Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Byl bohemismus alternativou k českému jazykovému nacionalismu?

Franz Chocholatý-Gröger

Na přelomu 18. a 19. století převažovaly v Čechách v tehdejším národně politickém povědomí pojmy vlast, vlastenectví nad pojmy národ a národní ve smyslu územního vyčlenění. Tehdejší osvícenci si na druhé straně jasně uvědomovali, že nelze stanovit přesně hranice této jejich vlasti. Musíme si uvědomit, že jejich pojem vlasti byl velmi výrazně ovlivněn představami o vlastenectví, a toto vlastenectví se pohybovalo mezi celoněmeckým. rakouským a českým územním vlastenectvím.

Jednou z velkých osobnosti této doby, která si kladla otázku definování vlasti a národa, byl Bernard Bolzano. Jako sociální etik stavěl do popředí „společného ducha“ vlasti. Tedy onu kulturně historickou a etickou část národního povědomí, která v případě Čech byla společná, jak pro český, tak pro německý jazykový kmen jednoho zemského národa. Na druhé straně si byl vědom toho, že dvojí mateřská řeč velmi komplikuje možnosti vzájemného styku mezi obyvateli obou jazykových kmenů. Zároveň tato jazyková odlišnost se odrážela v odlišnosti sociálního postavení a úrovně vzdělaní. Z této rozdílnosti se pak rodil česko-německý rozpor. Bolzano viděl východisko z této rodící se krize v morální obnově a v rozvíjení se obecné lásky člověka k člověku uvnitř tohoto dvojjazyčného českého národa.

Své pojetí řešení této rodící krize rozvinul Bernard Bolzano obšírně v červenci a srpnu 1816 ve třech proslovech O poměru obou národností v Čechách. Upozornil na to, že odlišnost dvou jazyků uvnitř jedné země a jednoho zemského národa poškozuje možnost vzniku „společného ducha“. Jednou z alternativ jak toto překonat, by bylo užívání pouze jednoho jazyka obyvateli země. Toto bylo v podmínkách probouzejícího se jazykového cítění nemyslitelné. Bolzano ve svých proslovech navrhoval, aby tato dvojjazyčnost byla chápána jako přednost, vedoucí k vzájemnému se obohacování obou jazykových kmenů, a ne jako nedostatek.

Tento historicky a teritoriálně zaměřený bohemismus došel ideového zdůvodnění především ve společenských kruzích šlechty v Čechách. Důvody zde byly především ekonomické a zároveň byl oporou nesouhlasu aristokracie s centralizačními opatřeními rakouského státu. Snaha bohemistů vyzvedávat svou nestrannost v rodícím se česko-německém konfliktu, zůstala velmi často bez odezvy.

Od třicátých let 19. století se ukazuje, že český zemský patriotismus má dvojí, ve svých důsledcích silně antagonistickou obsahovou náplň. Lze rozlišit dva protichůdné proudy pojetí bohemismu.

První vychází z pojetí Čech jako součásti Svaté říše římské a od roku 1815 jako součásti Německého spolku. Proto také Hormayer hovoří výslovně o českém národě (böhmische Nation) , obdobně jako o národu tyrolském, slezském či moravském. Začlenění teritoriálního národa českého do velkého německého kulturního národa se zpočátku pociťovalo a vyjadřovalo nejasně, nikdy však nebylo popřeno. Lze to pozorovat na vyjádřeních např. hraběte Kašpara ze Šternberku či hraběte Ervína Noctice-Rieneka. Toto začlenění bylo však chápáno jako duchovní svazek, ne však jako politické začlenění v souvislostí s rostoucími snahami o politické sjednocení Německa. V období čtyřicátých let připomínali německý charakter Čech také někteří německy píšící spisovatelé a publicisté z Čech. Poukazovali přitom i na přátelské vztahy mezi Němci a Čechy na jazykové hranici a na sympatie německy píšící inteligence k tzv. slovanským kulturním snahám. Toto německé vyústění českého zemského patriotismu pozvolna ztrácí své postavení v souvislostí s rostoucími snahami o samostatné postavení Čech v zájmu české národní svébytnosti.

Druhé, jehož představitelem byl František Palacký, bylo důsledně protichůdné pojetí bohemismu. V jeho pojetí byly Čechy samostatným královstvím a významným členem rodiny národů Evropy ještě dřív, než rod Habsburků usedl na český trůn. Nebylo proto náhodné, že Palacký svou největší práci historickou nazval Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Není rovněž náhodné, že Palacký ve svých německy psaných pracích dával přednost pojmům Böhmen a böhmisch před pojmy Czechen a czechisch. Jako Böhmen byli Češi přímými dědici vlastního Království českého a historického stavovsko - politického českého národa, jako Czechen byli toliko etnickou skupinou hovořící česky, byli jen lidem bez dějin. Proto také takový důraz na sepsání dějin národa českého, a ne dějin zemí Koruny svatováclavské, proto také takový důraz na zemské pojmy Čechy a Morava a vynechání pojmu Slezsko, kde v této době byly velmi silné odstředivé snahy, a to i mezi česky mluvícím obyvatelstvem, proti snahám o zařazení „rakouského Slezska“ do zemí Koruny. U českého bohemismu nesmíme rovněž přehlédnout jeden důležitý prvek: a to snahu o získání německy mluvících obyvatel Čech pro český národ a jejich přeměnu v německy mluvící Čechy. Tedy zrcadlový obraz toho co německé národní hnutí očekávalo od Čechů, že se stanou slovansky mluvícími Němci.

K myšlence dvojjazyčného českého národa se Palacký vyslovil poprvé v letech 1825 a 1826, kdy pojem Nation vztahuje na veškeré obyvatelstvo Čech a kdy varoval před tím, že v případě nerovnoprávnosti obou jazyků dojde k odcizení se jedné či druhé části národa (pojem, který se vyskytoval u Bolzana). Překračuje však tradiční pojetí bohemismu a to zdůrazněním češtiny jako skutečně historického národního jazyka a zařazením Moravanů a hornouherských Slovanů (Slováků) do českého jazykového okruhu. Zároveň vyslovuje požadavek po svébytné existenci Čechů jako národa vedle německého národa, ne však jako etnické skupiny či jazykového kmene uvnitř německého národa. Politický pojem národa byl tak nadřazen etnicko-jazykovým představám a pojem český národ již není, jako u klasického bohemismu, omezen hranicemi Čech, ale zahrnuje také území markrabství moravského (...Čechy a Morava, co národ i co stát vždy zajedno byly...).

K pojmu dvojjazyčného národa vrací se pak Palacký ve své slavnostní řeči k výročí založení Vlasteneckého musea v Čechách 14. 6. 1868, kdy řekl: „Národ český... jest již drahné času národem dvojjazyčným. Nepřeme se, kdy a kterak se to přihodilo: skutek sám jest před očima...“. Na vrcholu politického boje za prosazení státního práva bylo důležité hájit zásadu, že politický národ český zahrnuje také německy mluvící Čechy. Šlo zde o prosazení stejných pozic, jakých nedlouho předtím získal politický národ uherský. Mezi českou politickou elitou vedl se však spor, zda politický národ český mají tvořit jen obyvatele Čech, či obyvatelé všech tří zemí Koruny (Čech, Moravy a rakouského Slezska), kde v té době dosáhl svého vrcholu zemský patriotismus moravský a slezský, stavějící se velmi negativně proti tzv. čechizaci těchto dvou zemí. Nelze popřít hegemonií českého národního hnutí v pojetí českého politického národa. To se projevilo i ve sporu kolem užívání výrazů Böhmen, böhmisch v německy psaných dokumentech, kdy tyto výrazy byly prosazovány jako ekvivalenty slov Čech, český. Lze z toho vycítit představu jako by Čechy patřily toliko Čechům.

Nutno však zdůraznit, že přes stupňované česko-německé národnostní spory se dlouho udržoval dvojjazyčný bohemismus, vybízející k národnostnímu smíření v některých společenských vrstvách a skupinách. Byli to především političtí představitelé české historické šlechty. Vzpomeňme jen plamenného vyznání se knížete Karla Schwarzenberga ke společné české vlasti v r. 1866, či známého manifestu české šlechty proti odtržení Sudet v r. 1938. Obdobná situace byla mezi části inteligence, kde lze jen velmi těžko jednoznačně zařadit toho či onoho spisovatele, publicistu či umělce do českého či německého jazykového proudu. Jazyk v jejich cítění nehrál podstatnou roli, důležitý byl pro ně jejich vztah k české zemi.

Zemský patriotismus, jak ho propagoval B. Bolzano, preferoval nejen občanské ctnosti, ale také národnostní a náboženskou toleranci. Smazával hranici mezi našimi a jejich. Občanství je v takovém pojetí nad všemi přírodními a kulturními (dá se říci nahodilými) rozdíly. Čeští obrozenci však nutně potřebovali ono rozlišení na MY a ONI, aby mohli sami sebe a své krajany mluvící stejnou řeči vehnat do potřebného nadšení, v němž jsou lidé schopni přinášet oběti, ale bohužel také nenávidět ty druhé mluvící jiným jazykem. A toto odlišení, toto samolibé vzhlížení sebe sama vedlo pak k vytváření mýtů o své vlastní neomylnosti, o své výjimečností, o přirozené humanitě vlastního národa, na druhé straně pak k vytváření mýtů o chybách těch druhých, o jejich zkaženosti a sklonu k násilí. Vedlo to k tomu, že např. Jungmann nepokládá za vlast to místo, kde se nemluví česky, či lépe řečeno, kde se dosud nemluví česky.

Odmítnutí zemského patriotismu nutně vedlo k tomu, že se prosazovala vláda Čechů, myslím česky mluvících Čechů, i na území, kde se česky nemluvilo. I když cíl jak jazykového nacionalismu, tak zemského patriotismu byl stejný - prostředky byly zcela odlišné. Odmítnutím občanských ctností českým nacionalismem, a nejen českým, byla odmítnuta možnost politické a morální odpovědnosti za celek českého státu. Místo toho byla nastoupená cesta stále vzrůstajících požadavků, obstrukci, osočování. Bojovalo se sice zprvu o obrodu českého národa, ale pak šlo jen o rozšíření českého prostoru o kraje, kde se česky nemluvilo. Prostor se sice rozšířil, národ se však neobrodil, spíše naopak. Navykl si na revoluci, na neodpovědnost. Zdá se, že program občanského patriotismu byl pro obrozující se českou společnost příliš náročný, svou střízlivosti pak nevhodný k tomu, aby rozevlál prapory.

Zemský patriotismus byl veden láskou k domovu. Domov to je místo posvěcené, místo spojené s historii zde usedlého rodu. Člověk je zde silně zakořeněn, spojen s krásami kraje, s barokním kostelem, s náhrobky svých předků, takže nehledá potřebu pěstovat nepřátelství k domovu jiných. Podstata nacionalismu tkví v něčem jiném, v nezakořeněnosti v konkrétním domově. Proto vytváří idejí abstraktní vlasti stejně mluvicích lidí. Řečeno slovy I. Kanta: „Národní charakter vzniká, až když nikdo v národě nemá osobní charakter“. Toto nezakořenění se a abstraktní integrující idea založená toliko na jazyku, slouží pak hnutí, většinou militantnímu, které se bez nepřátel neobejde - i kdyby si je mělo vymyslet.

Dovolte abych tuto mou úvahu o bohemismu zakončil citátem z knihy Petra Normana Waageho Já, my a ti druzí: „Kombinace různých národů v jednom státě je stejně důležitou podmínkou pro civilizovaný život jako existence různých lidí ve společnosti. Tam, kde splývají politické a národní hranice, přestávají se společnosti vyvíjet. Dostávají se do takového stadia vývoje, kam se dostane jednotlivec, přestane-li se stýkat se svým okolím. Lidská identita ztrácí postupně poslední vazby s individuálním já, s osobním vědomím a požitky a nahrazuje je kolektivním cítěním. V takové chvíli propuká nenávist k těm, kteří mají jinou identitu, kdo mají někde své kořeny, a tím onu kolektivní identitu ohrožují. Odvaha nacionalisticky naladěného davu pak roste přímo úměrně se zbabělostí jedinců. Národnostní problémy se dají řešit pouze tehdy, jsou - li chápány jako druhořadé problémy proti otázkám svobody a hodnoty člověka.“

Při řešení česko-německých národnostních sporů byl však postup opačný. Byly vyloučeny právě otázky svobody a hodnot člověka. Zájem stejně hovořících skupin byl povýšen nad zájem jednotlivce. Vždyť to jakým jazykem budu hovořit, je nejsvětějším právem každého jedince a nejde ho tedy vnutit, jak to činí nacionalisté. Nejde vnutit jedinci, aby tím že užívá jazyk skupiny, byl nucen vyznávat nekritickou víru k propagovaným mýtům. Tyto mýty hrají povětšinou negativní roli v procesu pochopení „jiných“ žijících v stejném životním či zemském prostoru (území), neboť vytvářejí zkreslující obraz o mé jazykové skupině, povětšinou velice barvotiskově krásný, zároveň však podávají zkreslený obraz o těch „jiných“, kteří jsou příčinou všech nezdarů mytických hrdinů národa.

Pokud se týká mého postoje k tzv. formě jazykového nacionalismu, považují nacionalismus za jev nebezpečný nejen jedinci, ale také společnosti samé. Je vředem, který je nutno co nejdříve operativně odstranit.



Zpátky
 
generic viagra tablets