Květen 2007

Hry na pískovišti

Anneke Hudalla

Tahanice kolem Chrámu sv. Víta jsou nejen unavující a zbytečné. Debata ke všemu svědčí o nebývalé zaostalosti jejích účastníků.

Tedy zase zasedají. Člověk už dávno přestal počítat po kolikáté. Ty dostaneš portál, já oltáře – jako by se jednalo o rozdělení pozůstalosti zesnulého strýčka. Po únorovém rozsudku Nejvyššího soudu, který Chrám sv. Víta pro změnu zase přiřkl státu, reprezentanti Metropolitní kapituly a kanceláře prezidenta v minulých dnech začali jednat o předání budovy i vybavení katedrály. Hry na pískovišti – jinak tahanice, jejichž průběh sledujeme již třináctý rok, už dávno nelze nazývat. Jako děti, které se hádají o hračky, totiž každá strana tvrdohlavě trvá na své pozici. Společnost, která sebe samu – jako ta česká – považuje za moderní a osvícenou, by takovému dětinství už neměla pasivně přihlížet. K tomu je ale nutná odvaha a ochota převzít odpovědnost. A oboje politické elitě dosud chybělo.

Neptejme se Karla

Kde je například odvážný člověk, který udělá konec absurdním argumentům, které se v debatě o „spravedlivém majiteli“ objevují? Kdy konečně zmizí ten nesmysl o Karlu IV., Palackém a Masarykovi, kterými argumentují především odpůrci katolické církve? Samozřejmě, v zásadě proti zdravému vědomí historie nelze nic namítat – a čas od času určitě ani neškodí zabývat se myšlenkami tzv. historických velikánů. Avšak to, co v současnosti zažíváme v debatě kolem Chrámu sv. Víta, je primitivní a nepřípustná instrumentalizace klíčových osob českých dějin, která má nudnému právnickému sporu zřejmě přidat trochu emocionálnější koření. Tato strategie ale nikam nevede. Nebo nanejvýš přímo do pekla.

Postavil Karel IV. Chrám sv. Víta za a) pro všechny své poddané ve Svaté říši římské, nebo za b) jenom pro poddané české národnosti, anebo za c) jenom pro poddané věřící? Tato otázka se snad hodí do pořadu typu Chcete být milionářem? – jako argument v debatě o vlastnictví je naprosto scestná. „Národy“ v dnešním smyslu slova ve 14. století ještě vůbec neexistovaly. A myšlenka, že za pár století budou v Praze a okolí žít lidé, kterým Bůh a natož pak členství v katolické církvi budou srdečně ukradené, středověkého člověka – jako byl Karel IV. – určitě nikdy nenapadla. Pokus řešit aktuální spor tím, že pátráme po tom, co vlastně chtěl „otec vlasti“ Karel, je proto od počátku neseriózní a směšné. Anebo chceme zítra zkoumat, co by Karel řekl na zavedení školného na „jeho“ univerzitě?

Přímá cesta do Kosova

Snad ještě hůř to vypadá s Palackým a Masarykem. Díky jejich osobní podpoře při obnově katedrály se Chrám sv. Víta stal symbolem české státnosti – a z toho dnes odpůrci církve usuzují, že kostel nesmí patřit jenom věřícím. S tímto argumentem se ale odebereme o sto let nazpět. Jak je všeobecně známo, Palacký a Masaryk se ve své době snažili o emancipaci českého národa v rámci habsburské monarchie, respektive o zřízení samostatného českého státu. V tomto politickém boji Chrám sv. Víta sloužil oběma pánům coby „důkaz“: Už ve středověku byly Čechy nejen samostatné království, ale patřily také mezi kulturně vysoce rozvinuté regiony Evropy. Takový odkaz na vynikající kulturní dějiny vlastního lidu je typickým jevem mladých národů v boji o vlastní stát – skoro devadesát let po založení Československa však působí přinejmenším divně.

Takže pokud dnes odpůrci církve tvrdí, že chrám je symbolem české státnosti, přebírají argumentaci, kterou Palacký a Masaryk používali zhruba před stoletím za úplně jiných politických okolností. Anebo argumentaci Srbů, kteří se nechtějí Kosova vzdát s tím, že se tam v roce 1389 udála pro národní dějiny důležitá bitva. Skutečně Česká republika roku 2007 takové historické důkazy pro opodstatněnost své existence stále ještě potřebuje? Pokud chce být moderním evropským státem, tak by je už potřebovat neměla. Stejně jako už nepotřebuje další kolo soudní bitvy o chrám.

Milý lide, dělej si, co chceš!

Podstata onoho moderního státu totiž je, že naprosto všechno je předmětem diskuse, jednání a hlasování. Ani Bůh, ani císař už dávno nepředepisují, komu Chrám sv. Víta patří. Rozhodnutí je v rukách lidu a jeho politických reprezentantů. Ti bohužel dosud neměli odvahu tuto odpovědnost skutečně převzít.

Místo toho, aby iniciovali společenskou debatu o věcných aspektech vztahu mezi státem a církví, se političtí aktéři vydali výhradně soudní cestou. Díky principu právního státu jsou však soudy vázané jen a jen zákony. A dokud platný zákon (i když z roku 1954) určí, že chrám patří lidu, žádný soud nemůže dospět k jinému výsledku, než ke kterému nedávno došel Nejvyšší soud.

KDU-ČSL a všichni, kteří si přejí, aby katedrálu převzala církev, se proto musejí pokusit o svém názoru přesvědčit většinu zákonodárců a prosadit nový zákon. Jako příklady zdařilého kompromisu mohou přitom sloužit kostely v Cáchách, Paříži či Budapešti, které v národních dějinách sehrály podobně důležitou roli jako Chrám sv. Víta a které přesto patří církvi, a ne státu. A pokud to všechno nepomůže a nový zákon určí, že katedrála na Pražském hradě přece jen patří státu – pak je nutné demokratické rozhodnutí akceptovat a se svým lidem se smířit. Byla by to škoda. Ale alespoň by hry na pískovišti konečně patřily minulosti.

(Respekt, www.respekt.cz)