Květen 2007

Česko-německé vztahy, ztráta idejí, nástup ideologií

Franz Chocholatý Gröger

Je vůbec možno řešit a vyřešit vztahy mezi Čechy a Němci, zejména pak z hlediska jejich vztahu v minulosti, na národnostním principu? Nezaměňujeme zde jevovou stránku věci - národnost s podstatou, tedy konkrétním člověkem?

To jsou otázky, na které bych chtěl odpovědět. Část obyvatel vždy vnímá kulturu jako specifický tvůrčí odraz nějakého fenoménu, který vždy znamená inspirační zdroj zdůrazňující jako hlavní akcent humanismus. Ta skupina se sympatiemi a toleranci vždy podporovala hledání nových výrazových prostředků adekvátních pro vyjádření tohoto humanismu a zásadně se odmítala dát toto své úsilí do služeb nacionalismu nebo jiné ideologie. A tak v období reformace a baroka vznikala v tomto prostoru díla, která se nehodnotila původem autora, ale která naplňovala duše obyvatel pocitem sounáležitostí k této zemi. Tak díla německých autorů pomáhala otevírat tajemné příběhy dávné minulosti Čechů právě českým umělcům. Zájem o minulost země, v níž žily tyto dva jazykové kmeny, je spojoval a připravoval půdu pro možný vznik dvojjazyčné kultury spojené jednou ideou - ideou bohemismu.

Obsah tohoto pojmu nesmíme zaměňovat s obsahem pojmu ideologie. Idea svým obsahem může oslovit většinu lidu. Může to být například láska k životu, láska k národu, láska k domovu. Proto je idea věcí pozitivní, není v rozporu s tolerancí. Ona totiž lidí nerozděluje, ale spojuje. Nikoliv však v davu, ale ve způsobu existence každodenního života. Odmítá exhibionistické postoje a slabomyslná hesla. Idea vyjadřuje životní styl, který je svou podstatou autentický, tvoří soulad mezi bytím a vědomím. Tvoří základní výbavu tvůrčí skupiny obyvatel.

Druhá, netvůrčí skupina není ovlivněná idejemi, ale ideologiemi. Ideologie má ovšem úzký obsah a záběr. Ideologie pramení z mýtu a mýtu nachází své vyjádření. Mýty ji dávají možnost označit ty druhé jako něco, co je po staletí ohrožuje. Pomáhali a stalé pomáhají vytvářet obraz „odvěkého nepřítele“. Místo stýkaní, zdůrazňují potýkání, vyjdeme-li z Palackého. Proto může oslovit jen malou skupinu, která, aby se prosadila, musí být k ostatním ideologiím netolerantní, k idejím se však chová jako k nepříteli, kterého je nutno vykořenit. Pokud se ideologie modifikuje v nacionalismus, stane se to, co tak dobře známe z různých období dějin - a to nejen mezi Čechy a Němci.

Ideologie je ve svých důsledcích netvůrčí a zasahuje onu část obyvatel, která nevnímá kulturu jako obraz nějakého fenoménu, ale jako nástroj pro oslavu nějakého kultu. Ve své podstatě je totemistická. Ideologie vychází z minulosti, z atavistických půdu lidstva hledajícím jistotu v něčem, co se nevyvíjí, co neměnné. Co je pro ně kultem. Proč hledat smíření, když je zde něco, co se stálo mýtem, co nás zbaví otázek po smyslu činů vlastní komunity? Vždyť to byli oni, náš „odvěký nepřítel“!

Jakýkoliv pokus tvůrčích sil prolomit neživotnost kultu, je chápáno jako svatokrádež a v nejhlubším podvědomí jsou tyto tvůrčí sily vnímány mocnými jako destrukční, danému stavu věci nebezpečné, ve své podstatě nekrofilní.

Nacionalisté nutně potřebují ono rozlišení na MY a ONI, aby mohli sami sebe a své krajany mluvící stejnou řeči vehnat do potřebného nadšení, v němž jsou lidé schopni přinášet oběti, ale bohužel také nenávidět ty druhé mluvící jiným jazykem. A toto odlišení, toto samolibé vzhlížení k sobě samým vedlo pak k vytváření mýtů o své vlastní neomylnosti, o své výjimečností, o přirozené humanitě vlastního národa, na druhé straně pak k vytváření mýtů o chybách těch druhých, o jejich zkaženosti a sklonu k násilí.

Odmítnutím občanských ctností českým nacionalismem, a nejen českým, ale také německým, se zavrhla možnost politické a morální odpovědnosti za celek českého státu. Místo toho byla nastoupená cesta stále vzrůstajících požadavků, obstrukcí, osočování.

Vytváří se tak v průběhu obrození mýtus národa velikého ve slávě i v utrpení. Po době největší slávy národa, která vrcholí v období husitských válek, v nichž je spatřován návrat ke starým slovanským řádům, přichází národ k Bílé hoře, zahajující dobu údajně nejhlubšího úpadku českého státu a českého národa. Obrozeneckým mýtem, které si české 19. století vytvořilo o svých vlastních osudech, vznikloo nádherné panoráma českých dějin. S pohledem na sebe sama se pak začal vytvářet pohled na sousedy, pohled na všechny jinak mluvící skupiny (národy), vůči nimž se české národní hnutí muselo vymezovat. Tak se vytvořil negativní stereotyp Němců jako dědičných nepřátel, odpovědných za vše, co se v průběhu dějin Čechům nepodařilo vytvořit, odpovědných za všechny katastrofy, které národ potkaly. Byl vytvořen nový kladný protipól, i když poněkud mlhavý, portrét slovanských bratří na Východě, s nimiž poutá Čechy pevné pokrevní bratrství, společné osudy a očekává je světlá budoucnost.

Celé 19. století bylo vyplněno bojovným úsilím dvou jazykových skupin o získání hegemonie v českém prostoru. Češi začali uplatňovat nárok na celé území, zatímco Němci se zde pro ně stávali lidmi druhého řádu. „Národ nebyl proto veden k tomu, aby se stal skutečně politickým národem, národem občanů, kteří by byli přístupni komplexnímu chápání a řešení problémů země, již obývali spolu s Němci“ (Bohemus).

Mluvíme-li o životních zájmech národa, máme na mysli takové zájmy, které je lid ochoten hájit i za cenu vlastního života. Z tohoto zorného úhlu může pohled na události jako je Mnichov 1938, protektorát, srpen 1968, ale také zánik ČSFR, vést k názoru, že český národ nemá žádné národní životní zájmy, protože nikdy nebyl ochoten hájit suverenitu za cenu vlastního života. Vždy jako by hledal obraz ve svých národních mýtech. Vždyť vždy, kdy národ prý předjímal evropské dějiny - doba husitská a reformační ukončená Bílou horou, doba masarykovské ideální humanitní demokracie první republiky ukončená Mnichovem, doba Pražského jara ukončená Srpnem, jsou zde síly, které staví národ do souvislostí, že odpor nedával naději na úspěch. To vede k tomu, že se v národním charakteru sváří vzpomínka na husitství se vzpomínkou na Bílou horu či Mnichov. Vede to k mýtům o holubičí národní povaze a zlých sousedech. Důsledek tohoto „konečného řešení německé otázky“ se stále více promítá nejen do současných česko-německých vztahů a stává se jedním z nejožehavějších problémů české zahraniční politiky.

Domov to je místo posvěcené, místo spojené s historii zde usedlého rodu. Člověk je zde silně zakořeněn, spojen s krásami kraje, s barokním kostelem, s náhrobky svých předků, takže nehledá potřebu pěstovat nepřátelství k domovu jiných. Podstata nacionalismu tkví v něčem jiném, v nezakořeněnosti v konkrétním domově. Proto vytváří ideu abstraktní vlasti stejně mluvících lidí. Řečeno slovy I. Kanta: „Národní charakter vzniká, až když nikdo v národě nemá osobní charakter...“.Toto nezakořenění se a abstraktní integrující ideologie založená toliko na jazyku, slouží pak hnutí, většinou militantnímu, které se bez nepřátel neobejde - i kdyby si je mělo vymyslet.

Dovolte abych tuto mou úvahu zakončil citátem z knihy Petra Normana Waageho „Já, my a ti druzí“: „Kombinace různých národů v jednom státě je stejně důležitou podmínkou pro civilizovaný život jako existence různých lidí ve společnosti. Tam, kde splývají politické a národní hranice, přestávají se společnosti vyvíjet. Dostávají se do takového stadia vývoje, kam se dostane jednotlivec, přestane-li se stýkat se svým okolím.“ Lidská identita ztrácí postupně poslední vazby s individuálním já, s osobním vědomím a požitky a nahrazuje je kolektivním cítěním. V takové chvíli propuká nenávist k těm, kteří mají jinou identitu, kteří mají někde jinde své kulturní kořeny, a tím onu kolektivní identitu ohrožují. Při řešení česko-německých národnostních sporů jsou z české strany vylučovány otázky svobody a hodnot člověka. Zájem stejně hovořících skupin je povýšen nad zájem jednotlivce. Vždyť to, jakým jazykem budu hovořit, je nejsvětějším právem každého jedince a nejde ho tedy vnutit, jak to činí nacionalisté. Nejde vnutit jedinci, aby tím, že užívá jazyk skupiny, byl nucen vyznávat nekritickou víru k propagovaným mýtům. Tyto mýty hrají povětšinou negativní roli v procesu pochopení „jiných“ žijících v stejném životním či zemském prostoru (území), neboť vytvářejí zkreslující obraz o mé jazykové skupině, povětšinou velice barvotiskově krásný, zároveň zkreslený obraz o těch „jiných“, kteří jsou příčinou všech nezdarů mytických hrdinů národa.

V úvodu byla položena otázka, zda je vůbec možné řešit a vyřešit vztahy mezi Čechy a Němci, zejména pak z hlediska jejich vztahů v minulosti na národnostním principu. Zda v tomto směru nezaměňujeme národnost s podstatou, tedy konkrétním člověkem bez ohledu na národnost. Odpovědí je: zaměňujeme, a proto jsou tyto vztahy stále komplikované v rovině politické. Ne však v rovině konkrétních vztahů jedinců, v rovině tzv. lidové diplomacie. Dochází však také k tomu, že lidé, zvláště mladí, ztrácejí důvěru v politiku. Je to asi tím, že je inflace politiků a málo státníků.