Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Rok 1938 – konec naději, ztráta iluzí

Franz Chocholatý-Gröger

V roce 1937 došlo sice k dohodě spočívající na určitých ústupcích (mimo jiné přístup Němců do veřejných služeb), ale tyto byly plněny liknavě, pokud byly plněny vůbec. Počátkem roku 1938 bylo všem jasné, že naděje zůstaly jen snem a že tento rok bude rokem, kdy prohlubující krizi bude nutno řešit radikálním řezem. V té době také tři vládní německé strany v ČSR připustily marnost své ochoty ke kompromisu. Ferdinand Peroutka v Přítomnosti z 30. 3. 1938 hodnotí situaci a odpovědnost české strany za ni: „věděli, že dohodu tu považovala lehkomyslnému způsobu, s jakým vysoká byrokracie porozuměla loňské dohodě z 18. února a německými aktivisty, zasvěcení lidé část byrokracie za opatření téměř divadelní, které nemá, která nemá velkou praktickou závažnost... Přechodem německých aktivistů k Henleinovi jsou čeští politici vinni téměř tolik jako němečtí aktivisté sami”. Jaksch hodnotil v červnu 1938 situaci: „plnění dohody závisí na tom, zda česká politika bude ochotna opustit myšlenku a politickou praxi národního státu.” To se však nestalo, i když již bylo jasné, že žádný národ československý není.

Také ve straně sjednocující Němce pod praporem jednotného národa sudetoněmeckého došlo k radikálnímu posunu. Zásadní přechod k politice NSDAP lze spojovat se zprávou z 19. 11. 1937, kterou Henlein poslal Hitlerovi (1). Učinil tak krok, který lze považovat za osudový – podřídil se Hitlerovi a zřekl se všech plánů na autonomii německého živlu v ČSR. Po parlamentních volbách roku 1935, kdy se SdP stala absolutním vítězem před stranou agrární, si Henlein bezpochyby skutečně představoval, že se stane čelným československým politikem a bude se podstatným způsobem podílet na přetvoření republiky ve stát národů v ní žijících, ale také na jejím zahraničně politickém přeorientování. Představoval si že ČSR opustí zaměření na Malou dohodu, západní spojence a pakt o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem a posílí vazby k Německu. Nenašel mezi československými politiky nikoho, kdo by s ním o politické spolupráci jednal. Sice u některých politiků takový zájem existoval, ale ani ti se toho neodvážili, protože tím by vyvolali nedozírný agresivní odpor českých nacionalistů a prakticky celé české společnosti zachvácené šovinismem, který by je hrozil přinejmenším politicky znemožnit. Volební úspěch roku 1935 byl tím vlastně zcela znehodnocen, zůstal bez praktických důsledků. Nacisté ve straně mohli z tohoto fiaska obviňovat stranické vedení, tedy Henleina a jeho Svaz kamarádství. Dva faktory – odříznutí od jakéhokoliv vlivu v československé politice a vnitrostranický útok nacistů, ze kterého vyplynulo budoucí připojení k říši – učinily z československého autonomisty Konrada Henleina nacistického funkcionáře. Henlein ve zprávě představil svou stranu jako jedinou zástupkyni sudetských Němců a jako stranu spolehlivě nacionálně socialistickou. Dostal za to od Hitlera záruky i ve formě jeho pozdějšího výroku: “Stojím při vás, i zítra jste můj místodržící.”

V sudetoněmecké krizi v roce 1938 Konrad Henlein přijal úlohu taktického vyostřovače sporu, provokující Prahu stále radikálnějšími požadavky, aby Hitler měl záminku k dalším krokům, resp. aby Wehrmacht měla nakonec záminku přijít na pomoc. Tak se Henlein a SdP stali povolnými nástroji expanzivní politiky Hitlera proti Československu. Boj za sebeurčení využil pak Hitler k plánu destabilizace a destrukce ČSR.

BdL (Bund der Landwirte) a DCSVP (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei) po Henleinově výzvě z 16. 3. 1938 opustily vládní koalici a splynuly s SdP (2). Německým zájmem, jak vyplývá z Hitlerova prohlášení v Říšské radě ze dne 20. 2. 1938, se stala „ochrana každého příslušníka německého národa, který si na našich hranicích není sám s to zajistit právo na všeobecnou lidskou, politickou a světonázorovou svobodu”. Nástrojem pro tuto novou fázi jeho politiky se stává SdP. Hitler se 22. 4. 1938 rozhodl pro vypracování Fall Grün na vojenské obsazení ČSR. Dne 24. 4. 1938, po připojení Rakouska k Německé říši na kongresu SdP vylíčil v Karlových Varech Henlein historii sudetských Němců v Československu vyhroceně jako historii křivd vůči nim. Budou-li ale splněny jejich podmínky, setrvají nadále v republice. Jako program formuloval osm karlovarských podmínek:

1. rovnoprávnost německé národnostní skupiny s českým národem;

2. jejich uznání jako právnické osoby;

3. definování a uznání německého sídelního území;

4. německá samospráva v něm a sice ve všech oblastech veřejného života;

5. zákonná ochrana německých občanů státu mimo německého teritoria;

6. odstranění bezpráví vůči sudetským Němcům od 1918 a náhrada jimi utrpěných škod;

7. princip německých státních úředníků na německém území;

8. plná svoboda přiznávat se k němectví a k německému světovému názoru (3)

Karlovarský program SdP požadující plnou rovnoprávnost německé národní skupiny s českým národem byl autonomním programem. Pro čsl. vládu byl přijatelný jen bod 1 a 5, ostatní body byly považovány za nepřijatelné. Jako dalekosáhlý a nebezpečný byl pro českou stranu byl bod 8. - plná svoboda moci se hlásit k německému národu a k německém světovému názoru.

Počátkem května pronikl na veřejnost Chamberlainův rozhovors americkými a kanadskými novináři, v němž ministerský předseda naznačil, že Československo nelze udržet v dosavadním uspořádání. Jeho výrok uveřejnil 14. května Joseph Driscoll v New York Herald Tribune a dodatkem, že se Chamberlain vyslovil pro odstoupení sudetoněmeckého „okraje” Německu, aby Československo dostalo sice menší, ale zdravější tvar. V těch dnech jak britská tajná služba, tak československý generální štáb uvěřili zprávám, že se u česko-bavorské hranice pohybují dvě divize, aniž si ověřili důvod přesunu. Byla vyhlášena částečná mobilizace dvou ročníků záložních vojáků čsl. armády z 20. na 21. květen 1938.

Dne 22. května, během částečné mobilizace, se konaly obecní volby. Od zrušení nacionalistických stran 1933 a zákazu činnosti jejich politiků měla velká část obecních rad v německy osídlených územích značnou část členů dosazených. SdP už dávno volby požadovala, česká strana je odsouvala a nyní byla nucena je provést. SdP obdržela 87% hlasů. Po vítězství SdP v obecních volbách v květnu a červnu 1938 (92,6% hlasů) bylo již jasné, že česká politika budování národního státu přivedla ČSR do krize. Vítězství ve volbách byl právě důsledek mobilizace, neboť vnitropoliticky se tím sudetští Němci cítili vystaveni nátlaku. Při květnové krizi udělal Beneš jednu ze svých největších chyb celého roku 1938. Západní velmoci, které nebyly k boji připravené, uvěřily, že Německo útok nechystá a německá propaganda chytře vykreslila Beneše jako válečného štváče. Tím zmizely poslední zbytky úmyslu Francie a Velké Britanii přijít Československu na pomoc. Dále to byla jen iluzorní hra.

Mezinárodněpolitická pozice ČSR byla velmi oslabená. Francie se přestala orientovat na Malou dohodu, ale na novou entente cordiale s Anglii. Anglie nabyla přesvědčení, že v Československu je nutno odstranit chybu versailleského systému, včetně poskytnutí práva na sebeurčení sudetským Němcům. Polsko a Maďarsko měli rovněž zájem na demontáži ČSR vzhledem k zájmům svých národních skupin žijících na území ČSR a také zájmům územním. Vnitropolitickým problémem ČSR se stala rovněž otázka autonomie Slovenska.

V první polovině května 1938 zahájila Velká Británie v Praze a v Berlíně diplomatickou ofenzívu, s cílem vyřešit sudetoněmeckou otázku bez použití síly. Konrad Henlein byl v té době v Londýně, kde přednáškami šířil v britské politické veřejnosti pochopení pro sudetoněmecký problém a hledal kontakt k britským politikům, dokonce i k zapřisáhlému odpůrci Němců, hlavnímu poradci britské vlády, siru Robert Vansittartovi. Ten překvapivě nalezl v Henleinových názorech zalíbení a zprostředkoval setkání Henleina s plukovníkem Christiem, do jehož kompetence patřila špionáž proti Německu. Henlein v Londýně předložil návrh řešení sudetské otázky. Jeho návrh britská politická místa posuzovala se sympatiemi a to posílilo britskou diplomacii k tlaku na Prahu. Ta zahájila vyjednávání se zástupci SdP dne 17. 5. 1938, ale bylo přerušeno 19. 5. 1938 (4).

Další vývoj již je v poloze zmezinárodnění událostí, stává se předmětem politiky mocností, nejen Německa, ale též Velké Británie a Francie. Prakticky každý krok československé strany byl konzultován s britskými zástupci, ti o nich jednali s francouzskými, v některých případech přímo s Hitlerem, obě mocnosti předávaly československé vládě nóty se svými představami či požadavky na její další kroky. Všechny musely být vedeny nejen s ohledem na taktiku vůči SdP a Hitlerovi, nýbrž neméně s ohledem na zachování nebo potom znovuzískání britsko-francouzské spojenecké podpory v sudetoněmecké otázce.

Také odpovědi československé vlády nebyly už, zvláště o řešení sudetoněmeckého postavení, výrazem její pozice, nýbrž více manifestovaly skutečné záměry německého protivníka. Nyní politikům záleželo především na tom, aby se Hitlerovi neposkytla žádná záminka k válce a aby mu byly vojenské akce co nejvíce ztíženy. Rozhovory Hodžových a Henleinových vyjednávačů o vnitropolitickém sblížení byly jen oboustrannou hrou o čas. Hodžův plán „národnostního statutu” shrnující kodifikaci stávajících menšinových práv byl odmítnut nejen SdP, nýbrž i zástupci maďarské a polské menšiny.

Jako další krok vypracoval Beneš návrh statutu menšin: zamýšlí zavést nová, pozitivní práva národností, více méně opouští koncepci národního státu (tzv. první plán). Návrh vzbudil odpor české veřejnosti a byl stejně tak odmítnut SdP.

Dne 4. června vydala SdP jako odpověď nový návrh s názvem Skica nového uspořádání vnitrostátních záležitostí. Ta se nezakládala tentokrát na personální autonomii jako předchozí návrh šesti zákonů na ochranu národností, nýbrž kombinuje územní a rozsáhlou komunální samosprávu. Představuje konkretizaci a maximalizaci Karlovarského programu. Britská diplomacie naléhavě radila čsl. vládě, aby vzala na vědomí čtrnáctibodový program, která SdP předložila dne 7. 6. 1938 vládám ČSR, Francie a Velké Británie.

Beneš začal ztrácet nervy v kritických červencových dnech a umožnil, aby 27. července pronikly do Berlína zprávy, které mohly být pochopeny jako poloviční kapitulace - ujistil německého vyslance Eisenlohra, že „setrvání na rozporném postoji k Německu je pro Československo trvale nemožné”. Nejednotu vlády odkryl Hodža, když 28. července témuž vyslanci přiznal, že dosavadní nabídky jeho vlády vyšly sudetoněmeckým požadavkům vstříc jen z 20 procent, že však budou podstatně rozšířeny.

Ukazuje se jak československá vláda a politici nepochopili blízkost nebezpečí, když Hitler rozkazem z 12.července vyhlásil letní manévry, které vyústily v podzimní mobilizaci (5). Na Slovensku po rozhovorech Hlinky s Henleinem došlo k nezávazné dohodě o spolupráci v prospěch slovenské autonomie a při uvítaní dr. Hletka vedoucího delegace amerických Slováků v Bratislavě Slováci skandovali ”Hletko, Henlein, Hlinka, to je naša linka!” (6).

Rostl také tlak polské diplomacie na Francii, aby neprojevovala takou ochotu stát při ČSR. Pro polskou vládu platilo jako hotová věc, že Československo musí být ve jménu národnostního principu rozděleno. Ve veřejném mínění Francie a Velké Britanie rostlo přesvědčení, že nelze vstoupit do války kvůli odpírání sebeurčovacích práv 3,3 milionů Němců, 2,5 milionů Slováků a 100 tisíc Poláků. Je nutno uspokojit právo na sebeurčení bez změny hranic, tedy demokratickou reformou československého státu. Vláda, která nepochopila, že je nutno jednat rychle, po téměř dvou měsících předložila tzv. 2. plán.

Když se situace v polovině července vyhrotila, rozhodla se britská vláda vyslat do ČSR lorda Waltera Runcimana of Doxford jako nezávislého zprostředkovatele a pozorovatele. Runciman zde působil od 3. srpna do 11. září. Mise měla na místě zhodnotit situaci a zprostředkovat jednání mezi Sudetoněmeckou stranou a československou vládou. Fakticky misi řídil silně proněmecky orientovaný Frank Ashton-Gwatkin. 4. srpna 1938 byl Runciman přijat prezidentem Benešem. Sudetoněmecká strana se na jednání s Runcimanem velmi dobře připravila, vznikly dva centrální štáby (politický v čele s K. H. Frankem a společenský v čele s Oldřichem Kinským, který Runcimana uvítal na svém zámečku v Tokáni 13. srpna 1938), které měly koordinovat program pro britské hosty. 18. srpna se na zámku Červený Hrádek nacistického důvěrníka Maxe Hohenloheho Runciman poprvé sešel s K. Henleinem a K. H. Frankem.

Vnitropolitické řešení se ukázalo stále méně možné. Tzv. 2. plán ani nepřišel před parlament, který 2. srpna po prázdninách poprvé a vůbec naposled zasedal, dále už probíhala veškerá jednání bez něj, tedy vlastně neústavně. Všechny další kroky vlády mají již jen prvky protiústavního jednání. Druhý plán 17. srpna SdP odmítla

Prezident Beneš po dvou plánech konkretizuje 30. 8. 1938 svůj sedmibodový program ve formě protokolu jednání s SdP, tzv. 3. plán: Chce zajistit nové obsazení míst státních úředníků podle národnostního klíče poměru obyvatelstva příslušné oblasti, dalekosáhlé zrovnoprávnění jazyků, hospodářské zvýhodnění sudetoněmeckých oblastí a správní otázka má být řešena župním zřízením. SdP musela konstatovat, že protokol dalekosáhle vyhovuje jejím požadavkům. Tento tzv. 3. plán, SdP i Runcimanova mise odmítly jako nedostatečný. SdP koncipovala jako odpověď Návrh protokolu, obsahující hlavně modus jednání týkající se řízení záležitostí mezi československou vládou a SdP. Byl zdrženlivější než červnová Skica. Praha jej odmítla před 3. zářím.

Runcimann za své mise procestoval Sudety a získal dobrý přehled o situaci, mimo SdP jednal také s německými sociálními demokraty, od nichž přijal podrobné memorandum, které pojednávalo o všech možnostech mírového řešení. Runciman se ve dnech 1.-3. září několikrát sešel s Benešem a přesvědčoval ho o nutnosti vypracování nového plánu, který by vycházel ze sudetoněmeckých karlovarských požadavků. Beneš chtěl později zamlžit okolnosti vzniku toho plánu. Na hradě po britském rázném nátlaku, aby byl předložen vážný návrh řešení panovala úplná bezradnost. Z české strany nebyl nikdo připraven předložit konstruktivní návrh. Drtina sáhl po 40 stránkovém memorandu německých sociálních demokratů Runcimannovi. Tak vznikl plán, tzv. národnostní status, který již vycházel z Československa ne jako národního, ale národnostního státu, který v podstatě splňoval všechny původní Henleinovy požadavky - tzv. 8 karlovarských bodů, které K. Henlein přednesl 1. dubna 1938 (7).

Tzv. 4. plán počítal v Sudetech se samosprávou v systému žup a se zrovnoprávněním jazyků. Avšak na tyto ústupky bylo již pozdě. Jeho uskutečnění by udrželo stát už jen formálně, ve skutečnosti by byla jeho suverenita, hospodářství i demokratické zřízení zcela vyprázdněny. Runciman o čtvrtém plánu napsal:

„Podle mého názoru, a věřím, že i podle názoru zodpovědnějších sudetských představitelů, zahrnuje tento plán téměř všechny požadavky 8 karlovarských bodů a po menším vyjasnění a rozšíření je může zahrnovat všechny."

Česká politika brala věci dlouho jen jako pouhé vyrovnání uvnitř státu. Věřila, že by Západ nic většího nepřipustil. Zásadní postavení v řešení česko - německé otázky měla vláda a prezident. Kroky, které však podnikla, mohly mít úspěch ve dvacátých letech, nebo počátkem let třicátých, nikoliv však v r. 1937 a 1938, kdy také mezinárodní postavení ČSR již nebylo tak silné a kdy si evropští politici, především britští, začali uvědomovat chybnost svých rozhodnutí ve Versailles a Saint-Germaine. Na jejich straně bylo veřejné mínění, které bylo seznámeno po zveřejnění některých pamětí a dokumentů nejen s tím, že při zakládání ČSR byly porušeny demokratické zásady (jde především o některé machinace Beneše z r. 1919), ale bylo ovlivněno zprávami o vnitřních poměrech ČSR ve 30. letech. Proto se nelze divit, že londýnské Times uveřejnily 7. 9. 1938 úvodník Norimberk a Ústí, který obsahoval požadavek odstoupení Sudet Německu. „Němci se uvnitř Československé republiky necítí dobře. V tom případě by se československé vládě mohla vyplatit úvaha, zda je nutné odmítnout mnohými kruhy podporovaný návrh, aby se z Československa vytvořil homogenní stát tím, že by postoupilo okrajové oblasti s národnostně cizím obyvatelstvem hraničící se státy, s jejichž obyvatelstvem je spojeno pokrevním poutem”. Brány pro radikální řešení byly otevřeny.

SdP nyní chtěla jednání zdržet až do sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září (8) a vyprovokovala řadu konfliktů, ostravský incident, teplické (s Frankem) a další pouliční střetnutí. Následujícího dne pražská vláda vyhlásila ve vícero německých okresech stanné právo a vedení SdP uprchlo do Německa. Dne 15. 9. 1938 pronesl Konrad Henlein rozhlasové provolání k sudetoněmeckému obyvatelstvu prohlašující nemožnost dál žít v Československu, požadující okamžitého obsazení říší a vyhlašující heslo „Wir wollen heim ins Reich !” (9).Tím bylo zahájeno akutní stadium zářijové krize. Napětí dosáhlo vrcholu. Vnitrostátní řešení sudetoněmeckého problému už nebylo možné a ani na mezinárodní úrovni už nebylo nikoho, kdo by se chtěl zasazovat za zachování Československa.

Za konečný krach jednání ve své zprávě premiéru Chamberlainovi z 21. září 1938 (byla předaná také Benešovi) činil Runciman jednoznačně odpovědnými K. Henleina a K. H. Franka: „Odpovědnost za konečné rozbití jednání musí být podle mého názoru přičtena panu Henleinovi a panu Frankovi a těm jejich stoupencům v zemi i v zahraničí, kteří je pobízeli k extrémním a neústavním činům."

Přesto ale v dopise jako jediné možné řešení česko-německého problému doporučoval odstoupení čs. oblastí s německou většinou: „Dále jsem dospěl k názoru, že ty pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování"(10).

Sudetští antinacisté – DSAP, jednotlivé osoby z někdejší BdL a DCSVP a němečtí komunisté - se připojili k českému hnutí odporu – k Petičnímu výboru Věrni zůstaneme a j. – a podporovali jeho zápas za demokracii ideově, publicisticky i v boji proti pouličnímu teroru. Zbytky aktivistických politiků zřídily národní radu všech svobodymilovných Němců, která podporovala existenci republiky a odmítala SdP, nicméně požadovala pro postavení Němců v republice nejméně tolik jako ona (tzv. čtvrtý plán považovala za nepostačující).

Ve stejný den, 15. 9. 1938, kdy se britský ministerský předseda Neville Chamberlain schází s Hitlerem v Obersalzbergu, pověřuje prezident Beneš ministra sociálních věci Jaromíra Nečase tajným posláním s osmibodovým plánem pro francouzského ministerského předsedu. V plánu šlo o odstoupení 4000-6000 km˛ a přesídlení 1,5 až 2 milionů německých obyvatel z vnitrozemí. V instrukci Beneš zdůrazňuje Nečasovi: „Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází z Čech” dále (1) Neříci, že to pochází ode mne, (2) neříci to Osuskému a žádat, aby s ním o tom nebylo mluveno, (3) tyto papíry zničit.“ Zde se objevuje první myšlenka na odsun obyvatelstva (11).

Nebyla již předmětem debaty nedotknutelnost hranic Československa , nýbrž rozsah územních ústupků Německu. Tento Benešův plán vytvořil most ke kapitulaci. Když pak Beneš i Hodža sdělili francouzskému vyslanci, že Mussoliniho plán na plebiscit pro Němce je nepřijatelný, neboť by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům, byl tím vložen západním velmocím do úst požadavek přímého odstoupení území. Na základě toho vzešla z jednání v Londýně mezi Daladierem a Chamberlainem nóta z 19. 9. 1938:

„1. Zástupci francouzské a anglické vlády sešli se dnes k poradě o všeobecné situaci a prostudovali zprávu ministerského předsedy Velké Británie o jeho rozhovoru s Hitlerem. Britští ministři předložili svým francouzským kolegům taká závěry vyplývající ze zprávy, jež jim byla poskytnuta o činnosti mise lorda Runcimana. Obě vlády jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetskými Němci v rámci hranic Československého státu nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy Československa samého a zájmy evropského míru. Vzhledem k těmto úvahám byly obě vlády nuceny vyvodit závěr, že zachování míru a ochrana životních zájmů Československa mohou být účinně zajištěny jen tehdy, jestliže tyto okresy budou nyní odstoupeny Říši.

2. Toho by mohlo být dosaženo buď přímým odstoupením, nebo plebiscitem. Jsme si vědomi potíží, které vyplývají z plebiscitu, a známe dobře i námitky, které jste již uvedl proti takovému postupu, zvláště možnosti dalekosáhlých následků, kdyby záležitost byla projednávána na tak širokém podkladu. Předpokládáme proto, pokud nenaznačíte opak, že byste dal přednost projednání problému sudetských Němců metodou přímého odstoupení a prozkoumání záležitosti jako takové.

3. Území, jež by mělo být odstoupeno, by zahrnovalo oblasti, které mají více než 50% německých obyvatel, ale doufáme, že na základě jednání mezinárodního orgánu, v němž by byl i zástupce Československa, zajistíme úpravu hranic tam, kde by to bylo nutné. Jsme přesvědčeni, že odstoupení menších oblastí na základě vyššího procenta by nepřineslo řešení.

4. Mezinárodnímu orgánu, o němž je zmínka, by také mohly být svěřeny otázky týkající se případně výměny obyvatelstva na základě práva opce v určité vymezené době.

5. Uznáváme, že je-li vláda ochotna přijmout navržená opatření, znamenající závažné změny v podmínkách státu, je oprávněna žádat zajištění své budoucí bezpečnosti.

6. Z toho důvodu, a aby přispěla k pacifikaci Evropy, byla by vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království ochotna připojit se k mezinárodní záruce nových hranic Československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jednou ze základních podmínek takové záruky by bylo zajištění nezávislosti Československého státu tím, že existující smlouvy, které zahrnují vzájemné povinnosti vojenské povahy, by byly nahrazeny všeobecnou zárukou proti nevyprovokovanému útoku.

7. Vlády francouzská a britská uznávají, jak velká je oběť požadovaná na československé vládě v zájmu míru, ale právě proto, že je to společný zájem Evropy vůbec a Československa zvlášť, usoudily, že je jejich společnou povinností vyjádřit otevřeně hlavní podmínky pro zajištění míru.

8. Ministerský předseda musí obnovit rozmluvu s panem Hitlerem nejpozději ve středu [21. září], a možno-li dříve. Považujeme proto za svou povinnost požádat Vás, abyste nám dal odpověď co nejdříve“ (12).

Na tuto nótu československá vláda 20. září 1938 dala zápornou odpověď. Proto ve 2 hodiny ráno 21. září 1938 britský a francouzský velvyslanec předali prezidentu Benešovi nové ultimátum a jasně vyjádřili, že v případě konfliktu se na straně Československa angažovat nebudou. Naopak Československo bude považováno za viníka války. V šest hodin ráno 21. září 1938 se sešla Hodžova vláda, aby projednala požadavek Velké Británie a Francie na odstoupení čs. území s více než 50% německého obyvatelstva Německu. Premiér Hodža seznámil s těmito skutečnostmi vládu a oznámil, že anglo-francouzská demarše z 21. září 1938 „sjednala definitivně jasno o úmyslech francouzské vlády pokud se týče její vojenské pomoci v případě útoku Německa na Československo... o mravní stránce tohoto postupu není vhodno se zde šířiti, bude to věcí historie”, a oznámil, že hlavní politické strany se s prezidentem již shodly, že je nutné anglo-francouzské ultimátum přijmout. Navrhl proto jeho přijetí. Protože se dají očekávat protesty veřejnosti, doporučuje Hodža v nejbližších dnech podat demisi celé vlády.

Na připomínky některých ministrů, že je nutné tuto věc předložit parlamentu, ministr zahraničních věcí Krofta uvedl, že Britové a Francouzi očekávají kladnou odpověď hned a bez výhrad. Navíc „odstupem Francie padl systém, na němž spočívala konstrukce ruské pomoci a třebaže Rusko prohlásilo, že spokojí se prohlášením Německa za útočníka většinou Společnosti národů, nebyla ani tato cesta schůdná, nehledě ani k tomu, že pomoc samotného bolševického Ruska postavila by proti nám celý západní svět.”

Anglo-francouzské ultimátum bylo následně přijato. Dále vzato na vědomí, že ministr vnitra projedná s bezpečnostními orgány otázky týkající se zachování klidu a pořádku a že také vstoupí ve styk s politickým zástupcem SdP za tím účelem, aby bylo až do výsledku jednání kancléře Hitlera s anglickým ministerským předsedou Chamberlainem zabráněno výtržnostem a škodám ve smíšeném území. Schůze skončila v 8.15 hod ráno (13).

22. září 1938 v osm hodin večer premiér Hodža informoval vládu, že „koaliční dvacítka ... kterou můžeme bezpodmínečně pokládati za autoritativní sbor parlamentní většiny ... nenamítá ničeho proti poslednímu velkému aktu této vlády”, tedy přijetí anglo-francouzského ultimáta k odstoupení území s více než 50% německého obyvatelstva z 21. září 1938. Přesto ale vláda podá demisi, jak to již navrhl na zasedání vlády předchozího dne, protože „by bylo neúnosným úkolem nésti zodpovědnost, nepodepřenou parlamentem” (14).

Prezidentu republiky vláda navrhne jmenovat novou vládu složenou z nestranických a všeobecně uznávaných osobností, do čela úřednické vlády bude jmenován gen. Syrový. Z protokolu zasedání Hodžovy vlády z 21. září, kde se jednalo o francouzsko-britském ultimátu, plyne, že se vláda na svou demisi již předem připravila, tedy nepodala demisi pod tlakem ”rozhořčeného lidu”. Byla si vědoma faktu, že přijetím francouzsko-britských návrhů bez schválení obou komor parlamentu činí neústavní krok (od 2. srpna 1938 jsou tyto neustavní kroky činěny po několikáté), po němž se podává demise. Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. ”kontinuitě” vlády odstupující a nové v čele se Syrovým, což znamenalo, že všichni ministři vlády odstoupivší se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy nota bene navrhli sami. Vláda neučinila nic bez požehnání Beneše. O tuto pozici nemusel Beneš bojovat, vláda mu ji vnucovala.

Za parlament začala rozhodovat tzv. Dvacítka delegátů vládních stran bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi, jako s ústavními činiteli, neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z politiků – jen ministr Dr. Petr Zenkl se vzepřel - nevadilo, že přijetí ultimata pouze vládou popřeli ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci. Kategoricky žádal svolat parlament, když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi. Proti kapitulaci a neústavnímu postupu protestovalo Národní sjednocení (a také KSČ), obzvláště poslanci Ladislav Rašín a František Schwarz. Členové vlády podle vlastních slov „vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě”. „Bývalý” ministr Bechyně se nechal slyšet, že „nelze připustiti agitační řeči parlamentu” a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Hampl souhlasil „s umírněným informováním veřejnosti”, ale bylo „nutno naprosto usměrnit tisk a jiné projevy”. To byla jediná starost sociálních demokratů. Jen aby vše bylo utajeno.Taková byla ona všemi vychvalovaná demokracie první republiky.

Ještě jeden mýtus nutno opravit, Syrový se nestal premiérem jako ”miláček davů”, nýbrž z vůle československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Dne 21. září o 17. hodině začaly velké manifestace a 22. září byla vyhlášena generální stávku. Radikálové rozpoutali také protibenešovské hnutí, iniciativa a těžiště aktivit a hnutí se přesunovalo na levici. Beneš pronáší v rozhlase projev, v němž zazněla často citovaná slova: „Mám plán”. Veřejnost se bláhově domnívala, že jde o plán akce, později lidový humor tvrdil, že tím mínil aeroplán pro zamyšlený útěk do Londýna.

Dne 22. září 1938 se v Godesbergu sešel Chamberlain s Hitlerem. Chamberlain mohl Hitlerovi oznámit československý souhlas s anglo-francouzským návrhem na odstoupení území s více než 50% německého obyvatelstva. To Hitlerovi nestačilo a předal memorandum, požadující vydání území v nejkratších lhůtách s dalšími požadavky vůči československé straně tvořící podstatu pozdější Mnichovské dohody. Podle Hitlera je současná situace v Sudetech pro sudetské Němce nesnesitelná a stává se též nebezpečnou pro evropský mír. Proto je nezbytné, aby čsl. vláda odstoupila sudetoněmecká území, která budou obsazena německým vojskem. Stažení českého vojska, policie, četnictva a státní správy musí být provedeno do 1. 10. 1938. Na blíže označeném území by se nejpozději do 25. 11. 1938 konalo referendum.

Británie a Francie v této situaci informovaly 23. září 1938 Československo, že nebudou nic namítat proti jeho případné mobilizaci. Předseda nové vlády generál Syrový s tímto vývojem seznámil ministry na zasedání vlády 23. září 1938 v 9 hodin večer. Ministr zahraničních věcí Krofta to označil za „senzační obrat obou těchto vlád” a zdálo se, že situace se začíná zlepšovat. „Francie radila až k povolení hrozného ústupku území, protože její samotná pomoc by nestačila. Veřejné mínění anglické bylo získáno pro myšlenku, že nelze 3 1/2 mil. Němců držeti v našem státě proti jejich vůli, a když jsme vyslovili souhlas s revisí hranic, přejaly vlastně obě vlády závazek, že se to provede hladce. Když Hitler odmítl, vědí, že jde o celý náš stát.” Podle gen. Syrového nyní „při napadení Československa půjde Francie do války jemu na pomoc”. Vláda se usnesla na vyhlášení mobilizace, která již byla dohodnuta na odpolední poradě u prezidenta republiky, a na své první schůzi 23. září vláda generála Syrového schválila její vyhlášení (15).

Euforie ale netrvala dlouho, Chamberlain zděšený z hrozby evropské války, ještě téhož dne navrhl dopisem Hitlerovi nové jednání - může přece dosáhnout všeho bez jediného výstřelu. V pondělí 26. září 1938 se o půl jedenácté večer podruhé sešla vláda gen. Syrového. Na této druhé schůzi ministr zahraničí Krofta seznámil nové ministry s historií československo-německých vztahů od vzniku státu, zejména pak s vývojem posledních dní, kdy čs. vláda přistoupila na anglo-francouzský návrh k odstoupení území s 50% německého obyvatelstva: „jsme byli nuceni přijmout pod tlakem obou velmocí, ale nyní poslal Hitler memorandum, o němž sice tvrdí, že je shodné s přijatými anglo-francouzskými návrhy, ale které obsahuje docela jiné další požadavky.” Vláda došla k závěru, že Hitlerovy požadavky jdou nad rámec původního anglo-francouzského plánu. Ministr Černák na konci jednání připomněl nutnost vyřešení otázky slovenských požadavků, protože „na Slovensku sice není odporu, ale není nálady k bojování ... dohodou se Slováky vyrazí se Německu veliká propagační zbraň z ruky.” Předseda vlády gen. Syrový naopak podotkl, že „nástup vojska na Slovensku dál se bezvadně” (16).

Druhého dne o půl desáté večer se konala zvláštní schůze vlády za účasti prezidenta Beneše a představitelů hlavních politických stran, aby projednala odpověď na Hitlerovy požadavky z Bad Godesbergu. Chamberlain dopisem Hitlera informoval, že čs. vláda „mi nyní oznamuje, že setrvává na přijetí návrhů na převod sudetoněmeckých území podle směrnic, o nichž se dohodla moje vláda s vládou francouzskou a jež jsem Vám vyložil minulý čtvrtek, ale pokládá za zcela nepřijatelný návrh Vašeho memoranda na okamžitou evakuaci těchto území a jejich okamžité obsazení německých vojskem.” Chamberlain Hitlerovi navrhl, aby se němečtí zástupci sešli s československými a dohodli způsob pokojného předání území. Bylo by podle něj zbytečné vyvolat válku jen kvůli otázce způsobu předání území.

Když H. Wilson v Berlíně předával tento dopis Hitlerovi, tak ten reagoval odmítavě - Československo musí území vyklidit do 1. října. Britové by měli „apelovat spíše na Beneše, protože je naprosto jasné, že československá vláda nemá nejmenšího úmyslu vydat jedinou píď území.” Prezident Beneš o tomto vývoji informoval vládu a prohlásil, že je „nutno setrvat na linii anglo-francouzské propozice a nezavdat záminku ... Budeme-li zítra napadeni, jest fronta rekonstruována” (17).

Na Rooseveltův popud Mussolini navrhl další jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula Mnichovská konference čtyř mocností, která se schází 29. září v Mnichově. Západním spojencům šlo o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o odstoupení Sudet se nejednalo, vycházelo se ze souhlasu československé vlády s odstoupením německy osídlených oblastí z 21. září. Byla to již vyřízená záležitost. Z textu preambule mnichovské dohody vyplývá souslednost dějů jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území Německu...” Na konferenci šlo jen o to určit data, do kdy se mají území předat. V dodatku je zakotvena mezinárodní garance nových hranic Československa, v druhém dodatku se konstatuje, že plánované pokračování konference není nutné, protože Polsko požadovaná území obsadilo ihned a maďarské požadavky měly být regulovány později, což se stalo vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938.

Co dělala vláda? Po vyslechnutí názorů generálů Syrového, Krejčího, Husárka o vojenské situaci, členové vlády a přítomní představitele politických stran se jednomyslně usnesli, že válku vést nelze (18). Bylo tak znovu rozhodnuto o přijetí anglických návrhů. Vláda souhlasila předem s každým rozhodnutím mnichovské konference. Později předváděné překvapení vlády bylo jen divadelním představením pro veřejnost, přesněji řečeno tragickokomickým představením.

Beneš se stal oběti vlastní taktiky, kterou chtěl ukázat maximální ústupnost státu. Po celou dobu zářijové krize, vršil jednu chybu za druhou. Na povrch tak vystoupily vady jeho povahy, hledal kompromis, ale nenašel v sobě dostatek rozhodnosti, když se běh události obrátil proti němu. Benešova diplomacie se ocitla v pasti, z niž se nedalo uniknout jinak než dotáhnout spor do válečného konfliktu. Beneš nebyl s to učinit takové rozhodnutí. Byl si vědom vojenské slabosti státu ,vratkosti mezinárodní situace a nebyl bojovníkem za každou cenu. Mimo to spojenci viděli v září 1938 v Československu paralelu se Srbskem 1918 a nechtěli znovu udělat tutéž osudovou chybu.

Tvrzení o tom, že v mnichovská konference přijala odstoupení Sudet ve prospěch Německa je uměle vytvořený mýtus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o odstoupení pohraničí rozhodla, sice pod spojeneckým nátlakem, ale sama československá vláda již ráno 21. září. Mnichovská konference dala pouze organizační rámec odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou (19).

Stejné je i s mýtem, že rozhodovali ”o nás bez nás”. Nerozhodovali, pouze odvrátili bezprostřední vojenské rozdrcení celého Československa, když pohraniční území byla tak jako tak již, vysloveným souhlasem československé vlády, ztracená.

Nová vláda Syrového měla mezitím jedinou starost: jak podvést vojáky v poli, aby ukázněně vydali nepříteli určená území. Syrový se obával, „aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedozvědělo”. Jeho vláda ani neodvolala kapitulaci vlády předchozí, tj. zásadní souhlas s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel, navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Nebyl svolán parlament, místo toho se vláda začala dohadovat v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva, kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu a v jakém pořadí, a která území by se možná dala úřední manipulací zachránit. Toto vše se odehrávalo před Mnichovem.

Podpis mnichovské dohody musel být pro Beneše a pro vládu šokem, protože se s nimi už nikdo nebavil a Beneš ani vláda již nemohli zachránit nic. Přijetím podmínek mnichovské dohody se ČSR zavázala zrušit své vojenské smlouvy a předat wehrmachtu své pohraniční pevnosti, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padla do rukou pouze pevně pár namontovaných pevnostních děl a kulometů - pokud je ovšem ČSR stačila do několika mála pevností nainstalovat. Jak z dokumentů víme, většina pevnosti nebyla vyzbrojena. Naopak, Německo získalo i několik muničních továren zcela nesmyslně postavených za první republiky v pohraničí.

Pošlapala všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganizovala velkolepé operetní vojenské cvičení, dodnes nazývané všeobecnou mobilizací československých branných sil. Je paradoxem, mobilizace nebyla dokončena ani v době, kdy Československo na základě mnichovské dohody již odstupovalo pohraniční okresy Německu.

Vítězství národnostního principu přivedeného na svět prezidentem Wilsonem nemělo dlouhého trvání, neboť již za šest měsíců Hitler, který ho vybojoval, pošlapal právo na sebeurčení tím, že do svém velkoněmecké říše včlenil Protektorát Čechy a Morava.

Poznámky:

(1) Akten zur Deutschen Auswärtigen Politik 1937/1945, Deutschland und die Tschechoslowakei 1937-1938, Serie D 1937-1945, Bd. II, Imprimerie National Baden-Baden 1950 Nr. 23 (dále ADAP), Tomáš Krystlík, Ladislav J. Beran, Konrad Henlein, www.cs-magazin.com

(2) Jaroslav Šebek, Mezi křížem a mečem, SDK Brno 2006, s. 293 násl.

(3) Acht Grundsätze Konrad Henlein. Die Zeit (Reichenberg) 26. April 1938 ADAP Serie D, Bd. II s. 158

(4) Přihlášení se k národnímu socialismu, které K. Henlein vyhlásil 1. 5. 1938 na volebním shromáždění pro Jablonec, Ústí a Teplice-Šanov, Die Zeit 3. 5. 1938. Dochází ke změnám v plánu GRŰN- 30. 5. 1938, ADAP Serie D, Bd. II. Nr. 221, s. 281 násl.

(5)Wenzel Jaksch, Cesta Evropy do Postupimi, ISE Praha 2000, s. 177

(6) Wenzel Jaksch, s. 178

(7) Jaksch s. 178-180

(8) Die denkwürdige Kongreßrede. Der Führer fordert Selbtbestimmung für die Sudetendeutschenn. Völkischer Beobachter (München) 13. 9. 1938

(9)Wir wollen heim ins Reich, Völkischer Beobachter (Berlin) 16. 9. 1938

(10) Documents on British Foreign Polocy 1919-1939, Third series, vol. II. 1938, London 1949, nr. 4, Sládek, Milan, Němci v Čechách, Praha 2002, s. 170-177, Runcimanova zpráva vyšla v internetu http://www.fronta.cz/dokument/lord-runciman-zprava-z-21-zari-1938

(11) Jan Plachta, Pavel Reiman: Nečasova mise, in: Příspěvek k dějinám KSČ, Scv. I. Praha 1957 s. 112

(12) 19. září 1938 Antonín Šnejdárek, Druhá světová válka v dokumentech a fotografiích (1), Praha 1968, str. 88-89, http://www.fronta.cz/dokument/britsko-francouzska-nota-predlozena-ceskoslovenske-vlade

(13) 21. 9.: Odboj a revoluce č. 5/1969, s. 147-158; Mnichov v dokumentech II, Praha 1958, s. 215-224, http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-21-zari-1938-prijeti-anglo-francouzskeho-ultimata

(14) 22. 9. Odboj a revoluce č. 5/1969, s. 143-147; Mnichov v dokumentech II, Praha 1958, s. 224-226, http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-22-zari-1938-demise-hodzovy-vlady

(15) 23. 9. Odboj a revoluce č. 5/1969, s. 159-162; Mnichov v dokumentech II, Praha 1958, s. 228, http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-23-zari-1938-vyhlaseni-mobilizace

(16) hlášení o průběhu mobilizace z 24.9. Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945. I. díl. Mnichov a březnová tragedie. 2. svazek, 2. sešit, Praha 1982, s. 33-35, http://www.fronta.cz/dokument/zpravy-ministerstva-vnitra-o-prubehu-mobilizace

(17) 26. 9. Odboj a revoluce č. 5/1969, s. 163-171; Mnichov v dokumentech II, Praha 1958, s. 231-236, http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-26-zari-1938-hitlerovy-pozadavky

(18) 27. 9. Odboj a revoluce č. 5/1969, s. 171-177; Mnichov v dokumentech II, Praha 1958, s. 237-241, http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-27-zari-1938-odmitnuti-hitlerovych-pozadavku, 28. 9.: Odboj a revoluce č. 5/1969, s. 177-191; Mnichov v dokumentech II, Praha 1958, s. 241-250, http://www.fronta.cz/dokument/zaznam-jednani-cs-vlady-28-zari-1938-jednani-o-anglickem-navrhu-na-odstoupeni-uzemi, 30. 9. Zpráva Karel Husárek o jednání vojenských velitelů na Hradě Archiv Národního muzea, fond Edvarda Beneše, analýza událostí po 28. 9.: Zbyněk Zeman: Edvard Beneš, Politický životopis, Mladá Fronta 2000 s. 145-154

(19) http://www.fronta.cz/dokument/mnichovska-dohoda, http://www.fronta.cz/dokument/rozkaz-ceskoslovenske-armade-z-30-zari-1938

Poznámka: Údaje, které jsou k dispozici, říkají, že z více než 750 až 850 tisíc Čechů na územích přičleněných k Německu jich odešlo 122 tisíc společně s dalšími 15 tisíci židů a 18 tisíci německých antinacistů do vnitrozemí. Detlef Brandes odhaduje počet Čechů , kteří zůstali v Sedetech na územích zabraných Německem na 567 000. Podle Zimmermanna bydlelo na později odstoupených územích dle sčítání lidu v roce 1930 726 416 lidí hlásících se k české národnosti (poslední spolehlivý statistický údaj). Bezprostředně kolem mnichovských událostí uteklo 115 tisíc lidí a několik desítek tisíc úředníků a státních zaměstnanců bylo v souvislosti se záborem přeloženo do vnitrozemí. Do doby sčítání obyvatelstva na územích odstoupených Německu (17. května 1939) se odtud odstěhovali další Češi, kolik jich bylo, nikdo nepodchytil.

Na Slovensku docházelo za druhé republiky k pogromům vůči tam žijícím Čechům a Slovensko opustilo asi 130 tisíc Čechů. Zde se spíše dá hovořit vyhánění, tomuto označení se však čeští historici vyhýbají. Z maďarského záboru Podkarpatské Rusi se vystěhovalo na 20 tisíc Čechů. Z území zabraného Polskem přišlo do druhé republiky asi 30 tisíc osob. Pražský institut pro péči o uprchlíky registroval k 1. červenci 1939 přes 170 tisíc utečenců z okupovaných částí země.

Literatura:

Beneš Edvard, Paměti. Od Mnichova k nové válce a l novému vítězství, Praha 1948

Beran Ladislav Josef ,Soužití se „státotvorným národem”?, www.cs-magazin.com

Beran Ladislav Josef , Krystlík Tomáš, Konrad Henlein, www.cs-magazin.com

Detlef Brandes, Cesta k vyhnání 1938-1945, Prostor 2002

Fr. Chocholatý (Gröger), Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, diplomová práce, VŠP v Hradci Králové, Pedagogická fakulta, Ústav sociálních studií 1997

Franz Chocholatý-Gröger, Rok 1937 – naděje a zklamání českoněmeckém soužití. www.cs-magazin.com, www.bruntal.net

Franz Chocholatý-Gröger Mnichovská dohoda a včlenění území Sudet do Německé říše, www.bruntal.net

Ralf Gebel: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938 - 1945, Oldenbourg, München 1999

Heinz Höhne: “Kohen” ist nicht zu fassen, Die Welt, 21. 08. 1999

Wenzel Jaksch, Cesta Evropy do Postupimi, ISE Praha 2000, s. 177

Emanuel Moravec, V úloze mouřenína, Filip Trend 2004

München 1938, Dokumente sprechen, Universitätische-Buchdruckerei und Verlag, München 1964

ODSUN, Die Vertreibung der Sudetendeutschen - Vyhnání sudetských Němců

Milan Sládek, Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848 - 1946, Pragma, Praha 2002

Jan Tesař, Mnichovský komplex, Jeho příčiny a důsledky, Prostor 2000

Zbyněk Zeman: Edvard Beneš, Politický životopis, Mladá Fronta 2000

Volker Zimmermann: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938-1945), Prostor, Praha 2001



Zpátky
 
do you need a prescription for viagra