Květen 2007

Konec života v milosrdné lži

Mikuláš Kroupa

Archivy StB mají být zpřístupněny v co největším rozsahu. Z jakého důvodu by měly být zatloukány činy agentů?

Před sedmapadesáti lety přišli do jedné malé vesnice na Vysočině tři soudruzi znárodňovat pole, stodolu a dobytek místnímu největšímu sedlákovi. Když uslyšel, co mu nabízejí, tedy že jeho majetek bude od nynějška všech, zařval, že přišli zloději, jednoho komunistu popadl a přehodil ho přes plot, ti zbylí raději utekli. Vrátili se posíleni o příslušníky SNB a sedlák si pak odseděl deset let na Mírově, v Leopoldově a v jáchymovských dolech. Když se vrátil z lágrů do panelové bytovky (kam ho s celou rodinou přestěhovali), jeho blízcí ho přemlouvali, aby nezlobil režim, chodil k volbám a pokusil se vstoupit do strany. Mělo by to výhodu: syn by vystudoval, dostal by lepší práci, estébáci a kádrováci by konečně přestali rodinu obtěžovat.

Sedlák nejenže do strany nevstoupil, nýbrž „zlobil“ dál a za normalizace navíc začal spolupracovat s opozicí kolem Charty 77. Šikana státních úřadů pokračovala. Po roce 1989 získal v restituci zpátky svůj rozpadlý statek. Před třemi lety zemřel.

Jeho syn se pokouší navázat na rodinnou tradici. Moc mu to nejde, sedlačině se učí metodou pokus – omyl, neumí získat evropské dotace. Krávy se v dost bídném stavu potulují po loukách za polorozpadlou stodolou. Kromě ruiny mu zbyly jen vzpomínky na otce, který si uchoval až do smrti rovnou páteř.

Agentem se člověk nerodí

Soused ze stejné vesnice, spolupracovník Státní bezpečnosti, na sedlákovu rodinu napráskal, co se napráskat dalo. Za komunistů se mu nežilo špatně, jeho syn vystudoval Vysokou školu ekonomickou, dnes úspěšně podniká a ve vesnici si postavil luxusní vilku ve stylu podnikatelského baroka. V ní bydlí i jeho otec-udavač. Sousedovy krávy mu strašně vadí, píše stížnosti na všechny strany.

Když jsme natáčeli vzpomínky tehdy ještě žijícího starého sedláka, šli jsme i za udavačem, aby vyprávěl svůj příběh. Začal vzpomínat, jak bylo za komunistů dobře, jak byl všeho dostatek, jak se po revoluci stal obětí pomluv atd. Když reportér citoval z veřejně přístupných svazků StB jedno jeho udání za druhým, kroutil se, ale lhát už nemohl. Nakonec nám řekl, že byl ke spolupráci donucen a vcelku podrobně svou udavačskou minulost popsal, zřejmě vůbec poprvé. Všechno sice vykládal tak, aby vypadal jako čirá oběť bolševické zvůle, nechtěl prý nikomu ublížit atd., ale to už je problém jeho svědomí. Nám se díky materiálům z archivu ministerstva vnitra podařilo přesně zmapovat příběh perzekvovaného sedláka (de facto příběh jedné vesnice), který by bez příběhu udavače nemohl být popsán úplně, tudíž ani pravdivě.

V tom je jádro věci: lidé nejsou identičtí – mezi sedlákem a udavačem je rozdíl. Předstírat, že muž z rozpadlého statku a muž z pěkné vilky dnes proti sobě stojí jako morálně rovnocenní, to je hnusné. Jedna z mála satisfakcí, kterou může zmíněný selský rod dostat, je co nejpravdivější popis toho, co se v minulosti dělo. Například, aby bylo vidět, že statek není zplundrovaný kvůli neschopnosti nynějšího majitele, nýbrž daleko více kvůli činům darebáka z pěkné vilky. Jakým právem bychom měli zatloukat agentovy činy? Z obavy, aby se na něj náhodou někdo křivě nepodíval?

Mezi „ty druhé“ totiž nenáleží pouze policejní důstojníci a funkcionáři KSČ, nýbrž mimo jiné i tajní spolupracovníci StB. Jako agenti se nenarodili, nýbrž se jimi za různých okolností stali. Jistě, existují mezi nimi obrovské rozdíly. Někdo podepsal spolupráci pod velkým tlakem, jiný jen proto, aby se děti dostaly na školu, někdo udával a škodil aktivně a bral za to peníze, jiný se snažil neříct gestapákům nebo StB nic. Jiný se před přáteli dekonspiroval. Bez zkoumání spisů se však o tom složitém propletenci osudů, který tvoří moderní české dějiny, nelze dozvědět skoro nic, agenti StB jsou pak prostě agenti, všichni se nespravedlivě jeví jako jedna hromada stejných hrušek. O to víc je důležité, aby vyprávěli své osudy, hájili se, vysvětlovali, litovali, omluvili se, pokud sami uznají za vhodné. Vymezí se z „černého“ seznamu agentů a spolupracovníků StB a nechají pro budoucí generace svědectví. Záleží jen na nich, jaké to svědectví bude.

Dienstbier mě rozčilil

Co se však neděje! Kdo se dnes zabývá archivy Státní bezpečnosti, je v mnohých očích voyeur propadlý módnímu trendu, pokud to není rovnou člověk zlý, neschopný prospívat sobě i druhým. Toto v podstatě napsal do MF DNES 26. února bývalý komunista, bývalý mluvčí Charty 77, bývalý ministr zahraničí, dnes důchodce Jiří Dienstbier. Přiznám se, že mne jako novináře, který se totalitní minulostí zabývá, pořádně podráždil.

Dienstbier je odpůrce zpřístupnění spisů StB veřejnosti a není v tomto názoru osamocen. Všichni s tímto názorem argumentují veřejným blahem, ochranou informací a soukromí. Jejich představy jsou úchvatné: záznamy StB jsou záznamy zločinecké organizace, mohou být snadno zneužity, amatéři jim nerozumějí, takže by bylo lepší, kdyby všechny ty papíry zůstaly pod zámkem. Budeme o nich mlčet, budeme všichni svorně dělat, že tu žádná StB nebyla, přesněji řečeno, že existovala jaksi vně národa a všichni jsme jen její oběti. Dienstbier a další lidé s podobnými názory nám tedy nabízejí život v jakési milosrdné lži.

Další jejich argument zní: archiv StB je neúplný, mnoho svazků bylo skartováno, zvláště osobní spisy těch, kteří nesou největší vinu za vraždy, krádeže, mučení a vydírání za komunistického režimu. Který archiv v ČR je „úplný“, jak vypadá „úplný“ archiv, kdo z těchto kritiků ví, které svazky byly skartovány a už se nemohou rekonstruovat z jiných podsvazků a kopií?

Argumentace zcela lichá

Je prý „opět v módě vyrovnávat se s minulostí“. Jenže o žádnou módu nejde – stalo se jen to, že po příchodu Pavla Žáčka a dalších historiků na ministerstvo vnitra se lidem konečně dostávají do rukou dokumenty, s nimiž se léta nepracovalo. Dílem vinou neschopnosti dosavadních archivářů, dílem pro politickou nevůli, která se tu táhla od roku 1989. Dokumenty StB byly v drtivé většině nepřístupné a mohutně k tomu přispěla ideologie zamlčování, vyznávaná mnohými politiky, úředníky, archiváři a dalšími. Donedávna to fungovalo ve státních archivech tak, že pány nad žadateli byli správci „archivního tajemství“, kteří rozhodovali o tom, co vám zpřístupní, a co nikoliv. Dostávali se vám pak do rukou fragmenty plné začerněných informací. Poslední dva roky, kdy platí nový archivní zákon, se úřady hádají, jakou formou a co všechno mohou a nemohou zpřístupnit. Kvůli tomu všemu jsou teprve dnes agenti StB konfrontováni s vlastní minulostí, i když jsme to mohli mít všichni dávno za sebou.

Někdo tvrdí, že je za minulostí možné udělat tlustou čáru. Ale jak to zařídit? Leda tak, že by někdo zakázal o moderní historii mluvit. Bývalý ministr Dienstbier píše, že „lidé, které nikdy StB nepředvolala nebo kteří nemohli vzhledem ke svému mládí podobnou zkušenost zažít, sotva mohou podle zápisů StB objektivně hodnotit občany, kteří to štěstí neměli“. To už je úplně postavené na hlavu: kdyby člověk vzal takový argument vážně, nemohl by se vůbec zabývat historií, protože – jak chcete psát o bitvě na Bílé hoře, když jste tam nebyli?

Bez privilegií, prosím

Ještě pár slov k obavě, že otevřené archivy, navíc snadno a rychle dostupné na internetu, budou zneužívány. Obvykle ji provází návrh, aby do nich měli přístup jen badatelé-historici. Zajímalo by mě, kdo už je a kdo ještě není badatel-historik. A kdo o tom rozhodne? Pokud by bylo rozhodujícím kritériem studium historie na vysoké škole, mají smůlu například všichni ti, kdo se za komunistů nemohli na školu dostat a pak už na to neměli čas nebo sílu.

Právo na informace naštěstí mají podle zákona všichni. A za to, jak se bude s informacemi zacházet, ručí před zákonem každý stejně: pokud informace překroutí, zneužije k pomluvám nebo necitlivě k osobním údajům, může být pohnán před soud. Jistě, laik se při práci s archivními materiály může dopustit chyb. Aby se mu to nestalo, měli by mu pomáhat při práci s tak citlivými dokumenty, jakými svazky StB jsou, odborníci. Přesně o to se Žáčkova skupina na vnitru snaží. I když je nepočetná.

A je tu ještě jeden aspekt. Mladí čeští historici mají většinou spoustu práce, která se ke studiu materiálů StB nevztahuje buď vůbec, anebo se vztahuje pouze okrajově. Kromě toho jsou historici špatně placeni, přebíhají z tématu na téma podle toho, kde se vypíše grant. V poslední době se nejeden historik zaměřil na dokumentaci osudů Němců-antinanacistů, žijících do roku 1945 v českých zemích a postižených Benešovými dekrety. K tématu je přitáhl projekt dotovaný třiceti miliony korun, které mu v době svého premiérování nadělil Jiří Paroubek. S touto minulostí se tedy na akademické půdě nejspíš vyrovnáme.

Ovšem s tím, co se dělo na území českých zemí během války a hlavně v době komunismu, to bude horší. Podle mého názoru by situaci mohl změnit Ústav paměti národa, o kterém se bude v Poslanecké sněmovně zanedlouho hlasovat. Je to jedinečná šance, jak se vymanit z politických grantových zakázek a systematicky pracovat na mapování totalitních režimů v českých zemích. Že je to potřebné, o tom není sporu – ví to každý, kdo si někdy otevřel například středoškolské učebnice dějepisu.

(MFDNES)