Květen 2007

Katyň: Češi Němcům nevěřili

Radka Šustrová

O událostech v katyňském lese neexistuje v české společnosti silné povědomí. Možná to poopraví chystaný film slavného polského režiséra Andrzeje Wajdy. Katyň je polskou národní tragédií, avšak krvavá událost z jarních měsíců roku 1940 není úplně bez souvislosti s bývalým Československem a s protektorátem Čechy a Morava.

Takhle se to stalo

Po naplnění sovětsko-německého plánu v září 1939 byly na území SSSR zřízeny tři zvláštní tábory: Kozelsk, Starobělsk a Ostaškov. Během podzimních měsíců roku 1939 v nich bylo shromážděno necelých patnáct tisíc polských zajatců – šlo o důstojníky zajaté na území v této době již bývalého Polska. Ačkoli byla mezi německou a sovětskou stranou sjednána jejich výměna, východní spojenec nemínil zbylé zajatce propustit. O osudu vězněných rozhodla zpráva z 5. března 1940, předložená sovětským ministrem Lavrentijem Berijou a podepsaná dalšími členy politického vedení. 3. dubna 1940 byl z Kozelsku vyslán první transport. V následujících dnech se rozběhla likvidace i dalších dvou táborů. Transporty z Kozelsku směřovaly na nádraží v obci Gnězdovo nedaleko katyňského lesa. Tam pracovníci sovětské tajné služby NKVD (předchůdkyně pozdější KGB) výstřelem do týla likvidovali špičky polské armády, paradoxně nedaleko léčebné zotavovny pro příslušníky NKVD. Svět v tom okamžiku nic netušil a polská exilová vláda se pozvolna začala poohlížet po „ztracených“ tisících polských důstojníků. Těla popravených byla v několika vrstvách pohřbena v hromadných hrobech.

22. červen 1941 otočil politiku donedávna spřátelených států o 180 stupňů: Německo vtrhlo do SSSR. Když byl v dubnu 1943 zveřejněn objev hromadných hrobů, měl německo-sovětský konflikt za sebou už mimo jiné bitvu o Moskvu nebo neúspěšné Paulusovo dobývání Stalingradu. „Katyň“ tak přišla německé straně vhod.

Mezi zavražděnými byli i důstojníci, kteří původem pocházeli z bývalého Československa nebo ještě v září 1939 pracovali na československé straně Těšínska, tedy na sporném území mezi československou a polskou vládou z dob první republiky. Mnichovskou dohodou bylo těšínské území přiznáno Polsku a v září 1939 přepadeno německou armádou už jako součást polského státu. Tím došlo k bizarní situaci: polská mobilizace v září 1939 ozbrojila na obranu polského území i bývalé členy československé armády. A po intervenci SSSR se tudíž i bývalí českoslovenští občané dostali do sovětského zajetí a dále do sovětských lágrů.

Tisk informuje

V úterý 13. dubna 1943 se rozbíhá akce Goebbelsova ministerstva propagandy. O nálezech v katyňském lese informuje i pražský rozhlas. Následující den se na stránkách nejčtenějších protektorátních listů objevují titulky upozorňující na tento nález. Deník České slovo uvádí: „Obrovské hromadné hroby u Smolenska: 12 000 polských důstojníků zavražděno GPU.“ První informace se zatím „krčí“ ve druhé polovině titulní strany, přednost měla zpráva o úspěchu německých lodí v Atlantiku. Podobně tak i večerní vydání. Ovšem již ve čtvrtek 15. dubna se v Českém slově objevuje tučný titulek: „Před jednou z největších hromadných vražd v dějinách lidstva...“

Nejčtenější protektorátní deník Národní politika Katyni nevěnuje tolik prostoru a zaměřuje se především na reakci emigračních vlád a na rozkol polské a sovětské politiky. Deník si neodpouští ani ironické zopakování slov bývalého zástupce USA v SSSR (pronesených ovšem dříve a v jiných souvislostech): „Ze všech národů se bolševici podobají Američanům nejvíce.“ Největší německý deník vycházející v protektorátu, Der neue Tag, ohlas v českém prostředí opomíjí a ohlíží se především na všeobecnou reakci a přijetí na mezinárodní úrovni.

Spisovatel a lékař

Jedenáct evropských spisovatelů je 20. dubna 1943 přivedeno k hromadným hrobům, aby vytříbeným jazykem popsali svým národům hrůzostrašný pohled. Čechy zastupuje František Kožík, autor bestselleru Největší z Pierotů. „Věděl jsem, že jet do Katynu znamená především potvrdit nacistickou lež,“ uvádí ve svých Vzpomínkách vydaných roku 1995. „Říkalo se, že polské zajatce postříleli hitlerovci na podzim 1941 po ústupu sovětské armády z kraje Smolenska.“ Známý spisovatel, stejně jako řada dalších Čechů, Němcům prostě neuvěřil. Jaká vlastně byla Kožíkova role? On sám, na rozdíl od delegace lékařů, těžko mohl určit dobu úmrtí. Kožík se zdráhá stát se nástrojem říšské propagandy, a tak vrahy ve svém referování veřejně nepojmenuje.

Němci ke katyňským hrobům vysílají i dvanáctičlennou mezinárodní lékařskou komisi. I v ní má protektorát svého zástupce, je jím MUDr. František Hájek. Jeho podpis najdeme pod zněním protokolu, který stvrzuje, že popravy proběhly v březnu nebo dubnu 1940. Na vrahy Hájek ukazuje prstem v rozhovoru pro České slovo z 5. května 1943: „Vraceli jsme se do svých domovů s tísnivými pocity a přesvědčením, že tragédie 12 000 polských důstojníků ponese své důsledky a zanechá v myslích kulturních lidí celého světa nejhroznější dojem a vzpomínky na strašlivou éru Kremlu.“ Hájkův odborný posudek – podle zjištění německé bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst-SD) – na veřejnost zapůsobil. A Kreml to Hájkovi nezapomněl: jeho nejznámějším poválečným případem se stala pitva Jana Masaryka v roce 1948, která měla potvrdit politikovu sebevraždu. Sovětský svaz v roce 1945 rezolutně odmítl jakoukoli odpovědnost za katyňské vraždy a stejný postoj si vynutil na jím ovládnutých státech. Až do roku 1990 tak oficiálně byli ze zločinu obviňováni nacisté.

Česká nedůvěřivost

Jako solidní zdroj informací se nabízí měsíční hlášení německé bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD). Ta formou interních zpráv informovala berlínskou centrálu. Hlášení sledovala i reakce na německé vykreslení bezcharakterních Sovětů. Podle SD zavraždění polských důstojníků vyvolalo mezi německým obyvatelstvem protektorátu rozruch. Podle nich představy „bestiality GPU“ jen dokazují bolševickou ubohost. Německé obyvatelstvo se stavělo za oficiální říšskou politiku a sdílelo názor, že co provedli Sověti polským důstojníkům, se může přihodit i jinému národu. Zároveň se však objevují kritické hlasy upozorňující na nebývale nápadnou propagandu.

A jak v hlášeních SD dopadli Češi? Nedůvěřují zprávám o Katyni, přirovnávají je k čiré propagandě, jejich reakce se vyznačují opatrností a zdrženlivostí. Ačkoli logicky převažoval negativní přístup české části společnosti ke zveřejněným faktům, možná překvapí zjištění SD, která cituje nejmenovaného Čechoslováka z Brna: „... je opět naší povinností, stejně jako v roce 1918, vystoupit proti bolševismu a na základě vražd v Katyni pomoci s jeho zničením.“ Šeptaná propaganda však přicházela s nejčernějšími předzvěstmi. SD zaznamenala obavy Čechů, že i je stihne osud polských důstojníků v Katyni, což mají dokazovat „údajně početné“ oběti na životech příslušníků ČSR v Osvětimi (dodejme, že v Osvětimi zahynulo 44 tisíc československých občanů).

Bez zajímavosti není ani postoj KSČ. Přibližuje jej ilegálně vycházející Rudé právo. Zřejmě nepřekvapí přirovnání zpráv o Katyni ke Goebbelsovu propagandistickému počinu kolem požáru Říšského sněmu. Vydání Rudého práva z 20. května 1943: „Nacisté vědí, že Češi je nenávidí a že s touhou pohlížejí k východu, odkud očekávají osvobození... má být vzbuzena nedůvěra k jejich nejsilnějším a nejvěrnějším spojencům na východě...“ Naproti tomu již citované hlášení SD ke své zprávě připojuje komentář nejmenovaného muže z Brna: „Také zdejší komunisté nemohou být bolševisté, neboť bolševismus je něco vrozeného, na to je český národ příliš inteligentní.“

Vyslovil to Gorbačov

Třebaže říšská snaha byla vskutku značná, vyšel německé straně tento podnik víceméně naprázdno. Kdo Katyni uvěřil? Snad jen sami Němci a Poláci. O něco později i Spojené státy, kterým se však zveřejnění skutečnosti z mezinárodního hlediska vůbec nehodilo, neboť Sověti byli v boji s Německem jejich spojenci. Patří se dodat, že německý odhad deseti až dvanácti tisíc obětí silně nadsazoval. Někteří badatelé uvádějí číslo 4143, jindy můžeme číst 4404 nebo 4420 zabitých. Nicméně toto jsou udávané počty obětí pouze z katyňského lesa. Další oběti byly nalezeny u Charkova a obce Mědnoje. Pravda byla s konečnou platností vyřčena příznačně až 13. dubna 1990 z úst Michaila Gorbačova.

(MFDNES)