Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Rychle k morální politice

Emanuel Mandler

Víte co mě na naší politice přijde tak divné? zeptal jsem se pana Machálka, sotva dosedl proti mně v restauraci Na Kahánku. Můj přítel řekl s dosti ohavným důrazem „Ne!“ a ošklivě se zašklebil. Já to znám, on nemá rád, když na něj útočím svými otázkami hned, jak usedne ke stolu. Ale – jako obyčejně – jsem se nedal. Víte, pane kolego, řekl jsem, teď bylo výročí a vzpomínka na Jana Patočku, od něhož se, rozumím-li tomu dobře, morální politika rozvíjela. Pokračoval v ní Havel, Charta 77 a vlastně i popřevratová politika.

Zlatá slova, zabručel pan Machálek, zlatá slova, ale ještě by jejich autoři měli říci, co si pod těmi slovy představují.

Zatvářil jsem se nenápadně a zeptal se pana Machálka, jestli náhodou on to neví. Bylo to ode mne pokrytecké, já jsem přece dobře věděl, že panu Machálkovi jsou právě tyto události a tato fakta velmi dobře známé. Pan Machálek – jinak by to nebyl on – se ještě chvíli tvářil nepřístupně a pak se mě zeptal, zda jsem schopen poslouchat dlouhé vyprávění. Ani nečekal na mou reakci a začal.

Především, řekl, musíme umět překonat naivní představu, že někde jinde na světě se politika kryje s morálkou. Politika je ovšem založena i na morálce; kupříkladu také proto je vnitřní politika evropských států odlišná od vnitřní politiky muslimských států. Našly by se jistě i jemnější rozdíly, ale o to mi nyní nejde. Lidově řečeno, morálka je k tomu, aby lidé nedělali, co se nemá, kdežto politika je to, co se kryje se správou obce. V politice se musí lidé sdružovat a dělat akce, které morálka ani nemůže předpokládat, například volby. Volby nejsou ani morální, ani nemorální, dodržují-li se jejich regule, jsou základem zastupitelské demokracie.

Zatraceně, přerušil sám sebe pan Machálek, já vždycky mluvím kolem a kolem, než se dostanu k tématu. (Dal mi papírek s texty, které mu náš zapisovatel má okamžitě doručit.) A v tomto případě navíc musíme jít hodně dozadu. Až k plebejskému charakteru našeho národa v 19. století, což jistě není nic nového. Důležité však je, že národ vzniklý ze sedláků, zedníků, kominíků a dalších řemeslníků, měl vždy neobyčejně blízko k socialistickým ideám. Nemysleme si, že socialistické podvědomí národa vymizelo ve dvacátém století, kdy český národ už byl nepochybně dospělý. Vždyť kromě sociální demokracie tu byli komunisté, kteří neustále rozdmychávali sociální nesnášenlivost, závist chudých a představu, že je třeba zgruntu předělat nespravedlivý svět (měli a mají pravdu v tom, že svět je, a byl nespravedlivý). Promiňte mi, pane kolego, že tolik důležitých faktů a událostí přeskakuji, ale chci se dostat do bodu, v němž se vše zauzlilo: k mnichovské dohodě. Oddělení českého a moravského pohraničí chápalo české obyvatelstvo jako zradu, a to v nacionálně sociálním kontextu: Mnichov způsobili sudetští Němci, zradily nás buržoazní státy ve spojení s českou buržoazní politikou (Sovětský svaz by to nikdy neudělal). Český národ se proti Němcům musel opírat o socialismus.

Vývoj za druhé republiky a za války jako by dával těmto velmi jednoduchým názorům za pravdu, zvláště proto, že byly umocněny nacistickou politikou cukru a biče, praktikovanou v protektorátu dosti úspěšně. Karta se však obrátila proti nacistům a proti Němcům: rychle sílilo přesvědčení, že je třeba Němcům zkonfiskovat veškerý majetek a vyhnat je ze země, sebrat majitelům velkých a větších podniků majetek, zakázat nesocialistické strany a přimknout se k Sovětskému svazu. V Československu tak po květnu 1945 rychle vznikal socialistický stát, a to v souvislosti s již zmíněným všeobecným míněním obyvatelstva, že socialistický směr vývoje společnosti je jediný správný.

Po únoru 1948 byli intelektuálové jistou dobu dezorientováni. Když se však ukázalo, že režim je méně kompaktní, než se snažil vypadat, začala významná část intelektuálů uvažovat o jeho proměně – ovšem v socialistickém smyslu. Během šedesátých let začal mít režim viditelné potíže a v souvislosti s tím začalo, zpočátku pozvolně, vznikat reformně komunistické hnutí. Vznikalo pouze mezi členy komunistické strany. Předehrou toho, že se něco změní, byla přednáška Jana Patočky v Národním muzeu. K úžasu snad všech přítomných on – „buržoazní filozof“ – označil za jediný správný a plodný směr ve filozofii marxistické filozofické myšlení (a v Československu jeho předního představitele Karla Kosíka). V téže době se odehrála změna ve vrcholných orgánech KSČ. Zde získali převahu reformisté a v Československu se rozproudilo liberálně reformní hnutí za „socialismus s lidskou tváří“ . Jan Patočka byl v ideovém smyslu jednou z jeho hlavních osobností.

V článcích, které Patočka v roce 1968 publikoval v různých časopisech a posléze i knižně v publikaci „O smysl dneška“, vyplývá zásadní liberálně reformní stanovisko, které mělo značný vliv na opoziční inteligenci v následujících dvou desetiletích. V říjnu 1968 je Patočka pregnantně vyjádřil v časopise Divadlo: „protože jsme k socialismu, byť ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je naše vystřízlivění něčím specifickým, ale protože socialismus je určující faktum a idea 20. století, má tento proces všeobecný charakter.“ Jinde charakterizuje tehdejší energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí takto: „Cesta zpět k původnímu smyslu socialismu jako osvobození člověka se ukazovala stále více cestou zpět k vlastnímu východisku národního programu.“

Toto liberálně socialistické přesvědčení mělo podle Jana Patočky výrazně morální charakter. Tedy také politika bude souviset s morálkou, a to s morálkou inteligence. V několika článcích zdůrazňuje, že ne už jako v 19. století z masy proletářů, nýbrž z masy inteligence a z jejího spojení v jednotu s celou pracující třídou vzejde emancipace, to znamená zrušení třídního rozkolu lidstva. Poutem, které bude čím dále tím mocněji spojovat zájmy různých vrstev a skupin inteligence, je duchovní instituce, kterou Patočka nazývá vědeckou morálkou. Morálka, hlavně morálka vědecké skupiny inteligence, stojí nad politikou, politika z ní – řečeno neobratně – vyčnívá, je její součástí.

Moment, řekl jsem trochu rozčileně, vy chcete tvrdit, že Jan Patočka byl ve sféře politiky socialistickým filozofem? Že chtěl nahradit marxistický „předvoj“, tedy proletariát, inteligencí – opět jako předvoj hnutí směřujícímu k zrušení třídního rozkolu lidstva?

Nejenom to, odpověděl pan Machálek, jak logika Patočkova výkladu, tak jeho jednotlivé formulace používají Marxovy stylizace a logické výstavby jednotlivých textů.

Neříkejte, kroutil jsem hlavou, to jsme byli v roce 1968 tak daleko?

Nejenom my, usmíval se smutně pan Machálek. Jinde byli dál. V Číně končila kulturní revoluce a ulice světových velkoměst hřměly bitkami levicově radikálních studentů s „establishmentem“. Jan Patočka toto dění se sympatiemi sledoval: „…co se týče Maovy kulturní revoluce, byla nedávno v německém levicovém tisku obhajována myšlenka, že byla zaměřena proti jistému byrokratickému establishmentu… proti němuž je nezbytná intelektuální ostražitost. Zdá se ostatně, že Mao postřehl velmi záhy věc, která jinde unikala pozornosti, totiž masovost současného studentstva, a tedy i možnost apelovat na studentstvo jako na masu“ (Inteligence a opozice).

To vše samozřejmě byla také politika, ovšem vedená „jinými“ prostředku. Jak mohly tyto nebezpečné virvály souznít s Patočkovou ideou politiky-morálky, to dodnes nechápu. Chápu ale, proč závažná chyba, které se tu Jan Patočka dopustil tím, že učinil z politiky součást morálky, měla v době normalizace závažné důsledky. Reformně komunistickým funkcionářům byla taková morální politika velmi sympatická a na jejím základě se snadno shodli s několika opozičními demokraticky smýšlejícími osobnostmi kolem Václava Havla.

Tak vzniklo Prohlášení Charty 77, na němž je více než patrný vliv Jana Patočky. Petiční listina Prohlášení… je velice politická záležitost, vždyť požadovala uskutečňování všech politických, hospodářských a sociálních práv podle paktů OSN, ale dělala to „morálně“, nepoliticky (signatáři navrhovali jednání s vedením státu). Když se režim, kterému bylo zřejmé, že jde do tuhého, pořádně rozlítil a začal signatáře s důrazným nevkusem perzekvovat, prohlásil Patočka, a to dokonce dvakrát, že tento prudký útok proti normalizačnímu režimu nemá nic společného s politikou a že Charta 77 je spolek povýtce morální a jiných prostředků než morálních nebude používat.

Bylo by se tak možná chýlilo k jakémusi kompromisu mezi režimem a Chartou 77. Jenomže režim to přehnal. Jednal s Janem Patočkou tak nešetrně, že Patočka to nepřežil.

Dobrá, řekl jsem, a jak to bylo dál?

Vyčkejte času, pane kolego, prohlásil slavnostně pan Machálek, příště budeme mít na pokračování tohoto smutného příběhu dost času.



Zpátky
 
generic viagra online