Květen 2007

Život jako v gubernii

Luděk Navara

Na Libavé rozhoduje o všem vojenský úředník. Místní litují, že nebudou mít radarovou základnu.

Tu změnu poznáte na první pohled: obce jsou zanedbané a domy neopravené (velmi mírně řečeno). Kolem silnic nejsou pole, ale jen lesy, louky nebo zarostlá cvičiště. A co víc: ten pohled je stejný kilometry a kilometry... Vítejte ve vojenském újezdu Libavá.

„Civilní zákony končí na hranici vojenského újezdu. Na armádě tady všechno závisí,“ popisuje jeden z místních. Jeden z tisíce sto sedmdesáti čtyř obyvatel, kteří zde žijí celkem v pěti obcích. I když přesnější výraz by byl: hostují. Podle zákona na území újezdů žádné obce neexistují. Obyvatelé zde nemohou volit v komunálních volbách, protože neexistuje žádná samospráva. Nemohou hlasovat v referendu, protože ho nemá kdo vyhlásit. Nemohou vlastnit ani domy, ani pozemky, ani byty. Všechno totiž patří armádě. Nejpřesněji bychom tento stav pojmenovali asi termínem gubernie. O osudech místních civilních obyvatel totiž rozhoduje prakticky jediný úředník: je jím Vladimír Kubisa, přednosta místního újezdního úřadu.

Osvícený „gubernátor“

Ale aby nedošlo k omylu: Kubisa se evidentně snaží místním lidem opravdu vycházet vstříc. Řekli bychom: osvícený „gubernátor“. Jenže při jeho vyprávění si člověk připadá jako před dvaceti lety. „Před týdnem jsem řešil problém zásobování obchodu v Luboměři (obec v újezdu). Bez mého podnětu uspořádali občanští aktivisté anketu a výhrady k zásobování obchodu byly jedním z bodů ankety,“ popisuje Kubisa. Aby bylo jasno: občanští aktivisté jsou v místní hantýrce dobrovolníci, kteří se ve volném čase podílejí na veřejném životě. Účastní se čtyřikrát do roka pravidelných schůzí s „gubernátorem“, podobně jako když se schází obecní zastupitelstvo. Ale podobnost je jen zdánlivá. Žádná samospráva na Libavé neexistuje. Občanští aktivisté nemohou o ničem hlasovat, natož rozhodovat.

Rozhoduje armáda

Jak by to vypadalo, kdyby si chtěl někdo otevřít ve Městě Libavá třeba trafiku? „Bylo by vhodné probrat to se mnou a já bych společně s provozním střediskem vytipoval prostory, a pokud bych řekl ano, žádost se pošle na vojenskou ubytovací správu. Mou snahou je hlavně zajistit služby a zaměstnat místní lidi,“ říká Kubisa. Pokud však přednosta trafiku zamítne, podnikatel končí. Žádný soukromník nenabídne alternativní nebytové prostory, tržní princip tady neplatí. Armáda nejen vše vlastní, o všem rozhoduje, ale armádní instituce řeší i všechny případné spory. Takové „zvláštní“ území nenajdete v žádné okolní zemi.

Movité nemovitosti

I přísná vojenská správa však musela kapitulovat před českým všeumělem. Toleruje plechové přenosné garáže a montované zahradní domky. Ty se zde totiž ještě označují za movitý majetek. Není tedy divu, že tyto pozoruhodné stavby „zdobí“ beztak nepříliš atraktivní území újezdu. Když přijde na věc, majitel si je může odvézt.

Což není teorie. Stačí, aby dostal výpověď z armádního bytu, a musí se z újezdu odstěhovat. Jiný než armádní byt totiž tady dostat nemůže.

Mezi zdevastovanými stavbami doslova svítí rodinný domek důchodce Jindřicha Machaly. Bývalý zaměstnanec vojenských lesů si domek opravil, i když i on ho má jen v pronájmu. „Mám nájemní smlouvu na dobu neurčitou, tak jsem si domek spravil. Já to beru tak, že si to prostě odbydlím. Jsem s tím srovnán. Ale je mi líto těch, kteří mají smlouvu na dům na dobu určitou,“ říká. Jako důchodce není na armádě tak závislý a může i kritizovat. Především stav nemovitostí v újezdu. Ale jen s mírou. Armádu totiž považuje za potřebnou. „Bez armády by obce těžko přežívaly,“ říká. Faktem je, že armáda přispívá na dopravu, školství i sport. Stará se i o cesty. Zatímco v okolí sjízdnost zhoršila sněhová kalamita, cesty v újezdu jsou bezvadně prohrnuté. Škoda, že nikam nevedou.

Radar? Ten jsme chtěli

Když se jednalo o umístění amerického radaru, dostala se Libavá do užšího výběru. Američané se nakonec rozhodli pro vojenský újezd Brdy, kde se však lidé proti jejich záměrům ostře postavili a nesouhlas vyjádřili i hlasováním v místním referendu. Jenže na Libavé by se žádné referendum konat nemohlo. Ale lidé by stejně nejspíš s radarem souhlasili. „Lidé by v anketě řekli spíše ano. Uvědomují si, že bez armády by bylo hůř,“ říká Kubisa. Podobný názor má i Machala. „Alespoň by se opravily cesty,“ říká. Jak jinak: v anketě před pěti lety většina obyvatel újezdu (64 procent) vyslovila spokojenost s životem ve vojenském prostoru. Anketu tehdy uspořádala (samozřejmě) armáda.

Život s armádou

Armáda zabrala celé rozsáhlé území po druhé světové válce, kdy byli místní Němci vystěhováni. Pětaosmdesátiletý Edmund Jakel pochází ze smíšené rodiny, nemusel do odsunu. Nebyla to však výhra. Nejdřív zůstal s rodinou sám ve vyklizené vesnici Barnov. „Byl to strašný pocit, nikde nikdo nebyl,“ vzpomíná. Pak se vystěhoval a újezd se uzavřel. O dění za jeho hranicemi nic nevěděl. Že přišel o domov, zjistil vlastně náhodou. Bavil s lesními dělníky, kteří pracovali v újezdu, že by se chtěl tajně podívat do Barnova. „Do jakého Barnova?“ odpověděli. Pochopil, že domov už nemá. Na místě vesnice, kostela i hřbitova, kde byli pochováni jeho prarodiče, roste jen křoví.

K devastaci samozřejmě napomohla i sovětská armáda, která újezd zabrala po okupaci v roce 1968. Sověti sice prodávali levně pohonné hmoty, ale nedodržovali nic: na rozvodné sítě se napojovali, jak je napadlo, takže třeba celý den netekla voda nebo nešel proud. Všude byl prach a bláto. „Po nové cestě, která byla těsně před dokončením, projelo třiadvacet tanků! Lidé si užili,“ popisuje Machala.

Po pádu komunismu Sověti odjeli a chvíli to vypadalo, že se újezd otevře veřejnosti. Jenže česká armáda rozhodla jinak. Podle údajů ministerstva obrany je v současné době vojenský újezd Libavá nejvíce využívaným v zemi. Na 97 procent. Není divu, že jsou problémy. Před deseti lety tlaková vlna po výbuchu rozbila okna v nedalekém Potštátě. Ale to byla jen jednorázová událost. Horší jsou trvalé důsledky: místní si stěžují na izolovanost regionu. Cesty totiž končí na hranicích „zakázaného“ území, které se musí složitě objíždět. Nezaměstnanost zvyšují bývalí lesní dělníci, kteří pracovali v újezdu a dnes pro ně Vojenské lesy nemají práci. Přivydělávají si tajnými výpravami do vojenského prostoru, kde v lesích hledají poztrácená paroží (jelení zvěř je tam prý ukázková), nebo sbírají železný šrot na cvičištích. Alespoň tak se o tom vypráví. Zkontrolovat je nemůžete, do újezdu se nikdo cizí nedostane.

(MFDNES)