Květen 2007

Naskýtá se šance lépe pojmenovat někdejší dobro a zlo

Luděk Navara

Jsme svědky další vlny zájmu o minulost, dalšího (po)otevírání archivů a poznávání dalších smutných příběhů spojených s komunistickou tajnou policií. Zhusta však jde o potvrzení dávno tušených obrazů. Asi jako když na okamžik rozsvítíme v jeskyni, v níž jsme se dosud pohybovali za šera či tmy. Nové zákony a nové personální obsazení archivu ministerstva vnitra nyní umožňují poodhalit další kapitoly díla StB. Archiváři slibují, že o systému fungování komunistické moci zpřístupní vše. Ba ještě víc: že budou rekonstruovat spisy a nabízet co nejúplnější obrazy z nich sestavené. Otázka zní: co od toho očekávat? Podívejme se nejprve na příležitosti minulé.

Éra seznamů

Bude to nadsázka, ale nepříliš velká: označme období od pádu komunismu do současnosti za éru seznamů. Odstartoval ji Petr Cibulka zveřejněním seznamů spolupracovníků tajné policie v novinách Rudá krávo. Byla to klíčová událost – vyjevila, jak rozsáhlý byl počet těch, kteří se StB zavázali. Mezi spolupracovníky se nacházela lecjaká překvapivá jména. Lidé pro zveřejnění hlasovali nohama – o noviny Rudá krávo se drali.

Toto dodnes nedoceněné odkrytí „historické nepříjemnosti“ přineslo i značný záporný efekt: Cibulkova kontroverzní postava paradoxně posunula problém StB na jakousi mravní a historiografickou periferii; tím spíš, že oficiální, nepříliš průhledný lustrační proces vzbuzoval pochybnosti. Není však pravda, jak se říkává, že Cibulka soustředil pozornost na spolupracovníky a ne na skutečné kádrové příslušníky, lidově estébáky. Cibulka zveřejnil i seznamy příslušníků včetně fotografií, čímž udělal pro vyrovnání se s temnotami asi víc než mnohý historik. O tyhle seznamy však už zdaleka takový zájem nebyl. Ačkoliv muselo být zjevné, že seznamy jako takové nenabízejí přesný historický obraz, jejich éra pokračovala. Objevily se seznamy oficiální; ministerstvo vnitra je vydalo v sešitech a zveřejnilo na internetu. Veřejnost se nadále orientovala v minulosti pomocí hesel – dle příslušnosti v seznamech. Objevovala se nová a nová jména i odhalení.

„Princip seznamů“ je v Česku doma. Seznamy svých (domnělých) věrných pořizoval nacistický i komunistický režim. Škatulkování „podle seznamů“ se tak po listopadu 1989 vlastně tradičně nabízelo. Boj proti němu začali vést logicky nejprve ti, kteří se v seznamech našli. A byly to boje úspěšné. Boj o minulost se přenesl k českým soudům.

Hvězdná hodina lumpů

Ani jsme si nejspíš neuvědomili zlomový okamžik, kdy interpretace zdejší minulosti přestala být doménou historiků a stala se záležitostí justice. Byl to další fatální krok nesprávným směrem. Soudci byli jednou z významných opor komunistického režimu (všechna čest výjimkám). Po převratu prošli pouze formálními prověrkami (nesrovnatelnými například s personálními změnami v bývalém východním Německu) a získali privilegium nezávislosti svého rozhodování. V praxi mohlo být chápáno i jako nezávislost na nových demokratických poměrech. Připočteme-li k tomu jejich neznalost metod tajné policie, není se co divit, že seznamy byly nejprve zpochybněny a pak začaly z titulu soudní moci řídnout.

Ale abychom byli poctiví – zdaleka to nebyla jen vina soudců: ministerští úředníci nebyli schopni nalézt archiválie a seznamy obhájit. Často se o to ani nesnažili. Nadto imezi pracovníky ministerstva (až do loňska přímo v archivním odboru) byli bývalí příslušníci StB. Právě při silné vlně soudních sporů přišli na řadu kádroví příslušníci (tedy estébáci). Jejich svědectví často zajišťovala někdejším agentům potřebná „alibi“. Dosvědčovali, že se vůbec neznají, nebo že spolupráce byla jen formální. Výhodu samozřejmě měli spolupracovníci, kteří se svými řídícími důstojníky vycházeli už za minulého režimu dobře: při absenci listinných důkazů se i teď spolu snadno „domluvili“ – jako kdysi. Podle vzpomínek jednoho ze soudců mnozí estébáci jezdili svědčit řadě svých někdejších agentů neagentů. Jak se asi estébáci cítili, když v rolích svědků v nesmyslných procesech o výmazy ze seznamů získali nakrátko svou někdejší moc nad lidskými osudy? Příkladem zvrácené spravedlnosti je postavení spolupracovníků, kteří se v určité chvíli řídícím důstojníkům vzepřeli, či s nimi ne úplně spolupracovali. Při soudním jednání jim byli vystaveni na milost či nemilost.

Byl to jeden z důsledků falešného pohledu na minulost, při němž se zapomnělo právě na ty, kteří se pro své nečisté role rozhodli dobrovolně, zpravidla z čirého kariérismu – na estébáky. Tedy na ty, kteří dnes povětšinou na veřejně přístupných seznamech nefigurují.

Nikomu nevadí

„Nikdy mi nikdo nic nevytkl, vždycky jsem byl jen chválen.“ Tuto větu pronesl bývalý příslušník tajné policie, který i řadu let po pádu komunismu působil na ministerstvu vnitra. Ten výrok se týkal období před rokem 1989, ale zřejmě (a především) i času po něm. Ta nezapomenutelná věta obsahuje důležitou skutečnost: minulost byla daným mužem (i jeho nadřízenými) hodnocena stejně jako přítomnost. Minulým pánům sloužil oddaně – a těm následujícím taky. Nějaké hodnoty, jež mají být cílem společného snažení, jsou pro tento lidský typ nedůležité; rozhodující pro něho je osobní prospěch. Kádroví příslušníci, kteří odcházeli ze svých míst vybaveni vysokým odškodným, anonymitou a nedocenitelnými informacemi, dokázali zhusta skvěle profitovat i za současné éry.

Splývání dobra a zla, jak označuje současný vztah k minulosti někdejší disident Jiří Gruntorád, je asi přesnou formulací. A jak jsme viděli, pokus narýsovat „hranici morálky“ podle pouhého členství v „seznamech“ nás svedl na scestí.

Nynější nová vlna otevírání archivů poskytuje velkou příležitost najít především příběhy obyčejné lidské statečnosti – příběhy těch, kteří neztratili víru a odvahu navzdory desetiletím útisku. Dědictví československé tajné policie není ukryto ve jménech těch, kteří podlehli, nýbrž těch, kteří vydrželi. Na pozadí jejich příběhů můžeme plastičtěji pochopit boj mezi dobrem a zlem, neboť ten se odehrával leckdy i v jejich duších. Stejně tak můžeme kvalitněji poznat metody StB, jimiž měla být jejich odvaha svázána a otupena. A také bohužel v drtivé většině případů byla.

Otevření archivů nesmí být měřeno šancemi vytáhnout nová jména a inovovat seznamy. Je příležitostí najít kompletní lidské osudy a pojmenovat všechna ta zla a nebezpečenství, kterým museli a dokázali nemnozí odvážní čelit. Nikoliv seznamy samotné, nýbrž jejich pozadí splétá onu zlovolnou režimní síť, kterou budovali kádroví příslušníci StB, ale také příslušně vlivní členové komunistické strany i dalších organizací. Od jakého bodu se tito lidé stávali viníky či spoluviníky – ani to zatím přesně nevíme.

Tudíž otevření archivů nabízí příležitost daleko přesněji stanovit pomyslné hranice mezi dobrem a zlem. Tyto hranice mohou naše nedávné dějiny jasněji vřadit do současného hodnotového systému. Tuto příležitost bychom neměli promarnit.

(MFDNES)