Květen 2007

Srí Lanka, ostrov malebný a výbušný

Ota Ulč

Na rozdíl od padesátkrát větší Indie, ostrov je zvládnutelný na vlastní pěst: pouhých 430 krát 220 kilometrů ve tvaru perly, ale též vestfálské šunky, jak se zdálo přízemnějším holandským dobyvatelům. Nemovitost trošku menší než Česká republika, ale s dvojnásobným počtem obyvatel.

Značně přesnou mapu vyhotovil již v prvním století před Kristem latinský historik Plinius. Místu se původně říkalo Taprobane, slovo odvozené ze sanskrtu a údajně znamenající rybník plný červených lotosů. Arabové přejmenovali na Serendib, což pochází ze sinhálštiny a má dvojí význam: jednak je to místo drahokamů, jednak lví bydlení, peleš, nora. Nějaká pramatka Libuše se dopustila sodomie s králem zvířeny, porodila Přemysla Oráče a nyní republika má ve znaku lva. Z arabského Serendibu vzešlo portugalské Cilao, holandské Zeilan a anglický Ceylon. Ramayana, velký opus sanskrtu z třetího tisíciletí před Kristem, ostrovu dal název Lanka. Resplendent anglicky, Zářný česky. Pravěký výraz byl v roce 1973 použit k poslednímu definitivnímu přejmenování státu na Srí Lanka – Zářný ostrov.

O něm básnil i Ovidius. Někteří biblomani či biblologové tvrdí, že tam dorazil Noe se svou archou. V interpretaci Arabů, právě tam byli vypuzeni zhřešivší Adam s Evou – po ráji to nejnáramnější místo na světě.

Je – či aspoň bývala – to civilizace jižní Asie bez jejích mnohých hrůz. V Indii snad nebyla ulice, v níž bych nepotkal žebráka. Na ostrově jsem ani žebráky, ani špínu neviděl. Za den tam lze objet hory, doly, vody, souše. Na severu u tamilského centra Jaffna je písčitá poušť, kousek dál je džungle, zem zelená, krášlená kokosovníky, mezi nimiž vykukují úhledné domečky.

Palec či coul měří 2,54 centimetrů. Roční srážky (ty dešťové) jsou místy pětadvaceticoulové, místy ale až dvěstěpadesátipaleční. Méně než sto kilometrů od oceánu a lze dorazit do výše 2700 metrů. Náhorní rovina končí v bodu zvaném Konec světa a za ním je svah spadající do hlubiny jednoho a půl kilometru. Kopce a hory se starobylým královským městem Kandy.

Končina, kde pramení šestnáct řek, vodopády, čajové plantáže, panorama, svěží vzduch, ba i chládek. Přicházejí poutníci. Adam’s peak neboli Adamův vrchol vyzařuje přímo ekumenický magnetismus. Na balvanu cosi připomínající otisk chodidla. Buddhova stopa, tvrdí buddhisté a proto se tam trmácejí už celá staletí. Znamení zanechal bůh Šiva, takové je vysvětlení hinduistických poutníků. V interpretaci křesťanů a mohamedánů, stopu zanechal Adam po vyhnání z ráje a právě na tomto kopci musel za trest stát na jedné noze ne méně než tisíc let. Pro jiné křesťany znamení v kameni zanechal svatý nevěřící Tomáš. Autorství stopy je tedy nejednoznačné. A nikdo neumí vysvětlit, proč k témuž Adamově vrcholu každoročně přilétají miliony třepotavých poutníků bělásků.

Severní část ostrova je plošší, sušší, méně obydlená, a s památkami prastarých civilizací padlých dynastií. Též s hlubokým přírodním přístavem Trincomalee, prý nejlepším na světě. Dosud se v historii o něj poprali Portugalci, Holanďané, Britové, Francouzi, snad i Dánové, a velký zálusk zcela určitě projevili Sověti před rozpadem jejich říše. Třeba teď někdy se znovu projeví.

Nejobydlenější je jihozápadní cíp, jemuž dominuje Colombo, milionové hlavní město. V jeho blízkém sousedství je Negombo, římsko-katolické, pitoreskní, rybářské. Holanďané se tam postarali o výstavbu kanálů. Snad jim připomínaly domov, ale zcela určitě umožnily dvě stě kilometrů vodních dopravních cest. Každopádně trošku to bizarní počin. Asi jako kdyby Češi v roli kolonizátorů mezi kokosovníky vysázeli chmelnice.

Po listopadové sametové změně a odstranění klece, již mnozí Češi si tam zajeli a vrhali se do vln, jejichž teplota skoro nikdy neklesne pod 25 stupňů Celsia a pláže se táhnou kolem celého ostrova. Ač je to končina téměř na rovníku, není postižena nesnesitelnými tropickými vedry. V horách je ovšem velmi příjemno, ale i do nížiny dovede dofouknout chladící moře. Tedy k neporovnání s výhní, jíž v Indii lze jen obtížně uniknout. Ani džungle se nezdála být hrozitánská, neprodyšná, k udušení, tak jak by se mohlo od džungle čekat.

První cestu kolem světa jsem absolvoval v dávném již roce 1971. Tehdy s manželkou a s jednoročním synáčkem na zádech jsme se vydali na devět měsíců globálního putování a dost tak i důkazu rodičovské nezodpovědnosti. Zajímal jsem se o etnické a rasové konflikty a diskriminace v nebělošských státech a proto jsme zamířili nejen do Izraele, ale i do Keňi a Tanzánie (Afričané versus Indové), Malajsie (Malajci vs. Číňané), ostrovy Fidži (Fidžané vs. Indové) a do itineráře byl zakomponován stát tehdy ještě znám jako Ceylon, dějiště konfliktu sinhálsko-tamilského, tehdy ještě málo viditelného. Od té doby se ale rozbujel tuze třeskutě a jeho vyřešení zůstává dosud v nedohlednu.

Podle prozatím nejposlednějších odhadů, Sinhálci tvoří téměř tři čtvrtiny (74%) obyvatelstva. Pocházejí ze severní Indie, jejich řeč je indoevropská a náboženství v naprosté většině buddhistické. Dělí se na modernizaci více přístupné Sinhálce v pobřežních nížinách a na výlučnější, tradicionalistické krajany z horských končin kolem královského střediska Kandy. Horalé si například zachovali své původní civilní právo, na rozdíl od lidu z nížin, který přijal holandsko-římskoprávní předpisy. Ti či oni, se vesměs těšili reputaci tvorů se smyslem pro humor, kteří se v práci nepřetrhnou a potrpí si na parády a veselice. Nejsou agresivní, ale občas někomu povolí nervy a výsledkem je vražda.

Pětinu obyvatel tvoří Tamilové, původem z Madrasu, jižní drávidské Indie, jejichž řeč, včetně abecedy, nemá nic společného se sinhálštinou. (Například sinhálské pozdravení je „ayubowen“, kdežto tamilské je „namaskaram“). Tamily pojí jejich náboženství – hinduismus, a dělí je jejich původ a z toho vyplývající legální status. Početnější jsou tzv. ceylonští Tamilové, jejichž předci už žili na ostrově od nepaměti. Na rozdíl od Sinhálců mají pověst tvorů vážnějších, pilnějších, šetrnějších, úspěšných ve vzdělání, obchodě, svobodných povoláních.

Odlišný je status a osud tzv.indických Tamilů, kteří se dostali na ostrov po roce 1830 z iniciativy Britů, kteří potřebovali sehnat pracovní síly na plantáže. Sinhálci na takovou robotu nebyli a nejsou. (Podobně si Britové počínali na Fidži dodáním indických pracovníků, plahočit se na plantážích s cukrovou třtinou, nebo v Malajsku přívozem Číňanů do cínových dolů. Se stejně neblahým dopadem etnické disharmonie.) Nedá se říci, že tito Tamilové by byli občané druhého řádu. Přemnozí z nich občanství vůbec nemají, i když se na ostrově narodili, stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Vyhlášení nezávislosti Ceylonu v roce 1948 jim jen uškodilo. Mohli pak být z rodné země kdykoliv vykopnuti a výkopu vesměs jen bránila jednak ekonomická potřeba těchto pracovníků na plantážích a jednak neochota Indie vyvržence přijmout.

V roce 1956 vypukly ošklivé konflikty mezi Sinhálci a Tamily, zaviněné vládním rozhodnutím zrušit jejich jedinou společnou řeč, totiž angličtinu, a nahradit ji sinhálštinou. Tedy zas něco podobného indické pošetilosti chtít vnutit hindí drávidskému jihu, nebo pozdějšímu příkazu bělošských vládců v Jižní Africe za apartheidu učinit afrikaans vyučovací řečí v černošských školách. A výsledkem byl masakr v Sowetu.

Překvapuje zjištění, že tito pracovníci na čajových plantážích v centrální části ostrova se příliš neagažují v řadách povstalců, organizaci L.T.T.E - Liberation Tigers of Tamil Eelam, oněch dost krvavě si počínajících tamilských tygrů, kteří se v osmdesátých letech pustili do boje o nezávislost. Boj nadále trvá a získává na intenzitě.

Dočítám se, že typický Sinhálec má velkou, hodně kulatou hlavu, silnější pysky, černé vlnité vlasy, malý nos, menší postavu a plno chlupů po těle. Tamilové jsou údajně nechlupatí, vyšší, štíhlejší, s podlouhlou lbí a tmavší pletí. Lépe než barva kůže k rozlišení poslouží jejich jména. Ta tamilská jsou veledlouhá a končí na –m, -n, -y, -ai, -rajah: třeba Parrarajasinaham. Sinhálská příjmení končí samohláskou –e, -a: Hulugalle, paní Bandanaraike.

Druhým mým důvodem, proč se na ostrov vypravit, byl zájem na místě se dozvědět o původu a okolnostech potlačení unikátní mezigenerační revoluce, kdy mládež, ať trockisticky či maoisticky, ale každopádně protivládně orientovaná, povstala proti socialistické šarádě bandaranaikovského režimu a tak, tak, že tento mládežnický převrat nezdařil. A při té příležitosti dvacet tisíc lidí přišlo o život.

To bylo v dubnu 1971. V květnu, měsíc po rebelii, jsem poslal ministerstvu turismu dopis s dotazem, zda moje přítomnost nebude normalizaci na obtíž. Obdržel jsem promptní odpověď, tři stránky hustě na stroji. Nikoli, naopak, velice budu s rodinou vítán. Cituji z dopisu: „Vše je normální po celém ostrově. Zákaz vycházení mezi desátou večerní a čtvrtou hodinou ranní je jen z bezpečnostních důvodů.“

Potřebovali jsme se dostat z Nairobi ve východní Africe do Colomba na ostrov, tehdy ještě znám jako Ceylon. Na mapě to vypadá jako jednoduchá záležitost: obě místa jsou zhruba ve stejné vzdálenosti od rovníku, přeženeme se přes Indický oceán a bude to. Jenže nebylo. East African Airlines, které zanedlouho skončily v bankrotu, tehdy ještě létaly, ale ledabyle. Došlo ke zmeškání letu Air Ceylon, museli jsme se vydat oklikou přes Karáčí v Pákistánu, tedy něco podobného jako výlet z Plzně do Prahy via Oslo.

Do Karáčí jsme dorazili ještě před svítáním, ale už za horka, vlhka, dusna k nedýchání. Zpoceni ano, ztraceni ne. Oknírkovaný armádní důstojník nám salutoval s omluvou za způsobené nepohodlí, s informací, že bude o nás postaráno, a druhý den dorazíme do kýženého Colomba – s Aeroflotem. Prohlížel si mě a utrousil: „Byť jste žid, pane profesore, žádný strach, vše bude v pořádku.“

No tak ouha! Sice jsme do Afriky dorazili z Izraele, ale Izraelité nejsme. Poločínská manželka semitsky určitě nevypadá a mí předkové se sice postarali o třídně poněkud pošramocený, ale rasově naprosto dokonalý arijský původ. Byl to neobvyklý pocit takto zareagovat a z náhody dělat zásluhu. Po takové zprávě důstojník islámské republiky radostně znovu zasalutoval s ujištěním, že „V tomto příznivém případě, pane profesore, jistě budete v naší zemi velice spokojen.“

U letištních přepážek zavál dobře známý opar diktatury. Vyplňování mnohých formulářů, sepisování přivezených peněz do posledního haléře, přísní byrokraté a byrokratky sledovali nervózní domorodce. Všechno jsme jim podepsali, včetně prohlášení, že černý trh je strašný zločin.

Od pultu k taxíkům to bylo asi sto metrů. Zastavilo nás aspoň dvě stě veksláků s prosíkem o spáchání valutového zločinu. Dobré znamení: diktatura tu příliš nefunguje.

Dojeli jsme do hotelu a padli na postel dohnat zmeškanou noc v jiných časových dimenzích a horko již bylo tak ukrutné, že naplno skučící klimatizace nemohla svůj úkol zvládnout.

Karáčí je nevábné mnohamilionové mraveniště. Muž za nájemním volantem, multilingvální vlastenec, se rozjel a jako první pamětihodnost vybral nejnovější městský kriminál. Na řadu přišly monumenty, mauzolea a další patriotické ukázky. Po inspekci Jinnahova paláce, tatíčka to zakladatele vlasti, se zanedbanou a královskými kobrami prolezlou zahradou, jsem vyslovil tužbu vidět ulice a domy, kde žijí jeho spoluobčané, od bohatců po chuděry.

Šofér vyhověl, projeli jsme jak luxusní čtvrtě, tak hektary ubožáckých barabizen. Prázdné bankovní bulváry, jakož i tepny, přecpané člověčinou. Natřískané, pasažéry i zvenčí ověšené tramvaje, ve tvaru nabobtnaných hroznů, a na chodníku felčar s kleštěmi, snad kovářskými, rval neumrtvenému zákazníku vyhnilý zub. Mezi nápisy, místními kliky háky, jsem postřehl velký plakát o sovětské průmyslové výstavě. U toho reklama MIGHTY MOSKVICH.

„My jsme rození válečníci, takoví my jsme“, tvrdil patriot za volantem a pustil se do kritiky předáků, váhajících zaútočit na indický hmyz. Koupil jsem všechny karáčijské noviny – ty v angličtině, ovšem. The Leader proklamoval, že „Karáčí si nesmí dovolit degenerovat na úroveň druhé Kalkaty, s jejími druhy teroru a hrůzy.“ Největší a nejčtenější Daily News se předváděl s agresivním šovinismem. Zlá karikatura Indíry Gándhíové a v úvodníku útok na Teddy Kennedyho, že si ho Indíra vodí jako cvičenou opici na vodítku. V tisku hodně oslavování islámu a též obrázky pohledných žen: když nemuslimských, tak málo oděných.

Vrátili jsme se do miniaturní hotelové nory dostatečně schváceni. Nastala noc, pro mne nepokojná. Od doby mého odpochodování z klece (když jsem „zradil socialismus v plné nahotě“, slovy nakvašeného plzeňského estébáka Buřiče) tehdy již dělilo tucet let, nezřídka doprovázených standardním uprchlickým snem, že jsem se vrátil, nevím proč, já blbec, už už mě rozpoznají, kdože jsem, hrůzný pot duchnu prosakuje, jak já se jen z té země dostanu ven, nepůjde to, další hrůza, a konečně milosrdné probuzení. Našinec pak nerad létal nad Evropou, aby snad mechanické či meteorologické komplikace neudělaly z vídeňského přistání přistání ruzyňské. A já teď se mám spolu s ženou a dítkem svěřit sovětskému samoletu a jeho aviatčikům.

Na letišti jsme už museli být před pátou ranní hodinou. Tři kágébácké typy přivlékly vaky s diplomatickou poštou. Napjatě jsem sledoval, zda některým necloumá spoutaný nedobrovolný navrátilec do světa socialismu. Později jsem do binghamtonských novin poslal článek s názvem „Létat se Sověty – dobrý způsob utužení víry v převahu kapitalismu“. Pasažérskou obec tupoleva všeho všudy tvořili dva američtí hipíci s brašnou habešských aerolinií, jeden ceylonský funkcionář v oboru čaje, špionští opatrovatelé žoků a my dva a půl. O posádce jsme se nic nedozvěděli, kapitán se nepředstavil. Letadlo k nám mluvilo výlučně rusky, ale i tak řeklo málo, neprozradilo, že vmžiku se vzneseme a že tedy núžno či nádo se připoutat. Žádná výzva Fasten your seatbelts.

Včera pakistánská výheň, nyní na palubě krutá zima, sibiřský děda mráz. Třeseme se, zuby drkotají, dychtíme po zahřátí, aspoň trošku čaje. Místo zahřátí k snídani, stewardka rozdala oběd - TV dinner, nepovedenou kapitalistickou imitaci, se šlachou hovězího v tuhé omáčce. Letuška, neúsměvná baba s drdolem, částečně typ v roce 1945 pochytaných dozorkyň z nacistických koncentráků, posléze přivlékla košík a beze slova rozdávala, každý jsme vyfasovali jedno jablko. Slovanské ovoce jsem přivezl na ostrov a potěšil jím děti našeho šoféra, které něco tak netropického dřív neochutnaly. Z letadla jsem si také odnesl vzorek sovětského toaletního papíru. Byl lesklý, skoro voskový, nakrájený do vojenských latrínových čtverců. Záchod čpěl špínou a sladkými megapachy proslulých ruských duchů.

Za polozamrzlým okénkem pozorujeme jižní Asii. Objevila se přemizerná poušť Rann of Kutch, jež roce 1965 přiměla Indii a Pákistán ke zbytečnému válčení. Dál na východ se střídaly hnědé skvrny přecpané Indie, velikánské fleky habitace. Pak chvíli voda, pořádný příboj, parádní pláže a krasavec ostrov v dohledu, zelený, kokosovými palmami krášlený. Asi budeme brzy přistávat, ač nám to anonymní mlčenlivý kapitán slůvkem neprozradil. Tupolev si pořádně drcnul o Ceylon a opěradla prázdných sedadel se vrhla vpřed, vperjod. U východu stewardka s drdolem a mramorovým výrazem ve tváři ani jedno do svidania nedala k dobru, tím méně good bye. Ale neměl jsem jí to za zlé. Hlavně že mě neunesla.

Před inspekcí současnosti napřed nahlédněme do historie. Už kolem křesťanského roku nula, Indové nasedali na loďky plující až do dnešní Indonésie. Na Ceylon se dostal buddhismus rovněž z Indie. Ve 4. století před Kristem, krátce po vpádu Alexandra Velikého, panovníkem a posléze budovatelem mohutného impéria, které se táhlo až k Afghánistánu, se stal tvor a částečně i netvor jménem Chandragupta Maurya. Ve vzoru jeho vládnutí jakoby se později byl Stalin shlédl: centralismus a byrokracie, občanstvo kontrolováno armádou a zejména tajnou policií, osvědčené metody vynucených přiznání a rovněž povinná účast na brigádách, stavět silnice a zavodňovací síť.

Chandraguptovi se ale narodil vnuk s lidskou tváří - veliký to Ashoka (273-232 př. Kr.), uznáván jako jeden z nejznamenitějších vládců kdekoliv kdykoliv. Ashoka byl také důkladný revizionista. Zavrhl válečné poučky a doktríny, dal se na kosmopolitní pacifismus, podporoval buddhismus a mnichy, kteří humanistické učení vyvezli za hranice.

Ceylon se stal významným buddhistickým střediskem, tam došlo k vybudování znamenité Anuradhapury, v džungli posléze zarostlé, ztracené civilizace, o kterou před dvěma stoletími náhodně zavadil britský koloniální úředník na jedné ze svých inspekčních cest. Tak se přišlo na toto „město devadesáti králů“, s historickou rolí podobnou Benáresu, Jeruzalému, Mekce či Thébám. Město vyrostlo plánovitě, se čtvrtí lovců zde, údržbářů či cizinců onde, s hotely, nemocnicemi, svatostánky a památníky.

Byla to civilizace s velkým talentem a zásluhami v oblasti vodohospodářské konzervace. Kanály v délce sto kilometrů, přehrady a nádrže (vapi v sanskrtu, vava sinhálsky, kulam po tamilsku), různých velikostí, od kádí po rezervoáry a prostorná umělá jezera. Dodnes je tam zachována trojice rezervoárů na nestejné úrovni: vrchní s vodou na pití, jež se vlévá do střední nádrže, určené ke koupeli, pak dolů do přízemní kádě na mytí.

Anuradhapura není hřbitov s rozmetaným kamením, ale dobře zachovaný monument vzdálené civilizace. Nedominují jí nádrže a voda, nýbrž struktury zvané dagoba. Dagoba je padoga ve tvaru ňadra či ještě spíš německé císařské přilbice s píkou na temeni, to vše v rozměrech pyramidálních. Jedna z nich, 150 metrů vysoká, s pouze jednou výjimkou předčí všechny ty egyptské. Ty restaurované svítí do běla i do zlatova a dodávají současné Anuradhapuře dojem neskutečna. Královské zahrady se zachovaly a kolem skáče plno opic. Nejvíc se jich vidí u svatého stromu Bo, s dokázaným prý věkem 2200 let. Údajně to nejstarší strom na světě. (Ještě starší, tři tisíciletí již přetrvávající strom světa jsem viděl na Tchaj-wanu u hory Ali Shan.)

Tato civilizace vydržela jeden a půl tisíciletí, až do dvanáctého století našeho věku. Od té doby, bohužel, to šlo se státem s vršku. Došlo k invazi Chola z jižní Indie, Anuradhapura byla dobyta a rozbita, a agresoři se rozhodli vytvořit nové město, Polonaruwa, sto kilometrů vzdálené. Je tam víc zachovaných skulptur, tři Buddhové, v nadživotní velikosti vytesaní do skály, královské paláce, modlitebny a umělá jezera. Tam se již prosazoval rostoucí vliv Tamilů v sinhálském životě. Tamilští architekti zavedli hinduistické bohy a symboly. Tam jsem poprvé zíral na Šivův oltář – totiž na penis ve vagíně. Literatura popisuje město jako skvost s kdysi třemi miliony obyvatel.

Králů bylo celkem jednašedesát, ale všechno je to příliš komplikované a málo důležité. Došlo k obnoveným invazím a vypadá to, že nepříjemnosti, které muslimové dělali Indům na severu, dělali Ceyloňanům Indové z jihu. Inu, lidské plemeno. Tamilští příchozí rozbíjeli rezervoáry, lámali přehrady a místo zásob vzácné vody vznikly močály s přemírou moskytů. Jediný případ, o němž jsem slyšel, že někdo malárii vlastně zaváděl. Po dvanáctém století sláva z ostrova odešla.

Indové trápili ostrov invazemi dlouho. Začátkem šestnáctého století se takto začali angažovat Evropané A náhoda tomu chtěla, že každá ze tří mocností si zavládla stopadesát let. Portugalci od začátku šestnáctého do poloviny sedmnáctého století, Holanďané do konce osmnáctého a Angličané od devatenáctého století do února 1948.

Portugalcům šlo zejména o koření a katolický světový názor. Sinhálský panovník uzavřel smlouvu o roční povinné dodávce skořice a měl pak celkem pokoj. Centrem jihoasijské portugalské moci byla indická výspa Goa. Šlo o vladaření lačné, tupé, korupční, ale s aspoň jednou zásluhou: toto koloniální panství zabránilo mohamedánskému rozmachu a jeho ničivé intoleranci.

Zatím se ale Holanďané, chtiví koření a dalších obchodů, začali paktovat s místními vladaři. Došlo ke srážce zbraní a vypuzení nemilovaných katolíků. Na rozdíl od svých předchůdců, Holanďané se nepokoušeli obracet domorodce na vlastní víru a soustředili se na kšeft. Po nich, stejně jako po Portugalcích, příliš památek v zemi a zejména pak v duši národa, nezbylo. Dali ale ostrovu fungující právní systém.

V Evropě rostlo přesvědčení, že taková država nestála za námahu. Když tedy Britové začali lačně nahlížet přes plot, nizozemský dosavadní držitel se příliš nevzpouzel a zvedl kotvy.

Nastala tedy éra britská. Angličanům nešlo o koření, ale o výborný přístav Trincomalee. Po původním vladaření, surovém a hloupém, nejapnost vystřídal rozum, z Ceylonu se stala preferovaná kolonie a kolonii se dostalo infrastruktury, silnic, železnic, plantáží, zákonodárství, samosprávy a v roce 1931 dokonce všeobecného volebního práva.

Příprava k nezávislosti se podobala přípravě indické, jenže v menším a nekrvavém. V únoru 1948 ostrov obdržel samostatnost, stal se součástí britského Commonwealthu a vlády se ujal Don Stephen Senanayake, Otec vlasti. Poté se u vesla střídala jeho rodina (syn Dudley a strýc Sir John Kotelawala, pod praporem United National Party, UNP, a rodina Bandaranaike, S.W.R.D. manžel a po jeho zavraždění v roce 1959 jeho vdova.) Její strana Sri Lanka Freedom Party (SLFP) se dostala k moci v roce 1970. Stát se pohnul hodně doleva a do vrtkava.

A do té situace my jsme zrovna přijeli. Vylezli jsme z Aeroflotu do dopoledních tropů. „Vidíte ty migy, samé migy!“ mrzutě poznamenal náš bývalý spolucestující v oboru čaje, nedostatečně oceňující sovětskou nezištnost.

Bandanaraike International Airport s minimálním provozem, jako jediní, toho dnes se dostavivší cizinci, jsme byli očekáváni skupinou státních zaměstnanců v oboru turismu. Mezi nimi vynikal hlasitý nejvyšší náměstek. Neohrabanými gesty a vystupováním, o to víc sebevědomým, připomínal dělnického ředitele, proletářského kádra z našich let padesátých. Ostatní pracovníci se před ním hrbili, všemu dychtivě přikyvovali. (Při první příležitosti jsem se přeptal nám přiděleného šoféra jménem Gamini na profil výrazného funkcionáře a dostalo se nám sdělení „Ano, zajisté, to je spolehlivý soudruh, oddaný věci.“ Po pár dnech společného pobytu šofér začal roztávat a jeho věrnost socialistickému budování s buddhistickou tváří děravět. „Vždyť to je polonegramotný blb, donedávna se nemohl uživit jako turistický průvodce, teď to žene přes partaj, velká kariéra a blbej je pořád.“ Kouzlo nám známého, že ano.)

Obdrželi jsme užitečné publikace včetně seznamu veškerého ubytovacího prostoru v zemi - mnohohvězdičkové hotely, tzv. rest houses, které kdysi britská vláda poručila stavět pro pohodlí svých koloniálních úředníků na služebních cestách, jakož i možnosti ubytování v rodinách.

Zvolil jsem hotel Samutra na Galle Face, přímo na promenádě u břehu s náramným vlnobitím a příslušným akustickým doprovodem. Stará solidní koloniální krása: ve srovnání se včerejším ubytováním v Karáčí, náš pokoj byl aspoň desetkrát tak rozsáhlý, strop asi sedm metrů vysoko a na něm vrtule jako z helikoptéry, snažící se produkovat svěží vzduch. Po zdích a stropu se svižně pohybovaly ještěrky. Ty, prosím, nepronásledovat, zaslouží si náš vděk. Však požírají naše nepřátele – hmyz, ohavné komáry.

Do Colomba jsme to měli asi třicet kilometrů. Po africké relativní prázdnotě se ulice příliš hemžily člověčinou. Ale pach, smrad, špína, ubohost téměř k nespatření. Cestou jsme zastavili, nechali si roztít kokos a popili. V Indii cokoliv konzumovat u domorodých stánků bych pouze doporučoval zájemcům o sebevraždu. Značný také jiný kontrast – bída či aspoň její viditelnost. Žebráci, chudáci, malomocní, mroucí na chodníku a v příkopech, to je Indie, subkontinent též s luxusem, bohatstvím, šlechtou, bulváry, mrakodrapy. Ceylon byl nepoměrně méně kontrastní. Neviděli jsme žebráka, rovněž k spatření tehdy nebyla jediná novostavba. Země pohledná, ale oprejskaná a nadále prejskající. Převládala ošuntělost a existování z podstaty, o což se přičiňovalo tamější právě probíhající socialistické budování.

Ostrov neměl zafixované dny sváteční. Buddhistickou nedělí byla „poya“ – čtvrtina lunárního měsíce – a tak pozor na měsíček na nebi, neboť podle něho se otvíraly banky a zavíraly služby. Pro jednoročního, námi vláčeného synáčka jsme potřebovali nějaké maličkosti a že se přeptáme na baby food, bez komplikací k mání v hodně vzdálených končinách jako například na donedávna divošském Borneu. Šofér Gamini nás odvezl do ceylonského GUMu číslo jedna.

Reprezentativní prodejna úřadovala sovětsko-indicky. Jedno zboží se vyřizuje zde, sepisuje tam, platí onde, přejímá úplně jinde. S dalším artiklem další odysea.

„Máte baby food?“

„Litujeme, nemáme.“

„Máte disposable diapers?“

„Bohužel, moderní pleny došly.“

„Kdy došly?“

„Před pěti lety.“

„Máte – nemáme, kdy bude – nevíme, přeptejte se někdy, rovněž to vánek našich lidově demokratických časů. Až na jeden velikánský rozdíl. Tito služebníci za pulty snědených socialistických krámů, byť se nepřetrhli – a nebylo kvůli čemu, jak a proč se přetrhávat - slušnosti, vlídnosti se neodnaučili. Nikde milimetr tehdejšího českého hulvátství. Smutné procházení a nahlížení do výkladních skříní jednotkových domů, které vskutku byly jednotkové. Za sklem obyčejně jeden druh zboží. Třeba dvacet zaprášených šmejdových rámů k svatební fotografii. Komerční extravagance, kterou bych tak čekal v albánském městysi v roce 1944.

Večer pokračujeme v bloumání městem. Zatímco jsem se zabředával do historických analogií, ulice se vyprázdnily a po domorodcích najednou ani stopy. Pohled na hodinky, deset minut po desáté, zapomněli jsme, vždyť je ještě curfew – zákaz vycházení, cosi jako stanné právo jako dovětek nedávno potlačeného trockisticko-maoistického povstání. Kvapem jsme doběhli do našeho hotelu, který, jak reklama tvrdila „je oddán šarmu včerejška a pohodlí zítřejších dní.“

Jedním z dopadů neuspěvší revoluce bylo uvalení cenzury tisku a veškerého publikačního počínání. Příjemně překvapily místní noviny, vzdálené tehdejším rudoprávním zvyklostem made in Czechoslovakia. V komentáří nebyly pouze fráze, v titulcích nejenom jásání nad dosaženými výdobytky. A v Ceylon Daily News jsem postřehl zprávu, že v zoologické zahradě Dehiwela, kde se denně konají sloní produkce s tancem a snad i s hrou na varhany, zítra bude

DRAŽBA

POLOZKROCENÍ SAMCI

PĚT A PŮL STOP AŽ SEDM A PŮL STOP

ZÍTRA RÁNO DESET HODIN

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA DEHIWELA

PLACENÍ V HOTOVOSTI JAKMILE KLADIVO PADNE

DRAŽITEL EARLE H. NICHOLAS

285, GALLE ROAD, COLOMBO 3, TEL. 29373.

Čímž bylo o začátku našeho seznamování s ostrovem rozhodnuto. Dřív než dojde na politickou současnost, na hory a historii, okoukneme si sloní jarmark.

Na prodej jich bylo pět a dražitelem dvoumetrový dlouhán s ježkem a žvýkačkou, podle přízvuku nejspíš Brit. V překotném staccato přednesu seznámil několik tuctů přítomných se situací, vyřkl požadovanou cenu – 10.000 rupií za kus - a pustil se do dramatických orací. Vykřikoval, zdůrazňoval, trilkoval a opakoval výraz „hatpanziai.“ Pak slezl o čtvrtinu na 7.500 rupií. Pak přistoupil předmět koupě a plácnul Earlea H. Nicholase chobotem. Přítomní se zaradovali, dražitel se zapotácel a na chvíli i odmlčel. Druhý den se v novinách objevilo oznámení o úspěšné dražbě všech pěti kusů.

Poskytnu miniaturní sloní školení: Elefant je tam tuze užitečný tvor. Dřevařský průmysl, tahání klád z nedostupných džunglí, v nichž by i sebemodernější vozidlo málo pořídilo. Tlustokožec s velkou hlavou i pamětí, pracant, který vydrží padesát či víc let - pokud vydrží. A jsme u toho: stachanovec se může najednou schvátit a skácet. Navíc a bohužel, v zajetí se sloni, respektive slonice, jen zřídka rozmnožují. Přísun nových pracovníků tedy závisí i na lovu divokých exemplářů a na jejich úspěšném krocení, které se ale ne vždycky povede. Na této dražbě nabízeli polozkrocenou – „semitamed“ – mládež a její nezpůsoby zavinily konečnou nízkou cenu. Tvorové to jsou inteligentní a neváhají s lidmi laškovat. Též dovolí jim vlézt na hřbet. Mě tak jeden vozil v místě Katugastoga, blízko řeky, kde tak zvaní mahouts, sloní pečovatelé, údržbáři, jim drbali objemná těla.

Dohodnuta mnohodenní trasa po ostrově – hory, doly, památky, nepamětihodnosti. Peugeot s šoférem Gaminim za volantem vyrazil do kraje. Cestou se ale musíme vypořádávat s mnohými zátarasy: vojenská kontrola, předložte papíry, děkujeme vám, šťastnou cestu. Takto rozkouskované cestování je samozřejmostí v řadě zemí, třeba na Filipínách, kde stále třeba chytat lupiče či povstalce. Zde na ostrově, po nedávno absolvovaném pokusu o zejména maoistické povstání, všichni revolucionáři ještě pochytáni nebyli.

Vyhlížíme do kraje, prohlížíme si lid. Stejně jako v Indii se někteří muži oblékali do bílého sarongu a ženy do sárí pastelových barev. Mnozí starci měli dlouhatánské vlasy a kolem třísel miniaturní adamky. Značný rozdíl od Afriky: nikoliv v nahotě, ale v existenci. Tam jsme starce a stařeny vlastně neviděli. Nedožijí se.

Na mladice věru radost pohledět. Bylo je vidět při koupeli, stály po kolena či až po pás v řece, mydlily si sárí a pod suknem, jak se dalo předpokládat, i tělo. Kousek nahé kůže nebyl ke spatření. Podobná tedy situace jako v Indii. Svěřila se mi jedna Angličanka, že bydlela s takovými dívčinami čtyři roky v koleji a žádnou nikdy neviděla nahatou, v rouše Evině. Krasavice spaly ve spodničkách a některé i ve svrchničkách.

Nejsem typ, do každé vody se hned dogmaticky vrhající, ale neodolal jsem v místě, kde se konalo filmování legendárního filmu Most před řeku Kwai. Příroda tam hlučně reagovala, ptáci pištěli, hmyz bzučel až hlučel. Řeka byla čistá, žádný jedovatý plaz, ba ani pijavice nezaútočily, pouze vadila tepelná nerovnováha, kdy jedna ruka byla ve vlažném a druhá jakoby se prodírala ledem. Pobyli jsme v hotýlku, kde dřív pobývali a jehož zdi zdobily fotografie oněch slavných herců - Alec Guinness, Jack Hawkins, William Holden. „Máte tu k mání nějakou pálenku?“ zeptal jsem se hmotně odpovědného vedoucího. „Zavrtěl hlavou, že nemají. Než mi došlo, že horizontální vrtění, po indicku, není negace, už byl zpátky s průhledným roztokem: arak, národní destilát z kokosu, tamější to slivovice.

Došlo k dalšímu překvapení. Světla zhasla a vešel kuchař s hořícím podnosem a na něm kokosová karamelová, v araku utopená omeleta. Chtěli jsme se o tak syté sousto s někým podělit. V koutě seděl zádumčivý párek, koukali po sobě a nic neříkali. Nejistota sama a druhý den u snídaně vypadali ještě o poznání rozmrzeleji. Náš šofér vyzvěděl od jejich šoféra důvod k neveselosti. Párek byl totiž na svatební cestě, rodiči zaranžovaného matrimonia, a zřejmě líbánky byly teprve ve stavu oťukávání s příslušnými psychickými modřinami.

Většina manželství prý tam takto vznikala, že rodiče vyhledávali potomkům manželské štěstí podle čtyř kritérií: 1. příslušnost ke stejné kastě; 2. panenství nevěstinky; 3. věkový rozdíl kandidátů; 4. jejich harmonizující horoskopy. Po svatbě manžel převezme od otce nevěsty otěže a pokračuje ve výchově. S výjimkou velkoměstských emancipovaných svéhlaviček, manželka si nepřisedne k manželovi, když je ve společnosti přátel, a zásadně mu nekráčí po boku, ale několik uctivých kroků za ním.

V pět ráno námi zacloumala velice vřeštivá džungle s akustickými vlnami cikád. Vědom si zkušenosti, že zvuk víc než fotografie dovede vyvolat autenticitu původního dojmu, popadl jsem magnetofon zaznamenat tak náramný úkaz. Jenže exotiku zničil obyčejný kohout – rozkokrhal se, přehlušil tamější tropický svět.

Krajina s protijaponskou válečnou tématikou za zády, jedeme hodně do kopce, serpentina za serpentinou. Dorazili jsme do výše přes tři tisíc metrů, kde si Angličané postavili výstavní letní sídlo Nuwara Elyia. Karlovy Vary v tropech hodně vysoko, s britskými trávníky, parky a příležitostmi ke sportování na čerstvém horském vzduchu.

Tam jsme byli svědky přerodu éry. Ta koloniální ještě zcela nedodýchala. Grand Hotel ve vší nepohodlné viktoriánské kráse, kde ztuhlostí (spíš prostředí než pokrmů) se z oběda stával obřad téměř k nespolknutí. Z okna se dalo dohlédnout na novou éru - tehdejší variantu lidově demokratického úpadku. Místní Chuchle, stadion, někdejší dějiště urputných utkání, nyní v rozkladu. Půlka tribuny se již rozpadla, na trati stopy po pádících kopytech zarostly pohřební trávou, kterou užvykovaly vandrující kravky.

Umíráček tam rozkývala jak politika, tak ekonomika. Původem britského bohatství v ceylonských výšinách bývala káva. Ročně se tam produkovalo milion liber vynikající kvality. V roce 1877 udeřil fungus, rostlinný mor a všechny plantáže zničil. Teprve po tomto neštěstí se začalo experimentovat s čajem. Čaj se ujme i v nížinách, ale teprve nad 1500 metrů, ve výši naší české Sněžky, se rodí ta nejlepší kvalita.

Na svazích tyto plantáže, snědé tamilské pracovnice se čile pohybují, výstavná hacienda tu a tam, hinduistický pantheonský kostelíček u křižovatky. Ceylonský čaj je černý a je podrobován jednotnému hodnocení podle žebříčku B.O.P. (Broken Orange Pekoe), níže k Orange Pekoe, pak Pekoe, až úplně nejníž k produktu Dust čili prach. Druhy se míchají a proto čaj v obchodě na prodej je blended, tedy směs lepších a méně lepších druhů. Z plantáží úroda putuje do Colomba k dražbě a odtud do Londýna ke globálnímu dražení.

Tisíc čajových keřů na akr, akrů ve vlastnictví tisíc, k tomu v průměru jedenáct set tamilských nádeníků, žen a dětí, a plantážníkům z Albionu se dařilo báječně. Jenže po ceylonském vyhlášení nezávislosti v únoru 1948, začalo docházet ke znárodňování a národ začal cizincům jejich majetky brát. V době naší přítomnosti, z dvanácti tisíc Britů, zabývajících se touto činností, jich už zbývalo necelých pět set.

Odešli vlastníci a zkušení manažeři a vláda situaci navíc zkomplikovala rozhodnutím odsunout tamilské dělníky do Indie a nahradit je Sinhálci, jimž se ale do takové lopoty nechtělo. (Dost tedy paralela s českým pohraničím po roce 1945: odsunutí Sudeťáci, kteří se v Německu pustili do výroby lepších porcelánů a bižuterie. Britové z nemalé části přesídlili do tropických náhorních rovin východní Afriky, tam uspěli s čajovým farmařením a už v roce 1972 keňský čaj docílil na londýnské burze vyšší cenu než produkt ceylonský.)

Navštívili jsme plantáž v místě Ramboda, patřila ke Glenloch Group, což by tedy prozrazovalo nejspíš skotský původ, ale personál tam už byl stoprocentně ceylonský. Dělal jsem si poznámky: plantáž měla 600 akrů, se 700 pracovníky v terénu a s 30 pod střechou. Dělnice denně natrhá 25 liber čajových lístků a některé údernice to dotáhnou až na 100 liber. Denně se získá 10.000 liber a z toho bude 2.500 liber, tedy víc než tisíc kilogramů dohotoveného čaje. Tamější továrna byla vlastně mnohonásobná sušárna a třídírna, rotory rachotily, všelijak se otáčely a sebou cukaly. Překvapila mě rychlost produkce. Jeden den se přinese čerstvé listí z pole a druhý den je usušeno, rozdrobeno, rozsortýrováno, jen odvézt k dražitelům. Porovnejme s kávou, která vyžaduje týdny máčení, loupání, piplání.

Jsme na cestě do Kandy, bývalé královské metropole s komplikovanou historií monarchů. Jakž takž se nezávisle drželi až do roku 1815, kdy je Britové donutili k podpisu nové koloniální reality. Prostředí je polohorské, v centru města je umělé jezero, v dávnověku zhotovené, s promenádami kolem, a uprostřed jezera je umělý ostrov s letohrádkem. (Jmenuje se „kunda salawa“, přesně přeloženo „palác rozkoše.“

Kandy má řadu svatostánků, z nichž nejproslulejší je Temple of the Tooth - Katedrála Zubu. Zubu Buddhova.

Tamilové mají mnoho slavností a ceremoniálů. Umí chodit bosky po žhavém uhlí. I matky s kojenci chodí takovým ohněm a západní věda je nad takovým jevem bezradná. Při obřadu Katagarama si muži propichují tělo, kůži napichují na háky a pak z háků visí.

Sinhálští buddhisté oslavují bez vpichu a to velice. Každé léto sto vyparáděných slonů se účastní desetidenního procesí s Buddhových zubem. Mnozí zkušení globetrotteři tvrdí, že není větší podívané na této planetě. (Za větší bych ale pokládal každoroční domorodé mumraje sing sing na Nové Guineji).

Při plánování cesty jsem se o tuto katedrálu velice zajímal, neboť náš synáček právě porodil svůj první zub a vypadal dostatečně směšně, že jsem si usmyslil zub syna s katedrálou v pozadí vyfotografovat, jak se pak stalo.

Případ Buddhova zubu: ten se údajně našel na místě jeho kremace, odkud putoval na Ceylon, kde se k jeho poctě stavěly různé chrámy. Leč Portugalci se zubu zmocnili a zničili. To co se za část Buddhova chrupu vydává, je o tisíc let ranější náhražka. Skálopevní buddhisté však věří v existenci originálu.

Přidali jsme se k věřícím na cestě za Zubem. Chrámovou hudbu tvořily bubny a mečivé trumpety. Oheň plápolal v kelímcích, ale místo křesťanských svíček se nadpřirozeným silám se předkládala kvítky, voňavé lupení. Za zvláštní peníz jsme byli přednostně uvedeni do předsvatyně a pak to svatyně, kde je náhražka Zubu. Ovšem poněvadž Zub je rovněž náhražka, viděli jsme pouze ultranáhražku.

Tehdy jsme ovšem nevěděli – nikdo nemohl vědět – že hodně později (v lednu 1998), jinověrní teroristé katedrálu budou bombardovat a důkladně ji poničí.

Objíždíme, pečlivě si prohlížíme památnosti - ony dvě někdejší historické metropole Anuradhapuru a Polonaruwu. Přidali jsme se k věřícím, přinášejícím na památná místa podivné dary - nejen jídlo, ale i třeba košili, medikamenty, aspirin. Účelem je poutníkovo vlastní posmrtné zabezpečení. Až umře a v Hádu ho bude bolet hlava, takový předčasně dodaný aspirin přijde vhod.

Přijeli jsme ke státem vlastněnému hotýlku v místě jménem Sigiriya. Večer šlo kolem tisícihlavé buddhistické procesí s muzikou a všelijak vyparáděnými draky. Ten největší divoký drak si kryl nozdry plynovou maskou. Půvab nechtěného.

Sigiriya je na každé ceylonské mapě, ale není to město ani vesnice, nýbrž balvan. Kus strmého kamene, trošku do kulata, výška aspoň 130 metrů, a na temeni tam kdysi existovalo sídlo celičké monarchie. „Tvrz v oblacích“ je z pátého století a víže se k ní jméno Kasyapa, nejzápornější to typ v sinhálské historii, synonym krutosti. Tento tvor ještě jako mladík zavraždil svého otce krále, načež ale dostal strach a odtáhl na kámen, kde si zbudoval palác, bazény, zahrady. Strávil tam osmnáct mizerných let, v trýzni odloučení, a pak se dal na modlitby, milosrdenství a umění Asi právě z nudy došlo k vynikajícím malovánkám na balvanu. Z pěti set maleb se zachovalo jednadvacet portrétů sinhálských krasavic, a je k neuvěření, jak tyto výtvory odolaly patnácti stoletím tropické nepřízně.

Vchod tvořily metrové přední tlapy lva. Lev již tesán nebyl, neboť ho symbolizovala celá tvrz. U tlap začínalo železné zábradlí. Nejsem alpinista, ale také asi nejsem nadprůměrný český zbabělec. Výstup kolmo k nebi za sílícího větru jsem za deset minut strachy vzdal. Jak tam tedy nahoře mohlo vzniknout a fungovat království?

Kasyapa skončil špatně. Rozhodl se pro sebevraždu způsobem důrazným a mezi námi Čechy i nezvyklým. Poručil slonu, aby mu ušlápl hlavu.

Sinhálské monarchie vyprodukovaly řadu zajímavých vládců. Třeba král Elara (3. – 2. století př. Kr.) byl takový dobrák, že měl nad postelí přimontován zvon s provazem, končícím až mimo hrad, aby kdokoliv v kteroukoliv hodinu mohl požádat o radu a rozsouzení pře. Jednou králův syn z nedbalosti zabil tele. Přišla se stížností matka kráva, zazvonila a – tolik legenda - král dal syna popravit.

Nebo vladařka Adula. Prvního manžela krále otrávila, pak se ještě mnohokrát vdávala a sprovozovala ze světa jednoho chotě za druhým. Nebo krásná princezna, posléze královna Devi. Poté co otěhotněla, tuze trpěla nutkáním stát na uťaté hlavě jednoho z generálů. Jinde spíš kyselé okurky, tam ve světě něžných buddhistů však toto. Jejímu přání bylo, byť s obtížemi, vyhověno. Porodila syna jménem Gamini – což je ceylonský Přemysl Oráč, svatý Václav, Otec vlasti Karel.

Cestou mezi památnými místy se mě šofér Gamini zeptal, zda bych souhlasil se zajížďkou, jen prý deset kilometrů. Tam na státním statku je švagr vedoucím, už se dlouho neviděli a kromě toho se tam dá sehnat cibule.

Zpozorněl jsem. Není-li cibule, buduje se socialismus – nebo, snad přesněji - cibule se s budováním socialismu špatně snáší. Obdařen žokem nedostatkové zeleniny, Gamini už několik dní nepředstíral nadšení pro politický stav věcí a chvílemi zanaříkal, jaká že je to hrůza vidět vlastní děti vyrůstat do tak blbého systému. V rámci transkontinentálních analogií jsme si vyměnili zkušenosti s kariéristy, tlučhubovstvím a existenčními podtrhy. Byl bych mu udělil čestné občanství ČSSR: odjíždíme z jednoho ze státem vlastněných hotelů a Gamini se svěřuje s nutkáním porušit zákoník práce ve prospěch odpovědného vedoucího, jemuž je protislužbou zavázán za dřívější podobnou laskavost. Vedoucímu se totiž na pár dní nechtělo vésti a potřeboval zdrhnout do města. Napsal si tedy telegram s naléhavou výzvou k navštívení těžce choré matky a my jsme pak vezli telegram k odeslání z dostatečně vzdáleného poštovního úřadu.

Po zavraždění svého chotě v roce 1959, se do čela vlády dostala jeho vdova Sirimavo Bandanaraike se stranou SLFP (Sri Lanka Freedom Party), v koalici s osmi dalšími stranami, z nichž tři byly komunistické – jedna prosovětská, druhá pročínská, třetí proti oběma a všem. Spíš než v britském systému dvou politických stran se ostrované zhlédli v galimatyáši čtvrté francouzské republiky s tucty partají, odnoží, aliancí a komplikací. Větší roli než stranické organizace a politické programy hrály osobnosti, jednotliví vůdcové.

O paní Bandanaraike jsem slyšel vesměs nelaskavosti. Příliš prý spoléhá na astrology a horoskop na ni platí víc než vědátorská analýza. Buddhistická země se v tomto ohledu příliš nelišila od některých asijských států, kde pověrčivost, magie, doporučení duchů v politickém procesu nejsou neznámé. Tohle my přespolní těžko pochopíme. Paní Bandanaraike se nepošklebuji, ale stejně jsem si nedovedl představit Indíru Gándhí, že by si nechala radit od kouzelníků.

Několikrát jsem tam slyšel, že prapříčinou protizápadního, protikapitalistického postoje a o to víc vřelého ceylonsko-čínského přátelství byly španělské mušky, namíchané do pokrmu paní předsedkyně při její návštěvě u Mao Ce-tunga. Účinné afrodisiakum způsobilo, že vdova spáchala smilstvo a akt byl filmován čínskými hostiteli. Tedy druh postelového vyděračství, jemuž v Moskvě podlehl francouzský, nám z Prahy známý velvyslanec Dejean. Podobné zkazky se vyprávěly v souvislosti s ohebnými sympatizátory, od maďarského Zoltána Tildyho po toho našeho Ludvíka Svobodu.

Pátral jsem po příčinách a pozadí fiaska aprílového povstání z roku 1971. Strůjcem události byla strana či spíše stranička JVP (Janata Vimukhti Peramuna - Osvobozenecká fronta lidu), která vznikla odštěpením od pročínské komunistické strany. Cestou z Polonaruwy jsem měl příležitost vyslechnout svědectví policisty. Byl u toho, když jeho stanice byla obsazena a přemožena revolučními svazáky. Mládeži klapal přepad s pruskou precizností. Což mě mátlo: přece nelze zkoordinovat povstání do posledního puntíku, s plánem na dobytí i té neposlednější vesnické výspy. K tomu aby bylo zapotřebí celonárodní synchronizace s podporou dost vysokých míst.

Západní tisk přičetl porážku povstání několika faktorům: prozrazení na poslední chvíli, zbabrání ve vlastních řadách, rychlá reakce vlády a jí poskytnutá podpora ze zahraničí, jak od západních imperialistů, tak i ze zemí tábora míru a socialismu. Tatáž média tvrdila, že kdyby byli revolucionáři o nějaký ten měsíc počkali, progresivně zeslabený režim by nebylo možno nerozmetat.

Z domácích zdrojů jsem dostal toto vysvětlení: povstání bylo pečlivě připraveno na celostátní úrovni a mělo svou podporu ve vládních kruzích, v parlamentě a zejména mezi intelektuály v mediích. Rozhlas měl za úkol vydávat kódové instrukce k akci. Signálem k zahájení revoluce prý mělo být oznámení o smrti X.Y., s tím, že pohřeb – tedy povstání - se bude konat o hodině H, s časem „deset večer“ (10 p.m.). Zpráva se ale dostala k redaktorovi, který nebyl do povstání zapojen. Pohřeb večer je překlep, usoudil, z 10. p.m. udělal 10 a.m., tedy dopoledne, a oznámení šlo do étéru.

Konspirátoři malér zjistili, když už bylo pozdě. Obtelefonovat spojky s vysvětlením se podařilo jen v okolí Colomba, kdežto vnější vzdálenější oblasti, odkázané na rádio, ráno v deset začaly řádit. Centrum v Colombu, když už nemohlo akci účinně odvolat, se tedy rovněž pustilo do nezkoordinovaného střílení, ať to stojí co stojí. Výsledek známe. Připomíná kubánské fiasko v Bay of Pigs, když si organizátoři invaze tehdy nezkoordinovali hodinky, přehlédnuvše, že v Havaně a v Guatemale je o hodinu jinak.

Nezdařilost způsobila aspoň tisíc šest set mrtvol a odhadovaných čtrnáct tisíc účastníků se dostalo za koncentrační dráty. Paní premiérová odmítla – tedy aspoň veřejně odmítla – připustit, že šlo o revoluční pokus ultralevicových radikálů. Prohlásila to za proradnou strategii opoziční pravice, do níž se pustila cestou vyhazovů, kádrových kolotočů. Ať se ale vyšetřovalo, jak chtělo, volky a zejména nevolky se od varianty konzervativního puče muselo upustit.

Namočeni byli zejména severní Korejci, kteří vůdce povstání trénovali, platili, vybavili. Z ostrova museli též spěšně odjet někteří Vietnamci a východní Němčouři. Dodávám, že hlavní komandant povstalců R. Wijeweera byl studentem moskevského Lumumbova vysokého učení. U soudu prohlásil: „Jsem marxista-leninista. Jsem moderní bolševik.“

Ošidné tedy komplikace. Vrátili jsme se do Colomba a usadili se blízko čtvrti Mount Lavinia a tam na pláži se mi stalo ono pověstné „tohle je mi povědomé, tady jsem už dřív musel být!“ Ve své předchozí inkarnaci? Nikoliv. Při své předchozí návštěvě filmu Most přes řeku Kwai. Zde přece hrdina Holden laškoval s důstojnickou krasavicí, než byl odvelen k trmácení v džungli.

Oceán velebně duněl, vešli jsme do blízké restaurace s mořskou stravou. Leč spustila tam rockandrollová vřava. K našemu stolu přistoupil primáš s dotazem, co nám mají zahrát. Snažil jsem se ho přesvědčit, že zvukům přírody, perfektní orchestraci vlnobití nelze konkurovat a ať tedy jsou probůh zticha. Každý večer jsem pak platil muzikantům, aby nehráli.

Na pláži se mi v přízeň obratně vlísal věštec. Nedíval se mi do dlaní, přeptal se na den mého zrodu, maloval si čáry do písku a chtěl, abych mu jmenoval jakékoliv druhy ryb, ptáků, kytek.

Že prý jsem profesor.

To je snadné, přece mám fousy.

Že nejmizernější má léta byla 1948 až 1955.

Sakra, ten se strefil! Vítězný únor, pak stalinismus, vánoce 1955, to jsem šel od černých baronů do civilu.

Že důležitý byl též srpen 1968.

Mrazivě přesně popsal ženy, jež ovlivnily můj život.

Pak se už tasil s přesným datem mého umrtí, což jsem mu ale včas stačil zakázat. „Raději mi řekněte,“ naléhal jsem, „jak to tady dopadne s vaší zemí.“

„Bohužel, pane, to je zcela nad moje síly,“ vzdal se věštec. S tím jsme se rozloučili.

Jen s obtížemi lze potkat českého našince, který by nelamentoval nad politickým stavem věcí, jak že vše prý vypadá, takhle jsme si tu demokracii nepředstavovali, využívají a zneužívají ji nehodní lidé – lháři, podvodníci, mafiáni, dnešní miliardáři a včera s ještě holou prdelí, co si budeme povídat. Viktor Kožený, Harvardské fondy, útulky na Bahamách či Seychellách, lumpárny, podrazy mezi předáky, příliš slušný a tudíž nevhodný Vladimír Špidla musel od válu, nastoupil lačný chlapeček Stanislav Gross, k veslu se dodral diktátorský Jiří Paroubek, jemuž jde o udržení moci za jakoukoli cenu, i třeba za pobyt ve společném pelechu s estébáckým fízlem Vojtěchem Filipem – a jeremiády pokračují.

Na rozčilenou hlavu doporučuji studený obklad přirovnání se Srí Lankou, státem poloviční velikosti v porovnání s Českou republikou a s dvojnásobným počtem obyvatel. A s mnohonásobným počtem a závažností problémů v národě rovněž gramotném, nikterak primitivním. Tolik nicotný se pak jeví nářek o sarajevském atentátu, jímž byl dočasně deaktivován Václav Klaus. Komu z českých předáků bylo ublíženo na těle? Komunistický místopředseda Dolejší se zdá být mírňoučkou výjimkou.

Pusťme se do přirovnání ostrovních událostí po pádu vlády vdovy Bandanaraike v roce 1977. Její strana SLFP ve volbách bídně prohrála, z původního počtu 91 křesel v parlamentě jí zbylo pouhých osm. K moci se dostal J. R. Jayewardene, vůdce prozápadně orientované strany UNP (United National Party). Ekonomie se začala vzpamatovávat, znovu se získal významný podíl na exportu čaje, spolu s tradičními produkty jako kaučuk a kopra. Ostrov bez přírodních zdrojů – ropy či nerostů – zdárně rozjel výrobu v lehkém průmyslu a textil se stal primárním vývozním zbožím, jak si mohu při koupi košile ověřit v Americe a předpokládám, že i v České republice.

Jenže s hospodářským rozkvětem začalo začátkem osmdesátých let přibývat i etnických problémů, nepokojů v řadách tamilské menšiny. My se kdysi nedovedli domluvit se Slováky na soužití ve společném státě, vadili nám tlučhubové typu Jána Sloty, ale na Srí Lance docházelo k zabíjení - sto tisíc mrtvol. A když Tamil zabil Sinhálce, jiný Sinhálec se taktéž revanšoval, kolotoč k nezastavení se roztočil.

Tamilové tvoří většinu obyvatelstva na severním poloostrově Jaffna jakož i v některých oblastech podél východního pobřeží. Indíra Gándhí posílá své lidi v roli zprostředkovatelů docílit jakéhosi příměří.

1985 – násilí přibývá. V jihoindickém Madrasu (nynějším státu Tamil Nadu) tamilské exilové skupiny vytvořily koalici LTTE (Liberation Tigers of Tamil Eelam) s programem „ozbrojeného revolučního boje na dosažení nezávislosti.“

1987 - vláda se pouští do protiofenzívy na znovudobytí většiny severního poloostrova. Zatím na jihu země se začínají rozmáhat extrémisté sinhálští, se stranou JVP (Janatha Vimukhti Peramuna – Osvobozenecká fronta lidu), touž, která se pokusila o revoluční převrat v roce 1971 a ze své orientace marxleninské se předělala na sinhálskou šovinistickou. Započali s vražděním, málem se jim podařilo zabít prezidenta.

1990 – Indíra Gándhí stáhla z ostrova své o mír neúspěšně usilující jednotky (30.000), čímž vyklidila pole extrémistům, tamilským tygrům LTTE.

1993 – vražedné a sebevražedné útoky LTTE, mezi obětmi nový prezident Ranasinghe Premadasa.

1994 – bomba explodovala na politickém shromáždění v Colombu. Řada předáků zabita, mezi nimi Gamini Dissanayake, prezidentský kandidát strany UNP. Strana do svého čela jmenuje jeho vdovu.

Volby vyhrála strana SLFP v alianci se skupením PA. Vůdkyní se stává Chandrika Bandanaraike Kumaratunga, dcera bývalé předsedkyně vlády, vdovy po bývalém, v roce 1959 zavražděném prezidentovi.

1995 – rok velice krvavý. Sinhálští nacionalisté rezolutně odmítli pokus vlády přeměnit ostrov ve federaci oblastních států.

1996 - bomba vybuchla před centrální bankou v Colombu: 90 mrtvých a 1.400 zraněných. Bitky s vládními vojsky.

1998 – LTTE třeskutě zasáhla v Kandy, cílem byl Chrám Zubu, nejsvatější místo buddhistů. Vyhlášen mimořádný stav (Emergency). Tamilští tygrové jsou formálně postaveni mimo zákon, ostatní tamilské strany se od LTTE distancují.

1999 – Další sebevražedný útok: 26 zabitých, mezi zraněnými prezidentka Kumaratunga. Ta jmenovala svou matku Bandaranaike ministerskou předsedkyní.

2000 – zabíjení předáků pokračuje. LTTE likviduje méně radikální Tamily. Norsko je ochotno převzít nevděčnou roli zprostředkovatele, pokusit se o smír, jenže zatvrzelí sinhálští radikálové JVP, v jejich řadách stovky militantních buddhistických mnichů, se domáhají vojenského vítězství. Premiérka Bandanaraike rezignuje ze zdravotních důvodů a kvůli svému již příliš vysokému věku.

Villipai Prabilakaran, vůdce LTTE, mění postoj a navrhuje nekrvavé vyjednávání, které však k ničemu kloudnému nevede.

2006 – krvavý konflikt už trvá 28 roků, mírová konference v Ženevě se málo daří. Zabíjení pokračuje a zejména Tamilové na severu přicházejí o přístřeší. LTTE zablokovala přísun vody farmářům a rovněž podnikla sebevražedné útoky proti námořnictvu. Sinhálští nacionalisté uspořádali rvačku v parlamentu.

Ztráty v tomto roce: 3.500 lidí přišlo o život a čtvrt milionu o přístřeší. Porušování zákona zůstává bez potrestání, LTTE se domáhá plné nezávislosti, ostrov se dostal do stavu celonárodní občanské války.

Perla tedy pořádně nakřáplá, ostrov půvabný, malebný, téměř velebný, s lidmi sličnými, s náramnou přírodou, historií, leč krutě třeskutou současností. Zahraniční návštěvníci, včetně občasných, ba i početných turistů z České republiky, hovících si v pobřežních oázách pod ševelícími palmami, však příliš napětí, krizí, tragedií nepostřehnou. Do dáli si spíš zanadávají na domácí disonance, že půl roku se nepodařilo dát dohromady kabinet. Měli by se radovat, že to vše prozatím probíhalo jen s jednou fackou, kterou bývalý úspěšný privatizátor knižního velkoobchodu uštědřil méně úspěšnému bývalému ministru zdravotnictví.

Zpátky