Květen 2007

Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi

Rudolf Schnittner

Otiskujeme se svolením autora na pokračování knihu Rudolfa Schnittnera Jsem zkrátka Sudeťák. Dvanáct dopisů Jendovi, které vydalo Nakladatelství H & H Vyšehradská, s. r. o., 2006, stran 192, 169 Kč, ISBN 80-7319-045-1,

2

Jendo,

musím ti vysvětlit něco o sobě. Vždyť snad ani nevíš, proč dnes žiji v Německu a jak k tornu vlastně došlo. Pokusím se ti vyložit, jak se utvářel můj život.

Chodili jsme spolu v Rumburku do základní školy. Myslím tím jak tehdejší obecnou školu, tak i měšťanku. Ta doba pro mne ovšem nebyla úplně jednoduchá. Vždyť jsem tenkrát skoro neuměl česky – a když, tak špatně. A to byla, jak jistě chápeš, pro mne velmi stresující situace. Ještě k tomu se v roce 1945 objevil u nás doma jakýsi „cizí chlap", kterému jsem zčistajasna měl říkat „papá". Můj táta patřil k prvním mužům, kteří byli po anšlusu hnáni do wermachtu, ať chtěli nebo ne. Jak víš, jsem ročník 1937, a tak jsem vlastně jako dvouleté dítě neměl možnost tátu ani registrovat. Určitě jsem ale kvůli tomu tenkrát nijak netrpěl.

Maminka pocházela ze Šumavy, a proto byla na Rumbursku tak trochu cizinkou. V průběhu školního roku se mi plně věnovala, avšak léto jsme pravidelně trávili na Šumavě, kde byl pro mne život úplně jiný. Děda s babičkou byli prostí sedláci, měli nějaké slepice, kachny a dvě krávy. Po dvoře se stále něco hemžilo, práce bylo celý den dost a bez ustání se něco dělo. Pro městského kluka, na nějž brali všichni ohled, to byl život plný ve městě vpravdě nevídaného dobrodružství. Vzpomínám si třeba, že jedna kráva s oblibou žrala prádlo, které se sušilo na šňůře. A tak jsem se vždycky po celý rok na Šumavu těšil.

Každou neděli jsme chodili pěšky asi 5 km do Filipova do kostela. Jestli jsem byl tehdy věřící, to opravdu nevím. Bral jsem prostě život tak, jak šel. Jednak mi to tak zcela vyhovovalo, jednak jsem jako dítě stejně neměl na vybranou. Bylo to tak prostě správné. Při jedné zpáteční cestě jsme se stavili v hospodě v Aloisově na oběd. Tam jsem se tehdy poprvé setkal s češtinou. Okolo kulečníkového stolu uprostřed místnosti stáli mladí muži a mluvili mně zcela neznámou řečí. Od maminky jsem se dozvěděl, že je to čeština. Češi však zřejmě bydleli v Rumburku i za války. Jeden můj spolužák (nikdy jsem nevěděl, že je Čech) mě po vítězství nebo po porážce – račte volně zvolit podle národnosti – naučil první českou větu, spíše jen tři slova: „Hezká holka, hubičku." Vím určitě, že jsem je tenkrát nepoužil, na to jsem byl veliký zbabělec. Ale připadal jsem si velice dospěle a „uměl jsem" už cizí jazyk. Ani později jsem tato slova pro jejich „údernost" nikdy nepoužíval. Ne vždy platí: „Co se v mládí naučíš, ..." (Spíš mám tuto zkušenost: „Co se naučíš, snaž se co nejdříve a nejlépe použít." Tenkrát jsem se jí však pravda zpronevěřil.)

Jak víš, Jendo, to, co pro tebe znamená hudba, tím je pro mne výtvarné a slovesné umění a kultura vůbec. Přibližně před patnácti lety jsme trávili dovolenou v Itálii. Ne u moře či v Římě, ale jezdili jsme z městečka do městečka, po těch malých a maličkých místních muzeích a hledali jsme památky etruské civilizace. Pozůstatků architektury v terénu s výjimkou neodkrytých hrobek se však dochovalo velmi málo, přece jen od jejího vzniku a primárního působení uběhlo už 2500 let. Avšak i v těch malých místních muzeích nalezneš velmi zajímavé ukázky etruské kultury.

Před dvěma roky jsme podnikli obdobný historický průzkum Šumavy. Měli jsme v tobě milého a znalého průvodce. Z původních staveb německy mluvícího obyvatelstva Šumavy zbylo pramálo. Stovky vesniček, kostelů, kapliček a hřbitovů zmizelo. Krajina vypadá skoro jako v prapůvodním stavu před tisíci lety a před osídlením. Abychom se dozvěděli něco o životě šumavských Němců, byli jsme také odkázáni na tamní malá lokální muzea. Jsou nenahraditelná. Kdo si najde čas, mnohé se tam dozví. Např. co měli obyvatelé za nářadí, jaké nosili oděvy, jak pracovali a z čeho žili. Muzea v Sušici, v Dobré Vodě a hlavně v Kašperských Horách obsahují poklady lidové tvorby: malované selské skříně, truhly, kolovraty, krucifixy – vše trochu naivní, skutečně lidové řezbářství, pocházející od prostých sedláků jako byl můj děda, kteří od jara do podzimu pracovali na poli a jedině v zimě měli čas na takovou tvořivou činnost.

Víš, Jendo, co jsou to umrlčí prkna? Já jsem to dosud nevěděl. To byla taková prkna, na nichž ležela těla zemřelých v komorách horských nepřístupných samot, často až po střechu přikrytých sněhem, kolikrát po celou zimu. Jakmile byly zjara cesty zase schůdné a zem na hřbitově rozmrzla, byl nebožtík pohřben. Tato prkna byla často pěkně barvami zdobená, vyřezávaná a popsaná jménem zemřelého, datem jeho narození a úmrtí. Nechyběl údaj o tom, čím se zabýval, i o místě jeho bydliště. Ani o nápisy v žertovných verších nebývala nouze. Třeba:

Hier ruht Barbora Gschwentner Zde leží Barbora Gschwentner,

Sie wag mehr als Zentner. vážila víc než metrák.

Gott geb ihr in der Ewigkeit Dej jí, Bože, na věčnosti

nach ihren Gewicht die Seeligkeit. dle její váhy blaženosti.

I po pohřbu nebožtíka zůstávalo umrlčí prkno nedaleko obytného prostoru, nebo na místě, kde zesnulý rád odpočíval. Sloužilo příštím generacím jako vzpomínka na mrtvého. V pošumavských muzeích je často také doložena oblíbená podmalba na skle (německy zvaná Hinterglasmalerei). V každé selské chalupě visel obrázek buď Panny Marie nebo nějakého světce, který se předával z generace na generaci. Ve svém domě v Klettgau jsem si zřídil také takovou stěnu k připomenutí svého dětství a hlavně na památku domova své maminky a dědy.

Dnes je mi jasné, že ta odlehlá místa na Šumavě nemohla být po odsunu tamních Němců dosídlena. Kdo by měl po válce sílu a hlavně vůli vést takový skromný a prostý život? Mnohem lákavější přece bylo zabrat vilky a perfektně vybavené domy v Karlových Varech, Ústí nad Labem nebo třeba v Liberci. Nebylo prostě možné dosídlit jednu třetinu území Čechy, a proto je pohraničí dodnes v takovém stavu.

Byli jsme také, Jendo, na vyhlídce Svatobor nad Sušicí. Vystoupili jsme na ni a rozhlédli se po okolí. Byl podzim a to je na Šumavě snad nejkrásnější období roku. Těžko lze slovy popsat všechny barvy šumavského podzimu. Hodně malířů se je pokoušelo zachytit. (Jak víš, mám několik obrazů podzimní Šumavy od svého přítele). Nahoře se musíme napřed zhluboka nadechnout a „vydýchat" to množství schodů, které jsme vyšli. Stojíme na vyhlídce a i tvé šedé vlasy prozrazují náš už ne zrovna nejnižší věk. Pohled do okolí je však úžasný; kulisa, která se nám nabízí, je nepopsatelně krásná. Je to pravda, nebo se nám to jen zdá? Odpovědí je nám karmínově červená barva dole, škála zelené a oranžové, mezi tím až chladná neapolská žluť. Naší odpovědí je společné, několik minut trvající mlčení. Na co jsi v tu chvíli myslel? Na to, jak je krásná tvoje vlast? Úplně na totéž jsem současně myslel i já. Protože jinou vlast v srdci nemám. Ani velkolepé Alpy, ani zdejší Klettgau mi ji nemůže zcela nahradit. Mám upřímně rád tyto kraje, protože je to nyní můj domov. Ale nikdy mi niterně „nepatřily", nebyly prostě součástí mého dosavadního života.

Když jsme sestoupili dolů, koupili jsme si několik pohlednic. Moje manželka zkusila číst nahlas český text. Vyvolalo to všeobecný smích, jak se smějí asi všichni Češi, když se Němec snaží číst česky. Já jsem s češtinou na pohlednici pochopitelně problémy neměl. Mám ale jiný problém: mám sice český jazyk kdesi v sobě, ale tam, kde je tato řeč doma, vnitřně nepatřím. Ptáš se, co to má všechno společného s Etrusky? Obě dvě kultury, jak tu etruskou, tak kulturu šumavského německy hovořícího obyvatelstva, už můžeme obdivovat jen v muzeích. Etruskové žili před dvěma a půl tisíci lety, na Šumavě žily celé generace mých předků až po mojí maminku a já jsem zde strávil dětství. Etruskové mě velmi poutají kulturně a Šumava citově.

Jendo, děkuji ti za to, že jsi měl čas a trpělivost se mnou najít tu dědinu Walddorf u Železné Rudy. Pomocí ochotného celníka jsme mohli najít to místo, kde do roku 1949 stála osada, celkem třicet chalup. Kolem dokola veliké louky, jinak samota. Podle dvou třešní (jediných široko daleko) jsem našel místo, kde ta usedlost kdysi stála. Vyhrabal jsem tam jednu cihlu a ta dneska visí zarámovaná v mém domě vedle originálů Lady, Janečka a dalších českých malířů. Svého dědu a babičku jsem už nikdy v životě neviděl. Ze své šumavské chalupy byli vyhnáni, několik let pak ještě žili v lágru poblíž Stuttgartu, umřeli tam a jsou tam i pochováni.

Maminka měla ještě pět sourozenců. Jeden padl pro rajch u Stalingradu, ostatní strýce a tety jsem už taky nikdy potom neviděl. (Jestli byl někdo z mých příbuzných nacista, to opravdu nevím. Při vyhnání to však žádnu roli ani nehrálo. Jediným kriteriem totiž bylo, že byli prostě Němci.) Stýkám se jen s nejstarší sestřenicí, je asi o patnáct let starší než já. Té jsem kdysi vyprávěl o našem hledání Walddorfu, vždyť to bylo skoro jako pátrání Sherlocka Holmese. Po našem velikém „archeologickém" úspěchu přišla zasloužená siesta v hospodě Hubertus v Železné Rudě. Chutnalo nám tam. Mimochodem – nevím, jestli to je vskutku možné, aspoň mne to dost zaskočilo, když mi sestřenice řekla, že ta budova patřila kdysi jejímu tchánovi. Ale od doby vyhnání už tam nikdy nebyla. Tak jsem jí aspoň mohl říci, že hospoda je čistá a dnešní majitelé velmi příjemní. Ne vždy se ovšem na Šumavě takhle jídávalo.

Vzpomínám si na jednu věc. K obědu (nebo to možná bylo k večeři, to už si nepamatuji) bylo ohřáté mléko a v něm vařené brambory. Dalo se to jíst. (Čím déle, Jendo, píšu, tím víc se mi vybavují vzpomínky z dětství.) Babička prý zdědila na Šumavě hospodářství a vzala si za manžela chudého krejčího původem z Bavorska. To vypadá málem jako „mezinárodní" (anebo dokonce „mezistátní"?) akce, ale přitom to bylo tehdy docela normální. Lidé žijící dva kilometry od hranice mluvili samozřejmě stejným nářečím. Že babička zůstala majitelkou domu, vnímal jsem už jako děcko. Děda byl asi právě proto velice zamlklý. Nepatřili ve vesnici k těm nejchudším. Sestřenice mi vyprávěla, že jejich dům byl jediný v obci, který měl dokonce pavlač.

Vzpomínám, že se jednou za týden pekl chleba. Venku na dvoře stála ohromná pec. Děda do toho monstra, které vypadalo jako včelí úl, nacpal roští a vytopil ho do správné teploty. Ženy mezitím připravily těsto, které položily do okřínů, plochých slaměných kulatých forem. Těsto bylo takové tmavé, babička ho kořenila anýzem – ale jen špetkou, nesměl být z těsta cítit – a samozřejmě kmínem. Jeho výraznou vůni, kterou cítím dodnes, jsem už potom nikdy nikde nenašel. Byla to prostě vůně jedině toho našeho šumavského chleba. Upečený potom zabalila do vlhkého prostěradla, vydržel pak týden až čtrnáct dní. Sám jsem se pak pokusil takový chléb upéci. Ačkoliv se mi v životě všechno, oč jsem se snažil, povedlo, tohle se mi nezdařilo. Po chlebu, když už pec nebyla tak horká, se pekly koláče. Nepochopil jsem, proč jich bylo vždycky o tolik méně. A pak přišlo na řadu ovoce: švestky, jablka. Sušilo se na zimu a do pečiva. Kdykoli si vzpomenu, mohu si nyní zajet třeba do Bavorského lesa a jistě bych tam mohl najít selku, která dodnes peče chleba podobně a možná že by i stejně chutnal. Určitě bych si tím ale zničil iluzi toho „nejlepšího chleba na světě" a tím bych si pokazil i vzpomínky na celé své šumavské dětství. Tu vůni chleba a chuť dětství cítím silně i po téměř šedesáti letech.

V naší šumavské rodině se dědilo z otce na nejstaršího syna „várečné právo". Už nevím, stalo-li se tak písemnou nebo pouze ústní formou, ale je nesporným faktem, že u nás byla „nejstarším synem" babička, takže recept na pivo zdědila právě ona. Vařila pak pivo pro celou vesnici a nejen že vařila, ale také ho s velikou radostí vytrvale popíjela.

Byl to sice skromný život, ale měl svůj řád v bázni boží. Babička každodenně večer poklekala k modlitbě doprostřed světnice a my děti (a že nás tam bývala o prázdninách kopa!) jsme klečely v půlkruhu proti ní. Modlily jsme se společně.

Ale zpátky k tomu „novému chlapovi" (ovšemže, to byl můj skutečný otec!), kterému jsem musel říkat „papá". To mi tak nevadilo, ale trpěl jsem tím, že se mi maminka už tolik nevěnovala. To jsem pochopit nemohl. To víš, Jendo, že později mi to už jasné bylo. Maminka byla ročník 1911 a když se táta v roce 1945 vrátil z války, bylo jí třicet čtyři let. A ta „pohroma" musela přijít: na počátku roku 1946 se narodil můj bratr Werner, další osoba, která mi vzala větší kus mámy, její čas, sílu a – pochopitelně, jak jsem to jako malé dítě vycítil – i lásku. Opravdu jsem to tak vnímal a byl jsem i rozumově přesvědčen o tom, že už mě máma vůbec nemá ráda. Asi to tak bylo normální, že jsem to jako osmiletý kluk považoval za cosi velmi nesprávného, za něco, co mě málem ohrožuje na životě, rozhodně na mém dosavadním postavení jako člena rodiny. Obvyklý, synovský vztah ke svému tátovi jsem už nikdy přes veškerou upřímně oboustrannou snahu nenašel. Najednou jsme byli v rodině čtyři a to pro mne bylo cosi zcela nezvyklého a nepřijatelného. Maminka na mne neměla vůbec čas a ten „cizí" táta mi ani nepomohl, když mě mlátili čeští a slovenští kluci, protože ne vždy jsem jim stačil utéci. Pod námi v ulici bydleli dřív samí kamarádi: Tschidel, Müller a kluci z rodiny Stracke. Naše zahrady sousedily a u velkého angreštu a rybízu jsme my děti měly tajný přechod nebo spíš podchod, jednoduše díru v plotě. A najednou tam už nebydlel žádný z mých kamarádů. Nastěhovaly se tam dvě slovenské rodiny a ty měly dohromady tři kluky asi v mém věku. Podrobnosti našich setkání ti líčit nebudu, ani si je už dobře nepamatuji. Vím jenom, že to byla pořádná nakládačka, co jsem od nich tenkrát dostal. Že to jsou zrovna Slováci, to jsem podle jejich řeči poznat nemohl, vždyť jsem neuměl ani česky. Myslím, že o nich moji rodiče často mluvili jako o „pomáhajících" Slovácích. To proto, že když se narodil ten naprosto „přebytečný" bratr, který stále jen řval a špinil plenky, potřeboval samozřejmě mléko. Ale všechno bylo na lístky a Němci měli právo jen na minimum, a to, pokud si vzpomínám, mléko nezahrnovalo. Podle mne to bylo nelogické, protože krav byl do května 1945 dostatek. Ať tak či tak naši dostávali pro bráchu každý den po několik měsíců hrnek mléka. To jsem chápal do okamžiku, kdy jsem zahlédl jednoho z těch kluků, jak jezdí, vesele si pískaje, na mé koloběžce. Já myslel, že špatně vidím! A táta mi zase nepomohl. Naopak mi vysvětlil, že mléko pro brášku dostáváme za tu koloběžku a pak za brusle atd. Příčinou byl tedy ten uřvaný mrňous, kterého jsem musel ještě ke všemu hlídat. Ten pocit křivdy mi vydržel věru dost dlouho! By to zkrátka bratříček, který obrátil můj dětský život naruby. Ale mohu tě, Jendo, uklidnit. Náš vztah se v roce 1989 zcela normalizoval (chápu, že ti tohle slovo po vašich zkušenostech s husákovským režimem může být nepříjemné). Ten mrňousek pak zůstal navždy mým jediným sourozencem. O trochu později se z něho stal samozřejmě dospělý muž, který je dnes už otcem i dědečkem. Když v roce 1990 potřeboval pomoci, udělal jsem pro něho, co jsem jen mohl. Bydlí od té doby ve Švýcarsku, pochopitelně tam i pracuje, má tam už povolení k trvalému pobytu. Také jsem mu pomohl při získání německého občanství. Náš vztah je zcela normální jako vztah bratra k bratru. Dokonce jsem mu nikdy ani nevyprávěl o tom mléku, bruslích a koloběžce.

Jendo, to všechno bylo v době, kdy ty jsi vyrůstal v prostředí, které jsem ti mohl jen závidět: táta i máma byli profesory hudby, rodinná harmonie jak vymalovaná, krásná vila po Němcích – co víc si lze přát?

Že můj táta nebyl nacista, to vím naprosto jistě. Dokonce vím, že byl orientován zřejmě zcela naopak. Vyrůstal v prostředí zaměřeném výslovně levicově. Rumburský děda mi jednou vyprávěl, že byl v roce 1913 předvolán na hejtmanství. Když vešel do místnosti, kdosi na něj zavrčel: „Jak on se jmenuje?" Dědova odpověď zněla: „Mé jméno je proletář". V tomto duchu byl vychován můj „papá". Pochybuji sice, že si našel čas přečíst Marxův Kapitál, nebo že to vůbec považoval za nutné. Já jsem to četl. Zkrátka a dobře: všichni slévači v Rumburku byli doleva. Po tátově příchodu domů zavládl doma jiný politický vítr; například do kostela se už nechodilo. Ale to ještě nebylo všechno. Když skončila válka, přišli lidé, kteří mluvili cizí řečí – česky. My jsme nesměli chodit po chodníku, museli jsme nosit na rukávu bílé pásky. Rádia, kola, lyže a já nevím co ještě, všechno se odevzdávalo. Každé nedělní ráno jsme museli být připraveni na rumburském náměstí. Odtud jsme byli dopraveni do lesa. Muži káceli stromy, ženy pomáhaly a my děti jsme sázely stromky. Nevím, jestli vyrostly – musím se trochu nad tou větou smát – jak víš, Jendo, vysadil jsem si u nás na zahradě čtyřicet smrků, borovic a modřínů. Nyní pozoruji, jak rostou. Nechal jsem je zasadit už poměrně velké. Můj životní čas utíká, chci z nich ještě něco mít. Já je poznávám. A ty stromy zase mne. Mluvím s nimi, ony zapouštějí kořeny, já také. Jsme tu doma.

V té době ses objevil ty, milý Jendo, takový hubený a dlouhý sebevědomý kluk. Cítil jsem nebezpečí z té tvé sebejistoty. Ptal jsem se sám sebe: „Bude takový jako ti, co mně honili po Rumburku?" Ty jsi ale byl jiný! Poprvé jsem poznal, že národnost není tak podstatná, protože si ji nemůžeme vybrat jako třeba auto nebo cokoliv jiného. Pro vzájemné porozumění je ledacos podstatnější. Tohoto důležitého poznatku jsem nesporně nabyl tvou zásluhou. Pohádali jsme se (pokud byla vůbec moje čeština k takovému pohádání způsobilá), porvali se, nemluvili jsme spolu a pak zase mluvili, smáli se, blbli – prostě jako normální kluci, kteří jsou si sympatičtí.

Když jsme byli spolu na Sicílii, prožili jsme krásný den v Taormině, v té proslulé perle řecké a římské kultury. Pohled na Jónské moře a na Etnu byl až kýčovitý, kdyby ovšem nebyl skutečný. Seděli jsme venku a pozorovali jsme hemžení veselých turistů a přitom jsme obdivovali 2500 let starou kulturu. Vzít si tak něco s sebou domů, do běžného života! Na každém rohu byly ke koupi ofsetové prospekty v italštině, angličtině, francouzštině, němčině, japonštině atd. Pamatuji si, jak jsi zoufale hledal nějaký prospekt v češtině. Cítil jsem s tebou (i když jsem ani nemukl), když jsi musel zjistit, že čeština není mimo vlastní Čechy nijak důležitá. Tvá reakce byla vlastně docela přiměřená: „K sakru, abych si tak ještě musel koupit ten prospekt v ruštině!". Vím, že sis ho ovšem nekoupil. Nedomluvit se v našem věku je hrozný nedostatek. Trpíme tím skoro všichni. I já se dostávám do té situace každou chvíli.

(pokračování)