Květen 2007

Antiněmectví – český ohlas na tisícileté hledání cesty ke společné kultuře

Franz Chocholatý-Gröger

Pro další vývoj integrace českého státu do EU je důležitější než jakékoliv česko-německé deklarace vnitrospolečenský důsledek česko-(sudeto)německé otázky. Tento problém, a to včetně otázky tisíciletých česko-německých vztahů spojené se snahou o vytvoření společné kultury na území zemí Svatováclavské koruny, nám cosi vypovídá o stavu české společnosti. Ukazuje nám, zda jsme schopni nebo nejsme schopni reflexe naší vlastní minulosti a jak dlouhou cestu jsme ušli na cestě od negativní sebereflexe ohroženého etnika (s výraznými prvky vyvolenosti) k pozitivnímu sebechápání plnoprávné občanské společnosti. Nic není nebezpečnější než zachovávat si přesvědčení o vyvolenosti a demokratičnosti národa, kterýžto omyl je pěstován od poloviny 19. století a který je stále vštěpován české společnosti, že je demokratickou společností s bohatými demokratickými tradicemi.

Právě v souvislosti s českoněmeckou otázkou byli lidé, kteří podporovali cestu česko-německého smíření, osočování českými obyvateli z jakéhosi národního jidášství. O obrazu této společnosti vypovídá také mnoho skutečnost, že k těmto výpadům a osočování dostali „tito demokraté“ prostor v celé masmediální struktuře, zatímco těm, kdož podporovali česko-německé smíření zbyl prostor jen na stránkách Střední Evropy, Proglasu či studentského časopisu Babylon. Aféra kolem sledování těchto občanů a některé články v Právu ukazují, jak silně je antiněmectví zakořeněno v českém národu (a to zde neberu v úvahu periodika a publikace české krajní pravice a levice, které jsou právě jednotné v antiněmectví) i v části voličů a členů demokratických parlamentních stran. Lze velmi těžce přesvědčit českého občana, že sudetský Němec není náš nepřítel, když obraz nepřítele mu byl vštěpován v postatě od r. 1848, kdy pocit ohrožení a politický stres zhmotnil v představě Němce jako „odvěkého nepřítele“. Je to stejně obtížné, jako byla kdysi snaha štípit českému živnostníkovi představu, že žid není jeho nepřítel a že zlo, bída, neduhy společnosti mají svou konkrétní příčinu, že to vše nemá nic společného s rasovým původem či společenským postavením osoby nebo skupiny lidí.

Naše společnost žije stále v zajetí mýtů a předsudků. Česká média po celých šedesát let pokračovala ve vytváření obrazu sudetského Němce obdobným způsobem, jak se malovali lidé semitského původu se zakřivenými nosy. V podstatě navázala tak na tradice starší, provázející česká média od onoho roku 1848. Bohužel mnohé masmediální výtvory současné doby nezůstaly této tradici nic dlužny. Podstatou těchto projevu je strach vycházející sice z vlastní či tradované zkušenosti, která je zpracovaná tím nejprimitivnějším způsobem. Zdravý lidský rozum ustupuje pudům. Řešení je nalezeno, není nutno hledat odpověď na otázku, zda jedinec či skupina je spokojená a zda její pěstěný obraz o sobě samé není poskvrněn!

Podle mne je zcela scestné snažit se kategorizovat krizové jevy mezi lidmi jako rozbroje mezi křesťany a židy, mezi Čechy a Němci a činit z nich jakési hybatele dějin. Konflikty byly a budou vždy a přičítat jim nacionální, rasovou nebo jakoukoli jinou podstatu je nejlepší cesta k národnostním čistkám, vyhánění a k vyhlazovacím táborům.

V českoněmeckém soužití není důležitou otázkou, kdo rozchod zavinil, kdo nese jak velkou míru viny. Podle mne je v současné době nutné položit otázku: Bylo možno, aby z domácí kultury české a německé byla vytvořena jednotná nová kultura? Bylo to možné, ale také žádoucí. Nastupuje tedy i otázka. Proč se to nestalo? Oba národy však zůstaly vedle sebe jen mechanicky spojené, bez duchovní ideje. Obě jazykové skupiny žily pouze vedle sebe, a to se stalo příčinou velikých nesnází. Zde je také příčina počátku jejich pozvolného rozchodu po roce 1848.

V malém měřítku sice asimilace v rámci jednotlivých obcí probíhala, ale tento proces nebyl využit při budování státu. Nevznikly tím podmínky pro splynutí obou jazykových kmenů v jeden útvar. Bylo pravidlem, že vládl-li dobrý vládce, oba kmeny žily ve shodě, nastoupil-li vládce slabý, docházelo ke sporům. Ke slovu se pak hlásily projevy jazykové nevraživosti provázené návrhy na vyhnání především německého jazykového kmene. V průběhu společného dějinného vývoje na však byla také období, kdy obě jazykové skupiny byly velmi blízko jednotné kultuře. Podle mého soudu k tomu docházelo v období předbělohorském, kdy došlo ke zmírnění politického napětí mezi česky a německy hovořícím obyvatelstvem. Náboženská tolerance navozená reformaci vedla k toleranci národnostní. Staré konflikty a napětí z minulosti se vytrácela v zapomenutí. První ránu tomuto vývoji zasazují čeští stavové, když r. 1615 vydali nařízení (jakýsi jazykový zákon) o užívání českého jazyka. Přesto však v čele stavovského povstání stali věrně vedle sebe Češi a Němci a společně také ukončili svůj život jejich vůdcové na popravišti.

Období baroka zasáhlo stejně obě jazykové skupiny, barokní proud se domácímu prostředí přizpůsobil a v něm se naturalizoval. Oba tyto svébytné živly měli na zdomácnění baroka svůj osobitý vliv, důkazem tohoto podílu na utváření baroka je například hudba, lidové náboženské písně a lidové divadlo. Jako protireformace, tak také barokní doba nerozdělila Němce a Čechy do dvou protichůdných táborů. Obdobně nezanikl evangelický živel, nekatolické prvky byly promísený a obsahovaly jak staré husitsko-bratrské tradice , tak luteránskou tradici. Nové naděje v česko-německých vztazích se rodí v době osvícenské. Bylo to také poslední období, kdy právě osvícenské myšlenky mohly sjednotit oba jazykové kmeny. Osvícenství přispělo nepřímo také k etnickému soutěžení. Byly to právě německé kulturní vlivy, které přispěly k českému národnímu obrození. Používání němčiny velmi ovlivnilo zájem českých vzdělanců o společnou vlast a její dějiny. Rodí se nové pojetí národa - bohemismus. Toto zemské vlastenectví nabývá převahy za slezských válek. Většina německých vzdělanců tohoto období se cítí být Čechem a to nejen ve smyslu geografickém (Böhme), ale i národnostně, jako příslušník slovanského kmene německého jazyka. Ke slovu se dostávají pojmy Deutsch-Böhme, Deutsch-Mähre, Schlesier. Zájem o českou lidovou poezii, české bájesloví či o hrdinské Čechy 15. stol. byl mezi vzdělanými Němci velmi rozšířen a tato doba se do českého podvědomí dostává právě přes české překlady německé literatury.

Na druhé straně Herderovy myšlenky o zvláštním významu a postavení slovanství vyprovokovaly české národní buditele ke zvýšenému úsilí o povznesení českého národa a řeči. Bohužel byly příliš zatíženy romantickými vlivy (obdobně také na německé straně). Habsburská politika se dostává stále více pod kritiku liberálního myšlení. V zápase proti stupňovaným snahám o upevnění absolutismu objevily se znovu snahy o upevnění dosavadních česko-německých kulturně politických vztahů ve smyslu historicko-geografického pojetí vlastenectví bohemismu. V bohemismu viděli tehdejší čeští a němečtí intelektuálové ono pojítko domácích Čechů a Němců v společenství, které by se mohlo vyvarovat jazykových a národnostních sporů. V té době však již vnější vlivy stále více ovlivňovaly tyto vztahy než skutečné zájmy obou jazykových kmenů jednoho zemského národa. Role jazyka nebyla tou základní otázkou. Tento stav se udržel do března 1848, pak v souvislostí s událostmi kolem Frankfurtského sněmu dochází k rychlému rozchodu. Oběma stranám chyběla vůle k diskusi. V českém jazykovém prostoru nakonec zvítězilo češství, které znamenalo přeměnu etnicko-jazykové skupiny Čechů v moderní národ. Obě strany začaly budovat rozsáhlou síť ochranářských spolků, v německém jazykovém prostoru objevuje se strašidlo čechizace, česká strana se snaží nejen uchovat český jazykový prostor, ale také proniknout do německého jazykového prostoru.

Právě v tomto období se rodí choroboplodné zárodky nerůznějších sociálních a národních mýtů. Mezi ně patří také Palackého teze o českých dějinách, jako o stýkání se a potýkání živlu německého a českého. Představa „odvěkého nepřítele“ je implicitně přítomná v jeho pojetí dějin. Palackého pojetí bylo čas od času podrobováno na české straně kritice. Masaryk např. ve své práci Jan Hus kritizuje jeho přehnaný nacionalismus, který vede k tomu, že se na národní život díváme příliš negativně a historický cíl je pak zúžen jen na věčný antagonismus proti Němcům. Obdobně kritizuje Palackého teorii Emanuel Rádl: „Palackého teorie zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci. Němci... nám většinou rozuměli a také nám pomáhali... vzdělanost, přicházející k nám od západu, přicházela ve skutečnosti z Německa.“

Palacký přichází rovněž s tezi, že slovanský živel byl od pradávna demokratický, germánský pak panský. Tyto úvahy aktivizovaly pak masy a sháněly je do houfu pod prapory totalitních hnutí. Takto vsugerována představa o „odvěkém nepříteli“ se materializuje, stává se skutečnost. Právě tímto způsobem se od r. 1848 oba národy přesvědčovaly, v průběhu své národní emancipace, že protivníka je nutno zničit, a že vše je dovoleno. Tato představa pak dávala prostor k sugestivním projevům politiků vyzývající masy k odplatě, k vyhnání. Vše bylo dovoleno v rámci této „svaté války“ vůči „odvěkému nepříteli“. Pojednou oněch tisíc let společného budování země bylo zapomenuto a vše co by ho mohlo připomenout muselo být zničeno.

Antiněmectví se stalo jakousi organizační základnou pro nástup totalizujícího režimu Národní fronty. Pod praporem antiněmectví se pohodlně skryla česká kolaborace. Obdobně jako antisemitismus vytvořil prostor pro hospodářské a sociální předsudky. Antiněmectví, a zde je podobnost s Německem před rokem 1933, se stalo stmelujícím prvkem poválečné české společnosti. Toto antiněmectví mělo naplnit tužby válkou , kolaboraci a pasivním odporem zmrzačené české duše. Blahobyt a štěstí pro český národ mohou být dosaženy jen vyčištěním českého prostoru od „odvěkého nepřítele“, vypuzením onoho cizího, nepřátelského živlu. Podle naivních představ o „jakémsi mesianismu“ českého národa mělo české národní společenství, dokonalé očistěné, napříště vyřešit všechny sociální konflikty bez boje v prospěch národního celku a pouze v jeho rámci. Když byl tento prostor zbaven Němců, bylo nutno najít nového nepřítele - Češi se začali vraždit a znásilňovat navzájem. Bylo nastoleno panství jedněch Čechů nad druhými. Prapor antiněmectví vlál i nad tímto novým panstvím.

Přišel rok 1989, otevřely se hranice a najednou „odvěký nepřítel“ byl tím, s jehož pomocí lze dosáhnout cesty k evropské integraci. Vše je v pořádku do okamžiku, kdy se národ má podívat na své dějiny bez pokřiveného zrcadla ideologie. Jak se postavit k otázce vyhnání svých bývalých spoluobčanů? Jak si přiznat, že společné dějiny měly více kladných okamžiků než záporných? Jak si přiznat své chyby, svou kolaboraci za komunistického režimu? Otázky, které pálí. Proto je znovu vytažen prapor antiněmectví. Strašák sudetských Němců bažících po svých majetcích se hodí nejen v období voleb.

Pokud budou čeští intelektuálové a politici hledat vinu na rozchodu obou národu jen u jednoho národa, nedokáží se podívat do zrcadla dějin také na činy českého národa, potud bude antiněmectví trvalou součásti českého myšlení. Neboť není důležitá otázka „kdo nese větší vinu na rozchodu obou kdys jazykových kmenu jednoho zemského národa“. Historici by měli hledat odpověď na otázku :Proč Češi a Němci nedokázali vytvořit společnou kulturu, jeden zemský národ?

Dosud platí slova Rádla: „Poměr mezi Čechy a Němci je vážným zjevem dost, aby bylo lze se rozborem probrat k pochopení této velké krize, v níž se lidstvo ocitlo. Řešení tohoto problému rozhodne o budoucnosti nejen Československé republiky, nýbrž střední a východní Evropy vůbec“. I když již na území tohoto státu nežije oněch 3 a půl milionů Němců, přesto se antiněmectví může stát naším velkým problémem.