Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Mongolové v Blansku

Petra Hůlová

Demonstrace v Blansku upozornila na nenápadné pracovníky z Asie

Pro Enchbajsgalan (47) nebyla Evropa žádný zvláštní šok, to spíš ona pro Evropu. „Chtěla jsem pryč a Amerika se mi zdála moc daleko. Takže když mi kamarád poslal pozvání do Čech, neváhala jsem,“ vzpomíná mongolská lékařka, jak před jedenácti lety opustila rodnou zemi. „Uměla jsem rusky, takže jsem se docela domluvila, a díky ruskému vlivu jsem byla na řadu zdejších věcí zvyklá už z Ulánbátaru. Takže žádné velké překvapení,“ říká Enchbajsgalan v třípokojovém bytě v Blansku, kde s ní pod kobercem s vyšitou hlavou Čingischána žije i manžel šachista a školou povinná dcera. Překvapení ale nakonec přece jen přišlo. Až teď a nejen pro tyhle tři. Kvůli rodině paní Enchbajsgalan a dalším v Česku usedlým Mongolům se tady koncem března konaly protestní demonstrace. Po nich zůstala ve vzduchu viset atmosféra nejasné hrozby a otázka, co tady vlastně ti Čingischánovi potomci provádějí, že to vzbuzuje takové vášně.

Buďte stateční

Paní Enchbajsgalan ještě dlouhé měsíce po příjezdu snila, že v Česku bude dál pracovat jako lékařka. Byrokratické překážky, těžká cizí řeč a nedostatek peněz ji ale donutily ten sen odepsat. A s manželem, původně automechanikem, který se k ní po roce připojil, odstartovali svoji českou profesní kariéru jako dělníci v holešovské továrně na boty. Teď už sedmý rok žijí v Blansku, kde si našli lepší místo spolu s dalšími více než třemi stovkami krajanů. „Bylo strašně těžké najít dobrou práci, tak jsme se samozřejmě snažili si ji udržet,“ říká paní Enchbajsgalan a vypráví o tom, jak pětileté dcerce večer nařizovala budík, aby malá Delgermoron ráno sama vstala, oblékla se, nasnídala a samostatně odešla do školky: oba rodiče v té době už zařezávali ve fabrice.

Česky se Enchbajsgalan naučila v práci a od přátel a čeština je také jedním z důvodů, kvůli kterému se rodina nechce vrátit do Mongolska. Patnáctiletá Delgermoron totiž umí česky lépe než mongolsky. A už ví, čím chce být: lékařkou nebo političkou. Valná většina mongolské komunity se ovšem po pár letech práce – se zhruba trojnásobnými výdělky oproti Ulánbátaru – vrací domů a uvolňuje místo dalším zájemcům. „Buďte stateční jako Švejk. Máme vás rádi i vaše pivo, ale žádná mongolská menšina v Blansku nevznikne, to vám garantuju,“ napsal nedávno jeden z mongolských diskutujících na internetovém fóru blanenské radnice všem bílým spoluobčanům, kteří tam v debatě projevují strach z nových sousedů a z možných nároků, které tu budou vznášet.

„Jsou snaživí. Hlavně dívky,“ reaguje Pavel Nezval, ředitel blanenské Základní školy Tomáše Garrigua Masaryka, na otázku po prospěchu malých Mongolů. Mají jich ve škole momentálně deset, nejvíce ze všech čtyř blanenských základek, a nejsou s nimi žádné problémy. Rasismus ve smyslu šikany na škole podle učitele Nezvala není, ale rasistické předsudky ano. „Když se objevily vši, tak rodiče přilítli, že to děti mají od Mongolů,“ vzpomíná ředitel. „Ale nebyla to pravda.“

Chová se to celkem slušně

Přestože dospělí tvrdě makají, děti se vzorně učí a vši nikdo z Mongolů neroznášel, pod povrchem se ukládaly výčitky a u někoho i vztek. Nahromaděná zásoba vybuchla třetí březnovou středu, kdy se do Blanska sjela stovka extremistů z celé země, aby tu pod hlavičkou organizace Národní čest protestovali proti „kriminalitě“ a „drzému chování“ mongolské menšiny v Blansku. Policie vzápětí vyčíslila mongolské zločiny za poslední rok na dva: jeden dělník sebral na koupališti odložený mobil a jiný neopatrně odložil cigaretu na prázdný plastový barel, který shořel.

Přesto lze i na radničním diskusním fóru mezi řadou inteligentních a vstřícných příspěvků najít dopisy svědčící o tom, že s holohlavými členy Národní cti sympatizuje i těžko odhadnutelný počet „normálních“ obyvatel Blanska. „Jsou to většinou mladí lidé a jsou někdy hluční, to víte,“ komentuje antipatii Blanenských mongolský velvyslanec Ochir Enkhtur v koženém křesle svého přijímacího pokoje v Praze-Bubenči. Demonstraci proti svým rodákům v Blansku sledoval webkamerou z Prahy v přímém přenosu. Dozvědět se ale přímo na místě nějaké konkrétní výhrady, na nichž by mohla stát domorodá nevraživost, se nám nepodařilo. „Chová se to celkem slušně,“ říká na otázku po mongolských spoluobčanech číšník v hospodě Punkva nedaleko náměstí Republiky, kde se konala zmiňovaná demonstrace. „Jednou nebo dvakrát jsme je vyhodili. Přišli nalití, ale nevzpouzelo se to, to ne.“

„Problém mongolské kriminality v Blansku“ považuje za vymyšlený nejen policie, ale i starostka Jaroslava Králová (ODS): „Hlášky, že byl někdo posekaný mačetou a podobně, jsou nesmysl. Záchranka tu nikdy k takovému případu nevyjížděla, o tom mám přehled. Místní si stěžují, že jsou hluční, to ano. Mají asi odlišnou mentalitu, po městě například chodí v hloučcích.“ Starostka odmítla i zvěsti z internetového fóra blanenského městského úřadu, že by Mongolové do města „zavlekli nemoci“ či dostávali zdravotní potvrzení bez návštěvy doktora. „Když jsou nemocní, tak se léčí, a když je bolí zuby, tak jdou k zubaři a někteří naši lidé se zlobí, že využívají náš zdravotní systém. Ale vzhledem k tomu, že řádně platí zdravotní pojištění, mají na to využívání plné právo.“

Já byl u vojáků

Zeptá-li se člověk dnes v Blansku někoho na Mongoly, vzpomene si většina místních na to, jak nějací mongolští dělníci při novoročních oslavách podřízli během tradičního rituálu ovci; obřad přenesený z asijské pastviny na umývárnu panelové ubytovny dodnes v milovnících vánočního kapra vzbuzuje velké pobouření. Proto je blanenská starostka přesvědčena, že za antipatií starousedlíků vůči Mongolům je jen jejich odlišnost. Ten názor s ní sdílí také vedení firmy Apos Auto, kde Mongolové pracují ve třech podlažích dílen na obšívání volantů do aut.

„Já jsem byl u vojáků. Když se jeden ožral, říkalo se, vojáci se ožrali. Když uvidíte jeden obličej, pak slyšíte, že všichni,“ říká mistr Antonín Přikryl, který averzi vůči Mongolům vysvětluje jejich snadnou zaměnitelností. Předseda představenstva Aposu Miroslav Růžička nás ve vstupní hale rozlehlé továrenské budovy na okraji Blanska vítá s neskrývanou nedůvěrou. Jak vyjde najevo, má pocit, že českým médiím jde jen o to roznášet fámy, jako že „Mongolové tu dělají binec a někdo někomu usekl mačetou hlavu nebo že my jsme hajzlové, co je vykořisťujeme“. Na další soužití mongolské komunity s Blanenskými má šéf představenstva Aposu jasný názor: „Úplně se vyhnout protestům asi nelze. Ale když tady nebudou Mongolové, bude tu někdo jiný. Ti samí lidé, kteří křičí, že je tu hodně Mongolů, jim rádi pronajmou byt, protože od nich dostanou více než od běžného zájemce. Určitě už teď jsou ale Mongolové jiní, než když sem přišli. Pro naše zaměstnance děláme každoročně ples. Jsou to dva nebo tři roky, kdy se tam poprvé objevili Mongolové. Měli svůj stůl, přišli ve svém tradičním svátečním oděvu. Letos v březnu, kdy jsme měli ples naposledy, přišli již oblečeni jako ostatní.“

Cena práce roste

V pracovní hale sedí u stolů řady převážně mongolských žen. Na nohou mají pantofle a v plechových odkladných košících u stolů sáčky s kávou. Nastřiženým kusem kůže geometrického tvaru obalí připravený volant a po vnitřní straně kůži zašijí. Za jeden volant dostanou podle typu 56–76 korun, po zapracování vydělávají 13 000–20 000 korun, ti nejvýkonnější i více. Denně se tu v dílnách obšije volantů kolem tří tisíc. Bílá hala se stoly a zářivkami je čistá a nově vybavená.

Bajra, asi pětadvacetiletý mladík, který sem přijel na práci z Ulánbátaru před rokem, se usmívá. „Viděl jsem inzerát,“ vysvětluje svou cestu do Čech. Dolor, dívka s culíkem, přijela do Blanska před šesti měsíci za příbuznými. Na Čechy prý nemá žádný názor, protože je nezná, ale v práci jsou na ni prý všichni hodní. Zato paní Dulondžav je v Čechách už šest let. „První dva roky jsme bydleli ve Znojmě a pak jsme se přestěhovali sem,“ říká. Dulondžav přijela s manželem a třemi dětmi a v Čechách se jim narodilo čtvrté. Na otázku, kde pracuje její manžel, poklepe Dulondžav na paži muži, který pošívá volant vedle ní. Česky příliš neumí, ale jejich děti prý už ano.

„Dělali jsme se Slováky, Ukrajinci, Kyrgyzy, ale Mongolové se chytli. Pro zpracování kůže mají vlohy.“ Antonín Oujezdský, místopředseda správní rady Aposu, si své zaměstnance nemůže vynachválit a Jiří Šrámek, tiskový mluvčí podniku, dodává: „Není pravda, že berou Čechům práci. Kdokoli z Čechů by chtěl nastoupit, má šanci.“ Ale Češi se obšívat volanty nehrnou. A za pár let nebudou mít tu možnost ani Mongolové. Alespoň podle Růžičky: „Cena práce roste. Máme novou kapacitu na Ukrajině, jestli chceme v byznysu vydržet, musíme se odsud časem přesunout jinam.“

Přestože paní Enchbajsgalan nabízí ve svátečním pokoji návštěvníkům pod Čingischánovým portrétem i pravý mongolský sýr árúl, tradiční kuchyni své země vaří pro svou rodinu jen jednou dvakrát do měsíce, na nic náročného není čas. Mongolské svátky ale drží. „Cagán sar (mongolský Nový rok) slavíme se vším všudy,“ říká hrdě. „Jen ovci si k tomu nezabíjíme. Kvůli sousedům.“

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky
 
viagra online cheap