Květen 2007

Největší soudní příběh

Jaroslav Spurný

Kauza Uzunoglu odhaluje všechny limity zdejší spravedlnosti. Po dvanácti letech je na tom kurdský lékař Yekta Uzunoglu přece jenom lépe než na začátku. Minulý týden dostal u soudu dva roky vězení, podmínečně odložených na pět let za pouhé mučení. Před dvanácti lety měl na krku navíc vydírání, podvody a přípravu tří vražd. Ale teď vážně. Odsouzení Yekty Uzunoglua je (prozatímní) šokující tečkou za procesem, který je jedním z největších průšvihů krátké historie české justice i policie.

Pozor semtex

Kdo si večer po jeho odsouzení pustil televizní zpravodajství, dostal to v kostce a zpravodajsky vyrovnaně. Soud říká vinen a uděluje podmínku, Kurd od počátku trvá na své nevině. Překvapivý byl bonus pro diváky – jedna odvysílaná věta policejního vyšetřovatele z roku 1994: „Našli jsme u něj při domovní prohlídce igelitku s hmotou podobnou semtexu.“ Nikdo z diváků, dokonce ani těch, kteří mají o případu dobré povědomí, nemůže po takové bombě pochybovat o Kurdově vině a špatných úmyslech. Divák už ale nedostal informaci, že šlo o igelitku s reklamním potiskem, která se začala vyrábět až dva měsíce po provedení domovní prohlídky. Nedostala se k němu ani informace, že žádná hmota podobná semtexu se oficiálně mezi důkazy nikdy neobjevila.

Podobně jako s televizní zprávou je to s důkazy a obviněními od počátku procesu. Nikdo, kdo jej sledoval, nepochyboval o tom, že soudce Vítězslav Rašík nemůže vynést jiný než osvobozující rozsudek. Dokonce ani po závěrečné řeči žalobce, která působila jako nepovedený rituál, jímž se státní zástupce snažil udržet zdání dobře odvedené policejní práce. Všichni to slyšeli během procesu mnohokrát a opakovaně. Důkazy nemohou obstát, řada z nich byla získána protizákonně, nebo dokonce vyrobena.

Odér zločince, kterého se mu dodnes nepodařilo zbavit, získal kurdský lékař okamžitě po zatčení (ve vazbě pak strávil dva a půl roku). „Jeho trestná činnost nese všechny znaky organizovaného zločinu. Uzunoglu obchodoval se zbraněmi a drogami,“ psaly v září 1994 noviny. Informaci přebraly z ČTK, kam ji poslal policista Jiří Gregor, který stál na počátku Kurdova zatčení.

Za pár týdnů to bylo jinak. Uzunoglu neobchodoval ani s drogami, ani se zbraněmi, ale organizoval vraždy, únosy, vydírání a podváděl české podniky. Za pár měsíců se začala drolit i tato obvinění, a nakonec zůstalo „jen“ mučení tří Turků. Dva z nich brzy své výpovědi odvolali, ale ten třetí na svém tvrzení trval až do svého vystoupení před soudem. Tam jasně řekl, že Uzunoglu nebyl údajnému mučení přítomen, a on nemá ani žádný důkaz, že by řídil mučení někde z pozadí. Soudce změnu výpovědi kvalifikoval jako podlehnutí „vypjaté atmosféře v soudní síni“ a nadále považoval za relevantní původní výpověď.

Tomu všemu dodala kolorit neuvěřitelná důkazní zvěrstva. Nemluvme o vraždách, které se nestaly a ani nebyly plánovány, ani o podvodech, z nichž se vyklubaly Kurdovy obchodní spory s českými firmami – které ještě v devadesátých letech u českých soudů vyhrál. Zůstaňme u údajně prokázaného mučení. Neexistuje žádná lékařská zpráva o nějakých následcích mučení. Údajná zranění kvalifikoval soudní znalec podle fotografií (nikdy údajnou oběť osobně neprohlédl), a nakonec přiznal, že fotografie mohla být naaranžovaná.

Hodiny a hodiny bychom mohli rozebírat jeden důkaz po druhém – jak tomu bylo u soudu – a zjistit, že o žádné důkazy nešlo. Zůstává ale palčivá otázka, proč vlastně soudce, který to také slyšel, rozhodl o Kurdově vině.

Spiknutí nebo hloupost

Než se ale k pátrání po odpovědi dostaneme, zkusme pochopit, jak se něco takového může vůbec přihodit. Uzunoglu je přesvědčen, a řada indicií mu nahrává, že jej zlikvidovala obchodní konkurence. V roce 1994 se na něj usmálo podnikatelské štěstí. Stal se zástupcem firmy Škoda v uvažované zakázce na dostavbu jedné turecké elektrárny. Na provizi by vydělal hezké stamiliony. Zájem měla i konkurence ze Škodaexportu, reprezentovaná v Turecku posledním komunistickým ministrem zahraničí Johanesem. Než stačil Uzunoglu dotáhnout obchod do konce, byl zatčen a zakázku dostal Škodaexport. Hlavní svědek procesu a údajná mučená oběť byl přítel Johanesova tlumočníka.

Žádné spiknutí se nepodařilo nikdy prokázat, ale nikdy po něm také nikdo nepátral. A tak to bylo se vším. Na policistu, který promluvil v televizi o semtexu, podal Uzunoglu ihned v roce 1994 trestní oznámení. Výsledkem vyšetřování bylo policistovo povýšení na post, kde slouží dodnes. Jakékoli stížnosti na policejní postup se setkávaly s mlčením odpovědných úřadů. Uzunoglu třeba po svém propuštění z vazby zjistil, že v jeho bytě v době jeho vazby někdo protelefonoval dvě stovky tisíc korun. Klíče od bytu měli jen policisté, kteří je zabavili při domovní prohlídce.

Policista Gregor, který poslal falešnou zprávu o Uzunogluově obchodování s drogami a zbraněmi, dodnes slouží v elitním policejním útvaru, aniž by se jeho jednáním někdy zabývala třeba inspekce. A zase končíme větou – mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Třeba o tom, že případ se nějakou záhadou dostal k soudu na Praze 4, byť s lokalitou neměl nic společného, snad až na to, že tam jako dlouholetá soudkyně působí matka jedné z možných obětí údajně připravovaných vražd.

Uzunoglu psal stížnosti na všechny strany. Chvíli před vynesením rozsudku držel na protest proti tomu, jak bylo vedeno vyšetřování i proces, hladovku a s ním třeba i Václav Havel, Zdeněk Svěrák a řada dalších osobností. Někteří přátelé Uzunogluovi vyčítali, že hladovka je zbytečná, že je to kopání do otevřených dveří, vždyť důkazy mluví pro něj, že ani tuzemská spravedlnost nemůže být tak slepá.

Policie a justice udělaly během vyšetřování a procesu tolik chyb, tolikrát porušily zákon, že v každé normální zemi by byl obžalovaný už dávno prohlášen za nevinného. U nás se to nestalo. Je těžké připustit, že za pronásledováním Uzunoglua stojí tak zásadní a neochvějné spiknutí, které přežilo dvanáct let a zahrnuje někdejší komunistické potentáty, spoustu policistů, státních žalobců, soudce. Spiknutí, které přežilo desítky prohlášení Amnesty International o zmanipulovaném procesu, protesty mnoha osobností, včetně politiků, a ustálo naprostou důkazní nouzi. Jestli šlo o spiknutí, to už dnes nezjistíme, leda že by případ znovu otevřel nějaký policista či státní zástupce.

Nezbývá než věřit, že na odvolacím soudu budou sedět prozíravější lidé. Nicméně Uzunogluovi nikdo už nevrátí roky ve vazbě, prosouzená léta, peníze, které investoval do právníků a o které přišel vytržením z podnikání. Této zemi pak jen stěží někdo vrátí důvěru ve spravedlnost.

(Respekt, www.respekt.cz)