Květen 2007

Příběh muže, který se spletl

Vladimír Ševela

Vzali mu byt za to, že onemocněl v západním Německu. 16 let bojuje za spravedlnost a stále věří, že vyhraje.

Dveře oprýskané vily se zelenou střechou otevírá muž s neholenou tváří: „Já si vážně nevzpomínám, že by sem někdo svážel nějaké věci.“ Bělovlasý penzista Jaroslav Patřičný (79), který před chvílí zmáčkl zvonek, rezignovaně mávne rukou: „Tohle nemá cenu, už je to příliš dávno. A to není ten člověk.“

Když v roce 1989 dostal pan Patřičný jako čerstvý důchodce vzácné povolení k cestě do západního Německa, příliš si pobytu na svobodném vzduchu neužil: praskl mu žlučník a musel být v Dortmundu operován. Přetáhl tak dobu, kterou mu komunistický režim k návštěvě Západu povolil, byl označen za „emigranta“ a úřady v Jablonci nad Nisou se pustily do zabavování jeho majetku. Tak to tehdy chodilo a byl na to i zákon. V případě pana Patřičného už jeho „realizace“ probíhala v době, kdy se lidé scházeli na demonstracích a radovali se z pádu komunismu. Pád režimu se však na jabloneckém sídlišti nijak neprojevil: Patřičného panelový byt byl vyklizen v prosinci 1989 a nový nájemník se nastěhoval o měsíc později.

V domě se zelenou střechou, před nímž teď bezradně stojíme, tehdy sídlilo družstvo specializované na „likvidaci“ majetku, mimo jiné i toho zabavovaného nepřátelům státu. Právě tady navrátilec před sedmnácti lety zjistil, že jeho majetek zmizel do neznáma, a rozhodl se proto zažalovat stát za krádež. Ani ve snu ho přitom nenapadlo, že o spravedlnost bude zápasit ještě sedmnáct let poté – v roce 2007.

Soused mě nezajímá

Konfiskaci „emigrantova“ bytu rozjel právník jabloneckého družstva a polistopadový generální prokurátor Ludvík Brunner. Dnes už není na živu, zato tehdejší předseda družstva Jaromír Horčička stále sedí na své předsednické židli: „Postupovali jsme podle zákona, předali jsme to státu a tím to pro nás končilo,“ říká. Veškeré zařízení odnesli úředníci Okresního národního výboru v Jablonci, a když pan Patřičný dostal později seznam zabavených věcí, figurovaly na něm sice květináče či forma na bábovku, ale cennější kusy jako magnetofon či televize chyběly. Do rozlehlého vyklizeného bytu s výhledem na přehradu se pak nastěhoval z přízemí téhož domu úředník Milan Varga. „Mě problémy pana Patřičného nezajímají,“ říká do telefonu Varga, dnes vedoucí odboru rozvoje města Jablonec, na otázku, jestli před lety nestačilo s ohledem na souseda, s nímž se znal, se stěhováním pár týdnů počkat. „Tak to prostě tehdy chodilo. Já byt dostal na základě řádného dekretu,“ uzavírá diskusi muž, jenž v bytě, který po převratu privatizoval, stále bydlí.

Právníci panu Patřičnému v roce 1990 vysvětlili, že musí počkat na restituční zákony, které se tehdy připravovaly. Penzista ale nechtěl otálet a zažaloval stát, konkrétně ministerstvo vnitra a zahraničí, za krádež věcí, jejichž hodnotu tehdy vyčíslil na 200 tisíc korun. Když si o rok později přečetl v novinách, že restituční éra přece jen začala a že příslušný zákon přivedlo na svět ministerstvo financí, obrátil se na tento úřad s žádostí o radu, zda přece jen nemá soudně žádat o restituci. Ministerstvo mu ale v oficiálním dopise sdělilo, že na jeho případ se restituce nevztahují.

Doplatil na systém

Okresní soud v Jablonci po dvou letech žalobu zamítl s odůvodněním, že všechno bylo zabaveno podle tehdy platných zákonů. Pan Patřičný se odvolal a Krajský soud v Liberci mu za další dva roky přiznal právo na náhradu ve výši 150 tisíc korun. Poté se ale zase odvolalo ministerstvo vnitra a Nejvyšší soud po šestiletém soudním martyriu rozhodl, že pan Patřičný nemá na odškodnění nárok, protože celou dobu postupoval špatně. O nápravu křivdy měl prý usilovat – podle restitučního zákona. Lhůta na jeho využití ale vypršela v první polovině 90. let, takže smůla. Tenhle verdikt potvrdil za další dva roky odvolací soud.

Neúspěšný žalobce si v zoufalství nad státem, který ho nejdřív okradl a pak umořil v džungli paragrafů, stěžoval na postup soudů u ministerstva spravedlnosti. Rozhodl se úřad žádat o odškodnění. „Připravili mě za těch osm let o spoustu času a energie a o desetitisíce za právníky,“ zdůrazňuje bělovlasý muž ve své panelákové garsonce s výhledem na supermarket, kterou mu družstvo přidělilo na začátku 90. let, když neměl vůbec kde bydlet a svůj případ zveřejnil v tisku.

Jenže na ministerstvu spravedlnosti nepochodil. Odpověděli mu, že od justice nic nedostane, ale může se s ní klidně o náhradu soudit. Obvodní soud v Praze 2 dal ovšem v roce 2001 kolegům za pravdu: to, že soudci vedli kauzu Patřičný léta do slepé uličky a osm let zasedali zbytečně, není chyba soudů, ale jabloneckého penzisty. Měl to poznat sám nebo mu to měl říci jeho advokát. „Rozhodnout, jak a vůči komu má žalobce uplatňovat nárok, není věcí soudu,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí soudce Vít Bičák. „Nemůžu přece říct, že soudy postupovaly špatně jen proto, že měly jiný názor než Nejvyšší soud, který nakonec vyslovil názor, že případ spadá do restitucí. Žalobci se z lidského pohledu nepochybně stala křivda, ale to je jen negativní souběh okolností.“ Ústavní soudci, na které se pan Patřičný také obrátil, loni konstatovali, že všechno je o. k., protože žalujícímu „nebylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu“.

Pan Patřičný se ale pustil do nového kola a je přesvědčen, že tu nekonečnou anabázi přece jen nakonec vyhraje. „Do téhle situace mě dostal stát. Takže by to měl taky vyřešit – a nevymlouvat se, že žaluji nesprávným způsobem.“ Proces, v němž se čeští soudci sešli už k 37 jednáním a popsali několik tisíc stran, tak stále pokračuje.

(Respekt, www.respekt.cz)