Květen 2007

Orwell píše o prezidentu Klausovi

David Klimeš

V eseji Poznámky o nacionalismu formuloval slavný autor rysy, které sedí i na současnou hlavu českého státu. Zůstane údiv nad tím, jak se mu povedlo na čas vnutit národu své radikální názory a ještě za to být chválen. Příkladem může být Klausův esejistický výlet k osobě George Orwella (1903–1950), který byl podle publicisty a překladatele Josefa Mlejnka „psán bez přípravy“, leč přesto je „skvělý“. Čím omamuje Klaus intelektuály, kteří tleskají pozoruhodnému výkladu socialisty Orwella, vlastním jménem Erica Arthura Blaira jakožto konzervativce a euroskeptika? Koneckonců Orwellova kritika ideologií se ke Klausovi hodí, byť asi ne tak, jak by si on přál. K ruce si vezměme Orwellův esej Poznámky o nacionalismu, který je česky dostupný ve svazku Uvnitř velryby a jiné eseje (Atlantis, 1997).

V Poznámkách o nacionalismu Orwell pozoruhodně široce chápe označení nacionalismus. Jde mu spíše o kritiku jakékoliv zbytnělé ideologie, která si pro sebe nárokuje jedinou správnost. Nositele takové ideologie spisovatel charakterizuje: „Nacionalista je ten, kdo uvažuje pouze, nebo hlavně v intencích boje o prestiž. (...) jeho myšlení se soustředí na vítězství, prohry, triumfy a ponížení.“ Ke Klausovým názorům, jež jsou často velmi menšinové a konfliktní, můžeme Orwellovými slovy dodat: „Nacionalista se nestaví jednoduše na stranu silnějšího. Naopak, jakmile se jednou na určitou stranu přikloní, bude sám sebe přesvědčovat, že právě ona je ta nejsilnější, a své víry se bude držet, i kdyby fakta svědčila o opaku. Nacionalismus je touha po moci posilovaná sebeklamem.“

Posedlost

Orwell v textu charakterizuje některé rysy nacionalisty, které jsou u Václava Klause dobře pozorovatelné. Jeden z těch rysů spisovatel nazývá posedlost: „Je pro něho nesmírně obtížné, ne-li nemožné tajit svou nacionalistickou loajalitu. Sebemenší hanobení jeho vlastní mocenské skupiny nebo i jen mezi řádky patrná chvála znepřátelené organizace v něm vyvolávají rozčilení, které poleví jen tehdy, může-li mu dát průchod prostřednictvím nějaké zvlášť peprné odpovědi.“

Co nevidíme: jako prezident si Klaus v povolebním jednání dovolil označit jednu stranu budoucí koalice za nositelku extrémních názorů. Na druhou stranu jeho kancelář zasílá děkovné dopisy za názorovou podporu každému, byť by to mělo být extrémně pravicové Národní sjednocení. Když s ním polemizoval exulant a respektovaný univerzitní profesor Zdeněk Slouka, dostalo se mu odplivnutí: „... od něhož jsem zatím nic nečetl, snad nejde o pseudonym.“

Největší problém však je, když se špinavé české prádlo tahá za hranice. Málokterý prezident je natolik nediplomatický, aby venku odsoudil „svého“ vicepremiéra, jako se to povedlo Klausovi předminulý rok v rozhovoru pro FAZ ohledně Petra Mareše.

Snad nejlépe Klausově naturelu odpovídá dvojjediná role žalobce i soudce, hráče i rozhodčího, účastníka dialogu i moderátora. Co je však dovoleno předsedajícímu konferencí CEP, nemělo by se vyskytovat u prezidenta. Kdo sleduje Klausovu žabomyší válku o (ne)vyvěšování vlajky EU na Hradě, musí se usmát u Orwellovy poznámky, že nacionalista „je nesmírně přecitlivělý vůči takovým věcem, jako je správné vyvěšování vlajky“.

Nestálost

Jako další rys Orwell uvádí nestálost: „Intenzita, s jakou se oddávají určitým ideálům, nebrání nacionalistům v tom, aby tu a tam ‚převlékli kabát‘.“

Návrat Čechů do Evropy skončil euroskepticismem, společný stát Čechů a Slováků posezením v brněnské vile Tugendhat. Mnohdy se jednalo o správný a státnický posun v názorech. Problémem je však neochvějné trvání na černé, když včera šlo ještě o bílou. U Klause najdeme mnoho takových nepochopitelných absencí souvislostí. Když popírá kritiku spotřebního diktátu korporací, říká: „Jaká ‚pravidla‘ určují nadnárodní firmy? Mohou více ovlivnit cenu než v systému dokonalé konkurence? Asi leckdy ano, ale jedná se o ‚pravidla‘ našich životů? Co nám tyto firmy diktují? Říkají nám, díky své údajné moci, co ‚smíme‘? Já myslím, že ne. Jejich výrobky nám nikdo nenutí, rozhodujeme se o nich sami...“

Ale když při cestě po Japonsku dostane na stůl stolní vodu Evian, hlasitě se diví, proč balená voda cestuje ke spotřebitelům po celém světě někam, kde je jí dostatek. A ještě celou podivnou úvahu předestře jako kritiku environmentalismu.

Lhostejnost k realitě

Tím se dostáváme k poslednímu rysu, který popisuje Orwell – lhostejnost k realitě: „Všichni nacionalisté mají úžasný dar nevnímat shodné rysy podobných jevů. (...) Skutky se posuzují jako dobré nebo špatné ne na základě své skutečné hodnoty, ale podle toho, kdo je činí.“

Slavná je Klausova teze, že „opoziční smlouva naší zemi umožnila zachovat pravolevé soupeření“. Klausova schopnost osamoceně hájit minoritní názory je někdy ku prospěchu (v letech vlád ČSSD účinně rozšiřoval politickou debatu i o jiná témata, než se právě socialistům hodilo), avšak obecně platí to, že taková role prezidentovi v parlamentní demokracii nepřísluší. Přestože si české země už zvykly na silné demokratické prezidenty, ústavnímu systému to totiž spíše škodí. Notabene, pokud se to projevuje tak, že prezident atakuje designovaného ministra zahraničí jako hrozbu národních zájmů, nebo obviňuje organizaci při OSN jako sémě reinkarnace levicovosti.

Pokud si po setkání s Vladimirem Putinem Klaus pochvaluje, jak mají Česko a Rusko „více a více normální“ vztahy, raději přivírá oči před realitou, než aby musel uznat nutnost spolupráce EU vůči energetickému nátlaku Moskvy. Tento doublethink však pro lidi tohoto typu není intelektuální problém. Jak podotýká Orwell: „V myšlení nacionalistů existují vedle sebe fakta, která jsou současně pravdivá i nepravdivá, známá i neznámá.“

Bez vize

V závěru svého eseje Orwell dělí nacionalismus na pozitivní, přenesený a negativní. Klaus si zvolil ten poslední ze jmenovaných. Pokud píše o Organizaci evropských států, horuje vlastně pro zrušení evropské spolupráce na jiné než bilaterální úrovni. Pokud píše o europeizaci, říká pouze ne. Žádnou vizi Evropy od něj neznáme. Když německý exprezident Roman Herzog kritizuje demokratický deficit Unie a splývání mocí, ordinuje jako lék plnohodnotný Evropský parlament jako legislativní těleso. Když mluví Klaus, po paličských slovech nepřichází vize nápravy.

Ani v prezidentském aplikování své ekonomické odbornosti neoslnil. Místo aby ve střední a východní Evropě moderoval debatu o přistoupení k euru, reformy Paktu stability a růstu či postavení frankfurtské centrální banky v Evropě, dostali jsme od něho jen „českolipská“ kritéria pro přijetí eura, což je v podstatě okopírovaných slavných pět testů britského ministra financí Gordona Browna.

Druhý nejlepší pro prezidentskou volbu?

Příští volba prezidenta ČR může být pro poslance a senátory nakonec daleko obtížnější než v roce 2003. Tehdy totiž i ti, kteří kdysi tleskali Havlovu rudolfinskému projevu, pochopili negativa hradní „nepolitické politiky“ a škodlivost praktikování „ad-hoc-kracie“, kterou kdysi disident Havel propracoval v Moci bezmocných. I prezidentský úřad by totiž měl být doménou stranických politiků, kteří dorostli do státnické velikosti. Opravdu důležití tehdy byli dva prezidentští kandidáti: Miloš Zeman a Václav Klaus. Volba mezi nimi nebyla tak obtížná. Kdo tenkrát váhavě hodil hlas Klausovi, mohl se při čtení vulgárních memoárů Zemana Jak jsem se mýlil v politice přesvědčit, že udělal pro stát dobře.

Ale situace bude v roce 2008 jiná, byť Václav Klaus prokázal schopnost vykonávat prezidentský úřad a věří mu rekordní počet obyvatel České republiky. Jenže Jiří Paroubek není Vladimír Špidla, prezidentskou partii navíc nerozehrává ČSSD, nýbrž ODS. Že volba prezidenta opět doputuje až do třetího kola, to nelze vyloučit. Pak by nastal – patrně poprvé v polistopadových českých dějinách – plnohodnotný koncentrovaný politický souboj elity národa. V lepší pozici bude jistě Klaus, tvůrce novodobého českého státu, odvážný pravicový politik. Přesto je možné, že si zákonodárci po těch konfliktních letech Václava Klause na Hradě řeknou, že je pro další prezidentské období až ten druhý nejvhodnější.

(MFDNES)