Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Směr: opravdová nepolitika

Emanuel Mandler

K restauraci Na Kahánku, kde jsem se jako obvykle měl sejít s panem Machálkem, jsem se tentokrát vysloveně loudal. Dosud se mi v hlavě neusadily protichůdné (jak jsem o tom byl přesvědčen) názory mého drahého přítele, místy souhlasící se skutečností, místy se skutečnosti v rozporu. Koneckonců, říkal jsem si, vždyť on mi to pan Machálek musí umět vysvětlit.

K mému velkému překvapení už pan Machálek seděl na svém místě. Pozdravil jsem a posadil se proti němu. On nic neříkal, a tak i já jsem mlčel. Snažil jsem se vypadat co nejklidněji, ale myšlenky, s nimiž jsem zápolil cestou k restauraci Na Kahánku, jsem stále ještě nedokázal uvést v soulad. Pojednou pan Machálek promluvil. Řekl, že přišel tentokrát dřív a přinesl si i nějaké tiskoviny. Chtěl si dobře rozmyslel to, čím, jak slíbil, bude pokračovat v minulém vyprávění. A že - nebudu-li proti tomu mít námitky - mne nejprve vyzkouší z minulé „látky“, která na mou žádost byla věnována sociálnímu a politickému významu Jana Patočky. Nemělo by smysl, aby navazoval na něco, co jsem zapomněl.

Musím říci, že mi to nedělalo velké potíže, vždyť jsem právě o té „látce“ tolik přemýšlel. Vyprávěl jste, řekl jsem o reformně komunistickém hnutí, které vyvrcholilo v roce 1968 hlavně v intelektuálním prostředí jako reakce na nepříznivé podmínky československé společnosti. V Československu se rozproudilo mezi komunistickými politiky a mezi intelektuály liberálně reformní hnutí, jehož cílem byl „socialismus s lidskou tváří“. Jan Patočka byl v ideovém smyslu jednou z jeho hlavních osobností.

Články, které Patočka v roce 1968 publikoval v různých časopisech a posléze i knižně v publikaci O smysl dneška, jsou založeny na liberálně reformních stanoviscích, které měly značný vliv na opoziční inteligenci. Patočka viděl v marxistickém socialismu pramen, jímž chtěl napájet vyčpělý komunismus…

Výborně, pane kolego, řekl pan Machálek, to jste řekl moc dobře

Sám Jan Patočka, pokračoval jsem, zdůrazňoval ve svých marxisticky laděných textech jedinečný význam inteligence. Ta v nynější době nahradí proletariát v tom smyslu, že povede ostatní společenské vrstvy k zrušení třídního rozdělení lidstva. Morálka té nejdůležitější části inteligence, inteligence vědecké, měla být rozhodující pro morální existenci celé společnosti, a to do té míry, že politika bude součástí morálky.

Dobře jste si to pamatoval, pokyvoval hlavou pan Machálek. Hlavně že jste nezapomněl na morálku. Po roce 1969 se rozjela normalizační mašinérie, která v masovém měřítku odstraňovala (vyhazovala) reformně naladěné funkcionáře, vedla až do konce několik politických procesů a úspěšně usilovala o to, aby represivní opatření měla za následek celkový útlum společnosti. Významnou součástí tohoto úsilí byl proces s undergroundovou skupinou The Plastic People of the Universe. Skupině liberálně reformní inteligence se podařilo údaje o hudební skupině i o procesu propašovat na Západ a spolu s domácím nátlakem dosáhnout toho, že rozsudky s Plastiky byly mírnější, než se dalo čekat.; zřejmě to bylo v době, kdy režim začal uvažovat o tom, zda by neměl vystavit na odiv svou toleranci. Po procesu s Plastiky se některým intelektuálům zdálo, že podmínky pro činnost opozice se podstatně zlepšilo.

Přispěly k tomu další okolnosti. V roce 1977 měl po republikánských prezidentech nastoupit do úřadu amerického prezidenta demokrat Jimmy Carter, který zpočátku kladl značný důraz na lidská práva. Ale to nebylo vše. V téže době byly ve sbírce zákonů otištěny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Oba tyto pakty OSN obsahovaly množství práv, jimiž se dnes (většinou) běžně řídíme: právo na svobodu projevu, svoboda náboženského vyznání, právo na stávku, zákaz zasahovat do soukromého života a množství dalších práv a svobod. Stát, který tato práva uskuteční, se stává demokracií.

Je logické, že v druhé polovině sedmdesátých let se právě zde projevil rozpor mezi politikou a morálkou. Z morálního hlediska opozice od 23. března 1976, (kdy měly oba pakty vstoupit v platnost), měli podle prohlášení Charty 77 „občané povinnost a stát právo řídit se ustanoveními obou paktů“; politika demokratického centralismu, jímž se řídilo vedení státu, stanovovala, že to, co se stane a bude dít, záleží na vůli vedení KSČ, a vůbec ne na tom, co si kdo napsal do paktů OSN.

Jinak řečeno, zeptal jsem se, nařízení ÚV KSČ stála nad zákony?

Jistě, odpověděl pan Machálek, jenže Charta se neřídila vedením KSČ. Ne snad že by neviděla, co se kolem děje; vždyť mezi nimi byli chytří, vzdělaní lidé. Ale dívali se na svět morálními brýlemi, a tak vše to, o čem jsem právě hovořil, považovali za komponenty situace, která je pro režim nanejvýš nepříznivá a pro opozici ideální. Tato euforie stála u vzniku Prohlášení Charty 77, které vzbudilo na straně normalizačního režimu opravdovou bouři a vyvolalo děsivé represe vůči prvním signatářům Charty 77. Ta byla na dlouho rozbita a prohlášení Jana Patočky, že nejde o politiku, nýbrž o morálku, byla pak většinou použita proti Chartě. Je otázkou, jak by se opozice v Československu vyvíjela dál, kdyby „politická morálka“ nepostoupila dále směrem ke konkretizaci.

V krajně neuspořádaných a pro opozici obtížných poměrech však pokrok Charty 77, o kterém hovořím, nastal. Stalo se tak zásluhou Václava Havla, který ve svém známém spise o nepolitické politice (Moc bezmocných) prohlásil, že politiku je třeba zrušit a nahradit něčím jiným, novým, politikou nepolitickou. Tato nepolitická politika nemá vést k demokracii, a to už proto ne, že obyvatelstvo u nás nežije ve sporu s režimem. To je základní rozdíl mezi masou obyvatelstva a skupinami disidentů, politicky myslících intelektuálů, kteří uvažují opozičně a chápou, co je třeba v dané situaci dělat. Obecně vzato, člověk musí znovu najít sám sebe. A jestli mu k tomu něco nepomůže,pak je to parlamentní demokracie.,Perspektivu lze spatřovat „v nějaké obsáhlé existenciální revoluci“, jejímž „nejvlastnějším prostorem může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou mravní - a nakonec ovšem i politickou - rekonstrukci společnosti.“

A tak se disent v Čechách a na Moravě přejinačil - částečně podvědomě, částečně vědomě - z původně politických skupin ve skupiny morálního charakteru. Spolu s postupem normalizace disidentů přibývalo. A všichni jeho příslušníci jednak nenáviděli politiku komunistického režimu, jednak se domnívali, že proti této politice lze postupovat pouze morálními způsoby. V řadách disentu tak poměrně rychle rostla morálně - politická schizofrenie.

Listopad 1989 je typickým výplodem této schizofrenie. Původně, jak už jsme ostatně o tom hovořili, chystala Charta 77 „převrat“ na 10. listopad. Byl to zřejmý vrchol morálního myšlení v politické rovině. Převrat se měl odehrávat formou jakési poutě (dokonce na podiu) s vystoupením undergroundových skupin. S politikou to, jak vidno, mělo společného velmi málo, vlastně nic. Jenže přišel 17. listopad a politika se vřítila do Československa tak, že ji nebylo možné vyhnat. Disidentům nezbylo než založit skupinu, která by řídila převod moci z rukou komunistů. Něco ovšem přece jen bylo možné: také tento převrat se odehrál „morálně“. S velkou nonšalancí ponechalo Občanské fórum dosavadní politické strany včetně státních dotací, které dostávaly, kdežto nové a vlastně jakékoli jiné než strany Národní fronty zůstaly bez prostředků. Občanské fórum vedlo kampaň proti politickým stranám jako takovým; komunistům nejvíc vyčítali, že jsou politická strana.

Ale vlastně jim toho zase tolik nevyčítali. Václav Havel byl rád, že ho prezidentem zvolil dokonale komunistický parlament, nomenklaturní kádr Marián Čalfa byl dva a půl roku předsedou vlády, v parlamentu i po převratu měli komunisté důstojné zastoupení, předsedou sněmovny zůstal i po půl roce reformní komunista a politicky neschopný představitel Československa z roku 1968 Alexander Dubček. Když to takto vyjmenujeme (a mohli bychom pokračovat hodně dál, pochopíme jak rychle a vysoko se bývalí komunističtí funkcionáři dostali. Pravda, komunistů u nás bylo před listopadem dost, ale o prostých členech KSČ tu není řeč, nýbrž o jejích činovnících a funkcionářích.

Netušil jsem, namítl jsem panu Machálkovi, že vám jde právě jen o komunisty.

Pan Machálek se zamračil a podotkl, že ho nechápu. Tady přece nejde jen o komunisty. Uvažte, u nás bylo šest let nacistické okupace, pak necelé tři roky bojů mezi stranami, čtyřicet let komunistické nadvlády. A tuto narušenou zemi měla dát do jakéhosi pořádku - morálka. Cožpak má morálka nějaké organizační normy? Výsledky znáte, ale chcete-li je osvěžit, dívejte se dva dny na zprávy televize, abyste se dozvěděl, kdo zase co ukradl, koho odsoudili a zavřeli nebo kdo čeká na soud už tři roky. Poměry jsou u nás neobyčejně neurovnané.

Dobrá, řekl jsem, a za to všechno může podle vašeho mínění Jan Patočka?

Ale kdež, zašklebil se pan Machálek. Jan Patočka stojí pouze na počátku oné řady, která propagovala socialistickou progresivní morálku jako lék na neduhy společnosti. Chtěl jsem pouze naznačit, že v konkrétní praxi (zůstali jsme přece u listopadu 1989) by u nás morálka udělala nejlíp, kdyby léčila sama sebe. Místo toho potácivě vkročila i do nových poměrů. Ale to už je jiné povídání.



Zpátky
 
viagra for sale