Květen 2007

Katolíci po odchodu Vlka

Petr Třešňák

Současný kardinál končí, nástupci se rýsují. Nad budoucností církve v Česku se ale čím dál víc stahují mraky.

Katolická církev miluje tajnůstkaření, takže ani sám Miloslav Vlk zatím neví, jestli papež přijme jeho abdikaci. Klidně ho může ještě pár let nechat ve funkci. Jako pravděpodobnější varianta se ale přece jen zdá, že Vlka čeká po šestnácti letech v čele církve důchod a české katolíky nový šéf. Moc veselé vyhlídky to ovšem nejsou.

A bude hůř

Kariéra současného kardinála dobře ilustruje situaci, do níž se česká katolická církev dostala. Za minulého režimu patřil Miloslav Vlk k antikomunistům, kteří přišli o státní souhlas a místo kněžského povolání se museli živit manuální prací. Mezi katolíky zastával spíše liberálnější postoje, ztotožňoval se se závěry druhého vatikánského koncilu, kterým se církev otevřela moderní společnosti. Když po listopadu nastupoval jako biskup v Českých Budějovicích, viděli v něm věřící nadějného, dynamického muže, který přinese čerstvý vítr.

Dnes by takovou charakteristiku Vlkovi přisoudil málokdo. Nudný patron, který nepřináší žádná zajímavá témata, nechce příliš diskutovat, nesnáší novináře a problémy zametá pod koberec – z Vlka se stal symbol opatrnosti, uzavřenosti a nevýraznosti celé církve. Není to zdaleka jen jeho vina. Kardinál často doplácel na to, že kolegové z biskupské konference měli na věci výrazně konzervativnější názory a on se nedokázal prosadit. Typickým příkladem je postoj k agentům StB v řadách kněží. Vlk občas dával najevo chuť tohle kyselé jablko nakousnout, ale hradecký biskup Dominik Duka spolu s olomouckým Janem Graubnerem (a samozřejmě ostravským biskupem Františkem Lobkowitzem, jenž má sám barvitou donašečskou minulost) v tom bránili. O rozporech mezi biskupy kardinál mlčel a k aktivitě na vlastní pěst se rozhoupal až letos, těsně před abdikací, kdy se s ministrem vnitra domluvil na zřízení komise historiků, jež má propojení církve s StB prozkoumat.

Vlk často doplácel na to, že si na rozdíl od svého předchůdce kardinála Tomáška nedokázal kolem sebe vybudovat a udržet tým lidí, o něž by se mohl opřít. Neměl ani politickou podporu, takže se státem, vůči církvi nepřátelským, nedokázal vyjednat navrácení majetku ani uspokojivý způsob financování. Tohle je prakticky jediné téma, v němž by potenciální Vlkovi nástupci mohli dokázat víc: jeden z favoritů na arcibiskupský stolec Dominik Duka je znám dobrými vazbami na ODS. Ale jinak zřejmě nelze čekat žádný výrazný obrat. Zejména druhý zmiňovaný favorit Jan Graubner reprezentuje v církvi to nejuzavřenější křídlo.

Chuť něco měnit

Katolická církev v Česku je v hluboké krizi. Ne proto, že jí vytrvale ubývají věřící – vzhledem k obecnému zesvětštění společnosti by bylo troufalé tvrdit, že i sebesympatičtější tvář v jejím čele by dokázala propad zastavit. V krizi je proto, že vykazuje nulový vnitřní život, pohyb nebo kreativitu. Nejde o žádné zásadní reformy, otázky jako vztah k registrovanému partnerství, antikoncepci nebo celibátu se beztak rozhodují v Římě. Českou církev dusí naprostá nechuť o takových tématech (i těch mnohem méně kontroverzních) vůbec mluvit, připustit svobodnou debatu, otevřenost novým myšlenkám a lidem. Katolickým médiím, která se diskuse nebála, jako AD magazín, někteří biskupové a konzervativnější část kléru házeli klacky pod nohy, a kdokoli měl chuť něco v církvi měnit, nakonec skončil jako vyčerpaný outsider bušící do nehybné zdi.

Oproti 90. letům tak dnes nenajdeme lidi, kteří by měli chuť investovat energii do rozvoje církve jako takové. Schopní katolíci si dělají své věci a oficiální struktury víceméně ignorují. Společenství kolem kněze Tomáše Halíka, okruh bývalé podzemní církve, nakladatelství Portál, desítky charitativních projektů, hospicové hnutí – to všechno jsou skvělé příklady toho, jak katolíci prospívají české společnosti. A jak málo zájmu jeví o svou rodnou instituci. Tuhle zvláštní únikovou cestu de facto volí i nejzajímavější ze zdejších biskupů Václav Malý. Bývalý disident se systematicky věnuje humanitárním aktivitám a obraně lidských práv ve světě. Ale kdy jste ho naposledy slyšeli mluvit o směřování církve?

Pryč odsud

Česká katolická církev je jako světadíl, jehož nejzajímavější obyvatelé se přestěhovali na drobné ostrůvky u pobřeží. Ponechali si sice pas své domoviny, ale energii investují jinde. Z ptačí perspektivy pak můžeme vidět kruh vzkvétajících ostrůvků plných činorodých lidí. Jen ten kontinent uprostřed je samý prach a kámen. Takže není vlastně jedno, kdo mu bude vládnout?

(Respekt, www.respekt.cz)