Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Spor mezi dějinami a minulostí

Emanuel Mandler

Zabývám se tu částí jedné z kapitol nesrovnalosti české historie. Budu nejdřív krátce hovořit o tom, jak se podílí historiografie a vůbec vše, co je výrazně historické, na vzniku a existenci středoevropského národa.

K tomu, aby v našem prostoru určitá společnost nebyla pouze státem, potřebuje určité podmínky. Ty jsou dnes všeobecně známé. Středoevropské národy jsou založeny na společném jazyce a na státně organizovaném základě, doplněným společenskou organizací, jako je celá státní a komunální správa i vědecké, zvláště historické instituce. Národy většinou sdílejí hodnoty společné celé oblasti (v Evropě dnes hodnoty sociálního státu). Národem však jsme teprve tím, že sdílíme naše, české události a hodnoty, včetně národní kultury, také ale činy osobností a institucí, které byly před námi. Toto sdílení nemusí být úplné (ani to nejde) a určitě ne vždycky vědomé, jde o součást výlučného národního klimatu. Lidé, kteří sdílejí toto výlučné národní klima, jsou jedné národnosti, dohromady tvoří národ.

Pro tvorbu výlučného národního klimatu je neobyčejně významná historie. Členové příslušného národa přebírají nejen dědictví významných osobností, ale často se s nimi přímo ztotožňují (kupříkladu naši předkové se rádi ztotožňovali s husity). Jakmile dojde tento proces ztotožňování do určitého stadia, působí neobyčejně silně a vytváří kompaktní, nedělitelný myšlenkový celek národa. V takovém případě to, co bylo před námi, má sílu prožitku: jako bychom prožívali sami události, které se odehrály dávno před námi. Uvedu jen dva vykřičené případy: rukopisné podvrhy a tureckou genocidu Arménů. Jejich důsledky jsou podobné v tom, že národní společenství dlouho chápalo v obou případech jakoukoli kritiku těchto událostí jako přímé ohrožení vlastní národní existence. My už máme alespoň to s rukopisy za sebou, s Turky lze dosud o genocidě Arménů jen těžko hovořit.

Ztotožňování s minulostí má svůj háček. Přestože národy jsou pevně přesvědčeny, že se ztotožňují s minulou realitou, není tomu tak. Ztotožňují se s dějinami, s úseky, myšlenkami, osobnostmi dějin. Dějepis, žurnalistika, školská i akademická pracoviště ve velké většině zaměňují historii za minulost samu. Ale mezi obojím je velký rozdíl. Minulost je za námi, nicméně stala se, je minulou skutečností. Lze ji tedy vykládat: bohužel jen málokdo si uvědomuje, že oficiální, „národní“ historie není výklad minulosti, ale toho, co se za minulost pokládá. Přitom národní politické reprezentace a historizující pracoviště dávají ve výkladu minulosti pravidelně přednost tomu, co současnosti národa slouží, před tím, co národ v jeho minulosti hyzdí, činí nešlechetným. Takovou negaci buď z popisu toho, co bylo, vynechávají, anebo ji nejrůznějším způsobem zamlouvají. Stabilitu národa – i našeho– udržuje oficiální pojetí minulosti, v němž je smícháno to, co se stalo, se smyšlenkami.

Lze proti tomu namítat, že národy nemají nebo aspoň neměly by mít kodifikované dějiny. Ale nebyl to nikdo jiný než oficiální představitel historické obce prof. Pánek, kdo před několika léty vedl prudký boj proti „sudetoněmeckému pojetí“ českých dějin, které se prý uhnízdilo v českých médiích. Šlo mu o polemiku s jiným pojetím, než je pojetí české oficiální. Dal tím nechtě najevo, že oficiální české pojetí minulosti je faktem. Stát se opravdu činí, aby ve škole i v médiích měly přednost oficiální výklady. Těmi jsou ovlivněny současné i nastupující generace.

U nás jsou pojetí minulosti, sdílené odborníky i laiky, poznamenány různými druhy nenávisti, z nichž nejmocnější je nenávist proti sudetským Němcům. Ale existují i nenávisti další: proti šlechtě, proti majetným jednotlivcům, proti církvi, Romům, antisemitismus a nejnověji podobně jako v celé Evropě averze proti Americe a Američanům. Jsou to konvence, tedy jednak věci tisknutelné, jednak šířící se ústním podáním; tyto konvence se porůznu projevují v myšlení a jednání příslušníků národa.

Je zřejmě úkolem intelektuálů vystupovat proti uvedeným a podobným nenávistem a proti bludům, které stojí v jejich základě. Přitom je ovšem třeba dbát toho, abychom neupadli do druhého extrému a nedomnívali se že pravda, která je neobyčejně rozmanitá, je prostý opak mýtu.

Na doklad toho, co jsem říkal, uvedu jediný příklad: československou právní kontinuitu. Je založen na banálních faktech: Mnichov, druhá republika, okupace, protinacistický odboj, rok 1945. 14. a 15. března 1939 zmizela Československá republika z mapy světa, vznikl satelitní nacistický stát, Slovenská republika. Jejím antipodem by byla Česká republika, která měla nového, legitimně zvoleného prezidenta a uzpůsobovala se tak, aby mohla existovat vedle třetí říše. Nemohla. 15. března 1939 na jejím místě nacisté vytvořili Protektorat Böhmen und Mähren.

Proč právě zde uvádím tato banální fakta? Kvůli československé právní kontinuitě. Vznikl totiž faktický rozpor mezi tím, co byl zahraniční odboj a mezi realitou. Nemusím snad zdůrazňovat, že protinacistický odboj v zahraničí nebylo třeba vymýšlet. Musel být. Ale vůbec nemusel být zahájen tak, jak to učinil Edvard Beneš. Na podzim 1938 abdikoval a za necelé dva roky, 24. července roku 1940 v rozhlasovém projevu prohlásil: „hájili jsme a hájíme zásadu, že Československá republika, republika Masarykova, žila a existovala i po Mnichově dál…pro nás právně není mého odchodu z úřadu a vlasti“. Jak vidno, Edvard Beneš sám sebe udělal prezidentem. Potvrdil to mimo jiné na zahajovací schůzi Státní rady 11. prosince 1940. V tom roce tedy Edvard Beneš byl jakožto prezident, zvolen – aspoň podle této logiky – v roce 1935.

Mýtus nespočívá v tom, že exilový odboj měl svou vůdčí osobnost. Jinak by obtížně bojoval proti nacismu. Mýtus je v nepravdivém tvrzení, že prezident, který v roce 1938 abdikoval, vykonával od roku 1940 svou funkci dál. Tento výklad „minulosti“ trvá dodnes jakožto legitimní. Výklad dějin (a ještě k tomu falešný), byl zaměněn za minulost samu. Věcně je to pozoruhodné. Kromě virtuálního prezidenta Beneše existoval v realitě českého státu legitimně zvolený prezident Emil Hácha (Edvard Beneš mu k jeho volbě gratuloval) a až do konce války Slovenská republika s prezidentem Tisou.

Lze namítnout, že jde o otázku spíše symbolickou. Není tomu tak. Edvard Beneš jako prezident získal v zahraničí poměrně velkou moc. Exilové orgány, které jmenoval, usilovaly o jeho (Benešův) program obnovení první republiky jako národního slovanského státu bez německého etnika a s vyloučením opozice Jejich úsilí bylo ze zahraničněpolitického hlediska úspěšné. A tak po válce mohla být obnovena česká republika, i když s takovými změnami, jako bylo vyhnání třímilionového německého etnika (to byla Benešova priorita pro obnovení státu), dále se zákazem opozice a s vyvlastněním velkých a větších podniků. Ale centralistický stát neodpovídal v mnoha ohledech skutečnosti. Během války – bez ohledu na to, že Slovensko bylo Hitlerovým spojencem – se Slováci stali státoprávními. Jinak řečeno, byli ochotni vytvořit Československou republiku, ale novou – nikoli už na základě pofidérního čechoslovakismu, nýbrž jako stát dvou národů, Čechů a Slováků. V různých konfliktech o to usilovali i po roce 1945, a to dosti dlouho. Nový – částečně centralistický, částečně dualistický – stát se potácel s vnitřními spory až do roku 1992. Hledáme-li kořeny rozdělení Československa, nemůžeme vynechat autoritu prezidenta Edvarda Beneše s jeho „vědeckým přesvědčením“, že Slováci jsou kmenem Čechů (Beneš na tomto nepochopení skutečnosti setrval až do konce života).

Závěrem připomínám další „dílčí“ záležitost týkající se zápasů s bludy, mýty a legendami. Dříve bylo velmi obtížné psát o vyhnání Němců. Teď je to možné a objevily se odborné studie věnované situaci vyháněných Němců. zejména v době tzv. divokého odsunu (do konce srpna 1945) Na tomto základě může vzniknout dojem, že jsme se vyrovnali s vyhnáním Němců. Ale nic takového není pravda. Odstranění dílčího bludu neodstraňuje ještě blud celkový. A to je vyhnání Němců.

Dovolím si závěrem zopakovat, že objevení jakéhokoli bludu, mýtu a legendy ještě neznamená oprávněnost toho, co je opačné. Mně tu šlo o to, že je nelegitimní, jestliže historii vydáváme za minulost, ať už o tom víme, nebo ne. Proto je nejlepší zbraní proti mýtům a bludům nezaujaté bádání.



Zpátky
 
genuine viagra online