Květen 2007

Na prajzské straně řeky

Ivan Motýl

Ve slezském Hlučíně je pohřbeno 3400 rudoarmějců, brzy přibude 3900 vojáků wehrmachtu. „Vadit nikomu nebudou, i Hlučíňáci rukovali v německých uniformách,“ říká hlučínský patriot Mojmír Sonnek, iniciátor přenosu německých ostatků. Vzápětí se svěří se svým novým odhalením, které souvisí s válkou. Pod zemí na okraji Hlučína objevil židovské náhrobky a TÝDEN mohl být přímým svědkem nálezu.

Narodit se jako Hlučíňák čili Prajzák není velké terno, v blízké Ostravě i Opavě považují obyvatele Hlučínska za hamižníky, o údajném lakomství Prajzáků se vyprávějí stovky vtipů. Jeden připomíná i jedenačtyřicetiletý starosta Hlučína David Maňas (ODS): „Rodině umře otec. Manželka zemřelého hodlá ušetřit a nebožtíka v rakvi oblékne jen do červených trenek a tílka. Když rakev spouštějí do hrobu, manželka usedavě pláče a volá: Óóó, tatínku, tatínku, kam nám odcházíš? Najednou se víko rakve odklopí, otec vstane a povídá: Teď akorát tak na spartakiádu, ty krávo!“

Německý pas za výdrž

Maňas se na „prajzskou stranu“ přistěhoval z Ostravy před patnácti lety a postupně pochopil, že za vtipy o Prajzácích se skrývá neuvěřitelná pracovitost místních lidí. „Tvrdě dělají od rána do večera, takže se dá pochopit, že si svého majetku váží více než Ostraváci v panelácích.“ Jako student Vysoké školy báňské sháněl na Hlučínsku tuzexové bony. „Postupně jsem pochopil, že zdrojem bonů jsou důchody vdov po padlých německých vojácích.“ Za komunistů obdivoval i pevnou katolickou víru Hlučínska, do kostela chodili i komunističtí funkcionáři. Jenže stejní papaláši nadělali přes týden hodně zla, jako by chtěli svoji víru dodatečně odčiňovat před rudými nadřízenými.

Hlučínsko je pohraniční výspou na severovýchodě republiky, daleko od Prahy i od Brna, kulturní vyžití nevalné, na pohled krásné lesy jsou zamořené klíšťaty nakaženými smrtící encefalitidou. Existuje jen jediná výhoda, proč být rodákem. Německé zákony umožňují autochtonním obyvatelům Hlučínska, aby získali německé občanství a tím i spolkový pas. Německý zákon o státní příslušnosti je totiž zákonem pokrevním, Němcem je ten, jehož předci po mužské linii, dokonce dvě generace zpět, jsou Němci. Pro většinu žadatelů z Hlučínska je tedy rozhodující, zda oni sami či jejich předkové získali německé občanství za druhé světové války. A protože všichni obyvatelé Hlučínska museli za války německé občanství přijmout, v některých obcích dnes vlastní německý pas až polovina obyvatel. Například v Kravařích a v Koutech.

14 000 : 7500

Čtrnáct tisíc živých, sedm a půl tisíce mrtvých - to má být záhy poměr současných obyvatel města Hlučína k ostatkům válečných obětí. Tři a půl tisíce Rusů odpočívá ve dvou hromadných hrobech, čtyři tisícovky německých vojáků mají dostat kříže na městském cintoríně. S nápadem, aby město důstojně pochovalo nalezené ostatky německých vojáků, přišel hlučínský zastupitel Mojmír Sonnek (ODS). V nedaleké Ostravě pracuje jako městský architekt, doma v Hlučíně je zapáleným patriotem.

Tělesné schránky německých vojáků dříve ležely v kartonových krabicích ve skladišti v Ústí nad Labem, odtud byly loni převezeny do bunkru po sovětské armádě ve vojenském prostoru Brdy. Padlé vojáky z různých míst v Česku exhumoval německý Lidový spolek pro péči o válečné hroby, pietní hřbitov měl být zřízen v pražských Strašnicích, ale z projektu sešlo. „Také Hlučíňáci umírali v německých uniformách a teď jsou jejich těla rozeseta nejen po Evropě, ale i v Africe a Asii. Převzetí ostatků vnímám skoro jako povinnost města,“ říká Sonnek. Těsně před Vánocemi mu dali za pravdu i zastupitelé Hlučína. „Je to skutečně otázka elementární lidskosti,“ souhlasí s přesunem starosta města David Maňas. Hlasování v zastupitelstvu se zdrželi jen komunisti a sociální demokraté. „Ale ne proto, že by měli výhrady k německým vojákům. Nebyli si jisti finančním zajištěním akce,“ vysvětluje Sonnek.

Hebrejština pod rýčem

V Hlučíně si před pěti lety vybudovali nové pohřebiště u lesa nad městem. „V oplocené části je míst na půl století, rezerva za plotem bude sloužit dalších sto let a teprve u lesa budou pochováni němečtí vojáci,“ ukazuje Sonnek k březovému hájku pod hřbitovem. Na obřadní síni hřbitova visí pamětní deska padlým Hlučíňanům z let 1939-1945. Z vesnic a měst celého Hlučínska narukovalo do Hitlerovy armády asi dvanáct tisíc mužů, odhady o počtu obětí se sbíhají někde u čísla dva tisíce. Po padlých zůstalo kolem tří tisíc sirotků.

O přístupy k Ostravě ve směru z Hlučínska se na sklonku války vedly tuhé boje. Padlí rudoarmějci jsou teď paradoxně pochováni na bývalém židovském hřbitově, který již v prvních letech války zlikvidovali nacisté. Náhrobní kameny odvezli do neznáma, jen se tradovalo, že zajatci Němců jimi vydláždili místní potok Brůdek. Hlučínskému patriotu Mojmíru Sonnkovi záhada nedala spát, po židovských náhrobcích pátral v korytě potoka, ale nakonec je nalezl pod vrstvami hlíny na okraji města.

Sonnek se s objevem rozhodl seznámit veřejnost. S nadějí, že unikátní nález osloví třeba Federaci židovských obcí v Praze, která by přispěla na vybudování důstojného pietního místa. S rýčem v ruce teď odhrnuje hroudy zeminy a zpod ostří nástroje náhle vykouknou hebrejská písmena na náhrobním kameni. Podobná sonda o dvacet metrů dále přinese stejně ohromující výsledek. „Pod zemí je asi osmdesát náhrobků,“ odhaduje Mojmír Sonnek. Některé jsou téměř dvě stě let staré, objev svým významem dalece překračuje hranice Hlučína.

Dva světy jedné řeky

Řeka Odra v Ostravě-Přívoze odděluje dva světy. Na západ od Odry leží Hlučínsko, na východ Moravská Ostrava. Někdejší početnou přítomnost Němců v Ostravě nepřipomíná jediná pamětní deska, nikdo si nevzpomene na mrtvé Ostravany v uniformách wehrmachtu ani na německé oběti českých revolučních gard krátce po válce; dvě stě třicet utlučených žen a starců je dosud bez označení zahrabáno v městském parku Milady Horákové, kde na ně čurají psi. Stavební proluku v centru Ostravy, kde do roku 1945 stával Německý dům, dosud výhrůžně stráží sousoší tří ozbrojených revolucionářů. K mostu přes Odru v Ostravě-Přívoze to přitom z centra Ostravy nejsou ani tři kilometry. Za kalnou řekou začíná Hlučínsko. Ostrava Němce nechce, to dobře ví i hlučínský architekt Mojmír Sonnek, který most každý den přejíždí cestou do zaměstnání v útvaru hlavního architekta ostravského magistrátu.

„Spletitý dějinný vývoj Hlučínska způsobil, i že pojmy Němec a němectví vnímáme na prajzské straně řeky pozitivně,“ vysvětluje Sonnek. Hned první dům na pravé straně za „ mostem přes Odru je symbolickým průvodcem po tamní pohnuté historii. Barák z počátku dvacátého století je bývalá německá celnice, budova v době svého vzniku oddělovala dva svrchované státy. Hlučínsku tehdy vládl „ z Berlína německý císař Vilém II., na Ostravu dozíral z Vídně František Josef I.

Protesty z Ostravy

„Na hranicích se žije těžko za každého režimu. Jednou vás tlačí k nacistům, jindy ke komunistům,“ stěžuje si Reinhard Večerek, sedmasedmdesátiletý předseda spolku Deutscher Freundeskreis v Kravařích na Hlučínsku. Hlučínsko náleželo Prusku a Německu nejprve v letech 1742 až 1920 a potom znova v letech 1938 až 1945. U nás se proto na Němce nikdo nedívá se záští.“

Hlučíňané se nesnaží popírat, že Němci způsobili druhou světovou válku. „Ale proč tolik Čechů z vnitrozemí touží po odvetě?“ diví se šestasedmdesátiletý Horst Kostritza, místopředseda spolku. Vnitrozemím myslí Ostravu, právě odtamtud přišel zatím nejemotivnější protest proti přenesení ostatků německých vojáků do Hlučína. „Tento čin se jeví jako výsměch našim padlým a umučeným občanům, kteří položili životy za naše osvobození, aby jejich potomci byli nuceni zaplatit přemístění hrobů svých katanů,“ horlí Jan Gara, předseda ostravské pobočky komunistického Klubu českého pohraničí.

Strach z pošťáka

Když mluvím s českými válečnými veterány, nikdy v sobě nemají tolik nenávisti jako ti, co za války někde zalezli,“ říká Kostritza a nad mapou Německa uvažuje, proč tolik obyvatel České republiky dráždí už jen slovo Němec. Jako by býkovi mávnul rudým šátkem před očima,“ podivuje se. On i kamarád Večerek se jen těsně vyhnuli nástupu do wehrmachtu. Stačilo, kdyby válka trvala o rok déle. „Museli jsme alespoň povinně chodit do organizace Hitlerjugend,“ vzpomíná Večerek. „A modlit se, ať boje skončí dřív, než nás povolají.“

Válka učinila z hlučínských vesnic a měst ponurá místa. „Všichni se báli listonoše, protože každou chvíli přinášel oznámení, že padl někdo ze sousedství,“ vybavuje si Večerek. Jeho otec se z bojů vyvlékl ještě před tažením na Stalingrad. „Na Krymu dostal těžkou malárii a byl demobilizován,“ líčí. Hlučínsko bylo za války přifařeno k Německu jako takzvaný Altreich, vojně se vyhnout nedalo. „Češi v protektorátu do války nemuseli, u nás se za pokus vyhnout se odvodu platilo kulkou do hlavy.“

Dvaasedmdesátiletá Dorothea Plachtziková přišla za války o tatínka, jeho jméno je vytesáno na pomníku obětí ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. „Kde padl, nevím. Otec je podnes nezvěstný.“ Plachtziková žije v Sudicích, její manžel Erich byl po sametové revoluci vůbec prvním Hlučíňanem, který inicioval zřízení pamětní desky padlým kamarádům ze vsi. Za komunistů byla jména sudických obětí tabu. Svůj díl viny na tom měli i horliví Hlučíňané se stranickou legitimací v kapse. „Táta mi vždycky vyprávěl, že ti, co za Hitlera nejvíce hajlovali, později patřili k nejangažovanějším komunistům,“ vzpomíná Oldřich Honěk, v osmdesátých letech jeden z mála disidentů na Hlučínsku. Část obyvatel Hlučínska je navyklá měnit politické názory jako ponožky, jednou horují pro německého císaře, jindy pro Masaryka a záhy pro Hitlera a Husáka. „Teď o sobě hodně mladých lidí z Hlučínska říká, že jsou Němci, ale přitom ani neumějí německy, jde jim hlavně o německý pas,“ míní Dorothea Plachtziková. Pas jim neslouží k potvrzení identity s německým národem, ale především jako ekonomický pomocník. Se spolkovou legitimací v kapse nepotřebují v cizině žádná pracovní povolení. Stovky mladých lidí pracují v Německu a Nizozemsku. „Ani se tam neumějí domluvit, a německými pasy se dokonce chlubí i dříve největší komunističtí fanatici,“ prozrazuje Plachtziková. Magda M. z Hlučína si německý pas vyřídila ještě z jiného důvodu: nechtěla už absolvovat ponižující čekání na vízum do USA.

Zatím tichou, přesto vážnou hrozbou Hlučínska se však stejně jako v Německu stává neonacismus bezprizorné omladiny. V Hlučíně má pobočku ultrapravicová organizace Národní odpor Slezsko, loni na podzim ve městě uspořádala pochodňový průvod, ve městě vyvěsili protižidovské plakáty. Opilí neonacisté si občas zahajlují v hlučínských pivnicích.

Ordnung hlučínský

V Sudicích u dnešní polské hranice žije sedmašedesátiletá Rosvita Lenertová. „Ze sedmi strýců zahynuli v uniformách wehrmachtu tři. Táta přežil, ale z anglického zajetí ho pustili až v roce 1948,“ vypráví žena. „Když se táta vrátil, byl to pro mě cizí chlap. Rukoval, když mi byl rok.“ Slunce rozpaluje tváře, ačkoli je počátek ledna. Lenertová hrabe listí na farské zahradě u kostela, který je vystavěn v novogotickém slohu z červených cihel. Rovněž architektura na Hlučínsku dýchá Berlínem. Starosta Hlučína David Maňas pochopil hlučínskou pracovitost přes vtipy o Prajzácích. Lenertová vysvětlení nemá. „Nevím, čím by to mohlo být, prostě máme rádi čistotu,“ pokrčí rameny. Historik by ji asi poučil, že za to může letitá příslušnost Hlučínska k německému státu. Místní lidé se tehdy naučili milovat pověstný „ordnung“ čili pořádek. I pod berlínskou vládou ale hlučínské srdce zůstávalo moravské, sami si říkali „pruští Moravci“ a doma mluvili českým dialektem dokonce i za Hitlera.

Z východu je Hlučínsko sevřeno Odrou, z jihu řekou Opavou, ze severu polskou hranicí a v západním směru končí Hlučínsko necelých třicet kilometrů od Ostravy těsně před Opavou. Rozlohou nevelký kraj, ale zároveň prazvláštní úschovna válečných traumat.

(Týden)