Květen 2007

Temné léto 1945 v Postoloprtech a Ústí

Jakub Pokorný, Andrea Votrubová

Zvěrstva páchaná na nevinných lidech, nebo pochopitelná odplata za nacistické řádění? Dvojí interpretace poválečných událostí dodnes rozděluje generace pamětníků i jejich potomků.

Tragické masakry sudetských Němců patří k nejtemnějším kapitolám novodobé české historie. Dějišť bylo více a někde Češi zavraždili stovky nevinných lidí. V prvních dnech osvobození tragédiím nahrávala především nepřehledná situace v obnovovaném Československu. Dlouho potlačovaná zášť a nenávist si tak snadno našly ventil během „divokého odsunu“.

Pak proběhl ještě druhý – řízený a „kultivovanější“ odsun na základě ujednání exilové vlády s vítěznými mocnostmi a posvěcený v srpnu 1945 dohodou z Postupimi. Po ní mělo opustit území Československa na tři miliony Němců.

Kam se poděly tisíce lidí?

Největší masakry se staly v Postoloprtech, Ústí nad Labem a Moštěnicích u Přerova. Tragické následky měl i takzvaný „pochod smrti vycházející z Brna“. V počtech mrtvých se však Češi a Němci rozcházejí. Třeba v případě brněnského pochodu odhadují němečtí badatelé a vyhnanci až 10 000 obětí. Čeští historici udávají několik zavražděných za pochodu a šest stovek zemřelých během epidemie, která pak vypukla v nouzovém táboře v Pohořelicích.

Podobně rozdílné vycházejí údaje z posouzení ústeckého masakru – Češi mluví o sto obětech, Němci o dvou tisících. V Ústí začali Češi házet Němce do Labe z mostu a střílet po výbuchu muničního skladu v nedalekém Krásném Březně.

Naopak v Postoloprtech se na počtu obětí shodnou zdroje německé i české. Téměř osm set Němců skončilo nejčastěji ranou do zátylku v hromadných hrobech, které si předtím museli sami vykopat. Jejich předchozí politické sympatie nebo angažmá v nacistických organizacích přitom velkou roli nehrály. Dokonce se udává, že na Žatecku zemřel i jeden český občan s příjmením Němec.

Divokost doby dobře vystihuje i událost, která nyní po více než šedesáti letech znovu zaměstnává kriminalisty, i když je to vlastně jen jedna „epizoda“ v době plné násilí. Vraždu pěti německých chlapců ve věku třinácti let vykonali vojáci na dvoře postoloprtských kasáren.

Vrazi, stejně jako v případě většiny dalších masakrů, unikli bez trestu. Léto 1945 se totiž ještě bralo jako „doba válečná“ a i jeden z Benešových dekretů pak promíjel odplatu na okupantech, která by jinak v míru byla trestná. Kdyby někdo z viníků masakru teoreticky žil i dnes, klidně by se tím mohl účinně hájit.

Proč právě v Postoloprtech se odehrálo tolik tragédií? Tomáš Staněk v knize Poválečné „excesy“ v českých zemích píše: „V Postoloprtech mělo vzniknout předsunuté velitelství československé vojenské divize a v rozkazu byl i úkol ,vyčistit' město a okolí od nepřátelských živlů.“ Existuje i podezření, že masakr se konal s tichým souhlasem vojenské tajné služby ovládané už komunisty. Poprvé se postoloprtské události vyšetřovaly už v roce 1947. Tehdy se také exhumovaly hromadné hroby. Předcházelo tomu anonymní udání zaslané na ministerstvo obrany, že za působení jistého Jana Zíchy na Žatecku zmizelo několik stovek Němců. Zícha byl už v roce 1947 předsedou národního výboru.

(MFDNES)