Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Květen 2007


Když už i dalajlama (Část 5)

Vlastimil Marek

Otiskujeme další pokračování z knížku fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

Není cesta k duchovnosti, duchovnost je Cesta

Formální řeči o duchovnosti, právě tak jako čtení o ní, nejsou duchovnost. Dnes už víme, že

duchovnost, chcete-li, spiritualita, existuje. Dr. Koukolík to již před lety uvedl (všechny další neoznačené citáty jsou od stejného autora) v seriálu pro ČT: „Současné technologie umožňují vidět, co se děje v mozku. Při jednom pokusu skupina vědců požádala skupinu zen buddhistických mnichů, aby se uvedli do hlubšího meditačního stavu, a dívala se, co se přitom v mozku děje. Dělo se očekávané: mozky těch lidí se jakoby odpojily od světa, utlumily se v oblastech zpracovávající smyslové informace, a doslova se rozzářily, čili začaly se více namáhat, v oblastech, které souvisejí s orientovanou pozorností a pracovní pamětí.“

Jinými slovy, neušpiněny emocemi a povrchností, propojily se v obou hemisférách s obrovskou a bohužel běžně obvykle nevyužívanou „operační“ pamětí a databází, a člověk začal být více člověkem. Ještě jinak, kdyby vědci pozorovali mozky našich reprezentantů naší formální a institucionalizované duchovnosti při jejich řečech o spiritualitě, a dokonce i při modlitbách, asi by v naprosté většině případů žádné rozzářené oblasti nezjistili. Jak jsem jednou poznamenal v jednom rozhovoru – máme v hlavách Rolls Royce, ale (bohužel i co se týče duchovnosti) používáme je jako Trabanty.

„Jinými slovy, lidé, kteří hovoří o spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, nefantazírují: jev, kterému říkáme duchovnost, přesah, existuje.“

Duchovnost, tedy, „spirituální dimenze“, prokazatelně existuje, a je, chcete-li to vyjádřit takto, vědecky dokázána. I když, jak nedávno prohlásil známý psychiatr Cyril Höschl, „Vědecky nebylo dokázáno nikdy nic, věda doposud vždy jen vyvracela, co si myslela předtím“.

Zjištění, že duchovnost existuje, s sebou nese ovšem i další souvislosti. Vědci, zkoumající lidský mozek, jeho funkce a následné důsledky např. porodem a výchovou většinou bohužel negativního naprogramovaného způsobu vnímání reality nemohli nezaznamenat:

„Lidé s vysokým stupněm rozvinutého přesahu, nebo spirituality, jsou si něčím podobní. Jsou nesmírně a hluboce lidští. Ať jsou věřící nebo nevěřící (spiritualita, přesah, je vlastností lidí věřících, ale i nevěřících), bývají skromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor. Mají odstup. Mají na to, co dělají, náhled. Cesta za spiritualitou pro ně není nějakou zvláštní cestou do výšin, je to pro ně cestou za nějakým druhem zkušenosti. Není to útěk ze světa. Je to přiblížení se ke světu…Nebývají to žádní zvláštní kazatelé, inkvizitoři. To nejsou léčitelé ani manipulátoři. To jsou lidi, za kterými si zajdete popovídat, když vám není dobře. Typické je, že na rozdíl od zavilých kazatelů tito lidé mívají smysl pro legraci. Kromě jiného i pro legraci ze sebe a z vlastní spirituality“

Dr. Koukolík dále uvádí: „Soubor vlastností, prožitků, druhů chování, kterému se společně říká přesah, neboli spiritualita, je soubor vlastností, se kterými zřejmě část lidí přichází na svět.“ Dovoluji jít ještě dál - se kterými bychom se, nebýt poškozeni porodem, narodili všichni, a které se, přes tak agresivní odpor ne vlastní vinou poškozených, dají docela úspěšně (duchovním ale i tělesným cvičením, samozřejmě meditací, ale dnes i pomocí psychowalkmanů, biofeedbacku aj.) obnovit, nacvičit. Na počátku si ovšem takovýto poškozený člověk (třeba i odborník na současnou, formální verzi duchovnosti) musí přiznat, že je (v tomto případě ne vlastní vinou) poškozený. Že výsledek jeho (myšlenkové - rozuměj racionální a zideologizované) „duchovní“ práce je nutně zkreslen „ušpiněností“ pracovního a zároveň výrobního nástroje – mozku, vědomí a následného způsobu vnímání a myšlení. Začít bychom tedy měli nejen tím, že o duchovnosti budeme číst nebo mluvit, ale že ji budeme trénovat a provozovat (viz název tohoto zamyšlení).

První část evangelia pro ty (z nás), pro které je i dnes (ve věku mobilů a internetu a počátku přílivu nových vědeckých zjištění o tom, jak nám funguje mozek), například tělo pouhým prostředkem ke zhřešení, a duchovnost encyklopedickým heslem či námětem pouze teoretického (za)myšlení, je jasná: kněz (a filosof, lékař, a dokonce i ekolog a politik) budoucna prostě bude muset být, tak jako každý z nás, daleko (a hlavně praktičtěji) duchovnější, nebo nebude vůbec.

Poprvé v historii lidstva začínáme poznávat, jak vnímáme a myslíme, a v čem jsou naděje i pasti našeho způsobu myšlení. Nejen duchovními mistry všech dob (těmi jaksi nepřímo), ale dnes i přímo a otevřeně jsme vyzýváni ke změně myšlení. Naposledy a důrazně o to požádalo shromáždění laureátů Nobelových cen v prosinci 2001: „Abychom přežili ve stále rychleji se měnícím světě, musíme se naučit myslet jinak, nově.“

Tedy nejen myslet, a nejen o globálních problémech, politice, ale i o duchovnosti, a také duchovnost hovořit, ale také cvičit a praktikovat. Opačně - skutečně (a prakticky) duchovnímu člověku to totiž navíc prokazatelně jinak, lépe a nově, myslí.

Plně souhlasím s tvrzením, že „Zdravá spiritualita je něco naprosto normálního a možná optimálního.“ Jiný nedávno publikovaný výzkum navíc prokázal, že pravidelně meditující buddhističtí mniši jsou daleko šťastnější, než tzv. normální lidé.

„Tento soubor vlastností se dá zřejmě cvičit jako jakékoli jiné vlastnosti,“ říká ještě sice poněkud nepřesvědčivě Dr. Koukolík, ale z vlastních více jak pětadvacetiletých zkušeností jak s meditací, tak s duchovností, ale i s jejím sdílením a předáváním, vím, že jde jen o to přiznat chybu, rozhodnout se něco s tím dělat, začít o duchovnosti nejen číst, ale i prakticky něco se svým tělem a způsobem vnímání reality dělat, nalézt si vhodné, funkční a staletími vyzkoušené skutečné formy Cesty k duchovnosti, a pak vytrvat.

Protože my lidé jsme, a to je druhá část evangelia, vrozeně duchovní, a je třeba jen očistit vnější vrstvy.

Třetí část radostné zvěsti zní: v ideálním případě soustředěné práce stačí tři měsíce.

Dohlédnout karmu

Slovo karma má u nás většinou jen jeden význam – je to značka nejrůznějších kotlů na vytápění bytů a teplou vodu do koupelen. V tom indickém a orientálním slova smyslu je to zákon příčiny a následku. Jinými slovy jde o umění dohlédnout důsledků svých činů.

Chci ale zároveň naznačit, že i zákon karmy byl kdysi revoluční ideou. A také že i jedinec, je-li trpělivý a dokáže-li dohlédnout důsledků svých idejí, může (a také to již mnohokrát v historii lidstva dokázal) změnit společnost.

Zvládnout umění „dohlédnout“ důsledků svých činů by mělo být pro politiky na jakékoliv úrovni povinné a měl by se tomu učit každý z nás, od dětství, systematicky: jinak nedohlédneme konce historie lidstva. O tom, že se nám to stále nedaří, svědčí množství úkazů, jevů a situací na každém kroku. Namátkou stačí otevřít zářijové číslo českého vydání časopisu National Geographic (ekologický podtitulek je jednoznačný: Varovné zprávy z přehřáté planety).

Proč zmiňuji karmu zároveň s ekologií? Ono to totiž souvisí víc, než se všeobecně tuší, a dokonce i s přirozeným porodem a duchovností (a na cestě k ní i s disciplínou a uměním učit se z vlastních chyb). Buddhistický symbol nekonečně propleteného provazu (vše souvisí se vším) byl ekologií již před tisíci lety.

V době kdy žil Buddha samozřejmě neexistoval nějaký koncept individuálního osvobození a král a kněží se tehdy oprávněně domnívali, že by měli mít nad každým člověkem naprostou kontrolu. Kdyby tehdy bývalý princ Šákjamuni prezentoval nedualistický sociální a etický systém, jako byla později např. Mahájána, král a městští vládci by to zcela jistě brali jako vzpouru proti sobě a ustálenému řádu světa a jakékoliv podobné pokusy by (tak jako jindy a jinde v případě Ježíše) v zárodku tvrdě eliminovali.

Když Padmasambhava přišel v 8. století do Tibetu, setkal se s rozvinutým šamanským systémem, jehož představitelé samozřejmě neměli nejmenší zájem na propagaci ideje osobního osvobození. A tak přišel s docela odlišným způsobem chápání smrti. Ne z pozice sociální, ale ve smyslu pomoci lidem dosáhnout osvícení (a osvobodit se tak v příštích životech). Kdyby ovšem svou vizi začal uplatňovat ihned, jistě by také narazil. Dal tedy, jak o tom rád píše i Robert Thurman, Tibeťanům několik set let času zvyknout si na ideu karmy (zasadil semínko). Nenechal svou vizi na pospas překroucení šamanům, ukryl ji, a veřejnosti poskytl jiný „poklad“ ze své myšlenkové pokladnice: ideu karmy a karmických příčin a následků. Tím ovšem připravil půdu pro akceptování koncepce individuálního „probuzení“ (jejíž uznání a akceptaci v našich zemích bude i v 21. století potřebovat ještě značnou dobu).

„Karma“ znamená, že člověk již prožil řadu minulých životů a má před sebou další řadu budoucích životů. A tak se všem (i vládcům všeho druhu) vyplatilo spíše vás podporovat na vaší cestě k vysvobození, než se pokusit vám dominovat, nebo nutit, abyste jim sloužil nebo pro ně dokonce zemřel. V jiném smyslu to pak postupně, na rozdíl od našich krajů, erodovalo sexismus, vyplývající z faktu, že jste v tomto životě mužem. V příštím můžete být zase ženou. Teorie karmy učí lidi být přátelští ke všem ostatním lidem i kmenům a společnostem, a dokonce i ke všem živým bytostem.

Tak jako Buddha, tak i Padmasambhava (a náčelníci indiánského kmene Navajo) dokázal „dohlédnout“ důsledky svého počínání.

V malém českém a každodenním smyslu je to v principu podobné schopnosti „dohlédnout“, že když svůj obvyklý čaj nechám v sítku louhovat mnohem více než 5 minut, nebudu moci další den na velkou stranu, a když ho nechám louhovat jen 3 minuty, budu za chvíli běhat na malou stranu.

Dohlédnout následku příčiny přejedení fazolového guláše trvá pár hodin či jednu noc. To obvykle, po pár třaskavých zkušenostech, zvládáme. A pravidelný opilec ví, že ráno po dvaceti půllitrech piva bude třeskuté, a tak má připravenou láhev s kyselými okurkami.

Dohlédnout následku toho, že jednou za čtyři roky zvolíme stále tytéž poslance, kteří nás již tolikrát zklamali, je ale pravděpodobně natolik obtížné, že to zvládá jen velmi malá hrstka občanů téhle ranně demokratické společnosti.

Dohlédnout, že hyperaktivní dítě s lehkou mozkovou dysfunkcí a potížemi ve škole a mezi kamarády, stále nemocné a se všemi možnými alergiemi, není nějakou ranou osudu a náhody, ale důsledek toho, že jeho matka v těhotenství kouřila a sem tam si dala skleničku, to už je nad možnosti většiny populace, včetně odborníků na porody.

Dohlédnout, že všeobecný nárůst agresivity a válek a terorismu souvisí s masovou výrobou dětí v porodnicích – továrnách na poškozené výrobky (kde porod není intimní oslava zázraku stvoření, ale operace jako konečné řešení „nemoci“ těhotenství), nedokáže než několik odvážných jedinců.

Dohlédnout, že kdybychom změnili způsob porodů, za tři generace by nebyly války a teroristé (a naši následovníci by si snad poradili s „přehřátou“ planetou), je ovšem (pro poškozujícím porodem poškozené myšlení většiny z nás) asi tak třeskutá idea, že snad vyžaduje nějakého současného Padmasambhavu, který by „zasadil semínko“ a nechal je pár set let klíčit. Nebo že bych se mýlil a současná mládež už dokáže (vycvičena videohrami na stále rychlejších počítačích) „dohlédnout“ rychleji a dále do budoucna?

Koncept karmy je (v souvislosti s naší současností) totiž zajímavý i tím, že sice pracně a bolestivě řešíme hříchy minulosti, ale (zároveň) také vším, co a jak děláme a myslíme, budujeme základy své (individuální i celospolečenské) budoucnosti. Nebo nemohoucnosti.

Pokud totiž nedokážeme dohlédnout důsledků svých činů a myšlenek ani v rozměru týdnů, měsíců či (tak jako politici) let, jak bychom mohli vůbec uvažovat, natož pak cítit zodpovědnost za stav světa za několik set let?

Takto ovšem jsme a budeme jen oběti chaotických záškubů náhod a vírů nezvládnutých emocí, a nikdy nám nedojde, že zákon karmy platí a že máme vždy jen to, co si zasloužíme, protože jsme na tom, ač nevědomě, celé životy pracovali.

Nedohlédnete důsledků své karmy.

Nebo že bych se mýlil a narůstá počet těch, kteří si to začínají uvědomovat?

P.S.: Dokonalým současným úkrytem třeskutých semínek budoucnosti je internet, a kdyby žil Padmasambhava dnes, určitě by pravidelně publikoval své názory a ideje na nějaké málo čtené a politiky a širokou veřejností opomíjené webové adrese s nadějí, že někdy v budoucnu, až společnost dozraje, budou k nalezení a užití.

Špatný překlad

Série koncertů Live 8 byla výborně organizovaná a profesionálně produkovaná. Zkoušel jsem shlédnout celý téměř jedenáctihodinový přenos, ale nevydržel jsem. Zvláště různé ty punkové a popové hvězdy. Přesto jsem se několikrát neubránil slzám (při „reklamních“ spotech nebo při třívteřinovém luskání prstů rapera a herce Willa Smitha, kterým tak naznačoval arogantní mediální ignoranci Západu a bohatých vůči faktu, že každé tři vteřiny někde na Zemi, převážně právě v Africe, zemře malé dítě na následky extrémní chudoby). Přesto, nebo právě proto, jsem si o 106 „užíval“ pocit, že jsem součástí třímiliardové komunity, která alespoň občas není lhostejná k tomu, co se děje „za humny“.

Se svými postřehy jsem si počkal na ranní noviny – abych si je ověřil a abych případně nepřestřelil a byl ve své dobře míněné občasné kritice pochopen. Mimochodem, i ranní rozhlasový komentář Ivana Hoffmana byl o podivně posunutém ohnisku - co se týče důležitosti zpráv - české mediální scény. České večerní zprávy totiž komentovaly psa, který někoho pokousal, nebo Sharon Stoneovou na červeném koberci v Karlových Varech, ale nikoliv největší koncert všech dob a co na něm řekli třeba Bill Gates či Kofi Annan, nebo hlavní iniciátor a organizátor Bob Geldof.

To, o čem chci uvažovat, je téma, které mne trápí již třicet let (od doby, kdy jsem na vlastní tělo a mysl při meditaci zjistil, že překladatelé dělají často až zásadní chyby). Téma problémů překladů.

Jak se mají domluvit politici a národy území (jen si všimněte, jaké problémy má dnes Evropská unie s překladem svých materiálů do 25 jazyků svých 25 současných členů, a kolik problémů bylo s překladem evropské ústavy), na kterém se mluví tolika tak různými jazyky? A to jsme přitom Evropané. Jak se asi mají domluvit národy Afriky, kde je jazyků daleko víc? Jak se pak mají domluvit politici Evropy či USA s politiky z Afriky (zvláště po neblahé zkušenosti naprostého přehlížení kulturních odlišností v době velkých středověkých zámořských objevů)? Jak poznamenal ve svém zamyšlení v den koncertu v jiných novinách na téměř totožné téma český filosof Petříček: „Odlišné kultury či dokonce civilizace mohou žít vedle sebe, jen pokud se jedna druhé nesnaží vnucovat své hodnoty a svůj způsob života…“

Jak má pop star s milionovými příjmy pochopit, co to je mít každý den a celé měsíce a roky hlad? Jak má bankéř Světové banky přes prizma miliardových ukazatelů soucítit s lidmi, kteří si, ač pracují stejně tvrdě, nevydělají ani dolar denně? Jak „přeložit“ (přetlumočit) předsedům vlád osmi nejvyspělejších zemí světa situaci těch nejchudších států a naprosté většiny jejich obyvatel?

Jistě, ani já jsem moc nevěřil Madonně, když (v bílém obleku a s doprovodem několika desítek zpěváků taktéž v bílých oblecích v rámci šou za miliony dolarů) vyzývala k „revoluci“… právě tak jsem ovšem vlastně neměl, ale uvěřil, naštvanosti zpěváka skupiny Green Day.

Byl jsem vděčen, že se Peter Gabriel na jednom docela malém pódiu v Cornwallu „ujal“ několika afrických zpěváků, a také mi vadilo, že se na hlavních scénách objevil jen jako host Senegalec Youssou N´Dour. Z novin jsem se pak dověděl důvod: neznámí Afričané by prý nepřitáhli žádanou pozornost diváků. Souhlasím s Gabrielem, když prohlásil: „Tomu rozumím, ale nesouhlasím s tím.“ A televizní hlasatel Andy Kershaw, který moderoval i jeden z koncertů Live Aids v roce 1985, trefně poznamenal: „Jak mohou organizátoři žádat svět, aby Afriku nezanedbával, když dělají přesně totéž?“

Přes těch několik zádrhelů jsem si tuhle sobotu u televize hudbu, kapely, apely, spoty, událost a možnost být součástí něčeho většího náležitě (a často, jako při vystoupení skupiny Pink Floyd, i pamětnicky) vychutnal. Díky všem.

Jenže, a proto to všechno zmiňuji, co je platná všechna práce a velmi pečlivé zpracování k podpisové účasti vyzývajících spotů, když pak překladatel, v našem případě překladatelka, tak ujede? Byl jsem neprofesionalitou Dany Hábové, která udělala několik zásadních chyb a s postupem koncertu nereagovala na dění na obrazovce (znělo to, že se snad s kolegy ve studiu celou dobu bavila a prostě nedávala pozor) obrovsky zklamán a pobouřen (navíc totiž za přispění režiséra nebo techniků velmi často nebyly vůbec slyšet začátky jejích vstupů).

Když totiž šéf OSN Kofi Annan při pohledu na dav nadšených diváků a při vědomí oněch dalších miliard podobných nadšenců po celém světě u televizorů trefně poznamenal: „Now this is really united nations“, paní Hábová jeho slova přeložila takto: „Teď jsme tady jako v OSN“. Pro neangličtináře: OSN je v angličtině United Nations, tedy Spojené národy. Ale Annanova poznámka se přece týkala faktu, že díky televiznímu přenosu těchto koncertů na pomoc Africe byly „národy“ v téhle chvíli, navzdory odlišným jazykům či kulturám, skutečně, nejen teoreticky či proklamativně, spojeny. Sjednoceny stejným kulturním zážitkem a naléhavostí tématu.

Po nějaké chvíli se pak zase Madonna apelativně zeptala obecenstva: „Are you ready to change history?“ Tedy „Jste připraveni změnit historii?“ A paní Hábová to přeložila takto: „Jste připraveni na změnu dějin?“

Cítíte ten obrovský rozdíl? Překladatelský posun od energie aktivity a možnosti a nutnosti něco (i individuálně) udělat až k jakési pasivní odevzdanosti?

O „úžasné energii, kterou koncert vytvořil, a kterou (politici) nemohou opomenout“ hovořila i jedna účastnice. Jak ale „přeložit“ tuhle rockovou a popovou energii českým divákům a posluchačům (včetně jazykově nevybavených politiků), když jim texty písniček zákonitě unikají - a když už někdo něco řekne, je to přeloženo špatně?

Jde potom o úplně jiné energie. Podobně si sečtělejší čtenáři jistě vzpomenou, jak vypadá ona slavná monáda taoistů, symbolicky vyjadřující základní dynamický řád světa Číňanů (vše se neustále mění a vzájemně ovlivňuje): černé kapkovité pole jinu s bílou tečkou jangu zakleslé do bílého pole jangu s černou tečkou jinu. Dodnes je spíše výjimkou, aby tento znak byl „přeložen“ v naší literatuře (a různých těch léčitelských a esoterických časopisech) stranově správně, tedy s černým polem zleva (v programech Microsoftu je to pro nás Evropany naštěstí správně, tedy takto ?). Původní taoistická monáda má černé, jinové, chcete-li ženské pole, zprava, protože Číňané čtou zprava doleva)! Právě tak stranově převráceně my „zápaďané“ esteticky a kunsthistoricky vnímáme a tak vlastně nesprávně interpretujeme např. čínské (ale i japonské) tušové malby krajin.

Jak pak chtějí i ti Evropané, kteří dokonce aktivně cvičí podle čínských nebo jiných asijských metod, pochopit odlišnou kulturu a to, oč jde, když pracují se zcela odlišným (energetickým) zadáním? V Anglii si musí dát evropští „kontinentální“ řidiči také setsakra pozor po které straně silnice se tam jezdí. Když si to spletou, velmi pravděpodobně nabourají. Jak asi „nabourá“ tělo a mysl Evropana po nějakém tom měsíci cvičení podle stranově převráceného návodu? Nebo tělo a mysl Čecha, který celý život pracuje s třetí čakrou umístěnou (díky špatnému otrockému a neustále tradovanému překladu) do oblasti solaru plexu (zatímco celá Asie, a naštěstí dnes, díky cvičení tai-či a různým bojových a obranným disciplínám, i rostoucí počet Evropanů a Američanů, dobře z vlastní praxe ví, že třetí čakra, hara, tan tien, je kousek pod pupkem)?

Jak „přeložit“ obrovské gejzíry v naší hudbě neslyšených frekvencí z tibetských mís a zvonů, když je pak posluchači dostávají ne živě, na koncertu, ale tolik ořezané z nahrávek ve formátu mp3 (a jak přimět i ty osvícenější, kteří si záznam takového koncertu koupili na dvd, ale přehrávají si jej v počítači, u kterého mají jen docela malé reproduktůrky, které také ono bohatství tónů a alikvotů neuvěřitelně filtrují a redukují)? Jak přetlumočit dítěti ve velkém městě, že kráva není fialová?

Překládat neznamená otrocky přeložit slova, tak jak jdou za sebou, ale spíše přeložit slova, o která jde, z jednoho jazyka v odpovídajícím kontextu (s vědomím kulturních odlišností a odlišných souvislostí) do druhého jazyka. Co je pro nás „španělská“, je pro Angličana „dvojitě holandská“ vesnice.

Proto je tak důležité cestovat, zažívat, ochutnávat jiná jídla, tradice, jiné pohledy na realitu. Proto je tak důležité být občas „při tom“ a vědět a vychutnat si, že v tuhle jedinou chvíli se na tohoto jediného zpěváka dívají miliardy lidí, a že ti všichni, „díky“ srozumitelnosti hudby (a v tomto případě i motivu), si rozumí. Nepotřebují překladatele.

O to víc je pak důležité, aby i to málo, co bylo a je a bude třeba přeložit, bylo přeloženo významově a kontextuálně správně.

Jinak vymřeme na špatné překlady…

Slavíci a vrabci

O českých zvláštnostech hudebního vzdělání píši již dlouho. Čechy již nejméně padesát let nejsou konzervatoří Evropy, a rozhodně neplatí rčení co Čech to muzikant. Naopak. Vtip o rozdílu mezi slavíkem a vrabcem spolehlivě zabírá i na současné učitelky hudební výchovy. Jak že se liší vrabec od slavíka? Nijak, vrabec je jen slavík, který absolvoval konzervatoř.

Značná část stávajících hudebních pedagogů zcela jistě jen dobře vykonává svou práci. Jen si odmítají přiznat, že ji dělají tak, jak jim řekli před třiceti a více lety. Průměrný věk profesorů na konzervatořích u nás je totiž „důchodový“.

Co mám proti stávajícímu způsobu hudebního vzdělání? Především to, že výuka hry na hudební nástroje je stále spíše drezůrou než „hrou“. Děti jsou trestány za špatné držení prstů či rukou, blinkají trémou před školním koncertem či před přijímacími zkouškami na konzervatoř nebo akademii, odmalička se musí učit teorii a samozřejmě noty atd.

V demokratickém světě to ovšem už vypadá jinak: tam se děti např. mohou učit hrát celé roky bez not, v Japonsku dokonce noty většinou dlouhé roky vůbec nepotřebují. A na konzervatoři se mohou učit „hrát si“ nejen na pianu, ale s indickým učitelem i na indický sítár, s Afričanem na africký buben džembe a s Číňanem na čínské ústní varhánky.

Tvrdím totiž, že hudba komponovaná do not, a pak za pár (set) let interpretovaná, není tou pravou (povznášející, inspirující, harmonizující a léčivou) hudbou od srdce a do srdce. Ke škodě nás všech a zvláště hudebníků. Noty, oči, to je zvláště u nás mužů jen levá mozková hemisféra a s ní spojené emoce kritičnosti a posuzování.

Daleko nejhorší hříchy ovšem náš drezurní systém páchá v oblasti zpěvu. Každé dítě si v batolecím věku samo od sebe žvatlá a brouká a zpívá. Zpěv je, tedy býval, přirozenou vlastností každého člověka. Přitom ho my lidé potřebujeme jako sůl. Vlastní zpěv nejen uvolňuje emoční bloky, ale i dobíjí tělo a mozek elektřinou. Učitelé hudební výchovy (a populární zpěváci) ovšem Čechy a Moraváky zpívat odnaučili.

Je to ještě horší, než tušíte. Profesionální zpěváci jsou totiž, jakoby přesně v zájmu přeměny slavíků ve vrabce, učeni a nuceni potlačovat ve svých hlasech alikvoty (aby se mohlo zpívat ve sborech) – tedy všechny ty frekvence, které jsou „léčivé“ a člověka harmonizující. Zatímco hlas každého neškoleného zpívajícího člověka obsahuje celou škálu frekvencí (a zvukově tak vyživuje tělo a mozek), hlas školeného pěvce je již frekvenčně chudičký, ořezaný. Ale o tom jsem se podrobněji rozepsal v knize Hudba jinak.

Naše konzervatoře totiž stále ještě (a kupodivu usilovně) vychovávají ze slavíků vrabce. V tisku jsem našel rozhovor s Dagmar Peckovou. Na otázku „Nezačínala jste i vy jako sopranistka?“ naše operní diva odpovídá: „Absolvovala jsem konzervatoř jako soprán. Pak jsem se ale dostala k paní profesorce Denygrové a ta okamžitě poznala problém. Řekla, že by mě viděla spíše jako koloraturní lyrický mezzosoprán. A brzy poté, co jsem k ní začala chodit, jsem měla lepší, daleko otevřenější výšky, šla jsem až do tříčárkovaného dé, což se mi jako sopranistce nikdy nepovedlo.“ A na otázku, jestli se stává, že učitel přirozené dispozice zpěváka třeba i zničí, se svou typickou upřímností uvedla: „Znám spoustu hlasů od přírody krásných, kterým škola ublížila. Z univerzálního úžasného hlasu s rozsahem přes tři oktávy se stala sboristka, která s bídou vezme tak oktávu.“

Samozřejmě, hudební školství jen kopíruje neduhy školství všeobecného. Americký pedagog Noel McInnis popsal běžné vyučování na školách takto: „Po mnoho let vězníme dětské tělo v omezeném prostoru, jeho energii v omezených aktivitách, jeho smysly v omezených situacích, jejich sociabilitu v omezeném množství kamarádů, jeho mysl v omezených zkušenostech o světě kolem nich. Co je naučíme? Neučit se to co chtějí.“

Jiní psychologové (Haney a Zimbardo) přirovnali zase střední školy k vězení, a tvrdí, že skutečnou tragédií nejsou ti, kteří vyrušují, dokonce ani ti, kteří chodí za školu, ale „nekonečné průvody rozplizlých studentů, kteří školním systémem procházejí tiše a bez dotazů, nedotěrní a nevšímaví.“

Ani já jsem si v poslední době v rámci občasných přednášek na školách nemohl nevšimnout, že zatímco studenti posledních ročníků gymnázií a prvních ročníků vysokých škol se ještě umí ptát, jsou zdravě sebevědomí a drze nápadití a provokující, ti z druhých ročníků už jen pasivně sedí a nezeptají se a nezeptají. Vždy si tak vzpomenu na tvrzení jednoho spisovatele o tom, že „školy jsou místa, kde se leští škeble a smirkují diamanty“.

Stávající pedagogové ovšem kladou případným změnám značný odpor. Nedávno mi telefonoval jeden mladý muzikoterapeut, kterému nedovolili umístit na internetových stránkách olomoucké pedagogické fakulty rozhovor se mnou. A letos na jaře mi psala paní učitelka, která ztratila tři roky svých studií (má malé děti a další studium by už nezvládla), protože jí odmítli uznat diplomovou práci, ve které hojně citovala z mé knihy.

Vypadá to, že u nás existuje jen jeden zaručený recept, jak se ze slavíka nestát vrabcem. Odejít ze školy. Odejít někam do světa. Mladý český skladatel Kryštof Mařatka, jehož díla se dnes hrají po celém světě, také z AMU odešel: „Cítil jsem, že kromě výuky Petra Ebena tam nic nebylo.“

S jedním až tragickým aspektem téhle bohužel u nás běžné transformace slavíků ve vrabce se totiž na svých seminářích setkávám zas a znovu: nejen muži (u kterých je téměř pravidlem, že je v dětství, v době mutace, učitelky běžně okřikují a zakazují jim zpívat), ale i ženy tvrdí, že neumí zpívat, protože mají „hudební hluch“. A když se o tom bavíme podrobněji, pak taková žena prozradí, že to byla většinou paní učitelka na základní škole (ale někdy i ambiciózní maminka), která prohlásila, že jim to (tedy všem ostatním) kazí, ať raději nezpívá. Tyhle ženy jsou pak celý život, ač inteligentní a jinak šikovné, zakřiknuté, nedokáží se ve společnosti jiných prosadit, „nezní“. Takto zablokovaní kluci se komunikativně zavřou na celý život, nedokáží sbalit holku, a jediného uvolnění dosáhnou, když se opijí nebo něco rozbijí.

Laik netuší, že svět hudby (zvláště té koncertní a sólistické) totiž ani dnes není idylický. V 80. letech minulého století jsem chtěl zjistit, jak to, že profesionální hudebník není stále moudřejší a krásnější člověk, když je celé dny přímo v centru tak krásného a povznášejícího umění jako je hudba. Hrával jsem pár měsíců ve FISYO (Filmový symfonický orchestr). Natáčeli jsme hudbu k televizním inscenacím a k filmům. S hrůzou jsem zjistil, že mezi hudebníky orchestru panují spíše hororové než normální vztahy. Žestě nenáviděly smyčce, harfenistka pomlouvala korepetitorku, členové KSČ se nebavili s odboráři, v přepisech not byly vždy chyby a než se postupně našly a opravily, byl konec nahrávací frekvence, a i ti, kteří dokázali to které kritické místo zahrát spolehlivě desetkrát za sebou, to po jedenácté zkazili. Když už se to podařilo zahrát a mělo konečně natočit, zvedli se odboráři, že už hrají více jak tři hodiny a ze zákona mají právo na svačinu. A odebrali se na párek s hořčicí a turka. Dirigent začal řvát a ve všeobecné nervozitě se to po přestávce nějak natočilo.

O tom, že situace se nezměnila ani dnes, svědčí i rozhovor (tamtéž) s mladým dirigentem Vojtěchem Spurným, který právě s Dagmar Peckovou a Pražskou filharmonií připravil koncert jako připomínku „inspirátorky Mozarta“ Josefíny Duškové: „Provoz operního divadla připomíná spíše velkou fabriku. Žasl jsem, kolik překážek se dirigentovi postaví do cesty: lobbistické, provozní, finanční. Spousta lidí mluví do zásadních umělecký otázek včetně obsazování zpěváků do rolí. Hledá se typ a možná až na posledním místě jsou hlasové schopnosti. Někdy se se zpěváky jedná jako s pasivními bytostmi, které nemají vůbec žádný názor, a měly by mechanicky vykonávat, co jim dirigent a režisér předepíše…“

Přitom v rozhovoru s pěvkyní Andreou Kalivodovou, která po absolvování brněnské konzervatoře a pražské AMU absolvovala stáž a mistrovské kurzy ve Vídni, se objevuje jeden z možných receptů řešení tristní situace v českém hudebním školství: „Přístup ke studentům tam byl jiný. Chovají se k nim jako k osobnostem, nedovolí si nějaké zasahování do soukromí, pedagog nekritizuje vaši hlasovou indispozici, ctí vás jako kolegu, kterého čeká skvělá budoucnost.“ I ona ovšem přiznává, že život operní zpěvačky „jsou strašný nervy. Začne to už večer před představením…“

Řešení přitom znal už Jan Ámos: výuka na hudební nástroje i zpěv by měly být hrou. Radostí. Děti, ale i dospělí, by (si) měly denně co nejvíc zpívat. A slavíci by zůstávali slavíky…

Nemoc je jen špatná písnička

Tak jako každý mobil potřebuje občas „dobít“, tak i náš mozek potřebuje vnější příděl elektřiny: proto nemáme na uších víčka – celé věky jsme se dobíjeli i v noci zvuky přírody: šuměním listů stromů nebo kapek deště, zvuky větrů (od tichého vánku přes meluzínu až po rachot vichřice), šploucháním potůčku, zurčením vodopádu, nebo pravidelným hučením mořského příboje. Zvuky přírody nás konejšily a vyživovaly.

Už Pýthagoras tvrdil, že „nemoc je jen špatná písnička“ a uměl prý hlasem vyléčit různé běžné nemoci. Každá nemoc byla a je na počátku jen malinkým energetickým rozladěním. Jenže my už jsme zapomněli, také pro vnější hluk, co to je umění naslouchat svému tělu, nevěnujeme pozornost jeho signálům, a necháváme „rozladění“ dojít až do formy konkrétní nemoci. Lékař pak léčí koleno, ale příčina byla a je původně zcela jiná.

Bioakustika je moderním „zviditelněním“ toho, co člověk dělával (a opět bude muset zase začít dělat) odjakživa: zpíval si. Jakýkoliv stres má za následek jakési malinké rozladění „písničky“ toho kterého orgánu, té které tkáně. Dnes víme, že každá buňka zpívá, a je-li nemocná, začne povrzávat a kňučet (a rakovinné buňky i v ranném stádiu zhoubného bujení už jen chrčí).

Když si člověk zpíval (jako to naši předci dělávali dnes a denně), ty stovky frekvencí v jeho (neškoleném) hlase pomohly „doladit“ všechno do toho unikátního gigantického akordu lidství – a člověk byl zdráv a schopen podat neuvěřitelné výkony.

Jenže my zpívat přestali. Zpívají za nás profesionálové, kteří se ovšem na konzervatořích učí své hlasy „zúžit“ a potlačit v nich tak všechny alikvoty, tedy jeho léčebné složky, a kteří (v televizi dodnes) jen otevírají pusy – zpěv jen předstírají. Dnes již ovšem také víme, že „čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím lépe pak děťátko všestranně prospívá“. Zvuk matčina hlasu, zvláště při zpěvu, je pro miminko v bříšku jak signálem pohody, tak především (zvláště pro utvářející se neurony v jeho rostoucím mozku) zdrojem velmi výživných frekvencí.

Uvolnění hlasivek totiž znamená uvolnění emočních bloků. Z tohoto úhlu pohledu jsme všichni jen „oběti obětí“ a své nemoci jsme zaprvé zdědili po předchozích generacích (dědečkovo kouření ovlivní geny vnoučka, nachlazení matky nebo stav jejích ledvin v těhotenství ovlivní, protože se zkopíruje, zdravotní a psychický stav dcery), zadruhé jsme si na ně „zadělali“ negativními emocemi v dětství a dospívání (poškození rodiče nás spíše kritizovali a trestali, místo aby nás do sedmi let jen a jen chválili), a zatřetí jsme je „podpořili“ tím, jak a co jíme, pijeme, dýcháme, ale i myslíme negativního.

Přidejme pak války, hladomory, katastrofy (tedy velmi negativní psychický stav těhotných žen a tím i předávání a násobení nemocí v každé další a poškozenější generaci) a vyjde nám současný stav světa.

Nemá cenu něco vyčítat rodičům či prarodičům – ti ještě netušili, jak moc ovlivňujeme sebe a svůj svět např. právě negativním myšlením (kritizováním, vyčítáním, neschopností odpouštět atd.). My už ale, poprvé v historii lidstva (i když někteří jedinci o tom všem věděli vždycky) začínáme vědět a tušit, proč a jak.

I invalida nebo umírající babička může zářit štěstím a být tak sobě i ostatním jakýmsi sluníčkem (a často jsou to právě lidé, kteří až po nějaké nehodě, třeba na vozíku, našli skutečný smysl života a jsou „zdraví“ víc než ti „zdraví“ kolem nich). Již dávný čínský mudrc věděl, že „chceš-li zjistit, v jaké atmosféře žijí lidé toho kterého království, poslechni si, jaké písně zpívají“. Jaké „písně“ (nezpíváme a spíše jen) vysíláme v dnešní době? Stále rychlejší, hlasitější, soutěživější a negativnější. Konfucius by tedy z projíždějícího auta, ze kterého duní ohlušující duc duc duc,

správně usoudil, že jsme uspěchaní, nesoustředění, hluší, a že proto neumíme naslouchat a domluvit se a neustále se jen přeme a soupeříme.

Hudba a zvuk jsou daleko důležitější, než jsme tušili a než nám kdy řekli. Tibeťané a Indové přitom věděli odjakživa, že „ten, kdo pochopí zákony zvuku, pochopí i zákony vesmíru“, a že „zatímco oko těká a neustále jen hledá, ucho nalézá“. Naše civilizace je až z 90% vizuální: naprostou většinu toho, co vnímáme, vnímáme očima (a děti co nikdy nestály poblíž živé krávy, jsou přesvědčeny, že krávy jsou fialové). Je nejvyšší čas, už v zájmu záchrany lidstva, znovu se učit (svému tělu, přírodě kolem i partnerům ale i kolegům a oponentům) naslouchat, a znovu začít,

od početí přes porod a výchovu až ke vzdělání, zpívat.

Dnešní člověk by měl denně pět minut ráno, preventivně, a nejméně deset minut před usnutím, léčebně, zpívat. Děti, kterým jejich těhotné maminky stále zpívaly, se rodí neuvěřitelně inteligentnější, zdravější, tolerantnější, vyrovnanější a duchovnější než ty, které „byly porozeny“ v nemocnicích, pardon, porodnicích.

Jak nahoře, tak dole a naopak. Planeta Země, na které a které by její obyvatelé znovu začali zpívat, by se (právě tak jako mysl člověka) mohla stát dokonalou, protože preventivní

léčitelkou jakékoliv nemoci své i lidské již v samém zárodku případného „rozladění“.

Každý člověk by mohl a měl umět zjistit „na vlastní uši“, že „nemoc je jen špatná písnička“. A stačilo by si pak zazpívat.

Překladatelské viny

Cesty lidské, stejně jako překladatelské omyly, jsou často velmi překvapivé. Zdánlivě malý omyl, vzniklý (samo)zřejmě spíš z přehlédnutí (což by ovšem profesionála nemělo omlouvat), vede často k nesmyslným a někdy i dalekosáhlým důsledkům.

V případě všeobecně rozšířeného omylu s olejem „tea tree“ šlo původně také o malou chybičku, jenže věci se vyvíjejí a omyl plodí další omyly. Strom, který roste v Austrálii, a kterému se říká pro jeho tvar (podobný velkému písmenu T) „tee tree“ (tedy téčkový strom), poskytuje olej, který má velmi účinné antiseptické vlastnosti, a který dámy a maminky, kosmetičky a aromaterapeutky (ale hlavně farmaceutické firmy) i v našich zemích používají stále častěji. Protože je ale výslovnost slova „tee“ k nerozeznání od výslovnosti slova „tea“ (v obou případech čti tý), a protože jeho uživatelky většinou neumí anglicky, stalo se kdysi na počátku, že někdo přeložil název tohoto oleje ne jako olej z téčkového stromu (tee tree oil, česky vyslov tý trý ojl), ale jako olej z čajovníkového stromu (tea tree oil, česky vyslov taktéž tý trý ojl). A na lahvičkách s tímto zázračným lékem se pak skví nápis Tea tree oil.

Vždy, když jsem po léta tenhle omyl viděl, jsem si říkal, že to zase až tolik nevadí. Jenže nedávno jsem viděl novou reklamu na nějaký nový přípravek, jehož důležitou součástí je „olej z australského čajovníku“ a další podobnou, tentokrát od lékaře, specialisty!

Připomnělo mi to další, poněkud hlubinnější překladatelské „omyly“.

Jeden náš novinář a textař nedávno ve svém zamyšlení použil slavný citát, prý nejsilnější větu evropské kultury: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“.

Klidně pominu, že Ježíš byl Aramejec a tahle „evropská“ věta a víra má jednoznačně předoasijské kořeny, nemohu ovšem pominout současné pokusy poctivě přeložit klasické texty (a silné věty) z různých těch evangelií, tedy z Bible. Mimochodem, ani Bible už není co bývala, pánové, jak o tom svědčí nedávné zjištění, že žena nevznikla z Adamova žebra, ale přímo naopak, vždy vznikne nejprve žena, a muž je jen jakási její pozdější modifikace.

Kniha, ze které čerpám, vyšla v roce 2001 (DharmaGaia) a jmenuje se Aramejský otčenáš. Jedná se o novodobý, z aramejštiny vycházející a komentovaný překlad Otčenáše (první evangelia byla prokazatelně napsána v aramejštině a Ježíš a jeho učedníci mluvili aramejštinou). Neil Douglas-Klotz, americký religionista, dnes přednášející ve Skotsku, chce novým překladem přivést současné hledače skutečné duchovnosti k nové interpretaci mnohdy již velmi zprofanovaných „silných vět“, ale především k akci. K aktivní meditaci (jakkoli je toto slovní spojení pro ty, kteří nikdy nemeditovali, protimluvem), ke zpěvu a k tanci. Mniši kdysi své modlitby zpívali a tančili, ti dnešní (již nejméně 1400 let) je jen čtou a studují. Řečeno současnými termíny, zatímco kdysi dávno šlo o celobytostní (holistickou) zkušenost (tomografem lze u současných, zpěvem se „modlících“ mužů, sledovat aktivní části mozku v obou mozkových hemisférách), dnes jde výhradně (zvláště u mužů, a těch je v klášterech a Vatikánu daleko víc než žen) o vizuální a levohemisférovou (nutně tedy značně omezenou), racionální zkušenost, zaměstnávající jen velmi malé části levé strany mozku (na vysvětlenou - ženy mají o 30% více propojení mezi hemisférami než muži a když třeba jen mluví, fungují jim hemisféry obě).

Zpět k překladatelským omylům a „Otčenáši“. Text citovaných veršů by v otrockém, doslovném překladu měl znít spíše jako „uvolni lana chyb, které nás svazují, jakož i my pouštíme z rukou vlákna, jimiž držíme viny ostatních.“ Volněji a básničtěji přeloženo by to mohlo znít třeba takto: „Odpusť naši skrývanou minulost i utajené hanby, jakož i my neustále odpouštíme co jiní skrývají.“ Nebo takto: „Ulehči nám tíhu utajených dluhů, jakož i my zbavujeme druhé povinnosti je splácet.“ Anebo klidně i takto: „Vymaž vnitřní stopy našich selhání, jakož i my ze svých srdcí cídíme chyby ostatních.“ A další verze: „Uvolni uzly v nás, abychom narovnali prosté svazky našich srdci se srdci bližních.“

Aramejské slovo, které známe jako „odpouštění“ může být totiž přeloženo jako „návrat do původního stavu“, nebo „vzájemně vstřebat“, ale i „obnovit vzájemné vazby na“ či „obejmout prázdnotu“. Slovo, které bylo v Matoušově verzi modlitby z řečtiny přeloženo jako „vina“ nebo „přestupek“, mělo v aramejštině i jiné významy, jako např. „utajená minulost“ či „ tajný dluh“, nebo „vnitřní ovoce“. V Lukášově verzi bylo použito slovo, které se obvykle překládá jako „hříchy“, v aramejštině ale může znamenat také „neúspěchy“, „chyby“, „zmařená očekávání“ nebo „zamotané nitě“, což naznačuje potřebu nápravy.

Není to snadné, překládat, zvláště pak z druhé ruky, a zvláště pak metaforická přirovnání a další pokusy tehdejších mystiků ilustrovat běžným jazykem duchovní záležitosti, že?

Také „chléb náš vezdejší“ nebyl v aramejštině chlebem, jako ho chápeme my (ani současnými oplatky coby hostiemi), ale, protože aramejské slovo lachma mělo i spoustu dalších významů, v této souvislosti spíše jakýmsi pokrmem pro všechny formy růstu a život všeobecně, nebo také „pochopením“ (vzniklo z kořene chma, což označuje božskou moudrost, a z tohoto kořene vzniklo i slovo chochma, překládané v Příslovích jako „posvátná moudrost“). A to je v téhle duchovní, modlitební souvislosti přece jen logičtější, že?

Naznačuji, že zodpovědnost překladatelů a tlumočníků (traduje se, že dlouholeté nepřátelství mezi SSSR a Čínou vzniklo díky omylu tlumočníka, a velikonoční „zelený“ čtvrtek je také zelený jen vinou špatného překladu – správně a logicky má být „plačtivý“), a zvláště těch, kteří překládají metaforický jazyk dávných duchovních vůdců, je převeliká. Jak moc? Už jsem to několikrát použil, ale pro tuto příležitost se to opět hodí: například zatímco Mojžíšův Bůh je podle naší Bible „žárlivý“, původně v aramejštině byl „horlivý“. A to je přece setsakra důležitý rozdíl.

Jaké ještě další zásadní překladatelské (a filosofické a vědecké) omyly naší dávné i nedávné minulosti nasměrovaly naši společnost tam, kde dnes je?

Verš „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ by měl a mohl, zvláště pro muže, znít současně a ekologicky třeba takto: „Oživ zemi (původní ženskou moudrost) v nás: pak i my pocítíme hlubokou modrost, která vše udržuje.“ Už vidím, jak tahle (samozřejmě aktivně prožívaná a tančená) modlitba mění a změní budou politiky, státníky, generály a filosofy…

Proto je tak důležité, abychom my, čtenáři, četli všímavě, pozorně, a nenechali se, zvláště dnes, kdy vydavatelé šetří kde mohou, opít překladatelským rohlíkem.

Takže, vážení, „australský čajovník“ neexistuje. Obávám se ale, že se tento zmatený termín začne běžně používat jako něco, o čem netřeba přemýšlet a diskutovat.

Nabízí se návrh: co kdyby Svaz překladatelů při přijímání nových členů všechny zavázal slavnostní přísahou, při níž by se noví adepti modlili třeba takto: „Odpusť nám, překladatelům a tlumočníkům, naše viny, jakož i my odpouštíme našim předchůdcům, přičemž se jejich chyby budeme snažit napravit…“

Nevědí, že nevědí

Jak jsem tak s nadšením a téměř posvátným vytržením sledoval šest dílů televizního pořadu BBC Svět umění – Renesance, někde pod tím zároveň sílil pocit, jak moc mě partajní šikulové s právem veta, moji učitelé a vůbec všichni, kteří byli zamotáni v podivné pavučině minulého režimu, ošidili. Jak mě zmanipulovali, jak mi řekli jen velmi povrchní část toho, co se skutečně dělo, a jak jsem byl podveden.

Ne že bych se s tímhle pocitem a faktem setkal poprvé: prakticky celý život od doby, kdy jsem v sedmnácti letech přímo utekl z malého rodného města, jsem při takovýchto příležitostech (kdy čtu, sleduji nebo zažívám něco, co dramaticky převyšuje zdejší „normu“) pronásledován doteď nevyslovenou a neadresovatelnou výčitkou vůči „neznámým“ byrokratům (cenzorům, mentorům, politikům, vůdcům a dalším autoritám, doplňte si každý sám): „Proč mi o tom neřekl!?“ Samozřejmě, z druhé strany mne právě tohle rozhořčení motivovalo ke studiu zenu, ke sbírání desek a aktivnímu hraní, ke studiu japonštiny a k cestě přímo do japonského kláštera, k psaní fejetonů již v dobách samizdatů a k napsání těch knih, které jsem dosud napsal. To ale nic nemění na tom, o čem tady chci metodou cik cak uvažovat.

Autor seriálu měl co říci, věděl jak na to, měl (od producenta, tedy osvíceného státu) dost peněz, aby sjezdil a prolezl a natočil kde co - a propojil vše do umně provázaného putování tak fascinujícím světem umění. Viděl jsem tak některé notoricky známé obrazy, sochy, zahrady a budovy či kostely z úplně jiné, o tolik zajímavější a především souvislejší perspektivy. Jedno logicky navazovala na druhé a třetí a dávalo smysl. Najednou jsem viděl, že toto období, kterému se říká renesance, bylo daleko širší, a s ostatními jevy a aspekty té doby provázanější, než nám říkali.

Celou tu dobu mne ale (aniž bych si nechal zkazit radost ze sledované kvality) zároveň jímal tichý vztek. Jak to, že jsem o ničem z toho nevěděl, říkal jsem si v duchu, zatímco jsem sledoval nádherné obrazy, sochy, budovy a kostely, o kterým mi nic neřekli nejen v základní a na střední škole, ale o kterých jsem se nic nedověděl ani z tehdejších encyklopedií umění? A druhá strana mince téhle až naštvané úvahy o tom, jak mne podvedli a zbrainwashingovali: co mi to vlastně celé ty dlouhé roky cpali do hlav? Co je mi dnes platné, že jsem musel umět vyjmenovat hlavní města zakavkazských republik SSSR, a musel jsem se učit, pak začerňovat a pak rehabilitovat jména „sovětských“ a lidově demokratických politiků (kteří z dnešního pohledu nestojí ani za cenu inkoustu, který jsme na jejich hlavy a jména vyplýtvali)? Dodnes si navíc přesně pamatuji, s jakou pýchou jsem se učil názvy a data vypuštění prvních asi padesáti sovětských umělých družic Země a jména prvních sovětských kosmonautů, a jak jsem byl pyšný, že jsem příslušníkem avantgardy lidstva (a jak jsem se těšil, až dohoníme a předhoníme USA)!

Právě tak si ale pamatuji stud, který jsem cítil, když se provalil kult Stalinovy osobnosti, opovržení vůči generaci našich otců, kteří tohle všechno (tak jsem se ke mně dostávaly další a další zvěsti o zvěrstvech režimů) dopustili, a také pohrdání těmi učiteli, a že jich byla většina, kteří nás za zvídavé otázky bili a často nám i lhali. Tehdy jsem se rozhodl nenechat se už nikdy takhle vrchnostensky podvést, ošidit, zmanipulovat – také díky tomu, že nebudu vědět, co nevím.

Jenže tohle omezené a programem mozku pokřivené vidění světa všech těch, kteří neví, že neví, je druhou stranou, tedy jakousi nevýhodou evoluční přizpůsobivosti našich mozků a, bohu a nám žel, vládne většině lidí i dnes. Zmanipulovaní úředníci bojují svými razítky proti oprávněným zájmům občanů i dnes právě tak vehementně, jako před lety, ideologie neideologie. I dnes horliví cenzoři v rámci zpřístupňování svazků StB badatelům (aby „ochránili osobní údaje dotčených“) začerňují např. i Ježíše a Pannu Marii na pohlednici z Lourdes.

A tak dnes současní (zmanipulovaní) konzumenti kupují (jako kdysi ideologická hesla) o sto šest výrobky, které jsou záměrně vyrobeny tak, aby se za pár let rozpadly, a konzument musel (a ještě rád) koupit nový, ještě bělejší prášek, televizor, auto, dům nebo mobil. (Zmanipulovaná) mládež dnes horlivě esemeskuje do televize Nova jména svých superstar (před lety psala dopisy žádající popravu M. Horákové a dalších zrádců, nebo alespoň vyloučení spolužáka ze SSM) a vychytralí inzerenti, organizátoři a politici manipulují – a mnou si ruce a mastí kapsy. I my totiž jsme, jakkoliv se to v záplavě zpráv, časopisů a dokumentů v televizi nezdá, oběťmi oné Jedné Poznané Pravdy… jakkoli různorodá a pestrá se zdá, zvláště když na nás kouká z ženských a společenských časopisů či reklamních letáků.

Nikdy nezapomenu na podobně hlubinný pocit ponížení a bezmoci, když mi v dobách normalizace odmítli ve Státní knihovně půjčit knihy o surrealismu (vzpomínám jak „odborníci“ ještě nedávno „nedoporučovali“ studentům kunsthistorie knihy J. Pijoana, tedy člověka, který se opovážil podívat se na historii umění trochu jinak, než bylo zavedeno), a ještě v 80. letech jsem si půjčoval v anglickém oddělení knih a časopisů sci-fi knihy současných autorů jen ze známosti, jako podpultovku.

Seriál BBC o renesanci navíc svou kvalitou znovu ukázal, jak je naprostá většina českých pořadů plytká, neobjevná a povrchní, a na druhé straně jak je svět kolem nádherný, jak i „historie umění“ stojí za prozkoumávání a obdiv – jen když člověk ví! My tady ale tak dlouho nevěděli, a často ještě i dnes stále nevíme, že nevíme!

Ne všichni, samozřejmě. Někteří byli informováni a tajili před námi další a jiné možnosti a informace. Jakým právem tak dodnes tají čeští porodníci před svými klientkami, ženami rodičkami, desetiletí „stará“ doporučení světové zdravotnické organizace? A ony neví, že neví, a jsou tak paradoxně spokojeny s tím, co se jim nabízí a říká. Co ještě všechno (z toho, co lze vědět a co bychom vědět měli a mohli) nevíme, že nevíme?

Co když je to právě tahle odevzdaná a na první pohled pohodlná snadnost, s jakou se (výměnou za pohodlí konzumu) vzdáváme nabytých svobod (které ovšem, jaké překvapení, vyžadují i angažovanou zodpovědnost a nutnost umět se rozhodnout poté, co jsem si zjistil, o co ve skutečnosti jde), která je nebezpečnější než všechny ostatní problémy, s nimiž se dnes a denně setkáváme (protože o ní nevíme)?

Já jsem se tehdy v mládí rozhodl pokusit se udržet si zdravý rozum a vnitřní svobodu a vší silou poznávat a zjišťovat, abych už nikdy nebyl v tom sladce obluzeném stavu, kdy jsem nevěděl, že nevím, snadno zmanipulován. I za cenu osobních ztrát, včetně vězení. A dnes např. s oblibou provokuji jen logiku používající oponenty poznámkou, že už vím i to, co nevím (má-li člověk, díky meditaci a zvládnutým emocím hladinu mysli rovnou jako zrcadlo, odráží se na ní vše jasně, nezkresleně, a ve chvíli, kdy je položena otázka, už z ní koukají nitky odpovědí).

Na rozdíl od těch, kteří nevědí, že nevědí, koukám kolem sebe a nemůžu nevidět, že stále větší část (a z pohledu na úroveň médií bych mohl napsat – většina) populace znovu začíná velmi lehkomyslně rezignovat na zvědavé a neustálé pátrání po dalších a dalších kamíncích v mozaice reality: lidi nevědí, že nevědí (a stanou se z nich medvědi, protože jim to, logicky, nevadí). A protože jim pak nedocházejí ani souvislosti, tak nepodporují „svého šerifa“ (dobrý televizní kanál, dobrou rozhlasovou stanici, místního výrobce ekologicky šetrných výrobků či pěstitele biozeleniny, vydavatele pozitivního časopisu či internetového denníku – mimochodem, „někdo“ se snaží systematicky podminovávat Vltavu, třetí program veřejnoprávního rozhlasu, a druhý program veřejnoprávní televize) a politici na všech úrovních a akcionáři nadnárodních řetězců supermarketů či Novy klidně manipulují téměř celým národem.

Rozumějte, nepláču nad hrobem něčeho, co změnit nelze. Jen se snažím varovat před důsledky stavu, kdy jsme pasivními oběťmi jevů, situací a případně i vždy ke všemu ochotných manipulátorů (ať už jsou to monopolní instituce, jako stát, Telecom, úřad, agresivní soused, arogantní politik) a necháváme si namluvit a vnutit věci, které nejsou takové, jak se jeví. Ono totiž způsob, jak vnímáme svět, a jestli jsme jeho pasivními konzumenty nebo aktivními spolutvůrci, lze změnit. Jen je třeba zjistit, že nevím, že nevím, přiznat si to a začít na sobě pracovat.

Proto pozor, opakuji: ti, co nevědí, že nevědí, jsou velmi snadno zmanipulovatelní.

Víte, o čem jsem to psal?

Relax za 49

Naše babičky dobře věděly, že co je laciné, je nakonec drahé. Po Praze (ale i jiných městech) se již před lety vyrojily nejen vietnamské obchody s lacinými sandály, deštníky a ponožkami (na kterých do měsíce spolehlivě odpadne podešev, rozlomí se konstrukce a po druhém vyprání se objeví díry), ale i obchody, ve kterých mají „vše za 39“…

Jistě, někdy je příjemné si v „levných knihách“ koupit nějakou velkou obrazovou publikaci za minimální cenu (i když takovou knihu si ve věku encyklopedií na internetu a stovek druhů novin a časopisů denně na pultech trafik sotva prohlédnete, natož přečtete, více než jednou). Kdyby vám ale někdo v autobazaru nabízel Škodu Superb za 49 000 korun, asi byste ho rovnou začali podezírat z nesolidnosti. Když ale kupujete CD s relaxační hudbou za 49 korun, máte pocit, že jste nad někým vyzráli. No nekupte to, za 49, když regulérní CD ve specializovaném obchodu stojí nejméně desetkrát tolik, že? Je to přece tak výhodné…

Tahle směšná cena naznačuje, jak nehorázně nakladatelé a distributoři ceny CD na běžném hudebním trhu předražují. Jak na nás vydělávají. Mimochodem, reálná cena hudebního cédéčka české skupiny by dnes měla podle mne být kolem 150 korun.

Dnes mi ale jde o varování před tím, co je „laciné“, přestože je to na první pohled tak „výhodné“, nejen v tom světě hudby, ve kterém se, po třiceti letech intenzivního zájmu, přece jenom vyznám.

Ono takové CD za 49 za to opravdu „stojí“. Za málo peněz málo skutečně relaxující muziky. Buďte si totiž jisti, že za 49 korun se vám relaxovat nepodaří a že si tuhle „hudbu“ poslechnete pouze jednou. Je z ní, kromě neumětelství a neznalosti základních aspektů žánru, cítit na sto honů snaha vydělat.

Druhořadí muzikanti a laciného zisku chtiví nakladatelé při pohledu na obchody plné speciální relaxační, tedy spíše pomalé, málo rytmické, většinou syntezátorové hudby, pojali nápad lehce si vydělat. Hudebník zapnul syntezátor a hodinku jen tak vyráběl pomalou, málo rytmickou hudbu. Zní to jako relaxační hudba? Pak to musí pomáhat relaxaci, a hotovo.

Jenže to je jako když domorodci v padesátých letech, pod dojmem vzpomínky na skutečné letadlo na konci války, postavili na pláži svého ostrova maketu letadla z naplaveného dříví a divili se, že nelétá. Nebo když si chatař koupí ty nejlacinější špekáčky na opečení u víkendového ohně v naději, že za těch pár korun bude mít hodně muziky, tedy masa. Jenže mu je pak z té klihovité hmoty, plné sojové mouky a rozdrcených drůbežích kostí, špatně.

Jednou jsem si pro zajímavost koupil několik takových relaxačních a etnických CD a zhrozil jsem se. Směska laciných prázdných a z hlediska zklidnění těla a mysli posluchače naprosto nefunkčních motivů. Pokud to byly etnické nahrávky (laciného zisku chtiví nakladatelé se samozřejmě shlédli i v jiném velmi populárním druhu hudby – tzv. world music), pak zvukově velmi odflinknuté (snad turistické?) nahrávky domorodé amatérské tvorby, navíc většinou bez udání jakéhokoliv jména hudebníka či souboru (což svědčí o tom, že tihle vychytralí podnikatelé domorodcům nezaplatili ani euro či korunu).

No, řeklo by se, 49 korun nikoho nezabije. Jenže ono to šizení zákazníků na jedné a touha koupit něco přehnaně výhodně na druhé straně skrývá i nejméně dva další, hlubší aspekty (kromě toho, že postupně krachují poctiví hudebníci, nakladatelé a prodejci) a jedno dlouhodobé nebezpečí.

Zaprvé je to jako se špatně přeloženou knihou. Čtenář je úrovní četby zklamán a protože netuší, že ne autor, ale překladatel a nakladatel to odflinkli, v budoucnosti si knihu téhož autora prostě nekoupí. Člověk, který zlákán podbízivou cenou zakoupí relaxační hudbu na CD za 49 korun, je plytkostí a nefunkčností hudby zklamán natolik, že si v duchu automaticky řekne „vida, tak relaxační hudba se nedá poslouchat“ a podobnou hudbu si prostě již nikdy nekoupí, ke škodě své i těch autorů, kteří jsou poctiví.

Zadruhé, pokud by se našel někdo tak neinformovaný a hluchý ke svému tělu, že by si „Relax za 49“ přece jen občas poslechl, mohlo by se s velkou pravděpodobností stát, že to, co z tohoto „šuntu“ získá, nebude pocit uvolnění, tedy „relax“, ale podvědomě vnucená touha něco co nejvíc odflinknout, ale zároveň na tom co nejvíc rychle vydělat. Hudba je totiž velmi efektivní přenašeč nejen emocí - mezi notičkami a pauzami je v ní vždy zakódováno poselství toho, kdo ji složil, nebo, jako v případě „Relaxu za 49“, pouze nahrál. A protože navíc autor, hudebník a často i producent, grafik a distributor v jedné osobě, o zákonitostech hudby pro relaxaci neví vůbec nic, je také tělu a mysli nebezpečná, ba přímo škodlivá. Jako ten tak laciný špekáček.

Relax za 49, vážení, právě tak jako Škoda Superb za 49 000, poručíme větru dešti, vláda lidu, dvacetiprocentní výnos z vašeho vkladu, 10 kg váhy za týden dolů s naším nápojem atd., je protimluv a nesmysl. Šťastný kupec, který si myslí, jak na „Relaxu za 49“ vydělal, je ve skutečnosti napálený kupec.

Co je laciné, je proklatě drahé. Vzpomínáte, vy starší, jak „laciné“ a úspěšné bylo DDT, že? A co azbest jako izolace (další příklady doplňte sami)?

A co je na „Relaxu za 49“ dlouhodobě nebezpečné? Samozřejmě přehnaně zevšeobecňuji, ale možná, že právě tak jako staří Římané vyhynuli na otravu olovem (z vodovodního potrubí – bylo to zcela jistě tak výhodné), naše civilizace vyhyne na „Relax za 49“. Tedy na snahu něco co nejvíc odflinknout a zároveň na tom co nejvíc vydělat.

(Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz. Knížku si je možné si objednat v Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388 333 519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com

(pokračování příště)



Zpátky
 
viagra sale