Květen 2007

Vraždy staré 62 let

Jakub Pokorný, Andrea Votrubová

MF DNES vyslechla svědka vraždy pěti německých dětí v postoloprtských kasárnách v červnu 1945. Na kasárenském dvoře v Postoloprtech u Žatce stálo v tu červnovou středu roku 1945 sedm vojáků. Přivedli provinilce k popravě, jež se dnes vyšetřuje jako vražda. Spoušť zmáčklo pět vojáků plnících rozkaz svých nadřízených. Koho museli poslechnout?

„Byl tam místní policista Marek a muž jménem Černý. Markova vina je podle mne ještě nejmenší, kluky chtěl jen zbičovat. Druhý muž nařídil střelbu,“ vzpomíná Peter Klepsch, jemuž bylo 17 let a na dvoře postoloprtských kasáren stál také. Terčem střelby se stalo pět německých chlapců. Zabili je před zraky otců. Jména jejich vrahů jsou dnes známá: Bohumil Marek a Vojtěch Černý. Ale jejich nositelé jsou už mrtví. Policie proto dnes ověřuje, zda do zločinu nebyl zapleten ještě někdo další.

Dnešní důchodce Klepsch byl svědkem podivného kriminálního případu, kterým se nyní zabývá česká policie. V září 2006 obdržel Klepsch dopis od Spolkového kriminálního úřadu, že se případ znovu vyšetřuje, a byl předběžně požádán o svědectví. „Jsem připraven svědčit, ale dosud nikdo nepřišel,“ říká.

Čeští policisté se případem musí zabývat na žádost Německa, kde vražda není jako zločin nikdy promlčená. Moderními metodami začali vyšetřovat kauzu náležející spíše historikům.

Saaz, německé město

V obývacím pokoji v Klepschově domě v bavorském Spaltu visí na stěně obraz s panoramatem Žatce (německy Saaz). A i krajina kolem Spaltu ležícího jižně od Norimberku hodně připomíná Žatecko. V údolích se rýsují konstrukce chmelnic.

Peter Klepsch, který se podle svých slov vždy cítil jako antinacista, se narodil v roce 1928. Pocházel z rodiny chmelařského obchodníka, jeho otec se druhé světové války nedožil. Tehdy byl osmnáctitisícový Žatec německým městem, proslulým chmelem, ale také národně socialistickými srazy na stadionu Flora.

„Vztahy obou národů byly dobré, i když Češi zas příliš v Žatci vidět nebyli. Snad až na určitou šikanu ze strany státu – němečtí úředníci museli skládat jazykové zkoušky z češtiny,“ říká Klepsch, jemuž ztrpčovaly život dva režimy.

V roce 1938 se začala stahovat mračna. Při křišťálové noci vyhořela žatecká synagoga v byzantském slohu pár metrů od Klepschova domu. Brzy vypukla válka. „Musel jsem do nedalekého Mostu pomáhat budovat protiletadlovou obranu,“ pokračuje Klepsch. Spojenci bombardovali tamější továrny.

Několik měsíců před koncem války si pro Klepsche přišlo gestapo. „Bratr byl už mrtvý. Působil v odboji. Mysleli si, že z nás dostanou informace o jeho veliteli,“ líčí Klepsch, jemuž se podařilo utéci při evakuaci mostecké věznice. Nebylo to jeho poslední věznění.

Žatec, české město

Po osvobození Žatce Klepsch pomáhal v nemocnici. „Byly to v té době mé jediné tři svobodné týdny,“ říká Klepsch. Rusové opustili Žatec na konci května. Město převzala česká armáda.

Divoký odsun zde začal ráno v neděli 3. června 1945. „Všude po městě běhali vojáci se samopaly, lezli i do domů a vyháněli lidi ven,“ vzpomíná Klepsch. Ve městě, kde spolu Češi i Němci jakžtakž vycházeli, takovou reakci nikdo nečekal. Jedna indicie tu však byla. O den dříve se podle Klepsche krajem šířila fáma, že v Postoloprtech záhadně mizejí lidé. Osm stovek se jich podle historiků stalo oběťmi takzvaného postoloprtského masakru. Všichni žatečtí Němci se museli shromáždit na náměstí. „Hnali nás do patnáct kilometrů vzdálených Postoloprt. Pochodovali jsme asi tři hodiny. Na útěk jsem nepomýšlel, nebylo kam,“ vzpomíná Klepsch.

Čeští vojáci údajně hnali pět tisíc lidí. Kdo zaostával, po tom stříleli. Cílem byla postoloprtská kasárna s rozlehlým dvorem, na kterém vyhnaní Němci strávili pět dní. Právě následující část příběhu zajímá novodobé vyšetřovatele. Klepsch byl v Postoloprtech svědkem popravy pěti německých chlapců, které předtím neznal.

Tři verze jedné popravy

Policie i historici pracují se dvěma verzemi. Mladíci buď chtěli z tábora utéci, nebo si natrhat třešně v přilehlém sadu, protože měli hlad.

„Možná to bylo úplně jinak. Byla to vražda pro výstrahu. Naznačili nám – podívejte, takhle skončí každý, kdo bude odporovat,“ míní Klepsch.

Těžko říci, zda někteří viníci ještě žijí a zda má policie šanci to zjistit. Jejich trestní odpovědnost by byla i tehdy dost sporná, protože dostali ke střelbě rozkaz. Klepschovo vyprávění odpovídá důkazům, které nashromáždil policista Pavel Karas, který nyní v roce 2007 případ vyšetřuje. Jde hlavně o protokoly z prvního vyšetřování v roce 1947. Z nich vyplývá, že podezřelí Marek a Černý házejí vinu jeden na druhého.

Na koho čeká soudní lavice?

Dnes to vypadá, že pro soudce už nikdo nezbyl. Má tedy ještě smysl, aby policie vůbec takhle starý případ vyšetřovala, procházela archivy a hledala přestárlé svědky a podezřelé? Policisté si zřejmě myslí, že ne, neboť se chystají případ odložit. Přestože ještě nemají všechny spisy přeložené z němčiny.

Pan Klepsch nechce nikoho dostat k soudu za každou cenu. „Kdyby policisté nějakého pachatele objevili, tak to bude ještě starší člověk, než jsem já. Možná žijí nanejvýš ti kluci v mém věku, kteří pomáhali Markovi, aspoň jeden z nich zabil v kasárnách stavebního mistra Heinzela,“ zamýšlí se Klepsch nad další vraždou při pochodu do Postoloprt. Má na mysli bratry Petrolukovy, jejichž jméno také často padá mezi podezřelými. Matěj Spurný ze sdružení Antikomlex, které se historií Sudet zabývá, klade především důraz na to, aby před tehdejšími událostmi česká společnost nezavírala oči. Zatím jí to podle něj nejde, o čemž svědčí třeba odmítavé reakce na návrh postavit v Postoloprtech německým obětem alespoň důstojný památník. „S potrestáním pachatelů to vidím černě. Většina nežije a z české strany ani nevidím vůli je stíhat,“ míní Spurný.

Živá historie

Peter Klepsch odešel z Žatce do Německa dobrovolně v roce 1946, když marně usiloval o československé občanství. Obchodoval s chmelem jako jeho otec a našel si i dalšího koníčka. V roce 1968 mu vyšla kniha o válečných lodích, dále psal o Francouzské revoluci, ale také o dinosaurech. Do Žatce Klepsch stále jezdí. Byl zde i na besedě s místními. „Všichni se mě ptali, jestli nechci zpátky dům. Ale ten patří státu a sídlí v něm policejní stanice,“ říká Klepsch a usměje se. Právě v „jeho“ domě totiž sídlí pobočka kriminálky, která se vraždou pěti chlapců zabývá.

(MFDNES)