Květen 2007

Objevoval tajemství Arábie

Karel Sklenář

Dobrodruh a profesor Alois Musil alias šejch Músa ar-Rwejli přinesl poznatky z končin nedotčených vědou.

Půda moravské Hané je zřejmě úrodná na muže vhodné k tomu, aby dělali náčelníky kmenům ve vzdálených končinách. Dva takoví se narodili v roce 1868 dva měsíce po sobě. Ale zatímco „strýček Eskymák“ Jan Welzl zamířil na daleký sever, Aloise Musila to naopak táhlo k jihu.

Otázka, kdo byl Alois Musil, není jednoduchá: vědec i dobrodruh, katolický prelát, univerzitní profesor, archeolog-orientalista, beduínský šejch, rakouskouherský polní podmaršálek – každý si může vybrat. Snad nejvýstižnější označení je „český Lawrence z Arábie“.

Začátky neměl snadné. Syn ze zadluženého statku v Rychtářově na Vyškovsku byl určen ke kněžské dráze, protože takovéto studium bylo nejméně nákladné. Ale už v semináři v Olomouci se začal zajímat o hebrejštinu a o biblickou Palestinu a směr jeho života byl určen. Podnebí jeho prvního kněžského místa v Ostravě zhoršilo plicní chorobu získanou při nuzném studentském životě a Musil žádal o přeložení, aby mohl udělat doktorát z teologie. Odpověď církevního nadřízeného je vzorem „křesťanské lásky“: Pán Bůh vás chce míti v Ostravě, a poněvadž na vás seslal chorobu, dal najevo, že nechce, abyste dělal doktorát. Přesto jej Alois Musil udělal a v roce 1896 odjel za svým studijním cílem do Jeruzaléma, do biblické školy francouzských dominikánů.

Nový domov v poušti

Musil však nebyl kabinetní učenec. Koupil si koně, vyjížděl po stopách dějů Starého zákona a brzy pochopil, že chce-li něco nového objevit, musí od pobřeží do dosud divokého vnitrozemí poloostrova. Za Jordánem, na své první výpravě, objevil zbytky římského vojenského tábora a navazoval první přátelství s beduíny v končinách, kde dosud náhodní cestovatelé přicházeli o život. Boje mezi kočovnými kmeny zmařily druhou výpravu v roce 1897, na níž Musil alespoň objevil pozdně antické město Beeršebu – a od beduínů se dozvěděl o tajemné Amře, zámečku kdesi hluboko v poušti.

K této historické památce se vydal o rok později, opět za dobrodružných okolností. Turci jej zatkli jako anglického zvěda, pak jej zajali beduíni kmene Beni Sachr. Avšak ošetřil jejich zraněného náčelníka, a tak byl do kmene přijat a zaujal mezi beduíny významné místo. Znal jejich jazyk, žil jejich životem, s puškou na velbloudu se účastnil jejich válek i loupežných výprav. Za to jej noví bratři dovedli na místa, která hledal a která kromě nich dosud nikdo neviděl. Při jedné loupežné výpravě kmene v roce 1898 stanul v Amře (na území dnešního Jordánska). Sotva pořídil první snímek, musel začít prchat před nepřátelským kmenem a na útěku ztratil fotoaparát. Zůstala jen vzpomínka na vzácnou památku, jejíž popis se setkal s nedůvěrou učenců, když se Musil vrátil načas domů a učil náboženství na reálce v Olomouci.

V roce 1900 byl už zpátky u Mrtvého moře. Obelstil turecké četníky a ujel do pouště k příteli, knížeti Találovi. Ten mu zařídil doprovod do Amry, aby ji Musil mohl konečně prozkoumat. Místo po staletí chráněné pověrami o strašidlech se ukázalo unikátně zachovaným letohrádkem panovníků z rodu Ummájovců v počátcích islámské éry, v 8. stol. n. l., s nádhernými mozaikami a freskami. Později Musil objevil v poušti ještě několik podobných míst, ale už žádné tak krásné a zachovalé.

Teprve po této návštěvě jeho snímkům uvěřila i císařská Akademie věd ve Vídni a vybavila jej vším potřebným k další výpravě. Sám císař projevil o něj zájem, Praha jej chtěla získat na univerzitu, ale nakonec to vyhrála Vídeň – jen pro nevraživý moravský klerikální tisk zůstal Musil oblíbeným terčem jako kněz-neznaboh, který se snaží o přirozené vysvětlení událostí ze Starého zákona. Je pravda, že příkladným knězem nebyl, ale stal se jím z nouze a celá jeho dobrodružná povaha jej táhla jinam.

Bitva s Lawrencem

Znovu se vrátil do Arábie v roce 1902. Cestoval v převlecích jako handlíř s velbloudy, kouzelník, potulný kramář, v krajinách dosud nedotčených nohou Evropana kopal stará pohřebiště a opisoval dávné nápisy. Během této výpravy se přitom málem zabil pádem ze skály. „Zlí“ beduíni jej oloupili a ti „hodní“ mu zase pomohli získat zpět vědecké zápisky, ale peníze už ne. Když v roce 1910 v přestrojení cestoval se dvěma rakouskými kartografy, zachránil své druhy před smrtí z rukou kočovníků, kteří jej považovali za domorodce. Ve Vídni mezitím vydala akademie jeho knihu o Amře a ještě větší dílo o Arábii, kde Musil zaznamenal všechny římské vojenské stanice a trasy jejich silnic i mnoho památek z raných historických dob.

Jenže to byl soumrak jeho vědecké dráhy zmařené právě jeho proslulostí. Bezkonkurenční znalec 23 dialektů arabštiny, zeměpisných i politických poměrů v těchto končinách začal být vyhledáván politiky. Už v roce 1906 na žádost britské vlády stanovil hranici mezi Egyptem a tehdy tureckou Palestinou. Byl pověřen mapováním, a když bylo třeba, spřátelil se s bývalými nepřáteli – beduínským kmenem Rwalů. Zachránil život jejich emíru Núrimu a stal se jeho bratrem-spolunáčelníkem: šejch Músa ar-Rwejli. V roce 1912 na přání vídeňského dvora doprovázel prince Sixta, bratra budoucí poslední císařovny Zity, na cestě Arábií. Naučil ho žít jako kočovníka a princ se s ním rozloučil slovy: „Odvážel jste Jeho královskou Výsost a přivezl jste člověka.“

To už byla na obzoru první světová válka, která se nevyhnula ani Přednímu východu. Musil oplácel Vídni její přízeň: vypracoval návrh, jak ve spojení s beduíny vést v Palestině válku s Angličany a dobýt Suez. Byl vyslán, aby objížděl kočovné kmeny a získal je k této válce, podobně jako na opačné straně známější Lawrence. Jenže na rozdíl od Brita tentokrát nepořídil, i když se dokázal spřátelit s předním vládcem kočovníků, emírem ibn Saúdem. Beduíni nenáviděli císařské spojence Turky a navíc, anglické dary byly štědřejší.

Rakousko-uherští stratégové se nevzdali a v roce 1917 vypravili Aloise Musila na jih znovu, tentokrát s propůjčenou hodností polního podmaršálka. Byla tak vysoká, že i velení armády proti tomu protestovalo. Musil vypadal v této uniformě majestátně se zlatým límcem a ověšený řády – z kočovnického vousu zbyl ovšem jen důstojnický knírek. Ale v té době už věděl, že jeho sok Lawrence, který měl hlavní stan jen kousek od Amry, vyhrál a že nemá smysl se angažovat ve ztracené válce.

Do Orientu se už nevrátil

Vzniklo Československo a poměry se změnily: vídeňská univerzita propustila Slovany včetně např. Bedřicha Hrozného. Nicméně Musila rozhodně chtěla. Karlova univerzita ho chtěla také, ale „kněz a Rakušan“ vzbudil bouři až v samém parlamentu. Nakonec rozum zvítězil a Musil se podle svého přání stal roku 1920 profesorem „pomocných věd orientalistických“ v Praze. Ostatně mnoha Čechům za války pomohl, prý se angažoval i pro účastníky vzpoury v boce Kotorské. Pozdější slavný orientalista akademik Rypka o něm prohlásil, že „byl vždy dobrý a věrný syn svého národa“.

Do Orientu se Musil už nikdy poté nevrátil, i když po něm stále toužil: „Nikde jsem se necítil tak spokojen... Tvořila mne poušť a životní bída, nikoli klášter nebo můj kněžský úřad.“ Přenášel se tam alespoň ve vzpomínkách a vedle odborných i populárních knih napsal i několik dobrodružných knížek pro děti o životě v poušti, o svých zážitcích i o příbězích vymyšlených kolem poznaných lokalit. Poslední byl román Pán Amry, vydaný v roce 1948.

V té době už však Alois Musil nebyl naživu. Zemřel v roce 1944 v Otrybech v Posázaví, daleko od své rodné obce, kterou i s jeho domem zabrala německá vojenská střelnice. Na tom domě je dnes pamětní deska od sochaře Vincence Makovského. Připomíná člověka, se kterým si minulý režim z pochopitelných důvodů nevěděl rady, ale dnes jej můžeme připomínat bez překážek jako učence velice neobvyklého, a právě díky tomu tak úspěšného v končinách, jejichž návštěva tehdy zpravidla stála obyčejného Evropana život. Šejch Músa tak položil základy k archeologickému a umělecko-historickému poznání zajordánské Arábie.

(MFDNES)