Květen 2007

Našel klíč k zapomenutému jazyku

Jana Součková

Bedřich Hrozný má na svém kontě jeden z největších objevů – rozluštil chetitské klínové písmo a zpřístupnil tak nejstarší památky indoevropského písemnictví a prameny indoevropské historie. Tento geniální čin nemá u nás v humanitních oborech obdoby a ve světové vědě nachází jen několik paralel.

V roce 1906 slavila Německá orientální společnost velký úspěch. Expedice vedená věhlasným jazykovědcem Hugo Wincklerem objevila u vesnice Bogazköy ve střední Malé Asii ruiny rozsáhlého města. Jeho velikost, strategická poloha, mocné opevnění a zbytky vyspělé architektury dávaly tušit, že šlo o významné mocenské centrum. Jaké? A kdo je vybudoval?

Když sutiny vydaly tisíce hliněných tabulek s klínovými znaky, zdála se odpověď nasnadě. Klínopis byl rozluštěn již několik desítek let. Hugo Winckler se pustil do čtení a první tabulky ho nezklamaly. Byly psány babylonsky a prozradily, že jde o starověké město Chattuši, metropoli chetitské říše. Winckler vyčetl i jména některých králů a mnohé události jejich vlády. Zjistil, že chetitská říše byla ve 2. tisíciletí př. n. l. rovnocenným partnerem Egypta i Babylonie a její vládci udávali tón ve vztazích mezi velmocemi. Z naprostého zapomenutí vyzvedl fakta, o nichž ani Bible nezaznamenala víc než pár pokroucených jmen.

Tajemný jazyk

Nicméně babylonsky byl jen zlomek textů. Většina tabulek byla popsána stejně úhledným klínopisem, ale v neznámé řeči – chetitštině. Pustil se tedy do luštění. Později se přidali i další, převážně berlínští badatelé. Poučeni metodou osvědčenou při luštění egyptských hieroglyfů a babylonského klínopisu hledali bilingvu – dvojjazyčný text, který by vedle chetitského zápisu zahrnoval i záznam v některé již rozluštěné starověké řeči. Marně. S ohledem na geografický prostor a s vědomím, že se pohybují v době 2. tisíciletí př. n. l., pídili se po analogiích v semitských jazycích. Ale znovu a znovu končili ve slepé uličce.

Ruiny byly zůstávaly záhadou až do 24. listopadu 1915, kdy knihovník vídeňské univerzitní knihovny Bedřich Hrozný přednesl své „Předběžné řešení chetitského problému“. Přinesl výsledky, jaké nikdo nečekal. I když němečtí vědci Hrozného znali z krátkého postgraduálního pobytu v berlínské asyriologické škole a z jeho prací tušili slibné nadání, nevěřili, že by mohl uspět v úkolu, na němž ztroskotalo tolik věhlasných jmen. Když se Hrozný v roce 1910 ucházel o spolupráci, přešla Německá orientální společnost jeho nabídku mlčením. Teprve když Hugo Winckler v roce 1913 zemřel, vyzvala Hrozného, aby se ke zpracování chetitských textů připojil.

V dubnu 1914 se tedy odebral do Cařihradu a ihned se pustil do práce, aby dohnal náskok kolegů, kteří se problémem zabývali již léta. Shledával zlomky tabulek, slepoval je dohromady, kopíroval nápisy, vypisoval chetitská slova a řadil je ve slovníku. Ale v létě vypukla válka a musel se koncem srpna vrátit do Vídně. Stačil však shromáždit tak obsáhlý materiál, že mohl pokračovat.

Hrozný nehledal bilingvu. Pochopil, že „chetitské klínopisné texty musí být vysvětleny ze sebe samých. Pomoc skýtaly věty obsahující vlastní jména a především věty, v nichž přicházely sumersko-babylonské slovní znaky a slabičně psaná babylonská slova. V takových případech bylo možné nezřídka stanovit smysl věty buď úplně, nebo alespoň částečně.“ Stačila tedy vlastně maličkost: poznat, že v řádcích plných nesrozumitelných chetitských spojení stojí místy sumerské ideogramy (tj. slovní znaky) nebo babylonská slova. Do této kategorie patří proslulé souvětí: „Nyní chléb budete jísti a vodu budete píti.“ Chléb byl psán ideogramem a pojem watar připomínal anglické water, německé Wasser a konečně i české voda; ty mu pak v geniální kombinatorice naznačily význam slovesných tvarů.

V podivuhodně krátké době Hrozný zjistil význam mnoha slov, položil základy chetitské mluvnice a shromáždil doklady pro své tvrzení, že chetitština patří do skupiny indoevropských jazyků, takže v r. 1917 mohl uzavřít své luštění knihou Jazyk Chetitů, jeho stavba a příslušnost k indoevropskému jazykovému kmeni. Zrodila se chetitologie.

Hrozného závěry vyvolaly všeobecné překvapení. Indoevropany v Malé Asii ve 2. tisíciletí př. n. l. nikdo nečekal. Vzbudilo to pochybnosti i námitky. Hrozný se však nevzdal a shromažďoval argumenty. Když se v roce 1921 sešla na univerzitě v Jeně konference indoevropeistů, přijala Hrozného luštění v plné šíři a patřičně je ocenila.

Neusnul na vavřínech

Jazyk a písemné dokumenty však pro Bedřicha Hrozného představovaly vždy jen klíč k dalším poznatkům, nikoliv cíl jeho snažení. Přál si přispět k objasnění základních problémů historie lidstva a k tomu, „aby se i tímto způsobem octlo jméno českého národa mezi jmény prvních národů kulturních, rozmnožujících kulturu světovou“. Proto již při příchodu na pražskou Karlovu univerzitu v roce 1919 kladl mezi prvořadé úkoly vlastní terénní výzkumy na Předním východě. Roku 1924 zabořil rýč na lokalitě Šech Saadu jižně od Damašku, později také na Tell Erfádu v severní Sýrii, troskách starověkého města Arpadu.

Třetí a nejvýznamnější výzkum podnikl na pahorku Kültepe ve středním Turecku, nedaleko Kayseri. Hledal místo, odkud od 80. let 19. století proudily na starožitnický trh hliněné tabulky s nesmírně zajímavými písemnostmi. Byly psány semitským jazykem, starou asyrštinou a zvláštním, obtížným typem klínového písma. Obsahovaly pozoruhodné podrobnosti o obchodních záležitostech i každodenním životě asyrských kupců na cizím teritoriu. Vrhaly nové světlo na vztahy mezi Anatolií a severní Mezopotámií na počátku 2. tisíciletí př. n. l.

Archeologové po zdroji těchto důležitých dokumentů dlouho pátrali. Hrozný tu v červnu 1925 odkryl palácový komplex v centru sídelního pahorku a po letní přestávce narazil na kýžené klínopisné archivy. Odhalil je na lukách pod pahorkem, v prostoru, kde před ním nikdo nehledal. Taková situace se totiž zcela vymykala všem dosavadním znalostem a představám o staré urbanistice.

Hrozný znovu zpřístupnil vědě prameny nesmírné ceny. Objevil ústředí celé soustavy asyrských obchodních stanic a v pahorku Kültepe lokalizoval významné starověké město Káneš, které poskytovalo asyrským kupcům ochranu mezi svým vnějším a středním valem. Zde měly své sídlo filiálky kupeckých domů ze vzdáleného mezopotámského města Aššuru a řídily odtud obchod s cínem a textiliemi, které dovážely z Aššuru a směňovaly za maloasijské zlato a stříbro. Kromě asi tisíce písemností odkryl Hrozný trosky obydlí s bohatou domácí výbavou: různé typy nádobí, nástrojů a kultovní předměty. Pracoval tu spolu s architektem a 70 až 150 dělníky do listopadu. Pak, vyčerpán malárií, musel výkopy ukončit a vrátit se do Prahy.

Přes vynikající výsledky, za něž se od československé vlády v roce 1926 dočkal zvláštního uznání, se mu bohužel na pokračování výzkumu již nepodařilo shromáždit potřebné prostředky. O to usilovněji se věnoval překladům a organizaci vědeckého života v mladém státě. Zasadil se o založení Orientálního ústavu v Praze, stál u kolébky jeho vědeckého časopisu Archivu orientálního a v roce 1939 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity. I když k inauguraci již nedošlo, jeho statečný postoj v této roli vůči okupační moci umožnil několika studentům, pronásledovaným po 17. listopadu až na půdu právnické fakulty, uniknout zatčení.

Často přednášel též na cizích univerzitách, na kongresech a ve vědeckých společnostech. Byl mimo jiné zvolen dopisujícím členem Akademie historických věd v Paříži, Královské společnosti nauk v Kodani, Královské holandské akademie věd v Amsterdamu. Univerzity v Paříži, v Oslu a v Sofii mu udělily čestné doktoráty. Badatelé světového významu si cenili jeho názoru na výsledky svých prací a jeho slovo ve 30. letech otevřelo dveře zahraničních ústavů několika kolegům prchajícím z nacistického Německa.

Podlomené zdraví nedovolilo Hroznému, aby se po osvobození Československa vrátil na univerzitu. Pracoval však dál a pilně publikoval. Zemřel 12. prosince 1952 v Praze. Jeho dílo však neosiřelo. Na výzkum v Kültepe navázala v roce 1948 Turecká historická společnost a její systematický výzkum přináší dodnes bohaté nálezy. Dál se rozvíjí i bádání na poli chetitologie. V Chattuši byly odkryty tisíce dalších textů, přibyly i záznamy z nedávno objevených dalších chetitských měst. Můžeme je číst a pochopit jejich sdělení, protože Bedřich Hrozný nám k nim dal klíč.

Život v datech

6. května 1879 – narodil se v Lysé nad Labem 1897 až 1901 – studoval na Vídeňské univerzitě; navázal postgraduálním studiem asyriologie na Berlínské univerzitě a v Britském muzeu v Londýně 1902 až 1919 – pracoval ve vídeňské univerzitní knihovně 1905 – habilitace na Vídeňské univerzitě; soukromý docent 1913 – Německá orientální společnost ho přizvala ke zpracování klínopisných tabulek 1915 – rozluštil chetitštinu 1919 – povolán jako řádný profesor na Univerzitu Karlovu 1922 – spoluzakladatelem Orientálního ústavu v Praze 1926 až 1927 – děkanem Filozofické fakulty UK 1939 – zvolen rektorem UK 12. listopadu 1952 – jmenován akademikem 12. prosince 1952 – zemřel v Praze

(MFDNES)