Novotná, automobilová závodnice Eliška Junková, Adina Mandlová... Mít model od Podolské mělo stejnou váhu jako vlastnit model z Paříže.

Na společenském nebi zářila, v osobním životě to měla hořké. Manžel Viktor brzy zemřel, krátce nato odešel i starší syn Miloš. Mladší Viktor se před druhou světovou válkou připojil k jejímu podnikání, ale jeho nadějnou kariéru zmařil v roce 1948 únorový převrat. Krátký čas byl zavřený, pak se mu podařilo emigrovat. S matkou se už nikdy neviděli.

Únor 1948 znamenal pro většinu pražských módních závodů konec, ale Hanu Podolskou paradoxně na čas zachránila Marta Gottwaldová. Zhlédla se v eleganci své předchůdkyně Hany Benešové a od Podolské žádala, aby z ní udělala stejnou dámu. Toužila po tom natolik, že dokonce zařídila, aby Viktor junior byl propuštěn z vězení a mohl emigrovat. Salon se jí pak velmi snažil vyhovět, dokonce si dal vyrobit figurínu, na které pro ni šaty zkoušel. Ale v celkovém výsledku to byla karikatura. Ne snad proto, že korpulentní Marta Gottwaldová měla do štíhlosti Hany Benešové daleko – za starých časů Hana Podolská oblékala i Růženu Naskovou či Antonii Nedošínskou, a to taky nebyly křehotinky. Ale Gottwaldové chybělo to podstatné – vrozená noblesa. Naštěstí pro salon si toho nikdy nevšimla.

S její smrtí ovšem skončila i protekce z nejvyšších kruhů a Hana Podolská musela „do důchodu“. Salon přesto pokračoval, byť už pod hlavičkou Oděvní služba Eva. Díky zkušeným švadlenám si dokonce udržel vysokou profesionalitu, a protože i v bolševickém státě se brzy rodila smetánka, šít měl pro koho.

Hana Podolská, ač odstavená ze scény, s ním přece jen zůstávala v kontaktu. Především na ni totiž nezapomněly její švadleny, které zchudlou a opuštěnou šéfovou podporovaly a staraly se o její šatník. Ale i ona ještě dlouho do salonu tiše docházela a jaksi tajně dohlížela, aby si držel úroveň, kterou tu zavedla. Profesionalita byla silnější než zklamání.

Zemřela před 35 lety, 16. února 1972. Její životní dílo, špičkový salon, existoval pod hlavičkou Oděvní služby do roku 1991, pak byl zrušen. Zůstalo jen jméno a skvostné krejčovské kousky v depozitářích Uměleckoprůmyslového muzea. Občas se šaty či kabát objeví v obchodech se starožitnostmi, něco je mezi lidmi, kteří to uchovávají jako cenné dědictví. Mimochodem, dodnes se v jejích modelech dá vyrazit na ples.

(MFDNES)



Zpátky
 
viagra no prescription canada